Cesty a památky

Není možné cestovat do Persie a nenavštívit Esfahán (poznámka: v textu budu používat označení města Esfahán, jak název vyslovují íránci, přestože dle pravidel českého jazyka zní jeho český název Isfahán), město zapsané od roku 1979 na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Je to určitě jedno z nejkrásnějších měst v Íránu a jedno z nejkrásnějších měst muslimského světa. Dnešní podobu mu vtiskl šáh Abbás I., který o něm s oblibou říkal, že je „středem světa“, a tento příměr Esfahán nesf-e džáhán používají Peršané dodnes. O Esfahánu jsme již opravdu mnoho slyšeli i četli, a tak je naše zvědavost vybuzena na nejvyšší míru. Ještě než jsme odjeli do centra, kupujeme si jízdenky na pozítří pro další cestu do Šírázu, abychom se již tímto problémem nemuseli zabývat. Potom jsme taxíkem zamířili na hotel Amir Kabir, který doporučují všichni cestovatelé. Je to dobrý tip. Hotel se nachází nedaleko centra, pokoje jsou uspořádány kolem teras s nádvořím, na kterém se dá posedět, a cena za noc je přijatelná. Je také fakt, že právě tady jsme poprvé narazili na větší skupinky turistů, a to jak ve městě, tak na hotelu. Na hotelu třeba bydlel starší manželský pár z Anglie, který se svými třemi psy (dalmatiny) cestoval autem do Indie. Ve městě způsobili se svými psy dokonalý rozruch (muslimové psi nechovají) a tak je musela doprovázet při procházkách policie, protože lidé se na ně lepili a ty jejich psy neustále osahávali. Nás nikdo doprovázet nemusel a tak po snídani vyrážíme na vytouženou prohlídku města.

Když jsme se již skoro za tmy vrátili na hotel, mysleli jsme, že nám z toho všeho praskne hlava. Esfahán je opravdu okouzlující město a člověk si to vlastně ani neumí najednou pořádně srovnat v hlavě a vše mu dojde až později. Po večeři a krátkém odpočinku vyrážíme do města znovu. Chceme se podívat na opěvované noční osvětlení. Musíme ale říci, že nás zklamalo, tedy představovali jsme si to poněkud velkolepěji. Na Šáhově náměstí bylo snad několik tisíc lidí, kteří zde pořádali své pikniky i s plynovými lucerničkami, mezi tím jezdily kočáry tažené koňmi a atmosféra byla úžasná. Řekli jsme si, že tedy vyzkoušíme dojít až k mostu Chádžú, kde to žilo i přes den, takže teď by to mohlo být ještě lepší. Lidí zde bylo opravdu hodně, ale všichni v poklidu klábosili a nic mimořádného se nedělo. Jelikož v čajovně u mostu dokonce došel čaj, sedáme na taxík a odjíždíme se uklidit k nočnímu spánku.

Ráno jsme posnídali na nádvoří hotelu u naší roztomilé fontánky s betonovou „huso-labutí“ a pak jedeme za město ke zříceninám zoroastrijského chrámu Áteškáde. Chrám pochází z 6. století, tedy ještě z doby před příchodem islámu. A stojí na pěkně vysoké skále, takže výstup nahoru byl bezvadnou ranní rozcvičkou. Na nejvyšším místě je pak kruhový chrám ohně, a jak je vidět podle očouzených stěn, občas se tu nějaký oheň musí zapalovat i dnes. Z vrchu byl nádherný pohled na Esfahán a nejbližší okolí. Asi o 500 metrů blíže k městu jsou proslulé Chvějící se minarety (Manár-e Džombán). Jedná se vlastně o hrobku svatého kněze Abdulláha Gorlandána (1286 – 1353) ze 14. století, jemuž se přisuzuje podíl na dosud neobjasněném jevu. Když totiž na levý minaret vyleze člověk, celkem snadno ho rozpohybuje (což dokládá zvonění zvonků upevněných na dřevěných překladech). Za malou chvíli však začnou zvonit zvonky i na pravém minaretu, dokládající, že se pohybuje i on, ačkoliv s ním nikdo nekývá. Tohoto úkazu jsme byli také svědky, takže je to fakt. Spolu s námi vše sledovali i další návštěvníci, turisté ze Západu jsme však byli jediní. Kromě několika místních mladíků, kteří se s námi zase fotili, zde byl ještě bíle oděný muž se třemi zcela zahalenými ženami. Měl s sebou i vlastního průvodce a tak jistě nebyli místní (odhadli jsme je, že jsou ze Saúdské Arábie).

Tím jsme náš plánovaný program v Esfahánu zcela vyčerpali, vracíme se na hotel na oběd a připravit se na další cestu. Po obědě odjíždíme již známými ulicemi na autobusové nádraží Terminál-e Soffe, odkud nám jede v 13:45 hodin autobus do 480 kilometrů vzdáleného města Šíráz. Nádraží je zase velmi moderní budova a vlastně ani nevím, proč to stále připomínám; asi proto, že nás to tolik udivovalo. U nás si o Íránu myslíme, že tu jezdí tak akorát na velbloudech a přitom o některých místních vymoženostech si můžeme nechat jen zdát. V luxusním autobusu, kde jsme opět zaujali čestná místa vpředu, se k nám okamžitě přidala skupinka pěti studentů lékařské fakulty univerzity v Esfahánu a celou cestu nám nedali, ti kluci ukecaní, ani chvíli pokoj. Zcela otevřeně a nahlas kritizovali místní poměry, nejvíce současného prezidenta Ahmadinedžáda. Ostatní lidé z autobusu jim přizvukovali a tak jsme byli jak pojízdná odbojová buňka. Chtěli všechno vědět o naší zemi a dokonce zatoužili směnit s námi české koruny. Nějaké jsme ještě měli a tak jsme jim je chtěli darovat. To ale v žádném případě nepřipustili a tak nám v aktuálním kurzu dali výměnou riály. Než se setmělo, sledovali jsme podél dálnice výstavbu nové železniční trati, která spojí Esfahán (a tím i Teherán) se Šírázem. Pracovalo se usilovně na mnoha úsecích, a jelikož to bude skutečná horská trať, ve výstavbě je nespočet tunelů a mostů. Na autobusové nádraží v Šírázu přijíždíme ve 20:30 hodin