Cesty a památky

Přípravy na cestu nebyly nijak složité, až na to, že v roce 2007 neexistoval v češtině žádný průvodce po Íránu. Ale my s Honzou už nějaké zkušenosti máme a Bobina taky kus světa projela (byť zatím jen s cestovkou). Nejprve jsme tedy zabukovali letenky z Vídně do Teheránu a zpět za 14 960 Kč (konečná cena i s poplatky), protože se jedná o přímý let a za 4,5 hodiny budeme na místě. Hned na začátku jsme tedy odmítli podstatně levnější, ale 5 dnů trvající cestu letadlem do Istanbulu a dále autobusem nebo vlakem. Muselo by to sice být super, ale tolik času bohužel nemáme. Potom jsme začali shánět informace a pracovat na vízech (je třeba vyplnit anglicky a na psacím stroji :-) žádost o vízum, kterou si je nutno vyzvednout na velvyslanectví Íránu v Praze, přiložit 5 ks fotografií, opravdu netuším proč tolik, a fotokopii poslední strany pasu). Za 14 dní od podání žádosti nám oznámili, že víza jsme obdrželi, ať tedy zaplatíme 960 Kč v bance na účet ambasády a s potvrzením přineseme pasy k jejich zapsání. To trvalo dalších 5 dnů a v úterý 11. září 2007 (jak symbolické datum) jsme si odnesli z konzulátu pasy s vepsaným vízem. Tím jsme již byli jednou nohou tam…

Byli jsme ale s Honzou jenom sami dva a nějak jsme nemohli nikoho zlákat. Většina námi oslovených odmítala s hrůzou v očích, že to už jsme se fakt asi zbláznili, že do země „osy zla“ (jak „moc hezky“ onálepkoval Írán americký prezident, jehož jméno se mi nechce ani napsat), fakt nepojedou. Bohužel díky tomu, že má íránský režim pro politiky USA příchuť zlého snu (zaznamenal zde po vietnamské válce další neúspěch), si i průměrný Čech pod vlivem nespravedlivé propagandy myslí, že je to země plná nesmiřitelných teroristů a náboženských fanatiků, odhodlaných vztyčit s pomocí atomové bomby vlajku islámu nad hromadou křesťanských mrtvol. No a další z námi oslovených již neměli dovolenou, protože naše nabídka přišla pozdě. Co naplat, muselo se najít nové řešení. Na cestovatelských stránkách Hedvábná stezka jsem hodil vějičku, že hledáme spolucestovatele do Íránu, a ozvala se Bobina. Tak a už jsme byli tři.

V pátek 12. října 2007 jsme tedy konečně vyjeli z Kolína vlakem EC 171 „Hungaria“ směr Břeclav. Jak jsme předpokládali, Bobina (jela z Prahy) nebyla na určeném místě v daném vagónu, čímž hned v úvodu narušila plány :-), když si klidně seděla jinde, než kam jsme měli místenky. Naštěstí díky mobilům jsme se rychle našli a od Pardubic jsme již hezky pohromadě. No, nevyspala se dnes v noci podobně jako my, svrbělo nás všechny stejně kolem žaludku a tak snad to je příslib, že vše nakonec dobře dopadne. K překvapení spolucestujících začala hned předvádět vlastní kreativní pokrývky hlavy, jimiž chce učinit zadost zákonům islámské republiky. Po konstatování, že vypadá jak strašidlo, zase vše uklidila. V Břeclavi poslední kávička za české koruny s kámoškou Jiřinkou (co ta si chudák musí myslet – kam že to jedeme – ale nedala nic znát) a v půl páté jsme ve Vídni na Jižním nádraží. Zcela poplatní všem dosavadním tradicím jdeme do zahrad zámku Belveder naproti nádraží, protože o tento rituál snad ani nelze tranzit přes Vídeň ochudit. Za 20 minut nás potom přepravil vlak (S-bahn, linka 7) přímo na mezinárodní letiště Wien Schwechat a celí nedočkaví se hned vrháme do známého kolotoče odbavování a kontrol. Ve 20:10 hodin naše letadlo Airbus 321, pod barvou aerolinií Austrian, zaburácelo motory, aby nás za 4,5 hodiny přeneslo do 3200 kilometrů (vzdušnou čarou) vzdáleného Teheránu. První setkání s novou realitou bylo to, že těsně před přistáním všechny ženské v letadle (včetně Bobiny, která se tak konečně dočkala) vytáhly šátky a schovaly pod ně svoje krásné vlasy.