Cesty a památky

Během tohoto výletu, který jsme si zorganizovali ze Šírázu, se zcela odpoutáme od islámské reality Íránu a zamíříme hluboko do minulosti, kde cca 500 let př. n. l., začal psát Kýros II. Veliký nové dějiny Persie. Vydáváme se k hlavním městům staré Achajmenovské říše – Persepoli a Pasargadám, významným památkám zapsaný na seznam UNESCO.

Již v 7:00 hodin ráno stojíme na ulici a na zdejší poměry dlouho (asi 10 minut) se nám nedaří za slušnou cenu získat taxík. Musíme tedy dát za pravdu zvěstem, že zdejší taxikáři mají poněkud našponované ceny. Oni totiž moc dobře vědí, že jinak nelze Persepolis, Pasargady a Nakš-é Rostam za jeden den navštívit. Nakonec se nám podařilo jednoho řidiče k této celodenní výpravě přesvědčit, byť náš nový řidič a společník Alí byl z počátku trochu zmatený a vůbec neuměl anglicky; na druhou stranu alespoň nebudeme muset komunikovat. Bezpečně pochopil, že chceme do Persepole, ale Pasargady nějak nepochopil, jak se později ukázalo. Po krátkém zastavení v bance při cestě, kde se marně snažil najít někoho, kdo umí anglicky, aby nám dělal tlumočníka, jsme v 8:00 hodin dojeli na parkoviště před vstupem do areálu v Persepoli. Díky hlídači, který naštěstí uměl bravurně anglicky, jsme si vše konečně vysvětlili a domluvili si další cestu až do Pasargad. Alí s námi na prohlídku vykopávek nechtěl a tak jsme ho u auta opustili. Na parkovišti stály pouze 4 další auta a 2 autobusy, což je k významu této památky neuvěřitelné. Být Persepolis kdekoliv jinde, bude v obležení tisíců turistů denně.

Persepolis – hlavní město Persie (persky Takht-e Džamšíd = Džamšídův trůn)

