Cesty a památky

Ráno musíme vstávat již ve 4:30 hodin a jet taxíkem na nádraží, pokud chceme stihnout v 5:50 expres do Kášánu. Jízda byla stejně úžasná jako předešlá cesta do Teheránu, v ceně byla pochopitelně i snídaně. 260 kilometrů ujel náš spoj za 2 hodiny (a cena 70 Kč), čemu se nám ani nechce věřit. Jsme rádi, že jsme v Íránu objevili vlaky, protože většina cestovatelů jezdí zbytečně autobusy i v relacích, kde jede vlak. Přitom vlakem je to nesrovnatelně pohodlnější a rychlejší než po silnici. Jelikož jsme vyjížděli ještě za tmy, mohli jsme sledovat cestou východ slunce nad pouští. Cesta rychle utíkala a než jsme se nadáli, vystupujeme. Po zastavení vlaku v Kášánu jsem chtěl pořídit fotografii vlaku. Mé počínání ale bylo zřejmě podezřelé policistovi, který je na fotce vidět na hraně nástupiště. Možná mu bylo divné, proč zde pobíhá bílý turista a fotí vlak, když tu jaktěživ nikdo vlak nikdy nefotil, jestli nebudu třeba špión. Chtěl vidět fotografie (nakonec proti nim nic neměl) a pro jistotu i pas. V tu chvíli nám ale došlo, že pasy jsme nechali uložené v teheránském hotelu, takže nám nastal poněkud velký problém. Západní cizinec, bez pasu, bez víza, navíc fotící strategicky významné místo – nádraží. Abych se přiznal, začali jsme se obávat nejhoršího, a živě si představovali, co by asi u nás čekalo v podobné situaci Íránce bez dokladů…. Přivolaný velitel ale naštěstí přistoupil k celé záležitosti velmi lidsky, zatelefonoval na náš hotel a nechal si poslat fotokopie našich pasů s vízem. Potom s námi sepsali krátký protokol a propustili nás – ovšem s dovětkem, ať příště máme pas vždy u sebe. Musím říci, že tento příběh patří mezi desítky podobných příjemných zážitků a nezbývá, než smeknout klobouk před profesionalitou tamní policie. Vůbec nás nemuseli propustit, neboť totožnost jsme prokázat nemohli a jsme cizinci. Oni nám však vycházeli všemožně vstříc, ujišťovali nás po celou dobu čekání na fax z hotelu o své náklonnosti a o tom, že všechno bude nakonec v pořádku.

S tímto mírným zdržením jsme ale nakonec vyrazili do města v 10:00 hodin, ale máme dost času, protože vlak nazpátky nám jede až v 19:00 hodin. Není tedy kam spěchat. Nejprve se věnujeme výměně peněz, takže sháníme banku, která tuto transakci provede. Naštěstí lidí, ochotných pomoci, je vždy v Íránu po ruce tucet a tak se nám to nakonec podařilo a my si vyměnily poslední potřebné peníze. Potom se již můžeme věnovat tomuto nádhernému městu.

Kášán leží na polovině cesty mezi Teheránem a Esfahánem. Podle staré legendy ho založila královna Zubejda, manželka chalífy Harúna ar-Rašída, známého z Pohádek tisíce a jedné noci. Přestože se jedná o pouštní oázu, od 10. století prosperuje jako významné centrum obchodu s keramikou, hedvábím a hlavně s vyhlášenými kášánskými koberci. V místním bazaru lze všechno toto zboží dodnes sehnat. Kášán si také oblíbil šáh Abbás I., který si dokonce přál být zde pohřben. Přesto ale zůstal ve stínu sousedního Esfahánu, ačkoliv je také klenotem perské architektury, především kvůli nádherným domům místních bohatých obchodníků. Na nich, podobně jako na náboženských stavbách ve městě, se často podepsal rukopis perského architekta počátku 19. století, Ustada Aliho Maryama.

Do starého města jsme vstoupili v prostoru bazaru, který je sám o sobě změtí ulic a uliček a z kterého máte pocit, že se již nikdy nevymotáte. My se tedy vymotali u medresy a mešity Soltaníje (masdžed va medrese-je Soltanije), která s bazarem sousedí. Je to náboženské učiliště z počátku 19. století, z období Fath Alí Šáha a škola zde funguje dodnes. Přivítali jsme příjemnou zahradu, kde se dalo odpočinout. Během další cesty jsme si všimli zásobáren na vodu, kterými je celé město doslova podkopáno. Jsou to jakési hluboké sklepy, kam se v zimě nahrne sníh, který po roztání v létě slouží jako zásobárna vody. Je to velmi účinné zařízení, pitná však ta voda určitě nebude. Podobně nás zaujal nedaleko městských hradeb ze seldžuckého období tzv. ledový dům, což je jáma v zemi přikrytá hliněným kuželem. Na začátku zimy se napustila vodou, která zmrzla a během letních veder pak sloužila jako zásobárna ledu na chlazení. Důmyslnost zdejších obyvatel pak již jen dokreslují nám dobře známé bághíry, tedy větrné věže, s nimiž jsme se již několikrát potkali. Hlavní Páteční mešita (masdžed-e Džamee) pochází původně z 11. století, ale z této stavby se dochoval pouze mihráb. Mešita má však velmi zajímavý minaret, který vypadá jak maják někde ve Středomoří. V cestě jsme dále pokračovali kolem hrobky šáha Abbáse I., zakladatele Esfahánu. Ten je zde pohřben a místo jeho skromného odpočinku je kryto prostým náhrobkem. O to parádnější hrobka se tyčí uprostřed modlitebního sálu a patří světci Habíbovi ebn-e Músovi, po kterém se dnes i mauzoleum jmenuje. Velký vládce je tedy zde poněkud na vedlejší koleji. Ale i takový může být běh dějin…

To hlavní, co jsme nakonec v Kášánu neočekávaně objevili, byly historické kupecké paláce. Společné mají jedno – jsou dokonalou ukázkou pravého perského luxusu a tak jsme se vydali na postupnou prohlídku čtyřech zpřístupněných a opravených domů, které slouží jako muzeum, a nádherných lázní sultána Mira Ahmada v jejich sousedství. Znovu musím říct, jaká je to ohromná škoda, že tyto nádherné památky nemůže vidět více návštěvníků, protože něco podobného se jen tak nevidí.

