Cesty a památky

Ráno jsme si konečně trochu přispali, konec konců, již se na nás projevuje mírná únava z této dlouhé cesty. Uvědomujeme si nicméně zcela jasně, že zítra to vše končí a že je třeba využít tyto poslední okamžiky naplno. Do města tedy vyrážíme až v 9:30 hodin a míříme nejprve k budově centrální banky, kde je muzeum šperků. Jsou zde vystaveny poklady Perských šáhů od Safijovců po Kadžárovce, včetně největšího nerozřezaného diamantu světa „Moře světla“ o váze 182 karátů a slavného Pavího trůnu. Bohužel máme smůlu, neboť otevírací doba je zde velmi podivná, pouze sobota až úterý a to od 14:00 – 16:00 hodin. No tak to jsme již mimo záběr, protože do našeho odjezdu již žádný otevírací den nestihneme. Toto je tedy je důležitá informace pro ty, kdo se do Teheránu vydají. Naplánujte si pobyt ve městě tak, abyste toto jedinečné muzeum stihli navštívit. Jdeme tedy alespoň do Národního íránského muzea a protože zde nechceme strávit celý den, vybíráme si expozici předislámských dějin (archeologické muzeum). Jsou zde vystaveny předměty nalezené v nejvýznamnějších archeologických lokalitách země, mimo jiného kopie Chammurabiho stély ze Šúš, reliéfy, nápisy a sloupy z Persepolis a Nakšé Rostam, slavný behistúnský nápis z Bisótúnu, vykopávky z Čogha Zanbíl a dalších míst, která jsme v podstatě všechna navštívili. Bylo to skutečně nádherné, vidět z blízka tolik krásných uměleckých děl ze slavné íránské historie. Ale – na druhou stranu mě právě tady zase napadlo, že je strašné, jak se procházíme mezi vitrínami sami. Toto muzeum by se dalo přirovnat k Národnímu archeologickému muzeu v Aténách nebo Egyptskému muzeu v Káhiře. Tam se u exponátů tlačí tisíce turistů z celého světa. A zde jsme sami. Na jednu stranu smutné, na druhou stranu bych se docela děsil, co by masový turismus z této země asi udělal. Nevím co je lepší … svět je dnes tak bláznivě propojený.

Naproti muzeu ještě navštěvujeme mešitu Sepahsalar, která byla postavena v letech 1878 – 90 a je prý nejhezčí ukázkou kádžárovské architektury v Teheránu. Potom jdeme na metro, abychom také vyzkoušeli tento dopravní prostředek. Musíme konstatovat, že teheránské metro je opravdu na úrovni, vozy jsou moderní a všude je vzorná čistota. Raději se vůbec nezmiňuji o tom, že cena za jízdenku je naprosto zanedbatelná a naší měnou již prakticky nevyjádřitelná. Mnoho turistů ze západu nepřesně interpretuje nápisy na vozech metra, které označují první a poslední vůz soupravy jako vyhrazený pouze pro ženy. To totiž neznamená, že ženy nesmějí cestovat v kterékoliv části vlaku. Opak je pravdou. Ženy mohou cestovat kdekoliv, ale do označených vozů nemají přístup muži. Toto opatření se nám zdálo velmi praktické, protože i u nás je mnoho žen, které by před lepením se cizích chlapů v narvaném metru daly přednost vozům vyhrazeným pouze ženám. V této souvislosti mě napadá příměr, s jakou slávou se v Praze zavádí speciální taxislužba pouze pro ženy, kde i řidička je výhradně žena. Takže záleží na úhlu pohledy, mě se teheránský systém v metru líbil. Metrem jsme dojeli na jižní okraj města, kde je čtvrť Rej.

