Cesty a památky

Ráno vstáváme v 9:00 hodin a náš vlak uhání nekonečnou pouští, rámovanou z obou stran pustými a suchými horami. Průvodce nám doručil do kupé snídani, během které pokračujeme s Raminem v rozhovoru, který včera začal. Tentokrát jsme se dotkli choulostivějších témat jako je víra, vztahy a sex, a náš mladý společník hovořil i o těchto věcech zcela otevřeně. Také přiznal, že jede z Mašadu až do Kérmánu za svou dívkou, kterou si tam našel při studiích na vysoké škole. Zkusili jsme na něj pokušení a nabídli mu ochutnat Becherovku, pečlivě „pašovanou“ v pet lahvi od ledového čaje. S díky odmítl (je to dobrý muslim), ale hned dodal, že alkohol se v Íránu tajně pije, většinou na uzavřených večírcích. V 10:30 hodin jsme dorazili na krásné a moderní nádraží v Kérmánu, odkud jedeme do centra taxíkem společně s Raminem. Ten nám ještě pomohl najít levné ubytování v hotelu Valiasr a pak jsme se s ním rozloučili. Byl to další milý človíček, který nám zpříjemnil kus naší cesty. Město Kérmán leží v nadmořské výšce 1748 metrů, dnes je hlavním městem stejnojmenné provincie, která je nejchudší a nejpustější z celého Íránu a téměř dvakrát větší než Česká republika. Ačkoliv město bylo založeno již ve 3. století za Sasánovců, žádné významné památky se zde nedochovaly. Proto po obědě odjíždíme na výlet do nedalekého Máhánu.

MÁHÁN, hrobka Nematolláha Valího a Princovy zahrady

Máhán (v hovorovém jazyce Máhún) leží asi 15 kilometrů jihovýchodně od Kérmánu a je klasickou oázou v poušti. Dnes přitahuje návštěvníky a poutníky díky nádherné hrobce Nematolláha Valího a nedalekým rajským Princovým zahradám. Nematolláh Valí žil v Máhánu ve druhé polovině 14. století (nepotvrzený údaj vážící se k jeho narození je rok 1331) a byl jako čelní představitel súfijského řádu také uznávaným básníkem a mudrcem. První hrobku, postavenou v roce 1462, nechal roku 1601 upravit a rozšířit šáh Abbás I. Areál se postupně rozrůstral i v dalších staletích až na dnešních 8 000 m2 a je tak učebnicovým příkladem klasické perské architektury, která se kontinuálně rozvíjela od 7. století. Nejvzácnější částí celého areálu je původní kopule nad hrobem, vyzdobená krásnou mozaikou z roku 1462. Čtyři minarety, které se tyčí nad stavbou, jsou pokryty zeleno-modrými dlaždicemi, a odborníci je hodnotí jako nejkrásnější minarety v celém Íránu. Máhán je v současnosti považován za významné centrum súfismu (súfismus je mystický přístup k islámu, využívající různé hudební nebo taneční rituály k uvedení členů řádu – dervíšů – do transu a v něm přiblížení se Bohu) a uznávané poutní místo. Asi 5 kilometrů za oázou, uprostřed nehostinné a pusté pouště, se jako fata morgána vyjímá zeleň nádherných Princových zahrad (Bágh-e Šáhzáde). Zahradu nechal jako obraz pozemského ráje vybudovat jeden z posledních Kádžárovských princů Abdulhamíd Mirza v 19. století na rozloze 75 000 m2. Voda do těchto zahrad se přivádí vodovodem z dalekých hor a uprostřed nehostinných písečných plání působí opravdu jako zjevení. Takovýmto umělým parkům říkali staří Peršané „paridaida“, Řekové převzali tento název jako „paradeisos“ a zněho vznikl výraz „paradise“, který dnes v překladu znamená „ráj“.

