Cesty a památky

Na autobusové nádraží v Šírázu jsme tedy dorazili z Esfahánu a hned si kupujeme jízdenky na další cestu do města Súsy (persky Šúš). Potom nás ulovil naprosto příšerný taxikář (tedy poprvé to byla taková hrůza), který nejenom, že jezdil v protisměru, vlekl se jak s hnojem, ale ještě nás odmítal odvézt na námi vybraný hotel a vezl nás nejprve ke kamarádíčkům, kteří by mu dali provizi za turisty. Ubytování to sice nebylo drahé, ale odmítáme ho z principu, a trváme na naší volbě, hotelu Hašemi. S jistou dávkou nelibosti a komentářem, že hotel Hašemi je zavřený, nás tam tedy nakonec odvezl. Pochopitelně, že zavřený nebyl a tak mezi tím, co ho Honza s Bobinou dole zdržovali vyndáváním batohů, já jsem bleskově domluvil v recepci cenu, aby se nemohl přiživit na provizi. A to také chtěl, jenže recepční ho vykázal a tak s brbláním odjel. Po ubytování a večeři se ještě jdeme projít do nočních ulic, abychom se po té dlouhé cestě protáhli.

Na Šíráz jsme se vyloženě těšili a na jeho prohlídku jsme si nechali dost času. První půlden (po příjezdu z Peresepole a Pasargád) jsme věnovali atmosféře města. Protože jsme měli hlad po výletě, tak jsme na hlavní třídě hledali nějakou restauraci. Naše pobíhání neuniklo jednomu maníkovi, jmenoval se Sajjed, který nám nabídl, že nás k jedné odvede. Celou cestu něco brebentil a do restaurace nás opravdu odvedl. Vyšel s námi až do patra, a potom si na férovku řekl, ať ho pozveme na jídlo. Tak jsme ho pozvali. Po jídle navštěvujeme postupně asi tři internetové kavárny, ale ani z jedné se nám nepodařilo navázat spojení s volny.cz, takže žádné e-maily jsme domů zase neodeslali. A tak brouzdáme po ulicích, okukujeme krásné obchody plné nejmodernějšího zboží všech světových značek (jak je to s tou obchodní blokádou Íránu?) a necháváme se zase poplácávat po zádech od všech lidí, kteří nás míjejí. Další na nás volají Where are you from?, What´s your name?, Do you like Iran? a zubí se od ucha k uchu, že nás už ani nebaví tolik přízně stále opětovat. Po ulicích Šírázu se pohybujeme naprosto volně a svobodně a vlastně nám tady dochází, že už tomu Íránu asi rozumíme a že jsme tu „jako doma“. Zcela pryč je jakákoliv počáteční nedůvěra, jakékoliv obavy nebo strach. Z moderního obchodního bulváru jsme šli do starého bazaru Vakíl, který měl zase úplně jinou atmosféru, plnou kouzla a orientálního tajemství. Sledovali jsme obchodníky s kořením, koberci a krásnými látkami a také vybíravost místních zákazníků, s jakou se obchodu věnovali. Na náš hotel jsme se vrátili až pozdě v noci a plni zážitků usínáme, abychom se zítra mohli plně věnovat setkání s dvěma nejvýznamnějšími básníky perské historie. Ráno nás opět probudilo slunce a další nádherný den byl před námi.

Šíráz je metropolí provincie Fárs a leží v jižním Íránu v nadmořské výšce 1480 metrů, na březích řeky Ruknábád. Se svými 1,3 miliony obyvatel je čtvrtým největším městem v Íránu. Neznámý básník kdysi napsal: Kazvíňanky srdce kradou, rty jak cukr mají Tabrízanky, krásou slynou Esfaháňanky, já však se klaním Šírázu (z knihy Íránský poutník od Jana Rypky).

