Cesty a památky

Ráno v 5:30 hodin přijíždíme ještě za tmy do Sús (persky Šúš). Z autobusu jsme vystoupili na křižovatce za městem, a jen co nám průvodce vyndal naše batohy ze zavazadlového prostoru, zmizel v prachu. Hned se k nám hnal jediný přítomný taxikář, že nás odveze do centra, a také nám nabízel hotel. Jelikož jsme chtěli „ten nejlevnější“, jezdil chvíli bezradně po ještě úplně opuštěných ulicích, až nás přivezl před hotel Apadana, který se nám ale zdál dost drahý (asi 180 Kč/osoba/noc). Taxikář lomil rukama, že jiný hotel ve městě není a že již s námi nemůže déle jezdit, protože je učitel a musí se jít připravit do práce. Pěšky se tedy vracíme na hlavní náměstí a v autobusové čekárně připravujeme při čekání na rozednění další plán cesty. Velkou klikou bylo, že kde se vzal, tu se vzal, zastavil u nás žlutý taxík s řidičem Rezou. Nabídl nám dobrou cenu za výlet k nedalekému zikkuratu Čóga Zanbíl (kam jsme i tak mířili) a doporučil nám, že na nocleh máme jet do nedalekého města Andimešk. Tím byl problém pro teď vyřešen a my s rozedněním ujíždíme pouští k jedné z nejvýznamnějších starověkých památek.

Čóga Zanbíl – elamský zikkurat

Zikkurat stál uprostřed města Dur Untaš neboli Al-Untaš-Napiriša (akadsky „Untašova pevnost“), které bylo zároveň náboženským střediskem Elamské říše. Založil ho ve 13. století př. n. l. král Untaš Gál (také Untaš Napiriša), svého vrcholu však dosáhlo o 100 let později, kdy se stalo protiváhou nedalekých Sús. V roce 645 př. n. l. město ovládli Asyřané a král Ašurpanipal ho nechal vypálit. Poté upadlo v zapomnění a bylo náhodně objeveno až v roce 1935 při výzkumech Anglo – Íránské ropné společnosti. Archeologický výzkum zde prováděli Francouzi, nejprve v letech 1936 – 1939 pod vedením R. de Mecquena a po válce od roku 1951 až do roku 1962 R. Ghirshmana. Zikkurat Čóga Zanbíl je čtvercového půdorysu s neuvěřitelnými rozměry 105×105 metrů, celý postavený z vypalovaných cihel. Původně byl vysoký 65 metrů (dnešní výška je 25 metrů) a rozdělený byl na pět stupňovitých teras, vystavěných podle nové konstrukce pomocí vertikálních ploch a nikoli s obvyklým horizontálním řešením. Terasy byly spojeny monumentálním schodištěm, které nebylo podle mezopotámských vzorů umístěno vně, ale uvnitř věže. Na poslední, páté terase, stál chrám nového nejvyššího boha Elamitů – Inšušinaka („pána Sús“) a hrobka krále Untaše Gála. Do těchto míst měli přístup pouze nejvyšší kněží ve městě. V okolí zikkuratu byly odkryty zbytky několika dalších chrámů, královské hrobky a paláce. Jelikož se jedná o unikátní stavbu nejstarší říše na území Íránu, byl zikkurat Čogha Zanbíl zapsán v roce 1979 na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Když jsme přijížděli k zikkuratu, dlouho nebylo vidět nic, než poušť a kopce písku. Stavba je geniálně ukrytá na dně oválné planiny, chráněné mírnými svahy, takže pohled si lze v celé kráse vychutnat až v závěrečné fázi cesty, když se sjíždí dolů. Na parkovišti stojí kromě WC a telefonního automatu ještě hlídačova budka (se zázemím pro archeology), jinak jsme tu pouze my. Strážce nám prodal vstupenky a prohodil pár přátelských slov s naším taxikářem Rezou. Reza se nás ochotně ujímá jako zasvěcený průvodce a vodí nás po celém areálu vykopávek. Na zikkurat se pochopitelně nedá vystoupat, ale lze ho hezky dokola obejít, a prohlédnout si jeho monumentalitu ze všech stran. Na západní straně se dochovaly královské hrobky a otisk dětské nožičky v cihlové dlažbě, která je stará 3000 let, tedy z doby založení města. Ta stopa je hádankou pro archeology i historiky, nicméně rozluštit se jim asi jen tak nepovede. Přes královské hrobky jsme prošli do areálu bývalého města s vykopávkami různých staveb, ze kterých se dochovaly pouze základy. Díky Rezovi jsme pak ještě došli až k velkým cisternám a rezervoárům na pitnou vodu, z nichž se důmyslnými kanály rozváděla po městě. Prohlídka areálu zabere asi tak hodinu a je škoda, že ačkoliv se jedná o tak významnou památku UNESCO, není zde žádné muzeum s výstavou nalezených předmětů, rekonstrukcí zikkuratu a podobně. Na druhou stranu jedinečnost naší návštěvy zde spočívala v tom, že tu kromě nás nebyl nikdo jiný, jenom ticho, žhavé slunce a těžko slyšitelné šumění větru, který si zřejmě zpíval odvěkou píseň o dávno zaniklé civilizaci …

