Cesty a památky

Cesta z Takábu do Zandžánu měřila 230 kilometrů a vedla krásně opuštěnou krajinou Západního Ázerbajdžánu. Jenom několik osad, převážně hliněných, narušovalo ničím nerušenou jízdu. Tak to bylo asi hodinu, kdy jsme píchli zadní kolo. Naštěstí pro řidiče a našeho čtvrtého spolujezdce nebyl žádný problém kolo vyměnit za rezervu (ještě že ji měl) a tak za 15 minut pokračujeme v další jízdě. Když jsme nabízeli pomoc při výměně kola, oba naši íránští společníci tuto alternativu odmítali, že jako hosté určitě ne. Po 17:00 hodině jsme dorazili do Zandžánu a s oběma se loučíme. Cesta probíhala více méně mlčky, což je zde dosti neobvyklé, ale asi pánové neuměli anglicky, aby s námi zabředli detailnější rozhovor.

Zandžán je již zase ten starý známý Írán. Tak především velké město, ve kterém žije 360 000 obyvatel, ležící v nadmořské výšce 1642 metry. Kdesi na internetu jsem také v automatickém počítači vzdáleností našel, že vzdušnou čarou jsme „jen“ 3200 kilometrů od domova (Prahy). Opravdu se nedá srovnat život zde se životním stylem a standardem v Ázerbajdžánu. Zase jsme v tom známém ruchu a kolotoči, který je tak milý, příjemný a známý. Ubytováváme se na hlavním náměstí Midán Enqeláb v hotelu Fard, za velmi malou cenu, vynikající pokoj s výhledem na náměstí s velkou fontánou. Než jsme se vybalili a ubytovali, začalo se stmívat, takže jdeme rychle na malou procházku po ulici Emám k hrobce Sejeda Ibrahima. Je to další poutní místo na naší cestě touto podivuhodnou zemí. Opět se dostáváme do vrcholně spiritistického prostředí, sledujeme napjaté a soustředěné tváře věřících, které se ale rozzáří vždy, když nás uvidí. Obrat ale nastává ve chvíli, kdy začne společná modlitba. To se všichni plně oddají spojení s Bohem a jejich mysl vylétne vysoko. Když jsem sledoval tyto mírumilovné lidi, jak v extázi rozmlouvají s (naším společným) Bohem, přemýšlel jsem, kde se a proč v někom vezme takový fanatismus, že jde zabít jiné lidi, bez ohledu na to, zda svoje nebo „nevěřící“. Dlouho jsme vydrželi tuto atmosféru tiše pozorovat. Nakonec se k nám přitočil asi dvacetiletý kluk s dobrou znalostí angličtiny, který nám užitečně pomohl a poradil, jak se zítra dostaneme dál. Také nám vše potřebné napsal ve farsí, abychom neměli problémy s domluvou. Když jsme opustili hrobku, na ulici se na nás nalepili Behnam a Hamíd, kteří neuměli téměř vůbec anglicky, ale byli rádi, že si nás ulovili a všude s námi chodili. Doprovodili nás až před hotel, kde se s námi obřadně políbali na tváře a pak způsobně čekali, až zmizíme v recepci, aby také mohli odejít. Náš pobyt v Íránu se pomalu končí. Došlo nám to, když v Zandžánu uléháme na spaní, protože zítřkem se začíná náš rychlý návrat do Teheránu.

Soltaníje

Když jsme se ráno probudili, sice svítilo sluníčko, ale bylo velmi chladno. Na hotelu dokonce topili! Po snídani tedy taxíkem odjíždíme na minibusové nádraží podle lístku od kluka ze včerejška a doufáme, že spoj ve slibovaných 9 hodin pojede. No nakonec to bylo, jako se vším v těchto končinách, jelo se až v 9:45 hod. Tak jsme tam stáli a kosili, skoro nám drkotaly zuby o sebe, jaká byla zima. Naštěstí zapracovala pověstná íránská pohostinnost a řidiči nás pozvali k sobě do vyhřáté místnosti, kde nás hostili horkým čajem. Pochopitelně že jsme byli zase středem pozornosti a všichni si s námi alespoň na chvíli chtěli povídat. A tak nám to čekání nakonec dobře utíkalo. Do městečka Soltaníje jsme dojeli asi za 30 minut v narvaném minibusu, jenže my jsme zase seděli na nejlepších místech, což snad ani není třeba zdůrazňovat. Ohromné mauzoleum, které je cílem naší návštěvy, jsme viděli již z dálky, protože to je stavba skutečně nevídaných rozměrů. Počasí se zrovna moc neumoudřovalo, protože po obloze letěly tmavé mraky, mezi nimi občas vykouklo sluníčko a fučel skutečný vichr z hor. Nicméně srdnatě vyrážíme na prohlídku mauzolea, které je poslední památkou na seznamu UNESCO, kterou v Íránu navštěvujeme.