Persepolis začal budovat kolem roku 518 př. n. l. třetí achajmenovský král a jeden z nejvýznamnějších vládců starověku Dareios I. (Dárjuš) Veliký (nastoupil na trůn v roce 522 př. n. l.), jako nové hlavní město své rozrůstající se říše. Původně se město jmenovalo Parsa, jelikož se však první zmínky o něm objevily až v řečtině, ujal se jeho řecký název Persepolis (Perské Město). Íránci Persepolis nazývají Takht-e Jamshid (Džamšidův Trůn) podle mytického perského krále, kterému je připisováno zavedení oslav Nového roku. Pro stavbu města vybral Dareios I. úpatí hory Kooh-e Rahmat, která stojí uprostřed země a před kterou byla vytvořena obrovská terasa o velikosti zhruba 300×400 m, z části vytesaná do hory, z části nasypaná. Její čelo je vysoké úctyhodných 18 metrů a bylo překonáno honosným dvouramenným schodištěm se 111 schody, přičemž každých 4 až 6 schodů je vytesáno z jednoho kamenného bloku. Každý schod je vysoký pouze 10 cm, údajně proto, aby po nich mohli vážené delegace v dlouhých robách vyjít nahoru s patřičnou noblesou. Na terase nechal král Dareios I. vybudovat velkolepý palác Apadana, jeden z divů starověké architektury, a královskou pokladnici. Jeho následovníci pak přidávali další stavby, jako třeba palác Sto sloupů, postavený jeho synem, králem Xerxem. Každý rok se do Persepole sjížděli vládci všech podrobených území, aby složili perskému králi přísahu věrnosti a přinesli dary. V průběhu staletí se tak v Persepoli nashromáždilo ohromné bohatství, což dokládá zpráva, že když ho roku 330 př. n. l. dobyl Alexandr Veliký, potřeboval tři tisíce velbloudů, aby všechno bohatství odvezl. Alexandr vyhnal z města posledního perského krále Dareiose III. a Persepolis totálně zničil (udává se, že ho v opilosti podpálil), čímž ukončil jeho poměrně krátkou existenci trvající necelých dvě stě let. Trosky Persepole postupně zmizely pod pískem a sutí, než znovu spatřily světlo světa ve 30. letech 20. století. Jako jedna z nejvýznamnějších starověkých památek světa byla Persepolis zapsána v roce 1979 na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Když jsme vystoupali po mohutném schodišti na terasu, procházíme monumentální Bránou národů, kterou postavil král Xerxes. Bránu střeží zvláštní zvířata s tělem býka, křídly orla a hlavou vousatého člověka, nad nimi vidíme nápisy v klínovém písmu, na nichž sám Xerxes prohlašuje, že je mocným králem a že společně se svým otcem postavili tuto i mnoho dalších velkolepých staveb. Kolem několika kamenných soch koní si jdeme prohlédnout zbytky trůnního paláce Sto sloupů, jehož střechu podpíralo 10×10 sloupů vysokých 14 metrů, v rozestupu 7 metrů od sebe, což z něj činilo největší palác starověku. Do paláce se vstupovalo osmi branami, hlídanými kamennými býky. Obvodové zdi a části některých bran jsou opravené, aby si mohli návštěvníci udělat představu o jeho velikosti. Dnes stojíme před těmito zbytky v úžasu, jak si asi musely připadat delegace králů, které byly právě zde přijímány a zde skládaly přinesené dary. Na stěně je reliéf panovníka na trůnu, který podpírá 28 mužů, každý představuje jeden z porobených národů. Hned vedle paláce Sto sloupů jsou zbytky paláce Apadana, kde král vítal nejváženější delegace ve velkolepé přijímací síni. Z paláce se dochovaly obvodové zdi s reliéfem Průvodu provinciálů přinášejících dary, což je obrovský reliéf z tisíců postav, zvířat a zboží, vytvořený jako další důkaz panovníkovy moci. Představuje obyvatele celé říše v krojích a s typickými znaky jejich oděvů nebo rysů (čepice, účesy, zbraně, obuv), přičemž každé poselstvo tvoří 3 až 9 postav doplněných o přinášené dary. Nejkrásnější částí je severní schodiště do paláce, jehož ústředním motivem je symbol Ahura-Mazdy, zoroastrijského boha. Za Apadanou jsou dobře zachované paláce Dareia a Xerxe s masivními vstupními bránami, sloužící kdysi jako hodovní síně. Na jejích stěnách jsou další reliéfy, zpodobňující hrdinské činy králů, zápasy se zvířaty nebo obludami, alegorie zla a nepřátelských sil a nápisy klínovým písmem. Pozoruhodné je, že už tehdy měly oba paláce pod podlahou vybudovaný kanalizační systém. Nakonec jsme ještě vystoupali ke skalní hrobce krále Artaxerxe II., který byl pochován přímo nad městem. Od hrobky je nejhezčí pohled na celou Persepoli, s kterou jsme se tímto mohli rozloučit.

Když jsme se vraceli zpět k autu, ještě jsme se došli podívat ke zbytkům luxusních stanů, které byly v roce 1971 postaveny při příležitosti velkolepých oslav 2 500 let trvání perské monarchie, uspořádaných posledním šáhem Muhammadem Rézou Pahlavím. Uteklo pouhých 8 let od těchto oslav a monarchie byla obrácena v prach, pod líbivými hesly revoluce vedené Ajatolláhem Chomejním. Islámští revolucionáři se hned po uchopení moci v roce 1979 zabývali myšlenkou, že Persepolis, jako neislámskou zbytečnost a nepotřebnost, která navíc upozorňuje na slavné dějiny před příchodem islámu, zničí. Naštěstí se tak nestalo, neboť ji přišly bránit tisíce dobrovolníků z celé země. Spory o Persepolis ustaly a cenná památka přežila, nicméně ruiny slavného města i šáhovo stanové městečko ukazují, jak relativní bývá v Íránu pocit, že někdo drží moc pevně v rukou…

