Cesty a památky

Na autobusovém nádraží v Andimešku nastalo několik dalších překvapení. Nejprve nám oznámili, že autobus bude asi hodinu opožděn a pak, že místo moderního Volva pojede starý rozhrkaný Mercedes. Proto jsme také dostali zpět 50 % z ceny za jízdenku, což nás opravdu překvapilo. Když nám to všechno náš hostitel vysvětlil, požádal ostatní cestující, aby nás včas nasměrovali do správného spoje, rozloučil se a odjel. V hale nádraží jsme byli pochopitelně jedinými cizinci a tak si na nezájem místních nemůžeme stěžovat. Pokud nás přímo neoslovují, alespoň na nás mávají a usmívají se. Jeden kluk, který vůbec neuměl anglicky, si s námi přišel potřást rukou, dával si tu svou na srdce a políbil se s námi na tváře. Fakt zvláštní

Když pak v 17:15 hodin přistavili stařický autobus Mercedes s nápisy „Luxus bus“, „Welcom“ a podobně, ti, co měli stejnou cestu jako my, nás vzali hned mezi sebe a celou tu velmi dlouhou cestu (7 hodin) si nás řádně hýčkali. Nakonec opravdu této cesty nelitujeme, byť jsme do cíle ve městě Kermánšáh dojeli až 45 minut po půlnoci, tedy o 4 hodiny později (původní příjezd Volvem měl být ve 20:30 hodin). Strašně dobře jsme se bavili, několikrát zastavili na čaj a jiné občerstvení, až se ze všech vytvořila jakási „autobusová rodina“. A my byli její součástí, protože ostatní se k nám tak chovali. Když třeba kolovala voda, dokolovala i k nám. Nejvtipnější bylo to, že náš autobus musel každou hodinu pravidelně zastavovat za účelem nabírání vody, až jsme pojali podezření, jestli ho nepohání parní stroj. Když pak v závěru cesty někdo vystupuval, hlasitě se s námi loučil, jako s přáteli. Bylo to doopravdy dost dojemné. Při této cestě jsme také zažili krásný západ slunce nad pouští, který jsem za jízdy vyfotil (přes sklo autobusu, proto to není až zase tak kvalitní snímek). V Kermanšáhu nám ještě řidič autobusu pomohl sehnal taxíka (ten nám odstoupil jeho zákazník), zbylí cestující nám zamávali a my se rozjeli do centra. Taxikář nás nejprve odvezl k nějakému luxusnímu hotelu, což jsme ale odmítli, protože to by bylo asi nepředstavitelně drahé. V dalším hotelu bylo plno a tak se ubytováváme až na hlavním náměstí, v hotýlku s názvem Tohíd Excelent Inn. Když asi v půl druhé konečně uléháme ke spánku, jsme docela unavení, ale spokojení. Na noc se musíme trochu víc obléknout, protože se oproti Súsám změnilo klima – venku je jen 15 °C a v našem pokoji není o moc víc.

Ráno jsme nikam nespěchali, pořádně jsme se vyspali a na další cestu vyrazili až po bohaté snídani, na kterou jsme nakoupili skvělé pochoutky v cukrárně pod hotelem. Naším cílem je sice dnes město Hamadán, ale cestou se ještě zastavíme u další památky UNESCO, kterou je slavný nápis Dáreia I. o jeho nástupu na trůn, vytesaný do skály nedaleko vesnice Bisotún (Behistún). Zprvu se nám nedařilo sehnat řidiče, protože v Kermánšáhu snad vůbec nikdo neumí anglicky. Postupně se kolem nás vytvořila skupina asi 30 lidí, kteří se vzájemně překřikovali, divoce gestikulovali a to s jediným cílem – dohodnout se, kam to vlastně chceme. Nakonec se povedlo jednomu taxikáři vysvětlit náš záměr a tak máme odvoz přímo k reliéfu na Bisotúnské skále.

