Cesty a památky

To vstávání brzy bylo již v 5:30 hodin, neboť autobus do nejjižnějšího cíle naší cesty, města Bam, odjíždí již v 7:00 hodin. Když jsme se probudili, sluníčko bylo na obloze, a tak se nám dobře vstávalo. Na autobusovém nádraží byl ještě zatím klid, ale i z těch nemnohých cestujících se s námi většina přišla pozdravit, potřást si rukou a zeptat se, kam jedeme. V autobuse jsme dostali čestná místa vpředu, spolu s panem Nimou Kavandem. Nima je architekt, který se podílí na obnově zemětřesením zničeného Bamu, takže jsme měli celou cestu postaráno o přísun informací. Dokonce jsme mohli nahlédnout do dokumentace, zpracované k rekonstrukci města. Cesta rychle utíkala, průvodčí nám pouštěl perskou národní muziku a se zájmem sledoval, co si s Nimou povídáme. Také bych měl vlastně napsat, proč až do vzdáleného Bamu jedeme, když víme o katastrofě, která ho v lednu 2004 zničila. Bobina se tam prostě chtěla strašně podívat a navíc nevěřila, že z města nic nezbylo. Takže se jednalo o plnění přání. Nakonec nelitujeme, protože jsme alespoň na vlastní oči viděli dílo zkázy. Po příjezdu na náměstí Birunšahr v Bamu se s námi rozloučil Nima a my vyrazili ke starému městu, zvanému Arg-e Bam. Když nás taxík vyklopil u malé budky se závorou pod zřícenými hliněnými hradbami, nevěděli jsme, že to jsou vlastně zbytky velkolepé vstupní jižní brány. Hlídač nám ochotně uschoval u sebe zavazadla a našemu dotazu po vstupenkách se od srdce zasmál se slovy „A za co byste chtěli platit?“. U závory si nás převzal p. Moobaraki z ochranky, která to tu hlídá, a vzal nás na prohlídku. Minuli jsme velkou mramorovou ceduli, že Bam je pod ochranou UNESCO a vystoupali na malý pahorek, kde stávala jižní brána. Otevřel se nám zdrcující pohled na nekonečné ruiny starého města. Všechno se v nás sevřelo, protože dílo zkázy je dokonáno.

Bam se nachází v pouštní oblasti na jižním okraji íránské náhorní planiny a jeho počátky spadají do období Achajmenovů (6. – 4. stol. př. n. l.). Největšího rozkvětu dosáhlo od 7. do 11. století n.l., jelikož leželo na křižovatce důležitých obchodních cest mezi Indií a Evropou, a také se tu vyráběly hedvábné a bavlněné oděvy. Oáza mohla existovat jen díky systému podzemních zavlažovacích kanálů, které zásobovaly vodou až 10 000 obyvatel. Citadela Arg-e Bam je příkladem opevněného středověkého hradu, při jehož výstavbě byla použita místní technologie hliněných vrstev (Chineh). S rozvojem mořeplavby, a tím i větší možnosti přepravy východního zboží po vodě, však město postupně upadalo, až se v 19. století téměř vylidnilo a sloužilo pouze jako vojenská základna. Od 50. let 20. století probíhaly náročné rekonstrukce celého areálu, které bohužel zhatilo ničivé zemětřesení 23. prosince 2003 (s dalšími otřesy 2 ledna 2004) o síle 6,7 stupně Richterovy stupnice, které zničilo 90 % města a zahubilo přes 30 000 obyvatel. Tehdejší prezident Chatámí bezprostředně po katastrofě rozhodl o bezpodmínečné obnově památky a požádal o pomoc světový výbor UNESCO, který Bam s okolní krajinou zapsal na prestižní seznam světových památek v roce 2004.

S naším průvodcem jsme prošli asi 300 metrů po vytýčené cestě pro návštěvníky, vedoucí hromadami hlíny a sutě, až na vyklizené bývalé náměstí pod citadelou. Dále se nesmí, cesta je přehrazena zábranami. Zpět jsme se vraceli se zvláštními pocity smutku a tísně, muselo to zde být před 4 lety příšerné. O mnoho lepší to není ani v novém městě, které z prachu pouště povstává poněkud rychleji. Není zde ale zatím žádná možnost ubytování (pro koho také) a mimo stánky s rychlým občerstvením jsme našli pouze jednu restauraci. Teplota dosahovala nepříjemných 32 °C, všude bylo hodně prachu, a protože zde již nebylo co k vidění, odjíždíme ve 12:30 hodin do dalšího cíle, města Jazd.