Súsy – nejdéle osídlené město světa

Cestou zpět do Sús nás Reza pozval k sobě domů na pozdější snídani. Bydlel v nenápadném, ale uvnitř velmi pěkně zařízeném, domě na předměstí Sús. Doma byla jeho manželka Šabnam a dcera Ašraf, které okamžitě začaly nosit skvělé pohoštění, spoustu sladkostí, ovoce a čaj. Zanedlouho přišla domů ještě další Rezova dcera Násrin, kterou odvolali z nedaleké školy, aby nepřišla o setkání s námi, zřejmě velmi legračními cizinci. Poslední dcera, Surún, ale chodí do školy daleko, a tak tu jsme neviděli. Bylo to velmi hezké setkání, děvčata mluvila slušně anglicky a živě se zajímala o naši zemi a o život v Evropě. Rád bych podotkl, že jak manželka, tak dcery, s námi seděly pohromadě a působily velmi sebevědomě a otevřeně. Celé toto setkání bylo nesmírně srdečné a upřímné, nicméně po hodině musíme pokračovat dál. Jednak aby Rezovi neutíkaly kšefty, a nám čas. Rozloučili jsme se na té autobusové zastávce, kde jsme se potkali, a my můžeme vyrazit na prohlídku města.

Místo je nepřetržitě osídleno od konce 5. tisíciletí př. n. l. a až do 13. století n. l. sehrávalo roli významného hospodářko-politického centra. Postupně zde vyrostlo celkem 13 měst a hovořilo se 15 různými jazyky. Zdejší osídlení tvoří pět sektorů označovaných názvy, které jim dali archeologové: akropole (západní sektor), Apadana s rezidencí Dareia I. (severní sektor), shromaždiště (ústřední sektor), královské město (východní sektor) a hlavní věž (jižní sektor). Archeologický výzkum probíhal v Súsách již od poloviny 19. století. Práce zahájili Britové v roce 1851 pod vedením W. K. Loftuse. Třicet let po něm převzali práce v Súzách Francouzi a jejich výzkum zde trval prakticky nepřetržitě téměř sto let (1898 – 1979). Postupně se na něm podíleli Marcel a Jeanne Dieulafoyovi, Jacques de Morgan, R. de Mecquenem, R. Girshman a další. Z nejstaršího období (4200–3000 př. n. l.) pochází celá řada obytných domů, kolem 2000 hrobů, pečetní válečky, asi 1450 tabulek popsaných protoelamským písmem, skvostně malovaná keramika a rovněž mohutná cihlová terasa o rozměru 80×80×10 metrů. Nálezům na akropoli a v sektoru královského města dominuje již mezopotamsky orientovaná kultura s klínopisnými hospodářskými texty. V 16. století př. n. l. bylo město zpustošeno při vpádu Kassitů, ale brzy bylo znovu obnoveno. Nejvýznamnější období zažily Súsy ve středoelamském období od 13. do 10. století př. n. l., osídlení v tomto období je doloženo na akropoli, v královském městě i na pahorku s palácem Apadana. Z této vrstvy pocházejí nejcennější nálezy v podobě Chamurappiho zákoníku, Naram-Sínovy stély a dalších z Mezopotámie ukořistěných předmětů. V roce 646 př. n. l. vymazal Súsy ze zemského povrchu asyrský král Aššurbanipal. Nového lesku pak Súsy dosáhly za vlády achajmenovského krále Kýra II. Velikého(559? – 529 př. n. l.), který si zde vystavěl své první sídelní město, než přesídli do Pasargád. Řecký dějepisec Héródótos zaznamenal, že Kýros si na všechny své cesty vozil pouze čistou vodu z řeky Choasp, která protéká Súsy. Jeho nástupce, král Dáreios I. (521 – 486 př. n. l.), vyzdobil Súsy rozsáhlými paláci, o čemž se píše na jedné z hliněných tabulek: "Postavil jsem tento palác… a půda, jež byla vykopána… a cihly, jež byly vyrobeny – to lid Babylónu udělaltyto práce. Dřevo zvané cedr bylo přineseno z hory jménem