Cháne-e Tabatabájí je nejromantičtější ze všech místních paláců patřil významné rodině Tabatabájí. Kolem roku 1840 ho pro měšťany, zbohatlé na obchodu s koberci, postavil architekt Ustad Ali Maryam. Rafinovaně pojatá stavba kolem čtyř nádvoří, doplněných bazény s chladivou vodou, je na fasádách vyzdobena štuky a uvnitř ukrývá místnosti s rozvernými malbami a freskami. Tento kupecký dům má rozlohu 4500 metrů čtverečních a dělí se na tři základní části. Zadní prostory „harám“ sloužily pouze pro soukromí obyvatel. Hlavní dvůr „selám“ byl s okolními budovami určen pro hosty, pořádání slavností nebo obchodních jednání. Nezbytná hospodářská část „chádeme“ pak zajišťovala chod celého komplexu.

Cháne-e Borúdžerdí stojí hned vedle domu Tabatabájí a postavil ho stejný architekt Ustad Ali Maryam. Ještě okázalejší stavba vznikla pro rodinu Borúdžerdí, která obchodovala s uměleckými předměty. Dokončena byla v roce 1857 a vyznačuje se 20 metrů vysokou věží na odchyt větru, který následně sloužil k ochlazení vzduchu uvnitř domu, a nádhernou štukovou výzdobou nebo malými fontánkami v jednotlivých místnostech.

Cháne-e Ameriha je největší soukromý dům v Íránu. Na ploše 10,5 tisíce metrů čtverečních se rozkládá kolem sedmi nádvoří a ukrývá 185 sálů a místností. Jako jediný z historických paláců v Kášánu má i svoje vlastní lázně (hanmmán), neboť byl určen pro obývání třech rodin (rodin třech bratrů gubernátora Kášánu pana Amerihy).

Cháne-e Abbásín byl poslední ze zpřístupněných paláců, který jsme navštívili. Patřil rodině Abbásínů a je ze všech dochovaných domů v Kášánu nejstarší, neboť pochází z konce 18. století. Zajímavostí jsou jeho dvě podzemní patra kolem šesti nádvoří a tajné únikové průchody. Klenuté stropy zajišťovaly dostatek stínu, vikýře a otevřené šachty zase přiváděly denní světlo. Stavební důmysl architekta pak podtrhují sklíčka na stropech místností, která v noci násobila světla svíček a navozovala dojem zářící hvězdné oblohy. Takový luxus ovšem nebyl tehdy pro každého. V tomto domě jsme se potkali se skupinou studentů z Esfahánu a skvěle jsme se s nimi spřátelili. Byli opravdu moc milí.

Hammám sultána Mira Ahmada jsou lázně postavené v 16. století za safijovců a můžeme s klidem prohlásit, že to jsou nejkrásnější lázně, jaké jsme při svých cestách orientem kdy potkali. Podle průvodde Rezy Mohammada Fetehiho sloužily lázně pro všechny obyvatele okolních domů, ženy se zde scházely k různým obřadům a ceremoniálům spojených s porodem a muži zde pochopitelně politikařili. Ke koupání je využívali 5× týdně ženy a 2× týdně muži, dále se zde léčilo a prováděly masáže. Tedy vše, co od lázní očekáváme i v moderní době. Velmi zajímavé jsou speciální barvy, které byly použity na výzdobu, jsou staré již přes 400 let a dosud nebyly obnovovány, přestože byly dříve v častém kontaktu s vodou. Jelikož jsme již trochu unavení, přijímáme nabídku svalit se zde na koberce a v příjemném prostředí si dát šálek čaje. Tedy to byl krásný zážitek, který celkový vjem z návštěvy Kášánu jen umocnil.

Mešita a medresa Ághá Bozorg (masdžed va medrese-je Ághá Bozorg) je dvoupatrová stavba, kterou jako první postavil v Kášánu po roce 1880 Ustad Ali Maryam. Byla také poslední památkou, kterou jsme si před odchodem na nádraží, již téměř v podvečer, prohlédli. Byli jsme již posledními návštěvníky, takže jsme ani neplatili vstupné. Tato mešita architekta tehdy natolik proslavila, že se mu poté zakázky jen hrnuly. Typické jsou pro ni dva rozložité ívány s minarety a komíny na chytání větru.

Přesně v 19:10 odjíždíme expresem zpět do Teheránu, kam ve 21:00 přijíždíme. Ve vlaku s námi cestovala mladá rodina s holčičkou Dianou, s nimiž jsme si cestou povídali a díky tomu nám čas příjemně utíkal. Dianě jsme dali nějaké poslední dárečky, co nám ještě zbyly a ona nám nakreslila krásný obrázek. Podle něj je jasné, že princeznu vidí všechny holčičky na světě stejně.

Nyní nás čekají poslední dva dny v Teheránu a pouze jedna noc. V plánu máme dokončit prohlídku města a také vyjet lanovkou na horu Točal. Tak uvidíme, zda se nám to všechno podaří.