Počátky města sahají do 7. století n. l., kdy Persii dobyli arabové a zničili malé sídlo Sasánovců v nedalekém Estachru. Největšího rozkvětu však město dosáhlo až za Mongolského a Timurovského období, kdy se Šíráz stal obchodním a kulturním centrem celé oblasti. Rozvíjela se zde kaligrafie, malířství, architektura a především literatura. Svá poslední léta zde prožil, již ve své době opěvovaný, básník a místní rodák Saadí a 30 let po jeho smrti se zde narodil druhý velikán perské poezie, Háfez. Místní umělci šířili slávu města daleko za hranicemi Persie. Z jejich rukou vyšly dosud obdivované básně, nádherné stavební památky v Samarkandu a Ostád Ísá, autor výzdoby Tádž Mahalu v Indii, pocházel také odtud. Když sáfijovský šáh Abbás I. přenesl své hlavní město do Esfahanu, začala sláva Šírázu pomalu upadat, přestože nadále těžil ze své výhodné polohy na cestě z Esfahánu (centra Safíjovské říše) k Perskému zálivu. Další významné období zažilo město po roce 1750, kdy se stalo z nařízení chána Kárima Zanda hlavním městem říše dynastie Zandovců. Karím Chán chtěl z Širázu udělat podobné centrum. jako šáh Abbás I. z Esfahánu. Éra Zandovců na perském trůně však byla krátká a v roce 1789 bylo navíc sídlo nově nastupující dynastie Kádžárovců přeneseno do Teheránu. Šíráz se tak opět stal jenom městem na obchodní trase do přístavu Bušér u Perského zálivu. Od 30. let 20. století začal Rezá Šáh Pahlaví budovat nové moderní město, přičemž ale došlo ke zničení mnoha starých středověkých památek.

Naše první kroky vedou ke královskému hradu Kárima Zanda (arg-e Kárím Chán-e Zand), který leží uprostřed města. Hrad vybudoval po roce 1750 chán Kárim ze Zandovské dynastie, když začal ze Šírázu budovat hlavní město své říše. Je to pravidelná čtvercová pevnost, obehnaná vysokými hradbami, které jsou v nároží zpevněny čtyřmi okrouhlými baštami (jihovýchodní bašta je silně vychýlená), jejíž jediný vchod je prolomen ve východní stěně. Lomenou vstupní chodbou jsme prošli na nádherné hradní nádvoří, upravené jako zahrada, na kterém hustá vegetace obklopuje rozlehlý bazén. Vlastní obytné a hospodářské budovy jsou rozmístěné kolem dokola nádvoří, v jedné z místností pak byla výstava, na které figuríny znázorňovaly přijetí evropského vyslance u chána Kárima Zandema . Na opačné straně nádvoří se v podzemí jižního křídla ukrývá skvělý, a nádherně vyzdobený, chánův hammán (lázně) o třech sálech, ve ktrerém nechyběly ani vyhřívané podlahy. Při jižní straně náměstí před hradem je Muzé-je Párs (Párs = Fárs = starý název pro Írán), osmihranný pavilón z doby krátce po roce 1750, určený původně pro přijímání královských hostů. Budova je zvenčí nádherně vyzdobena mozaikami a kaligrafií, stejně krásná je prý i uvnitř. Ačkoliv je součástí prohlídky hradu, nikde jsme nezjistili, jak se dovnitř dostat. Od královského hradu pokračujeme s prohlídkou města u hrobky básníka Háfeze. Že se musí jednat o kapacitu ve svém oboru, jsme pochopili hned, jak jsme do areálu Hafezieh vstoupili. Pod střechou malého pavilónu z roku 1935 se tísní mramorová hrobka, kde sní svůj věčný sen Háfez Šířází (zkráceně jen Háfez), nejvýznamnější perský básník všech dob. Vedle pavilónu je pak pomník, na kterém jsou vytesány Háfezovy verše, a celý areál je obehnán kolonádou z 2. poloviny 18. století. Tu nechal na počest básníka postavit chán Kárim Zandem. Stejně jako u hrobky Ferdousího v Túsu, i zde se tísnily davy lidí, kteří, i přes pokračující rekonstrukci areálu, přicházejí k hrobu svého milovaného básníka. Zase jsme sledovali to jejich velmi zvláštní vytržení, se kterým přistupují k žulové desce, a jak se zbožnou úctou, často se slzami v očích, recitují Háfezovy verše. Když jsme vyšli zpět na ulici, přitočil se k nám človíček s krabičkou na krku, ze které cvičená andulka tahala pro štěstí čtyřverší od Háfeze. Také nám jedno vytáhla (pochopitelně napsané arabštinou ve farsí), ale zaplatit si za ni nenechal ani na neše naléhání. O několik kilometrů dále je mauzoleum básníka Saadiho, který žil v Šírázu před Háfezem. Hrobka byla vystavěna v roce 1952, a přestože působí velmi moderně a stroze, respektuje staré formy architektury. Obklopena je „Golestánem“ (Růžovým sadem), po kterém nazval Saadi jednu svou básnickou sbírku. Také sem přicházeli lidé, někteří dokonce náhrobek líbali. V koutě sálu s náhrobkem seděl student s básnickou sbírkou od Saadiho na kolenou, a v klidu tohoto místa si v ní četl, přičemž se mu neznatelně pohybovaly rty.