REJ

Do 6. století zde bylo hlavní město sásánovské perské říše a později významné obchodní centrum, které bylo dobyto a zničeno Mongoly v roce 1220. My nejprve míříme k velkolepé hrobce šáha Abdala Azima (Emamzáde-je Šáhe Abdal Azim), jednoho z potomků imáma Hosejna. Areál pochází převážně ze 14. století a kromě hrobky šáha Abdal Azíma je zde i hrobka imáma Hamzy, bratra imáma Rezy (viz Mašad). Proto se jedná o jedno z nejvýznamnějších poutních míst v Íránu, takže náš pohyb po nádvořích je poněkud usměrňován. Nicméně můžeme volně navštívit hroby obou mučedníků, přísně je však dohlíženo na to, abychom v žádném případě ani nesáhli na fotoaparát.

Když jsme si celý areál prohlédli, ujal se nás jeden z místních strážců a odvedl nás ven,a jelikož uměl anglicky, domluvil nám taxíkem odvoz k další místní pamětihodnosti, Toghoralově věži (gonbád-e Toghoral) z 11. století. Věž je vysoká 20 metrů a je skvělou ukázkou raně středověkého islámského stavitelství. Toghoral byl seldžucký sultán, který zemřel v roce 1064 ve věku 70 let. Nedaleko od věže jsou zbytky sasánovského města Ghal-e Tabarak z 1. století. Nejimpozantnější jsou asi pozůstatky mohutné hliněné hradby na vysoké skále, která je ve spodní části vyzdobena reliéfem sultánů sasánovské éry. Pod skálou vyvěrá pramen, který zde vytváří příjemné zákoutí u malého jezírka s čistou vodou. O kus dál jsou potom pozůstatky pevnosti, kde ale pracovali archeologové, takže jsme se tam nedostali.

Než jsme se vydali na další cestu na opačný konec města, došli jsme si do místní velké jídelny na oběd. Říká se, že člověk má sledovat, kam chodí místní na oběd a tam se najíst. Tak jsme se toho drželi. Já jsem neriskoval a dal jsem si vynikající grilované kuřecí s ráží, Honza měl chuť na skopové a popravdě si prý moc nepochutnal. Bylo příliš cítit lojem, tedy i na něj dost – což je přesně to, proč já skopové nikdy nejím.

HROBKA IMÁMA CHOMEJNÍHO A BEHEŠT-E ZAHRÁ

Metrem jsme dojeli na stanici Haram-e Motahar v jižní části Teheránu k jednomu z nejpodivuhod­nějších míst v Íránu. Hned proti východu ze stanice se nám otevřel pohled na hrobku ajatolláha Chomejního, zakladatele Íránské islámské republiky. Jeho pohřeb byl vůbec největší v lidských dějinách, sešlo se na něm asi 10 miliónů lidí, přičemž došlo k řadě excesů, kdy lidé jeho rakev málem zničili a pohřeb se musel konat podruhé za přísných bezpečnostních podmínek. Místo jeho posledního odpočinku je vlastně velký komplex připomínající moderní mešitu, který by měl sloužit i jako novodobé poutní místo. Vlastní sarkofág je až v zadní části komplexu, který ale není dokončen a tak to okolo vypadá spíše jak v tovární hale. Všude jenom trubky, betonová podlaha a kolem rakve zamřížovaný kryt. Poněkud nás zarazilo, že součástí areálu hrobky je i nákupní centrum, ale takové to už v Íránu i v jiných muslimských zemích je – světské a duchovní záležitosti tu nebývají odděleny. Další, co nás překvapilo, bylo velmi málo lidí. Mysleli jsme si, že se všichni touží opakovaně poklonit velkému vůdci a nebo že je to alespoň jakási nepsaná povinnost, aby dovnitř neustále proudil dav (byť by jen naoko) zanícených věrných. Nebylo tomu tak. V té monstrózní až obludné stavbě jsme byli skoro sami. Jenom pár lidí se poflakovalo po opuštěných ohromných sálech, někteří vzadu pospávali a u vlastního hrobu se jen občas někdo zastavil. To když si vzpomenu, kolik lidí nepřetržitě proudí k hrobům perských básníků, hned je mi zase jasnější, jak to s tím odkazem islámské revoluce asi bude. A přitom básníci ve svých verších neopěvovali jenom nekonečnou zbožnost a se stávajícím pojetím islámu v Íránu by se asi nikdy neztotožnili. Myslím, že režimu moc nejsou básníci vhod, ale zakázat je si netroufne, neboť to by byla pořádná rozbuška ve společnosti. Když jsme z hrobky odcházeli k nedalekému národnímu hřbitovu, napadlo mě, co asi s touto stavbou jednou bude. Jednou, až dějiny přehodnotí éru po islámské revoluci. Jak dopadli všichni ti, kteří si mysleli, že se dotkli hvězd a otočili kolo dějin. Zda budou hrdí Peršané chtít i za pár let (tím nemyslím žádný konkrétní časový úsek, co je to století oproti lidským dějinám), aby jim tato budova připomínala onu konkrétní dobu.

