Cesty a památky

Kazvín

Velmi příjemné město, které leží v nadmořské výšce 1290 metrů, a za Sáfiovců bylo v polovině 16. století na krátkou dobu i hlavním městem Persie. Prohlídku jsme zahájili na hlavním náměstí Ázádí nedaleko našeho hotelu. Jižní stranu náměstí zaujímá sáfijovský sultánský palác ze 16. století, a ačkoliv něm má být muzeum, bylo zavřeno. Zavřená byla i zahrada okolo paláce, ale bylo možné si vše prohlédnout alespoň zvenčí. Také lidé jsou zde daleko uvolněnější, co se oblečení a způsobů týká, asi jako v Teheránu. Holky mají opět šátky hluboko v týlu a vystavují na odiv svoje krásné černé vlasy. Málo která má například ponožky a myslím, že náboženskou mravnostní policii by jejich nalakované nehty dovedly k absolutnímu šílenství. Na náměstí jsme se také stavili ve skvélé cukrárně a nakoupili jsme si zde spoustu sladkostí a cukroví, protože tolik pochotek pohromě jsme již dlouho neviděli.

Další naše trasa vede po Staré Teheránské třídě (chejábún-e Qadímí-je Tehrán) s původní vstupní bránou do města, Teheránskou ((darvázé-je Qadímí-je Tehrán), postavenou v 19. století za Kadžárovců. Nedaleko jsme objevili pozoruhodnou Páteční mešitu, která byla postavena již v roce 1115 a do dnešní podoby přestavěna v 17. století šáhem Abbásem I. Na velkém opuštěném nádvoří čutali kluci fotbal a vládla zde neuvěřitelná atmosféra. Tak trochu již byl ve vzduchu cítit podzim. Protože Páteční mešita je ukrytá mezi okolními domy, zazvonili jsme u jednoho z nich, jestli by nám majitelé neumožnili vyfotit si mešitu z jejich střechy. V domku bydlel hluchý děda se starou babičkou, oba byli velmi milí a pozvali nás dál. Vůbec nijak jsme se nemohli domlouvat, protože oni neuměli ani jedno anglické slovíčko. A tak se jen usmíváme a ukláníme navzájem. Pohled na celý areál mešity se zvláštní kopulí z jejich střechy byl nádherný.

Od Páteční mešity pokračujeme k významnému poutnímu místu, Hosejnovu mauzoleu (emámzáde-je Hosej); Hosejn byl synem osmého emáma Rezy. Sem jsme přišli již těsně před setměním a tak na nás zase padla ta neskutečně mystická atmosféra, kterou jsme v hrobkách svatých mučedníků již několikrát zažili. Sama stavba mauzolea vypadá jak vystřižená z nejtajnějších snů o perských pohádkách, což nakonec ještě podtrhlo noční osvětlení. Nemohli jsme se nasytit té atmosféry. Lidé, kteří přicházeli hlavní bránou, se s rukou na srdci vždy uklonili, čímž zpomalili svůj krok, a najednou kráčeli tak nějak uvolněně a důstojně, že my s těmi batůžky na zádech a fotoaparáty v ruce působili naprosto nepatřičně. Reflektory rozzářily tisíce zrcátek na průčelí mauzolea a stejné to bylo i uvnitř, kam nás opět místní pozvali s nimi, což jsme se snad ani neodvažovali si přát. Bylo nám jasné, že na tak posvátném místě nemáme co pohledávat. Když nás ale vzali sebou, to bylo něco jiného. Jenom nám řekli, že fotit a natáčet uvnitř se nesmí. Naši hostitelé nám lámavou angličtinou skládali komplimenty, jako že je a všechny přítomné těší naše laskavá návštěva. Zuli jsme si tedy boty a vstoupili na měkounký perský koberec uvnitř. Člověku až zatrne, když – byť bos – šlape po takové nádheře! Potom jsme vstoupili do hlavního sálu mauzolea, kde jsme se usadili u stěny oslněni a zmoženi třpytem tisíců zrcátek, který se na nás valil ze všech stěn. Mozaika ze sklíček je až neskutečná a vytváří dokonalou iluzi sluncem zalitého dne nebo představu rozvinutého pláště stroboskopu. Možná, že výzdoba svatyně působí až marnivě, ale spoluvytváří kouzlo iluzí, na kterých přeci stojí perská kultura od nepaměti. Koulo rájů, přeludů a fantastických vidin … tedy všeho, co nás vrací do dětství ke hrám se zrcátky, krasohledem z pouti, nebo prstýnkům z kočičího zlata. Třeba to je ten klíč, kterým Persie odemkla naše srdce a vstoupila do nich.