Když jsme si na výpadovce za městem stopli starého pejkana (nejběžnější auto v Íránu), který snad držel pohromadě jen silou vůle, netušili jsme, že s jeho řidičem Ekbalem prožijeme celé odpoledne a část večera. Tenhle pošuk, který neuměl ani slovo anglicky, byl nakonec zřejmě nejroztomilejším člověkem celé cesty. Aby se zábava nějak rozproudila, dohodnul se se svou anglicky hovořící švagrovou, paní Mariah, že za ní přijedeme v Máhánu do mateřské školky, kde pracuje jako učitelka. A právě tady začíná naše návštěva v tomto městečku. V mateřské školce jsme poseděli s Mariah, a dalšími učitelkami které ale neuměly anglicky ani slovo, u čaje, kterým nás pohostily. Mariah byla celá šťastná, že si může procvičit svou chabou slovní zásobu anglických slovíček a také přivolala zbylé děti (bylo pozdní odpoledne a tak většina dětí již byla doma), aby si přišly ty záhadné cizince prohlédnout. Děti k nám nechovaly důvěru a držely si od nás odstup, jak říkala Mariah, dosud cizince „ze Západu“ na vlastní oči neviděly. Podarovali jsme je sušenkami, bonbóny a pastelkami, a tak si snad na nás neuchovají špatnou vzpomínku. Mariah se také zajímala, jestli jsme křesťané, a divila se, proč nenosíme křížek na krku, jako symbol své víry. Museli jsme ji slíbit, že ji pošleme nějakou publikaci o České republice a obrázky kostelů, kam se chodíme modlit k Bohu (doufám, že zásilka k ní dorazí). Co naplat, museli jsme se rozloučit, protože ještě máme před sebou nějaké památky a večer se kvapem blíží. Loučení bylo těžké, protože se nám u Mariah a ostatních učitelek líbilo. Ekbal ale již venku nastartoval svého Pejkana a odvezl nás nejprve k Páteční mešitě a hned potom k hrobce Nematolláha Valího. Mešita nic moc, hrobka úžasná.

Navíc jsme ji mohli prošmejdit od sklepa až po minarety. Opravdu jsme mohli, kam se nám zachtělo. Místní správce byl z cizinců tak v šoku, že nám vše dovolil a otevřel nám i jinak zavřené muzeum. A my toho využili. Situace se také chopily dvě dívky z kérmánské univerzity, které zde byly na výletě, z nichž jedna se jmenovala Samone. Ačkoliv v šátku, byla to krásná holka, jak je vidět z fotografií. Obě dívky se k nám přidaly a při vzájemné komunikaci jsme si hrobku celou společně prohlédli. Nakonec se k nám zcela připojily a absolvovaly s námi zbytek celého výletu. Byly to treperendy a celé šťastné, že mají „své cizince“, se od nás nehnuly na krok. V Pejkanu nás tak najednou cestovalo i s Ekbalem šest, naštěstí jsme žádné velké přesuny neabsolvovali. K nedalekým Princovým zahradám to bylo asi 10 minut jízdy. Ekbal se před námi všemi trochu předváděl (zval nás třeba na whiski) a obě holky se mu chichotaly, jak se natřásá. V této veselé a milé společnosti jsme si prošli i celé krásné Princovy zahrady s bazény, letohrádky a vodotrysky. Za horním letohrádkem, který dnes slouží jako restaurace, je park upraven na pořádání pikniků. V době naší návštěvy si tam užívala skupina asi 25 lidí (zřejmě rodina) všech věkových kategorií. Zaujalo nás, jak nevázaně se chovali – ženské spustily šátky na ramena, z přehrávačů pustili západní muziku, na kterou tancovali, ostatní jim do rytmu tleskali. Také na nás volali, ať k nim přisedneme. Jenže Ekbalovi a našim společnicím se moc nelíbilo, že nás někdo od nich láká (jme přeci jejich cizinci) a tak jsme odmítli. Pouze jsme se u nich zastavili na slovíčko, během kterého jsme zase vyslechli celou kanonádu nespokojenosti s režimem, který je tolik omezuje. Co naplat, náš čas v Máhánu vypršel, ale Samone nám navrhla, zastavit se cestou do Kérmánu ve vesnici Džupar, ležící uprostřed cesty. O Džuparu jsme nic nevěděli, a tak jsme souhlasili. Ještě než jsme vyjeli z Máhánu, přibrzdil Ekbal u něj doma a svolal celou přítomnou rodinu (dceru, manželku, bratra a matku), abychom se s nimi také pozdravili. Poprvé jsme se tak podívali k místním lidem domů, zřejmě jsme vstoupili do jakéhosi „obýváku“ nebo podobné společenské místnosti, ve které byl pouze kuchyňský kout na způsob baru, televize, a na zemi měkoučké perské koberce.