Cestou taxíkem na opačný konec města se zastavujeme na hlavní poště, abychom konečně domů poslali pohledy. U přepážek byla příšerná fronta asi 200 lidí, ale když jsem vstoupil, dav se rozestoupil a pustil mě jak na povel dopředu. Trochu zahanbeně jsem opakoval Tašakor a mersí (obě slova se používají jako „děkuji“) a i náš taxikář se divil, že jsem tak brzo venku. Pak nás odvezl k Zahradě pozemského ráje (Bágh-e Eram), prý nejkrásnější perské zahradě v Íránu. Zahrada zde existovala již ve 12. století, dnešní podobu má z 18. století. Nádherný palác uprostřed postavili v 19. století Kadžárovci, ale dnes vypadá poněkud schátrale a přístupný není. Vstupné do zahrady bylo oproti jiným památkám velmi vysoké (cca 85 Kč), ale návštěva tohoto místa, které navozovalo dokonalou iluzi orientu, rozhodně stála za to. Již jen kvůli nádherným cipřišům, kterými je zahrada pověstná. V Šírázu je ještě několik dalších zahrad, ale časově je již bohužel nestíháme. Cestou zpět do centra se zastavujeme na prohlídku anglikánského kostela sv. Šimona Horlivce (Kelísá-je moqaddas-e Šam´un-e ghájúr), světce, který spolu se sv. Judou Tadeášem zemřel v Persii při hlásání křesťanství. Kostel byl postaven byl Angličany v 18. století, a až na kříž na střeše se architektonicky nijak neliší od mešity. Po dlouhém hledání a bloudění jsme v polorozbořených uličkách starého města nalezli vchod do nádherné Páteční mešity (Masdžed-e Džame´e), která je nejstarší ve městě. Její počátky sahají do 9. století, dnešní podobu má převážně z 2. poloviny 18. století. Uprostřed nádvoří stojí pozoruhodná čtvercová stavba se čtyřmi nárožními věžemi, zvaná Boží dům (Chodáchúne), která pochází ze 14. století. Původně sloužila k ukládání Koránů. Zadním vchodem od Páteční mešity se nám podařilo nepozorovaně proklouznout do obrovského areálu hrobky šáha Čerága (Bogh´e-je Šáh -e Čerágh). Jedná se o významné poutní místo a tak hlavním vchodem nám nebyl umožněn vstup, neboť ten je možný pouze muslimům. V hrobce je totiž pohřben Sejjed Mír Ahmad, bratr Immáma Rezy (viz Mašad), který v Šírázu zemřel (nebo byl zavražděn) roku 835. Svatyni nechal nad hrobem ve 14. století vystavět šáh Čerág a podle něj byla i pojmenována. V areálu svatyně jsme si připadali poněkud nepatřičně, když víme, že tam nemáme co dělat. Tak se držíme pokud možno stranou, abychom nebudili pozornost. Když jsme se pak pokusili vstoupit přímo do světcovy hrobky, vyzdobené zlatem a tisíci sklíčky, jeden ze strážců nám to chtěl umožnit, druhý ale nesouhlasil, a požádal nás, abychom odešli. Na nic nečekáme a svatyni spěšně opouštíme, byť jsme při tom ještě pořídili několik skrytých záběrů. K hotelu se vracíme přes nám již známý bazar Vakíl a cestou se zastavujeme u poslední pamětihodnosti, mešity Vakíl (Masdžed-e Vakíl). Bazar i mešitou nechal postavit v roce 1773 chán Kárim Zandem. Mešita byla bohužel uzavřena a my nemůžeme čekat, jestli ji v 17:00 otevřou, jak slibovali okolo stojící muži.

Náš čas v Šírázu se nachýlil, proto odcházíme na náš nedaleký hotel, kde prohlídka tohoto města s okouzlující atmosférou definitivně končí. Dali jsme si sprchu a na pokoji se v poloze ležmo připravujeme na jediný noční přesun autobusem, do 670 kilometrů vzdálených Sús. Když nás taxík odvážel na autobusové nádraží, přes okenní skla vidíme město, donedávna úplně neznámé, teď tolik milé. Slunce se již kloní k západu a okolní hory, domy i minarety mešit barví do medově zlatavého odstínu. Opouštíme Šíraz a kdo ví, jestli se sem ještě někdy vrátíme. Když nás autobus v 17:30 nabral severozápadní směr, byla již úplná tma a na osvětlených ulicích města se odehrával podobný děj jako ten včerejší, kterého jsme se sami účastnili. Teď ale odjíždíme a před námi jsou nová místa a poznání. Po obvyklé svačince od dopravní společnosti následují nezbytné dva filmy v televizi, a kolem 22:00 hodiny již většina cestujících spí…