O nic veselejší atmosféra nevládla ani na sousedním národním hřbitově Behešt-e Zahrá. Je to hlavní pohřebiště padlých v íránsko – irácké válce a tak zvaných šahídů (mrtvých ve svaté válce) je zde pohřbeno přes 200 000. Kam jenom dohlédnete, tam leží na zemi především mramorové pomníky s tulipány, symboly mučednické smrti, jako němí svědkové neskutečného utrpení národa. Chodíme mezi pomníky s podobiznami mladých mužů až dětí a není nám zrovna do zpěvu. Zanedlouho k nám dolehlo hlasité lkaní a naříkání, tak jsme se vydali tím směrem. U jednoho hrobu totiž zrovna probíhala tryzna a ženské zhroucené u náhrobku ječely tak srdceryvně, že nás až mrazilo v zádech. Přitom lomily rukama do rytmu jakési smuteční písně, linoucí se z reprobeden na nedalekém automobilu a chlapi bez ustání náhrobek líbali. To byl výjev tak sugestivní, že jsme nebyli schopni pohybu. Nikdo nezemřel právě teď, ale před dlouhými 20 lety. Když nás truchlící zpozorovali, pozvali nás k nim na malé pohoštění, které měli sebou, až jim vyschne v krku a unaví se z toho hořekování. Pozvání jsme přijali, ale natáčet je ani fotit jsme se neodvážili. Pochopitelně že to, co se dělo u hrobu byl určitý druh představení, ale íránci potřebují dávat najevo utrpení a rozhořčení nad vším příkořím, které je provází po celou jejich dlouhou historii. Po návštěvě těchto pochmurných míst se vracíme do centra, kde se nám snad podaří najít trochu více optimismu.

TEHERÁNSKÝ BAZAR

Ještě než jsme se vrátili na hotel, museli jsme navštívit vyhlášený bazar, který je od 18. století nejvýznamnějším obchodním centrem Íránu. Zde to poněkud žilo jiným tempem a mezi obchody plnými nejmodernějšího zboží, včetně oblečení, jsme se rozptýlili. Jelikož dnes je poslední večer zde, nakoupili jsme na bazaru čaje, sladkosti a jiné suvenýry, které si z této cesty odvezeme domů.

Na hotel se vracíme zničeni až za tmy a jsme přeplněni tolika dojmy a rozporuplnými pocity, zejména z návštěvy mauzolea Chomejního a hřbitova, že nás z toho vysvobodí snad až spánek.

