Cesty a památky

Hakim Abú al-Qásem Ferdousí Túsí se narodil v roce 934 jako syn bohatého hospodáře, neznámým způsobem spojeným se šáhovým dvorem. Jeho první verše se nedochovaly, ale předpokládá se, že na svém stěžejním díle „Šáhnáme“ (Kniha králů) začal pracovat, když mu bylo okolo 45 let a práce trvaly přes 30 let (dokončil ji okolo roku 1010). Šáhnáme obsahuje neuvěřitelných 60 000 dvojverší (bejtů), ve kterých popisuje historii staré Persie od mytických počátků do pádu sasánovské dynastie po vítězném tažení Arabů. Ferdousí svou práci odváděl na dvoře seldžuckého šáha Mahmúda z Ghazzny, který ho ale později díky dvorským intrikám zavrhl a nevyplatil mu za Šáhnáme slíbenou mzdu. Za to napsal Ferdousí o šáhovi velmi kritickou báseň, kterou zařadil ještě před Šáhnáme. Tím pochopitelně šáha natolik popudil, že musel od dvora odejít. V následujících letech se toulal světem a během svých cest napsal další známé dílo, romantický epos „Júsuf a Zulejká“ o rozsahu 6 000 dvojverší. Nakonec se vrátil do rodného Táberánu (Túsu), aby tam v roce 1020 zemřel. Vypráví se, že šáhovi se po Ferdousím nakonec přeci jen zastesklo, a nebo nechtěl, aby se na něho vzpomínalo jako na krále, který neuměl ocenit mistrné dílo, tak k němu vypravil do Taberlánu karavanu s ohromnými poklady. V okamžiku, kdy karavana vstupovala do bran města, vycházel na druhé straně města ven smuteční průvod s ferdousího rakví. Ferdousí je nesporně největším perským básníkem, který inspiroval celé generace, ovšem nikdo již nedosáhl tak mistrného projevu. Žádný pozdější vládce Persie si nedovolil jeho velikost jakkoliv zpochybnit; dokonce Mongolové, kteří ve 13. století zpustošili Írán a tisíce lidí povraždili, štědře podporovali tvorbu bohatě ilustrovaných elegantních rukopisů Šáhnáme. Hlavním básníkovým přínosem je bez pochyby to, že obnovil starý perský jazyk, upadající pod nátlakem arabštiny. Mnozí vědci se domnívají, že Ferdousí se dokonce zásadním způsobem zasadil o zachování perštiny do dnešních dnů, která se od jeho doby změnila pouze nepatrně.

Ukázky z Šáhnáme (Knihy králů) od Ferdousího

O stvoření měsíce
Je připravena lampa noci tmavé,
seč k zlu neschyluj se s cesty pravé!
Dva dni, dvě noci nezjevuje více,
jak otřena by kroužením, své líce.
Pak ztenčena se jeví, žlutá zírá,
jak toho pleť, jejž hoře lásky sžírá.
Sotvaže divák tvář ji z dálky shled,
v týž okamžik zas mizí jemu hned.
Noc příští tobě více ukáže se
a více světla se ti od ní snese.
Z a týdny dva zase plná, přímá kráčí,
pak se zas k tomu, čím prv byla, stáčí.
Tu každé noci opět ubývá,
blíž ku skvoucímu slunci připlývá.
V ten způsob přirozenost Pán jí dal,
jež buď co buď, vždy jedna táž je dál.

Vláda Gajúmarta, prvního z králů Adžemu, třicet let trvala
Rci, co dí dihkán, kdo že první byl,
jenž korunu si moci osobil?
Kdo na skráň sobě vsadil diadém,
je z vrstevníků nepamětno všem.
Od otce leda pověst syn má snad,
dle otce dál ti bude povídat,
kdo název vladařský si první ved
a z oněch vyšších nejdřív na trůn vsed.
Muž bádající v knize prastaré,
jež vypisuje reky bujaré,
dí, Gajúmart že trůnu základ dal
a zaved kúláh a byl první král.
Když slunce vešlo v Skopce znamení,
svět v řádu, slávy oct se v prameni.
V tom znaku Jehněte tak vzplálo v jas,
že omládl svět veškerý jím v ráz.
Stal Gajúmart se pánem nad světem,
své sídlo zprvu položil v hor lem.
Z hor trůn i moc mu vznikly, sebe v háv
sám z tygřích kozí halil, i svůj dav.
Jím vzešla vzdělanost, neb v onen čas
byl novým oděv, novým jídla kvas.
Tak nad světem byl šáhem třicet let,
jak slunce v kráse na trůně si ved.
Se stolce vládců zářil ve pýše
jak úplněk ze štíhlé cypřiše.
Ať krotký, divý živočich jej zřel,
se všech stran světa lehnout k němu spěl.
Před jeho trůnem ukláněl se lid,
cti z toho mu a Štěstí zářil svit.
Jak v modlitbách tíh zástup k němu hust
a náboženství přijal z jeho úst.
Byl jemu syn, pln ctnosti, krásnolící
a jako otec slávu hledající.
Sijámek nazýval se, šťasten snil,
a Gajúmart jen v něm svým srdcem žil,
naň hledě, ze světa se veselil,
neb větev kmene plodonosná byl.
V své duši plakal samé lásky strázní,
před jeho odloučením hořel bázní.
V těch poměrech se štěstí sneslo níž
a zaskvěla se vladařova říš.
Nepřátel v světě neměl svého jména,
leč ďábelského v skrytu Ahrimena.
Ahrimen zlobný v zášti záměr hnět,
až rámě dorostlo mu v sled.
Syn jemu jako vlk byl mohutný,
s velikým vojskem, chrabrý, urputný.
Voj sebral, k němu hledat cestu táh,
po koruně a trůnu Kejů práh.
Svět synu divovu se černým stal
nad štěstím, jímž květ Sijámek a král.
I mluvil s každým o zámyslu svém
a naplnil svět celý povykem.
Jak Gajúmart sám dověděl se zvěst,
že u dvora mu obmyslník jest?
To svatý posel přišel k němu v chvat,
na způsob peří, z tygřích kozí šat,
a slovo za slovem mu sdělil v taji,
co nepřítel se synem podnikají.