Cesty a památky

Každý z nás si vybaví alespoň jeden sebevražedný teroristický útok, ti zdatnější politický. Málokdo si však vzpomene na sektu assasinů, která jako první povýšila sebevraždu na nábožensky legitimní prostředek k dosažení svých politických cílů. Jedná se o šíitskou sektu, jejíž příslušníci jsou známi pod jménem mawlas nebo khojas, a nacházeli se zejména v Íránu, Sýrii a v Indii.

Tato netradiční organizace byla založena Hasanem ibn as-Sabbáhem roku 1094. Hasan sám se narodil na předměstí dnešního Teheránu. Je to bezesporu nejzajímavější postava této tajemné organizace. Sekta samotná spadá pod hnutí ismailíja, které je jedním z mnoha šíitských směrů. V 11. století však zaujímalo celkem výsadní pozici, a to zejména v Egyptě, kde Hasan studoval. Během svých studií, která absolvoval také s budoucím vezírem Nizámulmulkem a slavným básníkem Omarem al-Chajjámem, se všichni tři přátelé dohodli, že ten, který získá moc jako první, pomůže i ostatním. A tak se Hasanovi díky příteli Nizámulmulkovi, který se stal vezírem, dostalo vysokého postavení na egyptském dvoře. Básník pak získal bohaté výnosy z oblasti Churástánu a mohl „vynalézt“ například slavná čtyřverší.

Hasanovi však jeho pozice nestačila, a proto začal proti příteli intrikovat, za což byl ze dvora vyhnán. Jeho další působení je úzce spjaté s hnutím ismailija, s jehož přívrženci se roku 1090 uchyluje na hrad Gázor chán (Alamut) v Íránu. Jedná se o strategicky velmi dobře umístěnou pevnost, která posloužila jako sídlo vůdců hnutí až do roku 1273, kdy byl hrad po tříletém obléhání dobyt mamlúckým sultánem Bajbarsem.

Obvykle se v souvislosti s Hasanem můžeme setkat také s jeho přezdívkou „Stařec z hory“ (šajch al-džabal), ta ale pochází z nepřesného překladu tehdejšího titulu šejk od Marca Pola.

Assassinská sekta je dodnes opředena mýty, některé z nich dokonce byly vyvráceny až během 20. století. Název samotný je odvozen od slova al-hašašíjún, které znamená pojídač hašiše. Toto slovo také přešlo jako synonymum pro politickou vraždu do některých evropských jazyků (např. assassinate v angličtině). Dle legendy nechal Hasan mladé chlapce ve spánku přenést do čarokrásné zahrady, která byla koncipována podle představy Ráje tak, jak jej popisuje Korán. Uprostřed fontána, ze které prýští víno, med, mléko a chladná voda a kolem mnoho černookých žen. Chlapci požili hašiš a pak zažívali rozkoše všeho druhu. Poté, co usnuli, byli přeneseni do tvrdé reality a bylo jim řečeno, že navštívili Ráj, kam se po smrti vrátí. Jejich touha po Ráji byla tak velká, že jim nezáleželo na vlastním životě a plnili jakýkoliv Hasanův rozkaz. Zpravidla se jednalo o pečlivě naplánovanou vraždu, která ovšem znamenala smrt i pro vykonavatele, neboť existovala minimální šance utéci. Assasini totiž nejčastěji vraždili v mešitách v pátek, aby je vidělo co nejvíce lidí. Legenda je pozdějším výmyslem, pravděpodobně opět od Marca Pola který hrad Gázor chán (Alamut) navštívil již v průběhu 13. století, aby pomohla v Evropě pochopit motivaci nechat se zabít na něčí příkaz, což bylo v křesťanském prostředí té doby nemyslitelné.

