Cesty a památky

Prohlídka Ferdousího hrobky a zbytků města Táberán byly skvělé! My ale plánujeme vyrazit ještě dál do hor, až k hranicím s Turkmenistánem, do 150 kilometrů vzdáleného města Kalát. Dlouho se nám nedařilo přesvědčit místní taxikáře, aby se s námi na tuto 300 km dlouhou cestu vydali, protože jsme poněkud omezeni časem, kdy večer odjíždí náš vlak z Mašadu. Až jeden týpek jménem Parvíz kývnul na námi nabízenou cenu 250 000 IRL (cca 500 Kč) a vyrazil s námi do hor. Protože jsme bohužel neměli čas, mauzoleum Gonbád-e Hárúnie na okraji Túsu míjíme, a prohlížíme si ho jen z jedoucího auta. Zato kousek za Túsem zastavujeme u 14 metrů vysoké Akhanghanské věže z 9. století. Je to jedna z nejstarších památek v širokém dalekém okolí a jedna z mála dochovaných staveb raného islámu v Íránu.

A protože Parvíz byl borec, za dvě hodiny s námi do Kalátu opravdu dojel. Bylo to sice „jen“ 150 kilometrů, ale samými vysokými horami, kde jedna zatáčka nad srázem přecházela do druhé a dokonce tam byly dva silniční tunely. Pokud to šlo, měl na tachometru rychlost 130 km/hodinu, takže jsme občas raději zavírali oči. O Kalátu jsme nikde nenašli žádné informace, a to ani na internetu. Nezmiňuje se o něm žádný průvodce a přesto je to nádherné místo. Ačkoliv Parvíz vůbec neuměl anglicky, věděl co chceme vidět. Dovezl nás přímo ke Slunečnímu paláci, jak se jmenuje nádherná stavba uprostřed městečka. Anglicky neuměl ani správce a tak dodnes nevíme, o jakou stavbu se jedná ani, z jaké je doby. Jediný údaj z roku 1740 se vázal k afšárovskému sultánovi Nádiru Šáhovi. V paláci je nádherný audienční sál a v podzemních katakombách expozice ze života lidí v okolí, doplněná scénkami s figurínami. Jako jsme nic nevěděli o Slunečním paláci, nic jsme nezjistili ani o sousední krásné mešitě, ani o zřícenině hradu v kaňonu za městem, pod kterým je ve skále vytesán nápis v arabštině.

Jak jsme se domluvili, tak se i stalo a v 16:30 jsme zpátky v Mašadu před naším hotelem. Vlastně jsme se již jen sbalili a hned vyrážíme taxíkem na nádraží. Náš vlak do vzdáleného Kérmánu totiž odjíždí již v 17:50 hodin. Před odjezdem jsme se ještě navečeřeli, neboť jsme netušili, že jídlo máme v ceně jízdenky. Vlak nás zase překvapil, protože v kupé jsme tentokrát měli dvě televize a veškerý komfort, jak se sluší a patří, včetně uvítacího pohoštění (čaj v termosce, jablečný džus a sušenky). V kupé je s námi ještě Ramin, milý 26 letý Íránec, s kterým si díky jeho znalostem angličtiny máme opravdu co povídat. Nejprve sám nabídl Bobině, že si může sundat šátek, protože jemu to nevadí, a pak začala palba otázek a odpovědí, kterou jsme ukončili až ve 22:30, kdy jsme šli spát. Dozvěděli jsme se hodně o životě v Íránu a tento mladý a vzdělaný vysokoškolák opravdu zdejší režim nešetřil, dokonce sám (jako muslim) ostře odmítl například stávající rétoriku jejich prezidenta vůči Izraeli. Vyprávěl nám o porušování lidských práv, o náboženské policii hlídající „správné“ oblečení žen a „nezápadní“ střihy vlasů mužů, ale také to, jak se režim čím dál více bojí tvrdě zakročit proti těmto věcem, neboť každý takový zákrok zdvihá novou a silnější vlnu nespokojenosti. Ujistil nás, že naprostá většina lidí nesdílí „oficiální stanoviska“ a taky nás požádal, ať nejsme vyplašení, když ukazují v televizi nějaké protiamerické demonstrace v Teheránu, kde se sejde třeba 500 lidí – protože co je to 500 lidí proti 15 000 000 oby­vatelům tohoto města. Museli jsme mu dát v mnoha věcech za pravdu a je fakt, že jsme díky němu získali další pohled na tuto zemi.

A to bylo šesté překvapení naší cesty – poznání, jak Íránci kritizují svou vládu a její počínání.