Cesty a památky

Sotva jsme se druhý den ráno nasnídali, vyrážíme k další památce UNESCO – Šalamounově trůnu (Takht-e Sulejmán), která je od Takábu vzdálena 40 kilometrů. Nejprve se nám nedaří za rozumnou cenu sehnat taxíka, až nám jeden dobrodinec poradil, že ze severního okraje města odjíždějí tímto směrem minibusy. Tak jsme se tam nechali odvézt taxíkem, a opravdu, za 10 minut odjíždíme ve společnosti místních lidí minibusem do vesnice Nostrabad, u které památka leží. Všichni spolucestující si nás se zájmem prohlíželi, určitě z mnoho turistů nevidí (a v minibusu již vůbec ne). Cestou přistoupily dvě asi 11 leté školačky, a ty zkoušely s Honzou komunikovat anglicky. Jelikož měly v ruce knihy angličtiny, usoudili jsme, že se anglicky určitě učí ve škole. Cesta byla úžasná, vedla horami přes sedlo ve výšce 2575 metrů nad mořem, to vše za úplně směšné jízdné (proti cestě taxíkem). Již v půl desáté jsme se rozloučili s řidičem, který nás opět odvezl až ke zříceninám, které leží asi 3 kilometry za Nostrabadem, kde má jinak konečnou. Bylo to od něj milé, protože nám ušetřil nejen nohy, ale i čas. Ještě než jsme se vydali na prohlídku památky, vylezli jsme na sousední kopec udělat pár hezkých celkových záběrů. Obdivujeme také úžasnou okolní krajinu, která nám připomíná Slovensko. Připadáme si jako pod Spišským hradem, dokonce ani ty kravky a ovečky tu nechyběly. Ze všeho okolo vyzařoval neobyčejný klid a mír, podtržený skutečností, že kromě několika místních pastevců jsme byli široko daleko sami. Byla to krása, sednout si do trávy, nechat si vítr pohrávat s vlasy a sledovat tu nádhernou scenérii.