Skutečnost byla pochopitelně o něco složitější. Obyvatelstvo na území ovládaném sektou, bylo rozděleno do sedmi tříd, povinný byl islám a vládla šaría. Hierarchie sekty sestávala z devíti stupňů, každý stupeň provázela iniciace spolu s předáváním vědění, jež bylo tajné a určeno jen pro vyvolené. Od pátého stupně iniciaci řídí Hasan samotný a od šestého učení dokonce nenásleduje Korán. Ti nejvýše zasvěceni tvoří jakýsi elitní okruh kolem Hasana samotného, a jsou podporováni kruhem vnějším. V pozdějších dobách iniciaci provázelo zaplacení iniciačního poplatku, sekta proto byla kritizována, že pro dosažení daného stupně iniciace není důležité vědění, ale ochota platit. Chlapci byli vychováváni od mala v uzavřeném prostoru assasinských hradů a nestýkali se prakticky s nikým z okolního světa. Svému pánovi byli naprosto oddáni a byli ochotni vykonat cokoliv, bez ohledu na následky, ať už pro ně nebo pro vnější svět. Takto zní hymna assasinů:

Jsme nezlomní
Srdce v kámen zkuté
Jsme plní tmy
Černá je barva naše
Neznáme bolest
Ta náleží druhým
Pomsta je čest
Již jsme přísahali
Z očí čiší chlad
Strach je první zbraň
Umíme se i smát
Jako sama smrt.

Paradoxně se první obětí stal dávný dobrodinec Hasana, Nizámulmulk (roku 1092). Od té doby se datuje éra rozšiřováni vlivu sekty a dalších politických vražd. Když roku 1094 zemřel fatimovský chalífa al-Mustanzir, přidal se Hasan na stranu prince Nizára, sice legitimního, ale nedostatečně mocného následovníka na to, aby zabránil dosazení svého mladšího bratra al-Mustalího. Když byl pak 1095 zabit, vypracoval Hasan pro ideologické důvody sekty doktrínu, kdy imám byl prohlášen za skrytého a měl se objevit později za dramatických okolností. Roku 1124 Hasan zemřel a jeho následovníkem se stal Kia Buzurgumid. Za Hasanových následovníků pak sekta šířila hrůzu ve všech kvetoucích kulturních a obchodních centrech Blízkého východu.

Pro další posun sekty je však zajímavá až postava Hasana II., který se do čela dostal roku 1162. Při shromážděni, na kterém nechal účastníky ze všech koutů rozlehlé říše (assasiné měli državy až Sýrii, kde byl jejich hlavním hradem Masyaf, a některé prameny dokonce mluví o samostatném státu) otočit zády k Mekce a prohlásil, že on a imám jsou jedno. Jeho syn, Mohamed II., pak tohoto ideového podkladu využil k vyhlášení sebe samého za tzv. Imáma vzkříšení. Byla vypracována kompletně nová doktrína, která dělila obyvatelstvo na tři skupiny, jednak na ty, kdo odmítli Imáma vzkříšení akceptovat. Byli bráni jako jakési neexistující přeludy, které se po smrti rozpadnou do nicoty. Do druhé skupiny spadali lidé, kteří sice myšlenkově náleželi k Nizarijcům, ale trvali dále na starých pořádcích a hierarchiích. A konečně třetí, jediná, která měla být spasena, „Lidé pořádku“, kteří uznali nového imáma a následovali ho.

Po smrti Mohameda roku 1210 museli assasíni čelit nebezpečí, jež se ukázalo jako fatální – byl jím vpád Mongolů. V té době se také naplno projevil myšlenkový rozklad sekty, když Mohamedův následovník, Roknedím Šaršáh, poslední assasinský vůdce v původním slova smyslu, opustil tradiční šíitský směr sekty a přidal se k sunnitům. Nechal spálit filosofická díla svých předchůdců a na znamení nového pořádku se v každé menší vesničce stavěly mešity a lázně.

Poté, co byl do čela mongolských nájezdníků zvolen chán Mengu, který na západ poslal svého bratra Hulagu a přislíbil mu, že na dobytých územích bude moci vládnout, byl hrad Gázor chán (Alamut) dobyt roku 1256. Sekta sama byla ale rozprášena až v roce 1273, kdy byl hrad Gázor chán (Alamut) definitivně vyvrácen sultánem Bajbarsem.

Podle Michaely Bendíkové (2006)