Cesty a památky

Vlakem po Vietnamu původní reportáž pro magazín ČD pro Vás 11/2008

Co my vlastně dnes víme o Vietnamu? Přiznávám bez mučení, že když jsem si tuto otázku zhruba před rokem položil, musel jsem si i sám přiznat, že nic moc. Tedy když nepočítám sporé kontakty s vietnamskou komunitou tady v Česku a obecné povědomí, že se jedná o jednu z posledních komunistických zemí světa. A asi to bylo i toto zahanbující zjištění, proč jsme se do jihovýchodní Asie na sklonku letošního jara vydali. Při této cestě jsme projeli část severního a středního Vietnam a část severního Laosu. Z cestovatelského hlediska pak bylo pochopitelně velmi zajímavé setkání s vietnamskými železnicemi, navíc tím spíše, že v Laosu dnes žádnou funkční železnici nemají.

Vietnam je skutečně velkou zemí. Co do rozlohy je na 65. místě na světě (329 560 km²) a počtem obyvatel (83,5 milionu) se řadí dokonce na 13. světovou příčku. Většinu obyvatelstva, 84 %, tvoří etničtí Vietnamci a zbytek Číňané, Khmerové, Čamové a další příslušníci více než 50 etnicko-jazykových skupin. Tím je dána velká různorodost obyvatelstva, která se projevuje jinými zvyky, jazykem a kulturou, pochopitelně spojenými jediným úředním jazykem, vietnamštinou, byť i ta má své dialekty. Vietnamština je pro nás extrémně náročným jazykem, neboť patří do skupiny „tonálních“ jazyků, ve kterých se význam slova mění nebo ovlivňuje polohou nasazení tónu. Tím je zároveň vysvětleno, proč nám připadá tak komické, když rodilý Vietnamec mluví česky. Naštěstí se ale ve Vietnamu velmi lehce domluvíte anglicky, a tak starosti z faux pas pro špatně zvládnutou výslovnost nehrozí.

Možná je zbytečné připomínat, že hlavním městem Vietnamu je Hanoj, která leží na severním okraji široce rozevřené delty Rudé řeky před jejím ústím do Jihočínského moře. Přestože v Hanoji žije více než 3 miliony obyvatel, působí velmi poklidně a intimně, dokonce skoro až venkovsky. Hanoj je ala také hlavním železničním uzlem země, kde naleznete i nejdůležitější nádraží, Ga Ha Noi.

Železniční síť ve Vietnamu, o délce téměř 3 000 kilometrů, spravuje společnost Vietnamské státní dráhy (DSVN) a tvoří ji 7 jednokolejných tratí o rozchodu 1 000 mm. Nejdelší a nejdůležitější je spojnice Hanoj – Ho Či Minovo Město (Saigon) o délce 1 730 km. Tato trať je součástí Transindočínské magistrály, vybudované v letech 1899 – 1936 z iniciativy guvernéra země, generála Paula Doumera. Z Hanoje pak míří dvě tratě k severní hranici s Čínou do měst Lao Cai, Dong Dang (tudy jezdí expres Hanoj – Peking) a jedna do města Haiphong u zátoky Ha Long. Další trať spojuje Hanoj přes Thai Nguyen (Dong Hi) a Kep s městem Bai Chai, rovněž v zátoce Ha Long. V jižní části země se ještě k turistické dopravě využívá část tratě, která odbočovala ze severojižní magistrály Hanoj – Ho Či Minovo Město (Saigon) ve městě Phan Rang, a mířila do města Da Lat v hornatém vnitrozemí země. Vietnamské železnice plánují v nejbližších letech především další zlepšení dopravy a v jižní části země i výstavbu nové trati Di An – Loc Ninh o délce 123 km a Bien Hoa – Vung Tau s délkou 92 km. Je rovněž plánováno propojení železniční sítě všech okolních států a vytvoření Transasijské magistrály, která bude spojovat Čínu, Vietnam, Laos, Kambodžu, Thajsko, Singapur a Barmu. Vietnamský úsek by představoval 2 100 km z celkové délky. Bez zajímavosti není ani další plán Ministerstva dopravy a spojů Vietnamu, který počítá s výstavbou pěti linií vysokorychlostní železnice, z nichž ta hlavní by pochopitelně spojila Hanoj a Ho Či Minovo Město (Saigon). Další čtyři linky by měly z těchto dvou měst vést do okolních provincií a pokud možno navázat na mezinárodní železniční síť. U těchto nových tratí se již počítá s rozchodem kolejí 1 435 mm, tedy se stejným rozchodem, jako mají naše železnice. Pokud se podaří tento záměr naplnit, tak vlaky budou zvládat cestu ze severu na jih po dvoukolejné magistrále, která se na celé trase nebude nikde potkávat s jinou pozemní komunikací, za necelých 10 hodin při cestovní rychlostí 200 – 350 km/hodinu. Musím se přiznat, že tato vize na mě působí téměř utopisticky, neboť dnes ujede nejrychlejší Reunification Express (Expres sjednocení) cestu z Hanoje do Ho Či Minova Města (Saigonu) za 30 hodin, zastávkové rychlíky až za 40 hodin. Je to i tím, že až 70 % stávající trati je v nevyhovujícím technickém stavu, často i vlivem četných záplav, a ani většina z cca 400 lokomotiv 5 200 vagónů na tom není zrovna nejlépe. Přestože železniční síť není nijak rozvinutá a ani doprava po ní není rychlá nebo pohodlná, za rok přepraví Vietnamské železnice téměř 13 milionů cestujících.