Na hotel se vracíme pozdě večer a jsme úplně přemoženi zážitkem, který se nám zde naskytl. Ani se nám nechce mluvit. Zítra nás čeká výlet do hor k tajuplnému hradu Gazor Chán v údolí Alamut.

Údolí Alamut

Brzo ráno jsme vyrazili naslepo k autobusovému nádraží, abychom se pokusili dostat do slavného údolí Alamut s hrady středověké sekty asasinů. Měli jsme původně v plánu jet autobusem, ale ještě že nás odchytil místní podnikavý průvodce pan Mehdi Babayi, který se nám stal společníkem na celý dnešní den. Jak se později ukázalo, cesta autobusem až k hradu Gázor chán na konci údolí Alamut by trvala autobusem asi 4 hodiny a již bychom neměli šanci se ten den vrátit zpět. Nejprve jsme si myslelili, že nás Mehdi jenom napíná, aby měl kšeft, ale měl pravdu. Pokud se tedy chystáte na jednodenní výpravu do údolí Alamut, můžeme vám služby tohoto chlapíka vřele doporučit. Má telefonní číslo 0912 682 3228­. Navíc je na něm zajímavé to, že ačkoliv je Iráčan, má světlou pleť a zrzavé vlasy. Kdo ví, jaké geny mu kolují krví. Mehdi nám ukázal album s fotografiemi, jaké výpravy turistům organizuje, včetně několikadenních přechodů pohoří Álborz až ke Kaspickému moři.

Jakmile jsme si plácli, vyrážíme po nové silnici přímo k horám, do kterých jsme se záhy ponořili. Čeká nás první zatěžkávací zkouška, stoupáme do průsmyku ve výšce 2450 metrů. Z průsmyku se otevřel velkolepý pohled na celé údolí Alamut, oddělené od Kaspického moře hradbou 4000 metrů vysokých štítů, pokrytých na vrcholech sněhem. Mehdi zastavil, abychom se mohli trochu rozhlédnout, protože to se jen tak nevidí. Potom nás čekalo dlouhé klesání až na dno údolí, kde se u řeky tísnila vesnice Radžoj Dašt, kde stavíme na malé občerstvení. K čaji nám zahrál majitel restaurace, pan Jahjo na rákosovou píšťalu, takže jsme se při tom všem mohli nechat unášet pohledy do kouzelné přírody. Tato situace mi připomněla, jak jsme na hoře Nemrut Dag seděli u kurdské rodiny a bylo to hodně podobné. Stejná pohoda. Po odpočinku jsme pokračovali horskou silničkou proti proudu řeky dál do hor, chvíli jsme stoupali, chvíli klesali a vždy jsme se nestačili divit úžasným výhledům, míjíme také několik horských vesnic. Neumím si představit, jak zde zvládají život v zimě. Na jednom stromu u silnice seděl orel, jak jsme projeli okolo, zvedl se a zakroužil několikrát nad nekonečným prostorem údolí.

Asi v půlce cesty z Radžoj Dašť do Gázor Chán jsme přejeli řeku na druhou stranu a alespoň z dáli obdivovali zříceninu hradu Šahraď. Byl to jeden z hradů, který obývali příslušníci sekty assasinů. Jsme ve výšce zhruba 2000 metrů a ani se nám nechce věřit tomu, kam až jsme se to vydali. V blízké vesnici koupil Mehdi vynikající místní chleba, který pak ujídáme celou cestu. V 10:30, tedy za 2,5 hodiny, jsme dorazili cestou přes rokle a hory a doly do cíle naší cesty, vesnice Gázor Chán. Vesnice má výšku 2100 metrů a silnice pokračuje ještě asi 2 kilometry do sousední osady, kde definitivně končí. Auto necháváme na parkovišti a jdeme s Mehdim na hrad Gázor Chán, zvaný též Alamut, kdysi hlavní sídlo obávané sekty assasinů. Hrad je na skále, která se kolmo tyčí nad vesnicí do výšky 350 metrů, že si ani neumíme představit ten výstup. Vydáváme se tedy dost neochotně vzhůru a výstup nám nakonec zabral asi jen 45 minut. Musím říct, že Mehdi nás popoháněl a hodně pomohl Bobině, kterou celou cestu vedl za ruku a vlastně ji „táhl“. Poněkud neobvyklé v Íránu – poprvé jsme zažili, že by si místní muž dal ruku s cizí ženou. Ale Mehdi byl skvělý průvodce a tak nás to ani nijak nezarazilo. Když jsme dorazili nahoru, mohli jsme si vychutnat nejen pohled na zbytky hradu, který vypadá jak doslovné orlí hnízdo, ale také na masiv Alam Kuh s výškou 4850 metrů n. m. Krajina okolo hradu je opravdu jedinečná a nádherná, úplně nedotčená lidskou činností (s výjimkou silničky, po které jsme přijeli). Mehdi nás provedl celým hradem a ukázal všechna důležitá místa, včetně cisteren na vodu, která se zde zachytávala z tajícího sněhu (v zimě mezi prosincem až březnem ho tu napadne přes 2 metry).