Vedlejší silničkou v poušti jsme projeli kolem vysokých načervenalých skal k velkolepému pohřebišti velkých Achajmenovských králů, Nakš-é Rostam. Od Persepole je toto místo vzdálené zhruba 5 kilometrů a je také od roku 1979 pod ochranou UNESCO. Zvláštní podoba hrobek vytesaných do skály a vyzdobených reliéfy, nás zaskočila již při pohledu od vstupní brány do areálu svou monumentalitou a téměř královskou důstojností.

Nakš-é Rostam – královské pohřebiště

Nakš-é Rostam (Rostamův obraz) bývá nazýváno Perským Údolím králů. Protože peršané věřili v posmrtný život, vybudovali si čtyři velcí králové z Persepole v této skalní stěně již za svého života své hrobky, které jsou vlastně zmenšenou kopií paláce daného panovníka – zleva jsou to: Dareios II. (424 – 404 př. n. l.), Artexerxes I. (464 – 424 př. n. l.), Dareios I. Veliký (522 – 486 př. n. l.) a Xerxes I. (486 – 464 př. n. l.). Hrobky jsou dnes prázdné, neboť byly vykradeny již ve starověku. Vchod do hrobky Dareia I. tvoří vstupní brána jako u jeho paláce v Persepoli, je na ní znázorněno 29 postav, které drží královský trůn, což symbolizuje 29 porobených národů. Pravá ruka panovníka je vztyčena (symbol moci), v levé drží luk a šíp (symbol rozšíření říše). Uprostřed reliéfu hoří oheň a muž s křídly nad ním je Ahura-Mazda, který panovníka do posmrtného života doprovází. Kříž je pak symbolem boha Mytry, který bude lidi soudit u posledního soudu. Monumentální reliéfy ve spodní části hrobek jsou mladší, byly vyryty Sassánovci ve 3. a 4. století n. l. na znamení toho, že jsou dědici velkých perských králů. Na jednom z nich (ze 3. stol. n. l.) je reliéf krále Šáhpura Velikého, který je zde zobrazen ve společnosti římských císařů Valerianuse a Philippuse, v pozadí stojí čelný představitel zarathuštrovské „státní“ církve, velekněz Kartír. Poslední dva reliéfy se nachází zcela vlevo (při pohledu na skálu), jeden z nich zobrazuje sassánovského krále Ardašíra I. Nad reliéfy se tyčí Ohňový oltář, na němž hořel věčný oheň. Na volné ploše před hrobkami stojí Kamenná věž (Ka´abe-je Zardošt). Přesný účel této tajemné kamenné zoroastrijské stavby ovšem není znám, stejně jako je tomu u jpodobné stavby v Pasargádách – může jít o svatyni (Chrám ohně), archiv posvátných textů nebo přípravnu těla zemřelého krále.

Nápis v hrobce Dáreia I. Velikého: „Když Ahura-Mazda uviděl tuto zemi v nepořádku, odevzdal mi ji. Udělal mne králem. Já jsem král. Milostí Ahura-Mazdovou jsem ji zasadil na její místo. Co jsem jim řekl, to učinili, jak bylo mou vůlí. Jestliže uvážíš to, jak bylo mnoho krajin, které král Dárjuš držel, pohleď na obrazy postav, které nesou trůn. Tak to zvíš, pak se ti rozjasní, že kopí perského muže daleko dospělo, pak se ti rozjasní, že perský muž i daleko od Persie bitvy vybojoval“.