Pokud mohu posoudit web Vietnamských státních železnic, tak ten je s ohledem na výše uvedené opravdu velmi funkční a přehledný. Můžete se o tom sami přesvědčit na http://www.vr.com.vn/…h/index.html. Funguje zde dokonce i eShop pro objednávku a nákup požadované jízdenky.

Železniční dopravu jsme během pobytu ve Vietnamu použili celkem třikrát. Poprvé jsme jeli rychlíkem z Hanoje do města Haiphong, odkud jsme pokračovali lodí za poznáváním krás úchvatné zátoky Ha Long, zapsané na seznam přírodního světového dědictví UNESCO. Z hlavního hanojského nádraží odjíždí pouze jeden spoj denně, číslo HP 1, a to v 6:00 hodin ráno, další zastávkové vlaky začínají až na nádraží Gia Lam na severovýchodním břehu Rudé řeky. Jízda rychlíkem do 100 kilometrů vzdáleného Haiphongu trvala 2,5 hodiny a stála i s místenkou 30 000 vietnamských dongů (cca 30 Kč). Trať vede rovinatou krajinou delty, kterou člení v pravidelném rytmu tisíce rýžových políček. Naše druhé setkání s vlakem bylo na 130 kilometrů dlouhé trase z císařského města Hué, zapsaného na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, do velkého přístavního města Da Nang, který leží zhruba v polovině cesty mezi Hanojí a Ho Či Minovým Městem (Saigonem). Nádraží v Da Nangu je úvraťovou stanicí a má tedy strategický význam pro dopravu. Také do zdejšího depa byla z tehdejšího Československa dodána v roce 1985 série čtyřnápravových dieselelektrických lokomotiv z ČKD, které zde mají značení D 12E, a které se velmi osvědčily v čele vlaků, překonávajících útesy pohoří Hai Van. Trať z Hué do Da Nangu je totiž asi nekrásnější, a také nejnáročnější tratí ve Vietnamu. Koleje zde opouštějí pobřežní roviny a v mnoha protisměrných obloucích šplhají na skalní galerie vysoko nad Jihočínským mořem, na které zakrývají výhled pouze nesčetné tunely. Cesta na této vyhlídkové trase trvala tři hodiny a jízdné s místenkou bylo opravdu lidové, pouhých 48 000 dongů (cca 48 Kč). Musím říci, že spolu s námi cestovalo v tomto spoji mnoho cizinců, zejména Němců, a všichni jsme měli stejné pocity plné úžasu a cestovatelského uspokojení. Tento úsek jsme si pak projeli ještě jednou, v opačném směru, když jsme se za několik dnů vraceli z Da Nangu až do Hanoje jedním z rychlíků, jedoucích z Ho Či Minova Města (Saigonu). Původně jsme chtěli použít lůžkový vůz, protože cesta trvá 19 hodin (791 km), ale všechny spoje byly již týden dopředu, v době, kdy jsme si jízdenky zajišťovali, beznadějně vyprodané. Za vděk jsme tak museli vzít ne zrovna levnou jízdenkou do 1. vozové třídy za 365 000 dongů (365 Kč). Cesta to byla příšerně dlouhá, a byť sedačky byly polstrované, přeci jenom rozměrově neodpovídají velikosti průměrného Středoevropana. Myslím, že na tuto cestu určité tělesné partie dlouho nezapomenou a ještě dnes si při vzpomínce, jen tak mimoděk, poposednu. Určitě minimálně jeden příjemný zážitek s touto cestou spojený přeci jenom mám. Vlakem totiž projížděli pravidelně stevardi s velmi dobrým asijským jídlem, sladkostmi a nápoji. Tím se potvrdilo, že láska prochází žaludkem, takže vzpomínky jsou nakonec přeci jen ty nejlepší.

Roman Šulc