Cesty a památky

Ráno po snídani opouštíme náš hotýlek „orientálního typu“ v Hamadánu za halasného loučení s majitelem (nebo recepčním – nikoho jiného z personálu jsme tu neviděli). Minibus do města Bižár má jet v 10:00 hodin, jak jsme si včera domluvili. Tak se snažíme být na minibusovém nádraží včas. Naštěstí je za pultem ten samý chlápek, se kterým jsme to včera domlouvali, a ten nás hned s úsměvem vítal. Také nám ukazoval, ať si sedneme a že nám ukáže, až bude čas. Ten čas nenastal v 10:00, jak by si někdo mohl myslet, ale až v 10:45 hodin, kdy konečně opouštíme úplně narvaným minibusem Hamadán. My jsme dostali ta nejlepší místa, místní seděli i na zemi.

Do Bižáru přijíždíme těsně po 13:00 hodině na malé parkoviště za městem, kde již stál další minibus, směřující do Takábu. Řidič, který nás přivezl, vše s druhým řidičem sám domluvil a za čtvrt hodiny frčíme dál, abychom po 15:00 hod. přijeli do cíle. Začínáme si již cestou z Bižáru všímat, že místní lidé jsou úplně jiní, než jaké jsme dosud viděli. Také jejich oblečení se tomu perskému vůbec nepodobá. Aniž bychom si to stačili uvědomit, vstoupili jsme totiž na území obývané etnickými Ázery. Všechno bylo najednou jiné. Rozdíl mezi již navštívenými provinciemi a Ázerbajdžánem byl zcela zásadní, neboť lidé byli poněkud uzavřenější a drželi si od nás odstup.

Po výstupu z autobusu v Takábu jsme zjistili, že jsou zde pouze dvě možnosti, kde se ubytovat. Jednou byla příšerná díra bez sprch a s jedním společným záchodem, kde pokoje vypadaly jak vězeňské cely, honosísící se ovšem názvem „Pansyjon“. Cena 110 Kč (po přepočtu) se nám ovšem zdála za nabízené „služby“ poněkud moc a tak jsme se nastěhovali do velmi slušného hotelu „Rangi“, kde zrovna probíhala veselá svatba. Recepční uměl dobře anglicky a cenu jsme usmlouvali na 240 Kč na osobu a noc. Bylo to na místní poměry opravdu hodně, ale při vzpomínce na „Pansijon“ jsme to brali všema deseti. Toto ubytování sice bylo nejdražší na celé cestě, ale určitě bylo také nejlepší, co se komfortu týká (viz fotka vpravo nohoře). A jiná možnost beztak nebyla. Po ubytování jsme se šli do města najíst, poznat typy místních lidí a nakonec znovu pokoušet internet. Kluk v kavárně uměl naštěstí obejít blokování našich volny.cz a tak jsme z Takábu zase poslali do Česka srdečné pozdravy. Také jsme si říkali, že jestli ještě bude na hotelu ta svatba, že se na ni „vnutíme“, abychom poznali i další místní zvyky. Jenže bohužel, po našem návratu již byla hotelová jídelna prázdná, a číšníci pouze uklízeli špinavé nádobí.

Druhý den jsme se vydali na půldenní výlet k Šalamounově trůnu, do Takábu jsme se vrátili po poledni. Na hotelovém pokoji jsme si naštěstí mohli ještě odpočinout, najíst se a až pak se sbalit k další cestě. V 15:30 opouštíme toto hezké místo objednaným taxíkem. Recepční nám dohodl dobrou cenu za odvoz do dalšího cíle naší cesty, města Zandžán. Jedinou podmínkou bylo to, že s námi pojede ještě nějaký místní kluk. Díky tomu se rozdělily náklady a cesta vyšla jen nepatrně dráž, než autobusem.