Libanon. Do Babylónu je přinesl Asyrský lid a z Babylónu do země Súsovců lid z Karghy (Anatólie) a Iónska (Řecko). V době vlády Dáreia I. žil v Súsách biblický prorok Daniel (podle biblické tradice byl tento židovský mladík odveden v roce 597 př. n. l. králem Nabuchodonozorem z Jeruzaléma ke královskému dvoru v Babylónu, kde se proslavil svou moudrostí a uměním vykládat sny), jehož údajná hrobka se zde dodnes nachází. Město si uchovalo velký význam i po ovládnutí Persie Alexandrem Velikým, prakticky až do zániku Sásánovské říše v 7. století n. l. Definitivní úpadek nastal za vlády mongolských chánů Persie ve 13. století, od kdy jsou pouze provinčním městem.

Nejprve si věci ukládáme v pokladně archeologických vykopávek a městem jdeme k hrobce proroka Daniela, jejíž nezvyklá bílá kuželovitá střecha není ani pravidelná, ani symetrická a je vidět z každého místa ve městě. Je to zvláštní, jak židovský prorok spojuje muslimské, židovské i křesťanské věřící, kteří přicházejí do těchto míst i přes pochybnosti, zda je zde prorok Daniel opravdu pochován. Podle tradice totiž měla královna Helena odvézt jeho ostatky do Konstantinopole (Istanbulu). V hrobce si sedáme nas podlahu a necháme se unášet atmosférou místa. Příchozí poutníci se modlí, líbají dveře a hladí stříbrnou mříž kolem hrobu, od které odchází zasadně pozadu (zůstávají čelem k hrobu), aby tak vyjádřili úctu pochovanému prorokovi. Bylo to zase tak úžasné, sledovat je i s jejich modlitebními rituály. Je to docela jiný obrázek, než o muslimech vídáme u nás. Tolik víry a pokory, které vyzařují z jejich tváří, to se ani nedá popsat. Když jsme vyšli ven, hned nás obklopila skupinka malých kluků a ačkoliv nic přímo nechtěli, bylo vidět že čekají, jestli z nás něco nekápne. Zalovili jsme v batohu a rozdali zase pár balení pastelek a hrst bonbónů. Cestou zpět k vykopávkám se k nám přidal nějaký chlápek a dost hrdě nám oznamoval, že není Peršan ale Arab, a že tady jsme na arabském území. To je známá věc – mimochodem jedna ze záminek, proč írácký prezident Saddám Husain napadl v roce 1980 Írán. Vstup do archeologického areálu rámuje mohutný hrad, který zde vystavěli na počátku 20. století francouzští archeologové na ochranu před arabskými nomády, kteří je opakovaně ohrožovali. Hrad je dnes uzavřený, což je škoda, protože by v něm mohlo být skvělé muzeum s vykopávkami ze starověkých Sús. Muzeum je místo toho v malé stavbě v parku pod hradem, ale určitě stojí za to si těch několik vystavených exponátů prohlédnout. Prohlídkou toho, co zůstalo ze starověkéo města jsme byli dost zklamáni. Je zde zřetelně vidět všech pět pahorků, na kterých se město rozkládalo, ale žádné výrazné nadzemní památky tu nejsou. Plahočili jsme se ostrou suchou trávou a pískem, ale vůbec to nestálo za to. Snad jenom ze zbytků dareiova paláce Adapana se 72 sloupy bylo možno odtušit výstavnost a velikost této stavby, která si prý nezadala s dalším dáreiovým palácem v Persepoli. Vykopávky jsme prošli asi za 30 minut a jelikož zde nebylo nic dalšího k vidění, mohli jsme se vrátit pro batohy a Súsy navždy opustit. Hlídač a prodavač vstupenek se s námi ještě pustil do krátkého zdvořilostního rozhovoru, během kterého si poznamenal do velké knihy jméno naší země. Do závorky si ale prý raději připíše „Československo“, protože to zná na rozdíl od „Česka“ v Íránu každý.