DŽUPAR, hrobka Hosseina, bratra imáma Rezy

Džupar leží asi 10 kilometrů od Máhánu a je to příjemná malá vesnička. Když jsme již za stmívání zastavili u místního svatostánku, netušili jsme o něm vůbec nic. Samone nám pouze řekla, že je zde pohřben Hossein, bratr imáma Rezy, jehož hrobku jsme navštívili v Mašadu. Vlastně ani nevím, jestli jsme ji vůbec dobře pochopili. O historii této stavby nebo místa víc nevěděla, a nezjistili jsme to ani po návratu domů z internetu. V podstatě je nám to ale jedno, protože rozhodující vzpomínka se váže k silnému emotivně-duchovnímu zážitku, který jsme zde prožili. Nad vesničkou se snášela pomalu noc, hrobka se rozzářila tisíci světel, a když jsme šli přes liduprázdné nádvoří k vlastnímu svatému hrobu, začal vyvolávat azan k motlitbě. Jeho naléhavé volání Alláhu akbar … Ašhadu an, lá illáha illá lláh … (Bůh je veliký … vyznávám, že není boha kromě Boha …) zaplnilo celý prostor a nám vniklo až do morku kostí. Ekbal nás pozval, ať s ním jdeme na motlitbu (Bobina šla s holkami do ženské části hrobky). Seděli jsme v koutku pohřební místnosti pod kopulí vyloženou tisíci sklíčky a sledovali v němém úžasu, jak se z bláznivého kluka stal pokorný beránek. Samotná motlitba, která je současně rituálním vyznáním Boha, vypadá spíše jako zpomalený balet – úklony všemohoucímu, poloha v kleče s rukama otevírajícíma volný průchod myšlenek a slov, s rukama na kolenou a skloněnou hlavou, padnutí na tvář před Bohem, kdy dvakrát míří čelo k místu styku s posvátnou zemí přes hliněnou destičku mohr, kdy hlava u země je zároveň tím nejhlubším vyjádřením pokory a oddanosti. Do toho neustálé vyvolávání azana, mystické nasvícení sálu, až se nám ze všeho točila hlava. Nebyli jsme poprvé v mešitě ani na muslimské motlitbě, ale zážitek z Džuparu byl strašně silný. Úplně jsem propadl atmosféře a toho našeho společného Boha poprosil o mír a pokoj. Snad mě vyslyšel … Mezi tím se také začali scházet místní věřící k motlitbám, vcházeli do hrobky, hladili dveře, líbali mříže nad hrobem a hleděli odevzdaně k nebi. Přitom se nás nezapomínali povzbudivě usmívat, zdravit se s námi, že jsem měl skutečně příjemný pocit, že nás vidí upřímně rádi. Jako okouzlení a očarovaní nasedáme do auta a již zcela potemnělou krajinou uháníme pouští do Kérmánu. Ano, návštěva zcela neznámého Džuparu byla úžasná. Dosud pro nás úplně neznámé místo na Zemi se najednou stalo tolik důležité a významné. Nikdy na tento zážitek a Džupar nemůžeme zapomenout.

Když jsme přijeli do Kérmánu, zastavili jsme u autobusového nádraží a Ekbal nám skočil koupit lístky do Bamu na zítřejší ráno, abychom neměli žádné potíže s domluvou. Je to fakt prima kluk. Pak ještě vyklopil holky v centru, kde na hlavním kruhovém objezdu někdo zapálil keře (asi při piknikování), a nastalo první loučení. Vyměnili jsme si se Samone mailové adresy, bez ruky podání si pokynuli a holky zmizely v davu. Ekbal nás pak zavezl k našemu hotelu, kde tak celý výlet skončil. Když jsme již za úplné tmy dorazili zpátky před hotel v Kérmánu, nastalo loučení s naším společníkem a řidičem v jedné osobě. Skočil jsem ještě na pokoj pro nějaké dárečky jeho dětem a pak jsme si naposledy stiskli ruce. Ekbal nás jako staré známé přátelsky třikrát políbil na tvář na rozloučenou, vyndal tři granátová jablíčka a žlutý meloun, zatroubil a zmizel nám z očí. Pravděpodobně navždy. Bude se nám po tomhle třeštiprdlu stýskat. Večer již do města vůbec nejdeme, musíme si také uspořádat myšlenky a pořádně se vyspat, protože ráno brzy vstáváme.