Cesty a památky

Na nádraží v Teheránu jsme se vrátili úplně ušmajdaní a uondaní z tvrdé teheránské dlažby (navíc jsme již nespali den, noc a další den) a tak se těšíme na měkkou postýlku v našem kupé. Čekání na vlak bylo také zpestřeno až dojemně milou pozorností místních, dokonce od kluků, kteří seděli v čekárně poblíž a stále po nás se zájmem pokukovali, jsme dostali bonboniéru (želatinové bonbóny Lukum) a také hezký listek s obrázkem a nápisem: „Hello!!! How are you? Welcom to Iran, to Tehran City. My name is Ahmad Reza and Efektar Zaden.“ To bylo tak milé a upřímné gesto, na které se prostě nedá zapomenout. Během celé cesty jich sice bude ještě mnoho podobných, ta první se ale zapíší do paměti mnohem silněji. V 17:55 hodin odjíždí náš vlak a nás pochopitelně zaujala čistá souprava, čtyřmístná kupé s občerstvením a zájem spolucestujících o nás. Už si tu opravdu začínáme připadat jako „celebrity“ – jak zjistíme později, jsme pro místní „vyslanci západu“, „můstkem k neznámému“, zdrojem byť nicotných informací a také příležitostí, otevřeně se svěřit s názory na situaci v zemi. Honzu si při nastupování do vlaku odchytil jeden učitel z Mašadu, který cestoval domů se svou ženou, svým přítelem a jeho ženou a pozvali nás k sobě do kupé v sousedním vagónu na čaj. Odmítnout jsme nemohli a tak musíme o hodinu odložit ulehnutí ke spánku. Jako ještě mnohokrát, vyslechli jsme si malou rebelii o poměrech v zemi, o tom, jak to politici špatně vedou a jak ještě hůře prezentují zemi v očích světa. Ten pan učitel nás opakovaně ujišťoval, že on je muslim a nemá, stejně jako ostatní, naprosto žádný problém s křesťany a křesťanstvím, že za všechno mohou politici, kteří podporují svými neuváženými počiny extremismus, terorismus a radikalismus, a jen na oko se tváří jinak. Také jsem někde četl, že íránské ženy nesmějí cestovat ve vlakovém kupé s cizími muži – tedy tuto informaci nemůžeme potvrdit, protože nám se to stalo a žádný problém nebyl. Myslím, že zcela vyčerpaní a plní neuvěřitelných zážitků (tolik moc jich bylo za jeden jediný den), usínáme spravedlivým spánkem, ukolébaní pravidelným rytmem železničních kolejí.

Třetím překvapením cesty bylo, jak přátelští a milí lidé jsou Íránci.

Do Mašadu jsme přijeli v 6:30 hodin ráno, skvěle vyspalí a konečně odpočatí. Za celou noc jsme se ani jednou neprobudili, a to jsme usnuli už někdy kolem osmé hodiny večer, cesta byla tedy naprosto skvělá. Hned na nástupišti po vystoupení z vlaku (fotografie nahoře) bylo jasné, že jsme přijeli do velmi konzervativního města. Všechny ženské byly najednou výhradně v čádorech, což byla v Teheránu naprostá výjimka. Konec konců, Mašad je jedno z nejvýznamnějších poutních míst šíitů, a tak se není čemu divit, že jak místní, tak poutníci, volí velmi konzervativní způsob oblečení. Na nádraží nejprve míříme do informací zjistit, jak je to se spojením do Kermánu, kam chceme zítra přejet nočním vlakem. V informacích byla slečna jménem Zahro a ta nám naštěstí se vším pomohla. Zavolala i do pokladny, kde nám přednostně vydali jízdenky, takže jsme byli ušetřeni fronty a případného složitého domlouvání s pokladní. Nádraží v Mašadu je velká a moderní budova, zářící čistotou a dostatkem světla, kde nechybí ani obří televize v čekárně (většinou dávali sportovní přenosy). Interiér zpříjemňuje hezká výzdoba (mezi kterou ovšem nepočítám nezbytné vousaté tváře ajatolláhů), která nebyla ani zašlá nebo poničená, takže jsem si smutně povzdechl při vzpomínce na stav železničních nádraží u nás… Díky slečně Zahro se nám podařilo rychle všechno vyřídit a vstoupit do Mašadu bez sebemenších potíží i s jízdenkou na další cestu. Prvním taxíkem se necháme hodit do centra k nejvýznamnější pamětihodnosti, k hrobce imáma Rezy. Taxikář nám doporučil hotel Piruz, kde byla dobrá cena za pokoj s televizí, lednicí i vlastním sociálním zařízením, a navíc od areálu hrobky pouhých 5 minut chůze. Po snídani tedy celí netrpěliví vyrážíme do města.