Cesty a památky

TEHERÁN: MĚSTO BEZ MINULOSTI.

Amir Hassan Cheheltan pro Hospodářské noviny (vyšlo 12. 10. 2007)

V íránském hlavním městě Teheránu se nadávání na poměry stalo téměř životní filozofií a my Teheránci svou podrážděnost šíříme do světa už dvě nebo tři desetiletí. V poslední době jsme se však konečně začali také plácat po ramenou a neustále prohlašujeme, že obraz „života v Íránu“, jak jej předkládají západní média, má k pravdě hodně daleko. Jen jsme tuto novou pravdu zatím nestačili světu vnutit. Proč náš obraz vytvářený Západem neodpovídá skutečnosti? Je to proto, že vypráví nejen o záhadném Východu, ale navíc klade důraz na detaily, jež my považujeme za nepodstatné? Pravdou je, že jakékoliv zevšeobecňování je nesmyslné, funguje stejně na celém světě. Rozdíly se naopak projevují v detailech, v malých nepodstatných skutečnostech, jež západnímu pohledu zůstávají skryty, nikoli však mně, spisovateli žijícímu v Teheránu. Jaké prvky Teheránu patří do minulosti? Jaké jsou ty nové a moderní? Jaké prvky minulosti tohoto města bychom měli zachovat, aby se mohly podílet na utváření naší lepší budoucnosti? Základní odpověď na tyto otázky by patrně mohla vyřešit mnohé naše problémy, ale jsem si téměř jist, že i kdybychom žili moderně, my orientálci nakonec stejně zemřeme tradičním způsobem. Pohádkové město? Jednoho pozdního jarního večera, když mi bylo sedm let, mě matka vzala s sebou na teheránské letiště: do Íránu právě přilétala její milovaná herečka Gina Lollobrigida. Policie měla co dělat, aby zvládla ten obrovský dav lidí, kteří přišli italskou filmovou hvězdu přivítat. Gina prosvištěla městem, aniž by ji moje matka na vlastní oči spatřila, ale celý její pobyt v Teheránu alespoň pozorně sledovala v novinách. Dva dny po odjezdu slavné herečky vypukly největší politické demonstrace, jaké kdy město zažilo. Obyvatelé jižních předměstí vyrazili do ulic podpořit Ajatolláha Chomejního, ale šáhova policie demonstranty brutálně rozprášila. O patnáct let později se Chomejní do města triumfálně vrátil poté, co vyštval šáha ze země. Jak dalece dnes Teherán odpovídá zažité západní představě o orientálním městě z Tisíce a jedné noci, plném bazarů, klenutých střech, minaretů a lidí s tajemnýma černýma očima? Tento obraz za uplynulých třicet let nahradili mocní mulláhové v trepkách, fatwa uvalená na spisovatele Salmana Rushdieho, terorismus a jaderná energie. Abyste pochopili Teherán jako kulturní fenomén, musíte město zažít na vlastní kůži. Jako Teheránec si od něj však raději držím trochu odstup, abych ho mohl vůbec milovat. Ovlivnila snad klišé i mě? Na druhou stranu mě život ve městě, které zažilo katastrofu obřích rozměrů, naplňuje tajemným nadšením, vzrušením a požitkem. Teherán nelze odstřihnout od jeho politické historie, protože město za posledních sto let nepoznalo mír. Už celé století je všechno v Teheránu provizorní – jakoby ve výjimečném stavu. Možná bychom jej mohli popsat následovně: město násilí, které zcela ovládá smog a hluk, město plné harampádí a odpadků, drobných zlodějíčků, obrovské a nesmyslné bezstarostnosti a politické pošetilosti. Toto město bez paměti, v němž stěží najdete nějakou starší stavbu, své obyvatele infikuje virem nostalgie. Teherán má milion budov, ale estétové a psychologové se nedokážou shodnout, zda byly postaveny v souladu s myšlenkovými pochody Teheránců nebo jako jejich protiklad. Jako paklík karet Po šáhově pozemkové reformě z roku 1962 zaplavily největší íránská města lidé z venkova a Teherán byl vždy v epicentru této invaze. Ostatně celý Írán je neustále promícháván jako paklík karet. Čtyřicet procent Teheránců se ve městě usadilo v posledních třech desetiletích, další lidé emigrovali do Evropy a Severní Ameriky. Teherán je megaměsto obklíčené satelitními městečky, za nimiž leží další prstenec divokého předměstského porostu a domů. Odhaduje se, že tu nelegálně žije na čtyři a půl milionu lidí. Zatímco populace Teheránu roste tempem jednoho procenta ročně, počet obyvatel na periferiích za několik let vystřelil o zhruba osmdesát procent. Skutečnou hrozbu pro město představuje možnost, že pokud by povstal nějaký nový Bonaparte, davy z periferií by mohly strhnout bariéru dělící je od obyvatel Teheránu. Přesně k tomu došlo před nějakými třiceti lety – v únoru 1979 mluvila venkovským dialektem nejméně polovina vůdců tehdejší revoluce. Vesnice megaměstem Když si v roce 1785 Teherán za své sídlo vybral první kadžárovský vládce Aga Muhammad Chán, stála tu bezejmenná vesnice. Kdo tehdy mohl tušit, že se z ní jednou stane jedno z nejlidnatějších