Šalamounův trůn leží asi 40 kilometrů severovýchodně od Takábu v nadmořské výšce 2200 metrů. Osídlení na místě vyvýšeném 60 metrů nad okolní mělkou pánev, obklopenou horskými hřebeny vysokými přes 3000 metrů, vzniklo pro jeho přírodní zvláštnost, jezero vytvořené silným termálním pramenem (21 °C), které ohraničují vápencové usazeniny vynášené na povrch. Jezero je oválného tvaru o rozměru 80×120 metrů a má hloubku okolo 60 metrů (v některé literatuře se uvádí až 110 metrů), vydatnost pramene je cca 100 litrů vody za vteřinu. Nejstarší osídlení u jezera je datováno do Achajmenovského období, z této doby byly odkryty hroby, hliněné nádoby a korále. Již v tomto období vznikly kanály, kterými byla voda z jezera odváděna do okolí k zavlažování zemědělské půdy. První opevnění vzniklo ve 2. století př. n. l. za Parthské říše a dochovalo se nejlépe na severní straně areálu. Největšího rozkvětu zaznamenal Takht-e Solejmán v období Sasánovské říše od 3. století našeho letopočtu. V této době se místo jmenuje Siz a je známo především jako významná svatyně zoroastrijského náboženství, kde hořel jeden ze tří nejposvátnějších ohňů – Atur Gušnap, tedy oheň válečníků a králů, který byl nejuctívanějším ohněm sasánovské éry. Největší stavební činnost byla zahájena po roce 528 n. l. Chosrouem I. Spravedlivým, který byl v té době ještě korunním princem. Ten nechal vybudovat hlavní zoroastrijskou svatyni, zasvěcenou bohu Ahura Mazdovi, královský palác s ceremoniálním sálem a nové mohutné opevnění se severní vstupní bránu. Zvláštností pak bylo spojení svatyně s palácem, před nimiž se dochovaly zbytky jakéhosi pódia z leštěných kvádrů, zřejmě pro královský trůn pod širým nebem. Podle dochovaných zbytků byly místnosti i sály vyzdobeny štukaturou, která nese stopy poničení, související zřejmě s působením byzantského krále Heracla v letech 624 – 28, za něhož bylo popsáno bourání idolů v hlavním pohanském perském chrámu. V polovině 7. století bylo město obnoveno a byl postaven nový chrám, zasvěcený bohyni vody Anahitě. Z královského paláce byl přímý vstup do dalšího chrámu, určeného pro soukromý oheň krále, který s ním zřejmě putoval, když si sem přicházel z hlavního města Ktésifónu (v dnešním Iránu) pro božské posvěcení. Po dobytí území Araby a v období Abbásovského chalifátu mělo obyvatelstvo města Siz zaručenou náboženskou svobodu, ale v 9. století odsud vyznavači zoroastrijského náboženství odcházejí do oblasti Jazdu a odnášejí s sebou i posvátný oheň. V Seldžuckém období je město již plně islámské, ponechává si ale původní jmén. Po mongolské invazi byli ze Sizu vytlačeni původní obyvatelé a v roce 1265 zahájil sultán Abaka z Ilchánské dynastie přestavbu na palác určený korunním princům a manželkám. Město se v tomto období nazývalo Sogurlug (Saturik), což mu vydrželo do počátku 15. století, kdy bylo po dobytí Persie Timurem opuštěno. Jako Sogurlok je naposledy vzpomínáno v roce 1407, nadále již jen jako Takht-e Solejmán (Šalamounův trůn). Místo je popisováno na arménském rukopisu ze 4. století, na kterém je zaznamenána legenda o narození dítěte, jehož život je kombinací života Krista a Zaratuštry. Zmiňuje se i v mnoha středověkých orientálních cestopisech nebo kronikách, Ferdousí ho popisuje ve své slavné básnické sbírce Šáhnáme (Knika králů). Západními cestovateli a učenci bylo poprvé popsáno v polovině 19. století, ačkoliv tito objevitelé se nejprve mylně domnívali, že se jedná o zbytky starověkého města Ekbatana. První archeologický průzkum byl proveden v roce 1937 Američany, poté probíhal velký výzkum v letech 1959 – 1978 pod vedením německého Archeologického ihnstitutu. V současné době provádí výzkum a konzervaci památky Íránské archeologické centrum. Architektonický celek Takht-e Sulejman je významný svou symbolikou kultu ohně a vody, který se rozvíjel po dobu dvou a půl tisíce let; pro svou historickou výjimečnost byl areál v roce 2003 zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Do zřícenin jsme vstoupili Jižní bránou ze 13. století, za kterou je pokladna a malé informační středisko. Hned vedle je nepoužívaná stará jižní branka ze sasánovského období. Celý střed vnitřního prostoru vyplňuje termální jezero, ze kterého na dvou místech (k jihu a východu) vytékají potoky. Kolem jezera jsou soustředěny všechny významné pasláce a chrámy, obklopené mohutnou hradbou ze sasánovské éry, zpevněnou 38 věžemi. Na severozápadní straně jezera se dochovaly zbytky Chosruova paláce s jídelnou, sloupovým sálem, ceremoniálním sálem, a v jeho sousedství areál chrámů a svatyní. Hlavní ohňový chrám byl sklenut kopulí, nesenou 4 sloupy, z Anahitina chrámu se dochovalo osm sloupů do výše asi 2,5 metru. V době naší prohlídky zde pracovalo několik archeologů, kteří ze země vyzdvihli již přes 1000 artefaktů z různých období, například hrnčířské nádoby, dlaždice a kosterní pozůstatky. Prohlídka tohoto místa je opravdu zajímavá, nejhezčí na tom všem je ale především zasazení do krajiny, takže nelitujte výstup na některou z okolních hor, odkud se otevře panoramatický výhled. Stojí to za to!

Po prohlídce jsme se polními cestami vraceli zpět do vesnice Nostrabad, kde nás zaujaly stohy sena na střechách domků. Protože jsme ve výšce okolo 2000 metrů nad mořem, jistě zde budou tuhé zimy, takže se nejedná jen o zásobu krmení pro zvířata, ale také o účelnou izolaci střechy. Než nám jel minibus zpět do Takábu, věnovali jsme se pozorování poklidného vesnického života, kdy ženské klábosily na zemi před pekárnou a dědci horlivě rozprávěli na lavičce na návsi. O co více času stráví lidé tady, uprostřed hor Východního Azerbajdžánu vzájemnou komunikací, rozmlouváním a debatováním, než my!

Jediná nevýhoda dopravy do tohoto odlehlého místa minibusem spočívala v tom, že jsme nemohli navštívit komolou horu (bývalou sopku) nad vesnicí, zvanou Šalamounovo vězení (Zendún-é Sulejmán), vysokou 2280 metrů nad mořem, převyšující tedy okolní krajinu asi o 100 metrů. Na vrcholu jsou zbytky opevnění z 1. století př. n. l. a podle legendy byly v hlubokém kráteru zavíráni démoni a zlí duchové. Pokud budete moci, naplánujte si sem cestu tak, abyste mohli k vrchulu vystoupat. Nám se to nepovedlo a moc toho dnes litujeme. Musel by to být úžasný výhled!

V minibusu zpět do Takábu s námi opět cestuje pestrá skladba lidiček všech věků, teří po nás sice zvědavě pokukovali, ale k žádnému navázání kontaktu se neodvážili.