Mauzoleum (Gonbád-e Soltaníje) se nachází v bývalém hlavním městě mongolských vládců Persie (Ílchánů) a ve své době patřilo k největším stavbám světa. Bohužel, z celého města se zázrakem dochovala pouze tato stavba, neboť město jako takové bylo zničeno v roce 1384 Timurem. Mauzoleum tedy nechal postavit mongolský sultán Öldžejtü Chodábande na počátku 14. století a bylo určené pro ostatky šíitského imáma Alího, které chtěl nechat přenést z Nádžáfu (dnes v Iráku). Jelikož později konvertoval sunitskému islámu, ze záměru upustil, a nakonec byl v mauzoleu v roce 1317 sám pohřben. Dodnes nás udivují především grandiózní rozměry stavby, což byl také jeden z hlavních důvodů zápisu na seznam UNESCO. Kopule na osmiúhelníkovém základu je totiž vysoká 54 metry a má 25 metrů v průměru, což z ní činí největší cihlovou kopuli světa, a třetí největší kopuli na světě vůbec; doplňuje ji osm nárožních minaretů. Krom toho je celé mauzoleum pokryto unikátní dlaždicovou výzdobou, cihlovými ornamenty a kaligrafií ze 14. století. Unikátní výzdoba galerie, která obklopuje celou stavbu, vychází ze soudobých iluminací, což dokládá, že si středověcí štukatéři vypomáhali malovanými předlohami. Stavba mauzolea v Soltaníji svou prostorovou propracovaností a nádherou svědčí o neobyčejných schopnostech umělců, kteří dokázali zhmotnit sultánovu touhu po monumentalitě snoubené s elegancí a půvabem, takže dnes právem patří mezi mistrovská díla světové architektury.

Jediné co je škoda, že stavba prochází celkovou rekonstrukcí a tak celý interiér byl vyplněn lešením. Tím jsme sice přišli o pohled do ohromné kopule, ale ostatní části mauzolea byly naštěstí přístupné. Po prohlídce jsme se vydali asi 2 kilometry jižně od vesnice, kde uprostřed pláně stojí nádherná hrobka Molana Hassana Kaši, básníka na dvoře sultána Öldžejtü Chodábandeho. Hrobka je zdálky vidět a pro její velmi exotické proporce (připomínající architekturu Buchary nebo Samarkandu) jsme ji nemohli vynechat. Legrační bylo, že cestou tam po silnici rovné jak podle pravítka, nás minul kluk na motorce a nabídl Honzovi, že ho k hrobce hodí. My s Bobinou museli v tom větru, který hnal i písek do očí, hezky šlapat po svých. Marně jsme doufali, že se ten dobrodinec ještě dvakrát otočí a postupně nás tam odveze všechny. Nestalo se a tak jsme to museli zvládnout. Honza si to na místě alespoň všechno mezi tím natočil. Hrobka byla opravdu krásná a její areál se momentálně opravuje, zejména vstupní část přistavěná v 17. století. Dalo se vystoupit na galerii, odkud byl krásný pohled na okolní planiny, hory na obzoru a nedaleké mauzoleum Galbí Ogliho, kam již ale nepůjdeme. Začal se totiž hlásit hlad a tak jdeme na běd do restaurace hned naproti velkému mauzoleu sultána Öldžejtü, kde jsme si moc pochutnali, včetně vynikající polévky. Pak se necháváme taxíkem hodin na hlavní silnici do Teheránu, kde se pokusíme zastavit některý z dálkových autobusů, aby nás odvezl do dalšího místa – Kazvínu.

U silnice nejsme sami, autobusy zde chytala ještě jedna mladá holka, která nám nakonec dost pomůže. Uměla anglicky a tak jsme se snadno domluvili, že jede také do Kazvínu, což naši situaci samo o sobě dost zjednodušovalo. Asi za 20 minut nám na mávnutí zastavil dálkový autobus do Teheránu a nabral nás. Jelikož spoj Kazvín míjel po nové obchvatové dálnici, zastavil nám na místě, které s ním naše spolucestující domluvila. Sama také přivolala na toto parkoviště svého známého s autem a pak nás společně odvezli do centra k hotelu Khaksar. To bylo od této mladé ženy moc hezké, jak se o nás postarala. Ale je mi to hloupé stále psát, jak nám všichni pomáhali a vycházeli nám všemožně (a nezištně) vstříc, aby to nevypadalo, že jsem zaujatý. V 16:00 jsme již byli ubytováni na skutečně hezkém hotelu v centru a mohli jsme se věnovat zajímavostem tohoto města.