Od parkoviště jsme došli kolem zbytků Herkulova oltáře pod strmou skálu, do které je nápis vytesán. Je to asi 300 metrů. Pohled od paty skal nahoru je úchvatný. Přes výšku alespoň 30 metrů jsou i na tu dálku viditelné tisíce znamének klínového písma i velký reliéf krále Dareiose. Došli jsme mezi velkými bloky skal až k brance, za kterou je vysoká vyhlídková věž s plošinou přímo proti nápisu. Bohužel je zavřeno a nikde poblíž není nikdo, kdo by nám otevřel. Tak jsem nezaváhal, přeci jen je zde člověk pouze jednou, přelezl jsem plot a vystoupal nahoru. Vzal jsem sebou všechny foťáky i kameru, Honza i Bobina se odmítali se mnou vydat. Bylo to šílené, měl jsem strach, aby mě někdo neviděl a neměli jsme nějaké problémy. Ale když jsem stál na dosah od nápisu, srdce mi mohlo doslova vyskočit z krku vzrušením. Jsem rád, že jsem se dostal až k nápisu, což se asi každému nepovede, protože pochybuji, že je tu někdy otevřeno. Není totiž pro koho. Zase jsme tu byli sami.

Bisotúnský (behistunský) nápis, vytesaný do vysoké vápencové skalní stěny v předhůří pohoří Zargos mezi Kermanšáhem a Hamadánem, nechal krátce po roce 521 př. n. l. pořídit perský král Dareios I., aby oslavil vítězství nad rebely v prvních letech své vlády (poslední úpravy byly ještě provedeny kolem roku 518 př. n. l.). Nápis je napsán ve třech jazycích – staroperštině (414 řádků v pěti sloupcích), akkadštině (112 řádků) a elamštině (593 řádků v osmi sloupcích), je 15 metrů vysoký a 25 metrů široký. Text je doplněn obrazem Ahura Mazdy (hlavního boha zoroastrijského náboženství), pod kterým stojí král s plnovousem a devět spoutaných vzbouřenců – Acina, Nidintubel, Martija, Fravartiš, Čicatachma, Fráda, Vahjazdáta, Aracha a Skuncha. Na desátém vzbouřenci Gaumátovi, který leží na zemi, má Dareios položenou levou nohu. V textových partiích se podává celá historie Dareiova nástupu na trůn, od převratu proti Gaumátovi až po boj se skythským knížetem Skunchou kolem roku 519 př. n. l. Nápis má nebývalý význam pro rozluštění staroperského klínového písma a je tak přímou analogií ke slavné Rosettské desce, díky níž se podařily rozluštit egyptské hyeroglify. O rozluštění staroperského klínového písma se zasloužil britský armádní důstojník Henry Rawlinson, který nápis přepsal v letech 1835 – 1843, ale již v roce 1838 byl schopný překládat staré perské texty psané klínový písmem. V roce 2006 byl bisotúnský (behistunský) nápis po důkladné rekonstrukci zapsán na seznam památek UNESCO jednak pro svůj přínos k rozluštění staroperského klínového písma, a také jako důkaz vlivu různých kultur na monumentální umění a rozvoj písma v tehdejší Persii. Nedaleko nápisu je socha Herkula z roku 148 př. n. l. (přesné datování je možné díky starořeskému nápisu za sochou), tedy z doby, kdy v Persii vládli potomci Alexandra Makedonského. Socha byla objevena až v roce 1958 a zobrazuje zcela nahého muže, který v levé ruce drží mísu s průměrem 14 cm a hloubkou 8,5 cm. Herkulova socha je unikátní a výjimečnou památkou helénského umění v Íránu.