Po prohlídce, během níž na nás náš řidič počkal v družném rozhovoru s prodavačem vstupenek, se vydáváme na další cestu. Alí nám ale naznačoval a všelijak vysvětloval, že se zastavíme ještě na jednom památném místě, a to Nakš-é Radžab. Nic jsme o tom místě nevěděli a tak jsme souhlasili. Od skalních hrobek to bylo k tomuto místu asi jenom 2 kilometry. Jak jsme zjistili, jedná se veliké oslavné reliéfy sassánovských králů, které se skrývají za nenápadnou skalní rozsedlinou, hned vedle hlavní silnice ze Šírázu do Esfahánu.

Nakš-é Radžab – reliéfy sassánovských králů

Reliéfy ve skalním masivu pocházejí ze 3. století. Jeden zobrazuje prvního sassánovského krále krále Ardašíra I. (cca 180 až 240/241 n. l.) a jeho syna, krále Šáhpura I. Velikého (205 až 271/272 n. l.). Třetí reliéf představuje triumfální průvod krále Šáhpura I. se zajatým římským císařem Valerianusem po porážce v roce 244. Čtvrtý reliéf s nápisem představuje velekněze Kartíra a syny krále Šáhpura I.: Hormizda I. (272 – 273) a Bahrama I. (273 – 276). Reliéfy v Nakš-é Radžab byly spolu s Persepolis zapsány v roce 1979 na seznam památek UNESCO.

Když jsme se vrátili na silnici a vyjeli směrem do hor, na ukazatelích se objevilo: Pasargady 95 km. No – je to ještě pěkný kousek cesty, ale Alí měl plyn sešlápnutý až u podlahy, a tak jsme tam za hodinu dojeli. Dnešní vesnice je prašná pouštní osada, kde byl pouze jeden krámek s potravinami a škola. Jinak nic nenasvědčovalo tomu, že se nám od poslední chýše otevře úchvatný pohled na planinu ohraničenou ze tří stran horami, na které stálo hlavní město prvního achajmenovského krále, Kýra II. Velikého. U brány jsme zaplatili legrační vstupné (v přepočtu 10 Kč) a náš řidič i s vozem to měl zadarmo. Vjezd pro auta do areálu je velmi důležitý, neboť velkolepá hrobka Kýra II. Velikého je sice hned u vchodu, ale citadela se zbytky paláce (tzv. Trůn Šalamounovy matky) je asi 6 kilometrů daleko. Mezi tím se nacházejí zbytky několika dalších paláců a městských staveb, vše je propojeno asfaltovou silnicí. Přijet sem bez auta a chodit po této vyprahlé pláni na žhnoucím slunci celý den by muselo být neskutečně nepříjemné. Takto jsme všechna místa s vykopávkami obrazili za 1,5 hodiny.