Hrad Gázor Chán byl postaven kolem roku 840 na vrcholu příkré skály (2450 metrů n. m.), jejíž horní plošina je 400 metrů dlouhá a ne více než 30 metrů široké. V letech 1090 – 1273 byl hrad hlavním sídlem sekty assasinů, v roce 1273 pak byl definitivně vyvrácen sultánem Bajbarsem. Zbytky hradu velmi poničilo zemětřesení v roce 2004, v současné době probíhá zajištění a oprava zřícenin.

Po prohlídce se vracíme k autu a napili jsme se vynikající ledové vody, která vyvěrala pod skálou nad vesnicí. Autem potom absolvujeme úplně stejnou cestu zpět do Kazvínu a pochopitelně všechny pohledy a výhledy teď máme z druhé strany. Je tedy třeba říci, že cesta údolím prověří řidičské schopnosti jak se patří. Náš řidič také musel dvakrát zastavit, aby mohl bezpečně pokračovat dál. Cestu zpět jsme ujeli za 2 hodiny a v 15:00 jsme v Kazvínu u nádraží, kam jde s námi Mehdi, aby nám pomohl s nákupem jízdenek na vlak do Teheránu. Vlak nám jede v 18:00 a jízdenky na něj se začínají prodávat až v 16:00 hodin. Mehdi nám nabídl, že nás odveze na hotel, jízdenky nám koupí, a v 17:30 pro nás přijede, aby nás i s batohy odvezl na nádraží. Jeho velkorysou nabídku přijímáme, protože díky tomu se můžeme v klidu najíst a vykoupat. Již jako samozřejmost bereme to, že na hotelech v Íránu můžeme být celý den, aniž bychom něco dopláceli. Zde se opravdu platí za noc, což je velká výhoda. Jak Mehdi slíbil, tak i splnil. Vystál nám frontu na jízdenky a v 17:30 hodin pro nás přijel před hotel. Docela jsme se s ním neradi loučili. Ráno jsme si mysleli, že je to vykuk, který chce jen naše peníze a nevěřili jsme mu, že autobusem ten výlet za jeden den nezvládneme. Jak jsme se mýlili! Pochopitelně, že je podnikatel a chce si vydělat – ale rozhodně nás nechtěl ošidit. A ještě nám tolik pomohl.

Po srdečném rozloučení již čekáme na nádraží na náš vlak, který nakonec odjíždí s 15 minutovým zpožděním v 18:15 a do 150 kilometrů vzdáleného Teheránu přijíždíme v 19:45 hodin. Jeli jsme expresní jednotkou Turbíni a jízdenka s místenkou stála po přepočtu pouhých 40 Kč. Vlastní jednotka byla klimatizovaná s velkoprostorovým uspořádáním, vše v čistých liniích modro-bílé barvy. Pochopitelně nechyběly výklopné plazmové televize. Úplně nás překvapilo, že v té malé ceně za jízdenku (s místenkou) bylo i občerstvení, které chvíli po odjezdu vlaku roznášely dívky ve velmi slušivých uniformách – pochopitelně íránského střihu. Po konzumaci jídla soupravu prošel uklízeč a vše vyčistil a odnesl odpadky. No nestačili jsme se divit. Ve službách ve vlacích tedy máme koukám co dohánět nejen na západ od našich hranic…

No a jsme zase v Teheránu. Náš okruh Íránem se uzavřel, byť cesta ještě úplně nekončí. Máme před sebou ještě tři dny a nějaké ty plány, kam se ještě podívat, než nás letadlo odveze zpátky do Evropy. Taxíkem od nádraží se necháváme odvézt k Iran Center hotel na ulici Laleh Zarno na sever od centra města. Je to nedaleko Ferdousího náměstí, které již známe. Uléháme v Teheránu spokojení. Na tomto hotelovém pokoji již vydržíme do našeho odjezdu, již nás nečeká žádné stěhování a balení jen to poslední.