LANOVKOU POD HORU TOČAL a ŠÁHOVA REZIDENCE

Nastal náš poslední den v Íránu a je tedy nad slunce jasnější, že dnes večer uskutečníme přesun domů. S touto zemí, a s Teheránem jak by smet, se snad ani nešlo rozloučit jinak, než výletem do výšek. Ráno jsme nikam nespěchali a hotel opouštíme až po 9:00 hodině. První taxík, který nám přišel do cesty, nás odvezl až k parkovišti na severním konci města, odkud je dále vjezd automobilům zakázán. Parkoviště praskalo ve švech, protože jednak je neděle (pátek) a potom nádherné počasí, k výletu jak stvořené. Hned jsme si představili, jaká asi bude fronta na lanovku a tak hrdě vyrážíme kupředu. Hodně nás překvapilo, že od parkoviště je to k dolní stanici lanovky ještě asi 45 minut poněkud ostré chůze do nepříjemného stoupání. Rozhodně jsme se docela zapotili, než jsme tam došli. Když nás pak cestou míjely autobusy, došlo nám, že od parkoviště funguje nahoru kyvadlová doprava a kdybychom nebyli tak hrrr všechny předběhnout, zřejmě bychom si těch autobusů i všimli. Každopádně nahoře před stanicí lanovky bylo lidí jak mraků a již odsud se otevřely první zajímavé pohledy na město. O Teheránu se říká, že je velmi zaneřáděn smogem, což do jisté míry potvrzují i pořízené snímky. Čekali jsme ovšem, že to bude horší – přeci jen se ta příslovečná „smogová poklice“ nekonala.

Jak jsme předpokládali, všude bylo příšerně moc lidí. Mnozí vyjeli jen sem, do prostor nad městem a tady si u pikniku užívali slunečného počasí. Část se jich potom lanovkou vydávala nahoru, většina do první stanice ve výšce 2300 metrů a opravdu jen malá část (jako my) až do sedla pod horou Točal ve výšce 3100 metrů. Nezanedbatelná ani nebyla skupina lidí, která odsud vyrážela na pěší tůry. Byl to docela legrační, sledovat ledabyle zahalené holky s oblečením přizpůsobeným zdejším zákonům, na nohách pohorky a na zádech batoh. Každopádně ale na lidech tady nahoře bylo vidět obrovské uvolnění, jakoby ty všechny zákazy, příkazy i s přísnými pohledy ajatolláhů zůstaly kdesi hluboko dole. A také zůstaly. Jestliže jsme se celou cestu Íránem setkávali pouze se skvělými lidmi, zde v horách to bylo ještě patrnější. Opět jsme byli středem pozornosti, každý se s námi chtěl bavit, fotit, diskutovat. Írán tedy budeme rozhodně opouštět jako zemi, kde jsou zatím nejskvělejší lidi, jaké= jsme zatím na našich cestách potkali.

Když jsme si vystáli ne zase tak katastrofickou frontu (asi 20 minut) na lanovku, dostali jsme zadarmo v rámci propagační akce jednu kávu Nestlé, kterou pak cestou popíjíme. A že to byla cesta! Lanovka na Točal (Telekabin-e Točal) je totiž jednou z nejdelších lanovek na světě, vzdálenost 8 kilometrů a stoupání 2000 metrů zvládne za 40 minut. Jízda lanovkou patří rozhodně k silným zážitkům z Íránu a navíc díky ní máme další prvenství. Zatím nejvyšší místo na Zemi, na kterém jsme se nacházeli. Nahoře nás překvapil především sníh a také dost velká zima, kterou nakonec Honza odnesl poměrně silným nachlazením (což se ale naštěstí projevilo až doma). Zatímco dole v Teheránu totiž bylo 28 stupňů nad nulou, tady nahoře ukazoval teploměr 3 stupně pod nulou. Ono během necelé hodiny přejít v klimatických pásmech o více než 30 stupňů je také pořádný nápor na organismus. Zdrželi jsme se v té zimě asi půl hodiny, během které se s námi zase družila partička skvělých Íránců, a rychle šupajdíme rozmrznout k horské chatě na mezistanici, která leží ve výšce 2300 metrů. Tam bylo nesrovnatelně příjemněji, tak jsme si dali čas a užíváme si nefalšované horské pohody. Ve 13:00 hodin se ovšem loučíme s tímto krásným kouskem země a sjíždíme lanovkou dolů.