Překlad části nápisu na bisotúnské (behistúnské) skále

Kambudžija jménem, syn Kurův, z našeho rodu, ten zde byl králem. Toho Kambudžiji bratr Bardija jménem byl ze stejné matky a ze stejného otce jako Kambudžija. Pak Kambudžija toho Bardiju zabil. Když Kambudžija Bardiju zabil, nebylo známo lidu, že Bardija byl zabit. Pak Kambudžija odtáhl do Egypta. Když Kambudžija odtáhl do Egypta, lid se stal nepřátelským. Potom se rozmnožila lež v zemi, i v Persii i v Médii i v jiných krajinách. Král Dáreius praví: Potom byl jeden muž, mág Gaumáta jménem, ten se pozvedl z Pišijáuvády – tam je hora jménem Arakadriš – odtamtud, čtrnáct dní měsíce vijachna přešlo, když se pozdvihl. On takto lhal lidu: „Jájsem Bardija, syn Kurův, bratr Kambudžijův“. Potom všechen lid odpadl od Kambudžiji, odešel k němu, i Persie i Médie i jiné krajiny. Říši on uchvátil, devět dní měsíce garmapada přešlo, tak uchvátil říši. Potom Kambudžija zemřel svou vlastní smrtí. Král Dáreius praví: Ta říše, o niž ten mág Gaumáta oloupil Kambudžiju, ta říše byla odedávna v našem rodě. Pak ten mág Gaumáta o ni oloupil Kambudžiju. A Persii a Médii a jiné krajiny on si získal, svým vlastním majetkem on je učinil, on se stal králem. Král Dáreios praví: Nebylo muže, ani Peršana ani Méda v našem rodě nikoho, kdo by ho, toho mága Gaumátu, připravil o vládu. Lid se ho náramně bál, mnoho lidí dal zahubit, kteří dříve znali Bardiju. Proto dával pobíjet lidi, aby ho nepoznali, že on není Bardija, Kurův syn. Nikdo se neopovážil říci něco o tom mágovi Gaumátovi, až jsem přišel já. Pak jsem vzýval Aura Mazdu, Ahura Mazdá mně přinesl pomc. Uplynulo deset dní z měsíce bágajádi, tak jsem s několika málo muži toho mága Gaumátu zabil a ty muže, kteří mu byli nejpřednějšími průvodci. Sikajauvatiš jménem je pevnost, Nisája jménem je kraj v Médii, tam jsem ho zabil. Oloupil jsem ho o vládu. Milostí Ahura Mazdovou jsem se stal já králem, Ahura Mazdá mně přinesl říši. Přeložil: Klíma Otakar: Sláva a pád starého Íránu, Praha 1975, str. 55 – 56.

Návštěva této významné památky chybí na programu všech cest po Íránu a ani jsme se nikde nedočetli, že by zde někdo z cestovatelů od nás byl. Taxikář se s námi vypravil až k vlastnímu nápisu a potom nás ještě odvezl do centra ke stanovišti autobusů. Za chvíli na nás ještě radostně troubil, když odjížděl s plným autem lidí, mířících zpět do Kermánšáhu. Než jsme nadobro opustili Bisotún, vyrazili jsme na obhlídku místních betonových sošek zvířat a ptáků (viz fotky nahoře), které jsou jinak v Íránu všude. Je to zvláštní, že si tak vzdělaní a umění milovní peršané libují v takových kýčích. Na druhou stranu se tomu dá rozumět když uvážíte, že v této pustině je živých zvířat pomálu. Je to taková snaha po vylepšení přírody, po jejím zdokonalování až k obrazu ráje. Když tohle přijmete, tak se Vám snad budou i ty betonové obludy nakonec líbít. Před polednem jsme si zastavili autobus, kterým jsme za dvě hodiny dojeli do dalšího cíle, města Hamadán. Cesta byla zajímavá, protože jsme přes průsmyk ve výšce 2 203 metry nad mořem přejížděli pohoří Zargos. Honzova kamera neunikla zájmu průvodčího, takže si ho asi na hodinu „přivlastnil“. Za to nám pak všem poslal čaj a pytlík čerstvých pistácií.