Cesty a památky

Přesně podle letového řádu jsme ve 2:00 hodin místního času přistáli na letišti Teherán Mehrabad. Ačkoliv jsme velmi imunní vůči mediálním masážím, přeci jen jsme v koutku duše čekali nejpozději hned u východu z letadla zavilého vousáče, který se prohrabává našimi věcmi, a hledá věci islámu zakázané. Na letišti jsme ale pouze prošli standardní pasovou kontrolou s polospícím policajtem, který se na nás poněkud ztěžka usmál, a tak mile a upřímně řekl: „Welcome in Írán“. To bylo všechno. Vyzvedli jsme si batohy, vyměnili peníze a za 10 minut stojíme před letištěm jako milionáři (za 250 USD každý fasuje 2 325 000 íránských riálů – dále IRL – což představuje kurz 10 000 IRL, alias 1 chomejní, nebo-li 10 tumánů – viz základní informace o zemi = 21 CZK). Žádné manévry, žádné prohledávání ani kontrola zavazadel – nikdo si nás prostě vůbec nevšímal. A my tak pečlivě maskovali fernet a becherovku do plastových lahví od ledového čaje…

Druhým překvapením cesty tedy bylo to, jak v pohodě a bez potíží jsme vstoupili do země.

Teploměr ukazuje na 3:00 ráno příjemných 19 °C a než si to stačíme uvědomit, už jsou u nás taxikáři s nabídkou „nejlepších hotelů“. Jenže my žádný hotel k jejich zklamání nepotřebujeme a tak po delším dohadování, že opravdu chceme hodit na hlavní nádraží, odjíždíme prázdnými teheránskými bulváry do centra. Když jsme pak vstoupili do nádražní haly, zůstali jsme stát jako opaření. Všude čisto, pořádek, nápisy vedle perštiny (farsí) také důsledně v angličtině, na stěnách velkoplošné televize, nabíječky na mobil (to jsme opravdu nečekali) a všechno pěkně a účelně uspořádané, že nevíme, jestli nejsme náhodou zase zpátky na letišti. I hlášení rozhlasu bylo v perštině (farsí) a hned potom v angličtině u všech vlaků. V informacích jsme získali potřebné informace k naší večerní cestě do Mašadu, ale jelikož pokladny otevírají až v 5:30 hodin, musíme čekat. Dáváme si tedy první íránský čaj a ve 4:45 hodin si užíváme první svolávání muezzina (zde se nazývá azan) k ranní modlitbě. Tak a jsme opravdu zase tam, kde máme být … Jedinou nepříjemností je to, že náš mobilní operátor (jo – práskneme to, je to O2) zde prostě nefungoval, a tak jsme od této chvíle až do návratu do Vídně bez spojení. Oproti tomu Bobina, která má T-mobile, fungovala na síti úplně v pohodě.

Začínáme si také všímat místních lidí, kteří se od rozednění trousí na nádraží. Na první pohled vypadají nesmírně dobře, jsou skvěle oblečeni, přátelsky a povzbudivě se tváří a na rozdíl od Arabů, s kterými jsme se setkávali při předchozích cestách, působí i navenek klidně a spořádaně (čímž nechci ani jen naznačit, že máme něco proti Arabům, jenom chci zdůraznit nesrovnatelné rozdíly). Tímhle poněkud delším úvodem chci ale pouze říci, že první dojmy z Íránu byly překvapivě úžasné a naštěstí nebudou až do konce cesty nijak pokaženy – naopak, pouze se upevní, dotvoří a vybrousí. Přes mírné zmatky, způsobené určitou jazykovou bariérou, přebíráme jízdenky na požadovaný noční spoj do Mašadu až v 8:00 hodin (dodnes jsme nepochopili, proč to vše tak dlouho trvalo, ale vždy když jsme se šli zeptat, ukázali nám gestem že se máme posadit a čekat …, čas zde prostě plyne jinak než u nás). Když jsme konečně uložili batohy do nádražní úschovny, vyrážíme netrpělivě na první prohlídku města.

Naše první cesta pochopitelně nemohla směřovat nikam jinam, než na křižovatku ulic Teleghání a Šafíd Mofátteh, kde se nachází hned u východu z metra budova bývalého velvyslanectví USA. V průběhu tzv. islámské revoluce vedené Ajatolláhem Chomejním bylo 4. listopadu 1979 velvyslanectví USA obsazeno revolučními gardami, a 52 rukojmích, kteří byli označeni za špióny, zde bylo drženo 444 dnů. V průběhu jejich zadržení se pokusilo o jejich osvobození zvláštní zásahové komando vyslané z USA, tento pokus ale nevyšel, což vyvolalo krizi na americké politické scéně a politicky zničilo prezidenta Jimmiho Cartera. V lednu 1981 byly rukojmí po uzavření dohody urovnávající íránsko-americké finanční pohledávky propuštěny, nicméně po této události přerušily USA s Íránem diplomatické styky a politika ve vzájemných vztazích to vede od deseti k pěti. Zeď, která obíhá areál velvyslanectví je dnes pokreslena staršími protiamerickými kresbami a hesly, nutno dodat, že notně omšelými. Zřejmě to většinu lidí dnes již nezajímá. Nikdo nám nebránil v tom si zde fotit co chceme, a to ani opodál zevlující policajt. Škoda jen, že dnes je svátek a tak je většina muzeí uzavřena. Jinak bychom si s chutí prohlédli trochu té propagandy – v budově je totiž muzeum „Velkého satana“, jak na oplátku oficiální politické kruhy Íránu nazývají Spojené státy (poznámka: „Malý satan“ byl bývalý Svaz sovětských socialistických republik). Pěšky jsme se pak vydali směrem k vlakovému nádraží, kam to mělo být podle mapy asi 8 kilometrů.