Pasargády – hlavní město krále Kýra II. Velikého

Pasargády začal budovat jako hlavní město své nové říše kolem roku 538 př. n. l. první achajmenovský král a zakladatel Perské říše Kýros (Kuruš) II. Veliký na místě starší vojenské pevnosti z médského období. Na to upomíná i jméno „Pasargády“, což ve staroperštině znamená „Perské gardy“. Po smrti Kýra II. Velikého (roku 529 př. n. l.) již další králové ve stavbě Pasargád nepokračovali. Dareios I. zde sice ještě vystavě veliký palác, ale kolem roku 518 př. n. l. začal budovat přibližně 90 kilometrů odsud nové hlavní město říše – Persepolis. Po arabském vpádu byl zoroastrijský Chrám ohně přejmenován na „Šalamounovo vězení“ (Zendane-e Solejmán), někdy se uvádí, že se jedná o hrobku krále Kambýse II. , syna Kýra II. Velikého nebo astronomickou observatoř, a opodál stojící citadela na vrcholu skály na „Trůn Šalamounovy matky“ (Tacht-e madár-e Solejmán), aby unikly zničení. Jako jedna z nejvýznamnějších starověkých památek, která je významným příkladem první fáze achajmenovského umění a architektury, výjimečným svědectvím o perské civilizaci a o první velké multikulturní říši v západní Asii, sahající od východního středomoří a Egypta až po řeku Hindus, byly Pasargády zapsány v roce 2004 na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Do areálu vykopávek jsme vstoupili u hrobky Kýra II. Velikého. Mohutná stavba byla bohužel v rekonstrukci, ale přidané lešení nijak neubíralo na její velikosti a monumentalitě. Nápis: „Člověče, jsem Kýros, zakladatel Perské říše a král Asie. Nezáviď mě tento památník“ vytesaný na jedné stěně hrobky snad způsobil, že ji nezničili vojáci Alexandra Makedonského, ani žádný z pozdějších vládců Persie. O několik kilometrů dále stojí několik sloupů, z původních třiceti, které se dochovaly z Královského paláce kdysi obklopeného velkolepými zahradami, o čemž svědčí zbytky zavlažovacích kanálů. Jelikož se jedná o královy soukromé prostory, projevují se zde více jeho záliby v perské mytologie a zbožňování Ahura-Mazdy. Na dochovaných reliéfech nohou je již vidět rodící se nový perský styl. Nedaleko královského paláce trčí k nebi vysoký sloup, který se jako jediný dochoval z Paláce osmi sloupů (osmička je posvátné číslo zoroastrismu, protože osm bylo andělů, kteří pomohli Bohu Ahura-Mazdovi), původně vstupního paláce do města. Z výzdoby tohoto paláce se dochovalo několik reliéfů, mezi nimi i reliéf Ahura-Mazdy („ptačího muže“). Mezi oběma paláci jsou skromné zbytky Audienčního paláce, kde původně stálo rovněž osm sloupů. Na reliéfu u vchodu je zpodobněn člověk s rybou, u východu pak člověk s ptákem. Na torzu zdi je vytesán nápis ve staroperštině, na kterém se říká: „Já, Kýros, syn Achamenejců za pomoci Boha Ahura-Mazdy jsem stavěl toto dílo.“. Na poloviční cestě mezi palácovým okrskem a citadelou jsme se zastavili u zbytků Chrámu ohně, dnes nazývaného Šalamounovo vězení, byť účel této stavby není zcela jasný. Jedná se o věž vysokou 14 metrů o téměř čtvercovém půdorysu 7,25×7,23 metry, podobnou té v Nakš-e Rostam u Persepole. Historikové se však domnívají, že by mohlo jít i o hrob krále Kambýse II., nebo soukromý královský chrám, nicméně 25 schodů na jeho střechu a astronomická znamení na zdech by mohly znamenat, že se jedná o observatoř. Jedna z teorií také říká, že by se mohlo jednat o archiv zoroastrijských spisů, kde byla uchovávána posvátná kniha Avesta. Poslední úsek cesty vedl na parkoviště pod citadelou, dnes nazývanou Trůn Šalamounovy matky. Na citadelu byl sice nenáročný výstup, lemovaný obrovskými kamennými bloky, ale pohled na celý areál Pasargád byl velkolepý. Citadela má rozlohu 6000 m2 a zřejmě zde stála hlavní královská pokladnice, za Dareia I. zde byl vystavěn i nový palác. Tuto část prohlídky absolvoval náš taxikář Alí s námi, zcela evidentně zde byl poprvé.

Po sestupu zpět k autu byl náš výlet v podstatě ukončen, následoval přesun zpět do Šírázu, k našemu hotelu. Na návštěvě Pasargád bylo nejpodivnější a nejkrásnější to, že jsme tam byli zcela, ale opravdu zcela, sami. Dost legrační bylo, když Alí po odjezdu z Pasargád při odbočování na hlavní silnici odbočil místo na Šíráz na Esfahán. Museli jsme ho upozornit, že máme špatný směr – a tak se pak po celý zbytek cesty smál, že my, cizinci, mu musíme nakonec ukazovat správnou cestu.