měst světa. Teprve za dalších 150 let se město poprvé objevilo v titulcích světových novin díky schůzce tří nejdůležitějších vládců své doby. V roce 1943 si Stalin, Eisenhower a Churchill vybrali Teherán k debatě o průběhu války. Město tehdy okupovali Spojenci a pro svůj personál postavili bary a kavárny, v nichž polské ženy, jež přišly o domov a pak překročily hranice s Ruskem, tančily valčík a rumbu s napůl opilými americkými a britskými oficíry. Za kavárnami provozovanými arménskými a ruskými emigranty byly dvorky, kam už mohli jen vybraní jedinci. Odehrávala se na nich představení, během nichž kouzelníci polykali holubičí vejce a pak zpod svých kabátů vypustili hejna holubů, útlé tmavé tanečnice se předváděly v krátkých sukénkách, těsných blůzičkách a na podpatcích připomínajících stélky křišťálových sklenic. Tak vypadá nostalgie starší generace, kterou jsem zdědil já a moji vrstevníci. V mládí jsem všechny svátky a prázdniny trávil v kinech ve čtvrti Lalehsar, která se před dvěma třemi desetiletími podobala Latinské čtvrti v Paříži. V tamních kinech jste si tenkrát mohli koupit lístek na dva filmy. Americké a teheránské rodiny perského původu chodily nejraději na perské filmy, které navozovaly atmosféru veskrze protikladnou k šáhově modernizační propagandě. Trikolora pro ženy V té době mělo město svou vykřičenou čtvrť, jejíž mladé prostitutky – pokleslé ženy ze vzdálených provinčních měst – nebyly zrovna podle vkusu zahraničních vojáků. Revolucionáři, kteří se kdysi možná počítali mezi jejich zákazníky, o padesát let později celou čtvrť zapálili. Po vypuknutí revoluce přešla správa nad městem, kde sídlily bordely, kina, divadla, kabarety, prodejny alkoholu, univerzity, knihovny, do rukou venkovských islámských právníků. Prostitutky přestěhovaly svou živnost na nároží a herci si otevřeli restaurace, kde podávali kebab. Univerzity a obchody s alkoholem byly uzavřeny. Všechno muselo být islámské, ale problém se tím nevyřešil: Teherán se prostě zavřít nedá. Určitý střih oblečení a chování dívek a mladých žen, jež nepřijaly životní styl islámské republiky, je jen jedním z příkladů. Oblékaly si zářivé, veselé barvy, nosily make-up a odhalovaly část svých vlasů, kdy se jim zachtělo. Úřady chtěly skoncovat se stavem, který označovaly za kulturu nahoty, a stanovily přísná pravidla přístupu žen ke vzdělání a státním institucím. Mimo jiné se odstíny ženského oblečení omezily na tři barvy: černou, hnědou a šedou. Během války s Irákem se Teheránem nesla ozvěna pochodujících vojáků a smuteční zpěvy. Smutek se stal nejživější barvou města a neobyčejný talent jeho obyvatel pro pláč dosáhl pozoruhodných výšin. Po osmi letech válka skončila a tisíce bojovníků se vydaly z frontové linie do svých měst, kde postupně zakořenilo násilí. Někteří váleční veteráni byli dokonce najímáni na to, aby přímo na ulicích Teheránu trestali tvrdohlavé ženy a dívky. Roku 1986 udělily soudy trest smrti politickým vězňům v rámci rychlých procesů sestávajících ze tří otázek a odpovědí. Islámská republika o těchto soudních procesech ani verdiktech nikdy nic nepublikovala, ale neoficiální statistiky mluví o stovkách, ne-li tisících popravených během jednoho či dvou měsíců. Ropný ráj Kdo tvrdí, že příjmy z těžby ropy nepřinášejí štěstí? Před časem jedny noviny publikovaly fotografie velbloudů dubajského šejka. Odolná zvířata, která po tisíciletí křižovala obtěžkána nákladem vyprahlou pouští rozpálenou sluncem doběla, si nyní užívala ráje v podobě plaveckého bazénu plného vody. My Íránci máme také svůj ráj. Ale podle islámské republiky do něj přijdeme až po smrti, a to za předpokladu, že zemřeme mučednickou smrtí. Na později se v naší zemi odkládá úplně všechno a naše město je toho důkazem. V Teheránu nikdo nepracuje. Jedinou ucelenou a smysluplnou činností zdejších obyvatel je rozhazování příjmů z těžby ropy. Stát dotuje prodej benzinu ve výši až 60 miliard dolarů ročně, aby si Teheránci mohli 12 litrů této pohonné hmoty koupit za pouhý jeden dolar. Benzin pak nalijí do 3,5 milionu automobilů a čtyř milionů vyšperkovaných mopedů, jejichž spotřeba je dvakrát vyšší, než je nezbytně nutné. Teheránci tráví v dopravě průměrně tři hodiny denně. Odborníci říkají, že když po jednu minutu dýcháte zdejší vzduch, rovná se to devíti vykouřeným cigaretám. Jsme tak na cestě ke kolektivní sebevraždě. Americký prezident George Bush neustále opakuje, že na stole leží vojenská invaze do Íránu. Bylo by lepší, kdyby tuto možnost Amerika schovala do šuplíku. Teherán je v každém ohledu i bez vojenského útoku jen krůček od pekla.