Od dolní stanice se vydáváme pěšky po úbočí hor směrem na Sad ábád, což je letní rezidence perských šáhů. Škoda že v Íránu neznají turistické značky, nemuseli jsme tolik bloudit. Nakonec jsme vyšli v jakési velmi luxusní čtvrti, kterých je na severu města více. Má to svoje prozaické důvody. Elita se stěhuje sem, kde jsou mnohem příjemnější podmínky pro život. Již od pohledu je jasné, že obyvatelé této čtvrti se nežijí ani trochu špatně. Protože jsme se tak trochu ztratili, respektive jsme přesně nevěděli kde jsme, vzali jsme si k palácům taxíka. A byla to legrace, protože to byl kousek, jen pár bloků. Asi si říkal, co jsme to za rozmařilé zápaďany, kteří nemohou udělat krok pěšky. Každopádně návštěva tohoto komplexu byla naším posledním programem, který chyběl k završení pobytu.

Z mnoha možností, který celý palácový komplex nabízí, jsme si vybrali pouze prohlídku Bílého paláce, poměrně nová stavba, kterou užíval šáh Rezá Pahlaví, než byl vyhnán ze země. No, žil si zde opravdu v pěkném, vpravdě královském luxusu. Dá se říci, že jsme vlastně ani moc nepochopili, proč to režim prostému lidu ukazuje, jestli proto, aby měli na šáha vztek. Jenže – byl to přeci král a ke královskému životu to jaksi patří. Navíc, nedělal bych si iluze, že mocní tohoto světa (včetně Íránu) žijí nějak chudobně. V expozici, která zpřístupňuje 54 pokojů, byl zajímavý ohromný perský koberec o rozloze 143 metrů čtverečních, zařízení částečně v orientálním a částečně v západním stylu a pro nás pak například porcelán z Karlových Varů nebo sklo z Poděbrad. Když jsme vyšli z paláce, zrovna přijela nějaká významná státní návštěva z Afriky, takže proběhly určité manévry. Kdo to byl jsme se ale nedozvěděli. Nakonec se ještě procházíme parkem a odjíždíme metrem zpět na náš hotel, kam jsme se doklopýtali v 18:00 hodin

A je to tady. Balíme věci a připravujeme se na cestu domů, naštěstí se můžeme ještě najíst, vysprchovat i trochu pospat. Ve 23:00 nás objednaný taxík veze na letiště. Projíždíme osvětlenými ulicemi Teheránu a najednou se mi vybavuje naše první cesta opačným směrem před třemi týdny. Tehdy tak neznámé, nyní tak blízké. Ačkoliv se moc těšíme domů, Írán opouštíme opravdu jen s těmi nejlepšími pocity. Za celou cestu se nepřihodilo naprosto NIC, co by jakkoliv pokazilo naše cestování. A to zatím nemůžeme říci o žádné z dosud navštívených zemí. Kolotoč na letišti má svá nepsaná pravidla, odbavujeme zavazadla, sebe, pak jsme v tranzitním prostoru, letadlo je připravené ke startu a ve 4:05 hodin přesně opouštíme íránskou půdu. Za půl hodiny na to všechny holky v letadle shodily z hlavy šátky. Za pouhé 4 hodiny přilétáme do Vídně, spolucestující z letadla se mísí v mnohohlavém davu a tím naše cesta končí definitivně. Pak již pouze následuje rychlý přesun domů. V 7:00 hodin stíháme autobus k nádraží Suedbahnof, v 7:32 odjíždíme rychlíkem směr Česká republika a v 11:30 vystupujeme z vlaku v Kolíně. Teprve teď nám došlo, že jsme opravdu doma a přitom jsme byli ještě před pár hodinami v úplně jiném světě. Ale teď jsme tedy doma a může se začít psát nová kapitola našeho cestování.