Až na Ferdusího náměstí se snažíme shánět půjčení auta, což jsme měli původně v plánu. Jelikož se tady tato služba prostě neposkytuje (pouze pronájem auta i s řidičem), měníme plány a celou cestu budeme muset absolvovat veřejnou dopravou. Lidi zde kupodivu moc anglicky neumí, ale pokud umí alespoň pár slovíček, okamžitě se snaží využít příležitost a prohodit s námi na procvičení alespoň zdvořilostní fráze. Příjemně nás překvapilo, že jakmile jsme se zastavili na ulici a snažili se vyčíst z mapy polohu, už se k nám hnalo několik lidí s pomocí nebo přímo s nabídkou, že nás odvedou, kam potřebujeme. Ta ochota všech lidí okolo je skutečně zarážející, a kdybych měl popisovat, co se nám v tomto ohledu příjemného přihodilo, nepsal bych nic jiného. Od Ferdousího náměstí sledujeme hlavní městkou tepnu do centra, ulici Ferdousího, na které jsou nejdůležitější banky, velvyslanectví a obchody. Jelikož je ale ten svátek, ulice je jako vymetená a většina obchodů má zavřeno. Přes hlavní náměstí, které se nemůže jmenovat jinak než Chomejního náměstí, jsme došli k nádhernému paláci Golestán. Palác nechal vystavět na místě safíjovské pevnosti Qadžárovský šáh Nasser al-Din (1848 – 1896) a podle plánovaného záměru se měl vyrovnat sídlům evropských panovníků. Ve 20. století byly bohužel některé budovy strženy, ale to, co se zachovalo, stojí za návštěvu. Vnější výzdoba stěn je až kýčovitě krásná a jeho součástí je i nádherný park. Měli jsme to štěstí, že hlavní palác Ivan Takht-e Marmar (Dvůr mramorového trůnu) byl jako jediná část paláce otevřený a tak jsme si ho mohli prohlédnout (vstupné 3 000 IRL = 6 Kč). Uprostřed kouzelného hlavního sálu obloženého zrcadly a sklíčky stojí alabastrový trůn, který nechal v roce 1801 vyrobit šáh Fath Ali, známý svými 200 manželkami (že to na něj bylo přece jenom trochu moc je zřejmé z toho, že s nimi měl pouhých 170 potomků :-)). V tomto sále se také odehrávaly všechny významné události posledních 100 let dějin šáhovského Íránu, včetně korunovace nových králů. Stáli jsme v němém úžasu před tou nádherou a úplně jsem si představoval, že šáh na trůnu musel působit jako slunce samo – neboť když se odhrnuly závěsy do zahrady a tisíce zrcadel začaly odrážet sluneční paprsky, muselo se lidem stojícím venku úplně zatmít před očima z té oslňující a démonické krásy. Škoda že ostatní části paláce byly dnes uzavřeny, protože vystavené exponáty, jako dary panovníků z celého světa perským králům, by určitě stály za zhlédnutí. Nedá se nic dělat, šli jsme si tedy alespoň prohlédnout park a další palácové budovy s mešitou alespoň zvenčí.

V palácovém parku jsme potkali 3 ženy s předpisovými šátky na hlavě, a když zjistily, že si je chci vyfotit, ihned ty dvě mladší šátky sundaly a trvali na fotografii bez nich. A měly proč – byly to opravdu krasavice (navíc odvážné, neboť porušily zákon) a jejich vlasy zasloužily obdiv. Dívky mě pak ještě poprosily, abych je bez šátků vyfotil jejich foťákem pro ně. Palácový park byl krásný a byl pro nás prvním představením pojmu, s kterým se ještě několikrát na cestě potkáme „perský park“. Peršané parky milují, neboť pro ně vždy v historii představovaly jakýsi obraz ráje uprostřed převážně pouštní krajiny. Potulovali jsme se tu až do zavírací doby, než nás hlídači vykázali ven. Bylo to krásné odpoledne v Golestánu.

Potom následovala poměrně dlouhá a vysilující cesta až k nádraží, ale chtěli jsme si zažít Teherán na vlastní oči. Kvůli svátku byl bohužel uzavřený i vyhlášený bazar a tak jeho návštěvu musíme nechat až do doby, než se do Teheránu vrátíme. Když jsme byli necelý kilometr před nádražím, asi na nás již byla vidět únava od pohledu, jeden kluk nám „stopnul“ autobus, kterým jsme dojeli až před nádražní budovu. Chtěli jsme u řidiče zaplatit, ale ten v žádném případě nesouhlasil a jen se na nás zubil svým úsměvem od ucha k uchu. Venku se začalo stmívat a my se těšíme na noční přesun do Mašadu a že se konečně (ve vlaku) vyspíme.

Do Teheránu se ještě vrátíme na samotném konci cesty, abychom si prohlédli i ostatní památky a víc si užili jeho atmosféru, včetně bazaru. Nejprve ale s námi pojeďte do Mašadu a všech ostatních míst této krásné země.