Cesty a památky

Ráno vyrážíme místním autobusem do Túsu, k hrobce nejslavnějšího perského básníka Ferdousího. Problém byl v tom, že jsme na autobusovém stanovišti nenarazili na nikoho, kdo by uměl anglicky a tak je to od začátku jedno velké dobrodružství. Nezbylo nám nic jiného, než kolemstojícím stále dokola opakovat: „Árámgáh-e Ferdousí“ (hrobka Ferdousího) a ukazovat směrem z města v přesvědčení, že pochopí naše úmysly. Oni nám ale jen přitakávali, usmívali se zřejmě potěšeni, že se ptáme na jejich milovaného básníka, ale na tom i celá konverzace skončila. Až se nakonec jeden maník dovtípil a ukázal nám na dřevěnou budku, kde jsme koupili hrst barevných jízdenek (za asi 2 Kč) a pak nás nadirigoval do autobusu. Evidentně jsme se všem líbili, když se na nás v poskakujícím vozidle zubili a měli z nás legraci. V tomto autobuse se striktně dodržovala zadní třetina vyhrazená pouze ženám, kam je vstup mužům zakázán. Ženy sice mohou do přední části autobusu, ale byly tam s námi jen dvě, jedna z nich byla naše Bobina. Když s námi chtěl někdo mluvit, pochopitelně ve farsí, raději jsme vždycky řekli: „Árámgáh-e Ferdousí“ a na všechno přitakávali. Snad díky tomu jsme se stali všeobecným zájmem, kdy se nám každý snažil po svém pomoci. Jenom proto se nám také na jakémsi kruhovém objezdu na kraji města podařilo úspěšně přestoupit do nového autobusu, ve kterém si řidič odebral další část barevných jízdenek. Ještě před tím jsme pochopitelně vyslechli ujištění okolo zevlujících taxikářů, že k Ferdousímu již žádný autobus nejede, takže jediná doprava je právě jejich taxíkem. Všechno se tedy nakonec povedlo a my jsme vyjeli z města kolem dnes opuštěných cukrovarů (postavených kdysi Československem) do 25 kilometrů vzdáleného Túsu.

Tús se dříve jmenoval Táberán a byl střediskem provincie Chorásán. Definitivní zánik města přišel roku 1389, kdy vojska mongolského vůdce Timura (Tamerlána) město dobyla a jeho 10 000 obyvatel popravila. Ze všech uťatých hlav pak nechal Timur vztyčit nad rozvalenými městskými branami pyramidy. Jak už to tak bývá, zánik Taberlánu umožnil rozmach sousedního Mašadu. Ve městě se narodili dva velcí umělci a vědci středověké Persie – básník Ferdousí a teolog a filosof Abú Hámid Muhammad Ibn Ahmad al-Ghazzálí (1058 – 1111). Ze starého Táberánu se dochovalo velmi málo – pouze zbytky hradeb silných kdysi až 6 metrů, prolomených 9 bránami (dochovala se pouze část Razamské brány) a zpevněných 106 věžemi. Nejvýznamnější památkou je ale hrobka básníka Ferdousího, postavená původně ve 2. polovině 19. století z příkazu šáha Nasiruddína. Současná podoba pochází z let 1926 – 1934, kdy byla přestavěna z příkazu šáha Rezy, a znovuotevřena u příležitosti 1000 let od básníkova narození. Na okraji dnešního Túsu je při silnici do Mašadu je další významná památka – mauzoleum Gonbád-e Hárúnije ze 14. století. Název dostalo podle bagdádského chalífy Hárúna ar-Rašída (763 – 809), legendárního krále z Pohádek tisíce a jedné noci. Bohužel, pověst předávaná v lidové tradici, že je zde chalífa pohřben, se zcela jistě nezakládá na pravdě.

Po zaplacení vstupného jsme vstoupili do nádherného areálu básníkovy hrobky, který je koncipován ve stylu klasické perské zahrady. Před námi se rozprostíral velký bazén s vodotrysky, vydlážděný zelenými lesklými kachlíky a obklopený několika íránskými vlajkami. Za bazénem se pak tyčí mohutná hranolová mramorová věž, zdobená kopiemi sloupů z Persepole a úryvky neslavnějších veršů z Ferdousího sbírky Šáhnáme. Socha samotného básníka je umístěna decentně vlevo od hlavní cesty k hrobce, uprostřed jezírka obklopeného záhony růží. Když jsme do Túsu k Ferdousího hrobce přijeli, tak jsme již měli jakous takou představu, že se jedná o významného básníka, ale atmosféra místa a pieta lidí, kteří sem přijíždí z celé země, nás zase dostala. Když jsme sestoupili k alabastrovému sarkofágu v podzemí, udivovaly nás především nekončící davy, proudící dovnitř. Lidé přicházeli, zlehka se dotýkali náhrobku a tiše si šeptali oblíbené verše ze Šáhnáme. To byl opravdu silný zážitek, protože v jejich tvářích se zrcadlila pokora, hrdost a pýcha nad vlastní historií. Takové to „vlastenectví“ v tom nejniternějším slova smyslu, s jakým jsme se asi ještě nikdy nesetkali. Bylo to něco naprosto jiného, než včerejší náboženské extáze v Mašhadu. Íránci jsou opravdu velmi zvláštní lidé, ale jen v tom nejlepším slova smyslu. Kromě vlastního hrobu je na stěnách hrobky několik alabastrových reliéfů zobrazujících výjevy z Šáhnáme, a tím i z perské historie. Když jsme zase vyšli na slunce, dali jsme si v zahradní restauraci čaj a sladkosti, a za doprovodu perské muziky jsme si nechali proudit myšlenky hlavou. Do toho nám tiše doznívaly úryvky veršů které jsme dole zaslechli, přestože jsme jim vůbec nerozuměli (neumíme persky). Před odchodem jsme si ještě prohlédli konzervované zbytky hradeb starého Táberánu s pozůstatky Razamské brány, které jsou hned za hrobkou Ferdousího, a místo, označované tradičně jako hrob al-Ghazzálího (není ovšem doloženo, že je zde skutečně pohřben). Když jsme již byly skoro u východu, obklopila nás třída jedenáctiletých dívek z Mašadu, které zde byly na školním výletu. Bylo to milé setkání, protože holky štěbetaly jedna přes druhou a všechny si chtěly sáhnout na podivné cizince ze Západu. Cenily na nás svoje zuby, kulily krásná černá kukadla, a pokud uměly nějaké to anglické slovíčko, tak se chtěly vytáhnout. Jedna z nich uměla anglicky výborně a tak nám tlumočila a zprostředkovala krátký rozhovor, do kterého se zapojila i jejich paní učitelka Sima. Pověděli jsme jim o naší zemi a ony nám zase prozradily, jak moc si váží díla Ferdousího, který zachránil perštinu před zkázou pod vlivem arabštiny. Odcházeli jsme opravdu mile potěšeni a velmi pozitivně naladěni na další cestu.

Pátým překvapením cesty bylo po návštěvě Túsu, jak Íránci milují své básníky a poezii vůbec.