Jelikož jsme začali s prohlídkami časně ráno, byli jsme v poledne připraveni k další cestě. Navíc teploměr ukazoval dost hustých 35 °C, takže o důvod víc, proč co nejříve zmizet. Asi bych měl napsat, že jak jsme se přesunuli ze Šírázu skoro 700 kilometrů, zcela se změnili i lidé. Jsme teď totiž v provincii Chúzestán, většinově obývané Araby. Nicméně – milí a příjemní byli ti zdejší Arabové jako Peršané v ostatních částech země. Mimochodem – na hranice s Írákem je to ze Sús asi jen 40 kilometrů, takže když jsme loni v Jordánsku viděli silniční ukazatel, že k hranicím s Írákem je to 250 km, nic to z dnešního pohledu nebylo. Doptat se na stanoviště minibusů do města Andimešk nebyl žádný problém, všichni se mohli přetrhnout, jak se nám snažili ukazovat cestu. Zaplatili jsme směšné jízdné, v řádu několika korun, a zanedlouho již uháníme po dálnici.

V Andimešku se sice chceme původně ubytovat, ale pan Aliakbar Atamí, místní obchodník s rýží, který si k nám přisedl na obědě po příjezdu do města, nám poradil, ať pokračujeme v cestě až do města Kermanšáh, že ušetříme dost času. Do Kermánšáhu je to ještě dlouhých 310 kilometrů, ale zase je fakt, že než strávit cestou celé zítřejší dopolene, raději pojedeme hned dál. Jídlo bylo skvélé, vynikající kuře na kari a šafránová rýže. Máme tohle zřejmě národní jídlo poněkolikáté, pokaždé ale chutná jinak. Obletoval nás číšník Hejdar a stále s námi vesele rozprávěl. Mimo jiné nás lákal ať jedeme do krásného města Chorámábád, odkud sám pochází. Že je to nádherné město s hradem uprostřed hor, plné zeleně. To ale nemůžeme stihnout, protože leží zcela mimo naší trasu, takže děkujeme za pozvání a jdeme se schánět po jízdence na autobus. Před restaurací se nás ujal místní pán (jméno raději nebudu z důvodu jeho bezpečnosti zveřejňovat), který nás zadarmo odvezl na autobusové nádraží a vyjednal nám jízdenku na autobus do Kermanšáhu. Ten má ale jet až v 16:30 hodin a tak nás pozval k sobě domů na občerstvení. Jen za námi zapadly dveře jeho domu, spustil lamentace na vládu, na režim, na jejich útlak a útisk a ukázal nám na dvorku skrytý satelit, kterým tajně chytá vysílání z celého světa. Hned také pustil vysílání pro Írán z USA, které organizují íránští emigranti. To bylo něco zcela jiného než oficiální zprávy režimu ve státem kontrolované televizi. Pohostil nás ovocem a pečeným beranem na rajčatech s baklažány, takže Honza s Bobinou litovali, že jsme chvíli před tím obědvali. Mě se to ale i tak netýkalo, poněvadž nejím skopové. Také jsme si prohlédli jeho velký dům, žádný chuďas to rozhodně není (vlastní dům má 200 m2, okolní pozemky dalších 250 m2). Čas v jeho společnosti rychle utekl a když již bylo 16:00 hodin, naložil nás do auta a odvezl na autobusové nádraží.