Cesty a památky

Po příjezdu do městečka Hoj An jsme se ubytovali na hotelu Thanh Binh I (100 000 VND = 100 Kč/os/noc) na hlavní ulici Le Lo, což byla velmi dobrá volba. Téměř v centru a na naší ulici byl možný provoz pouze motorek, a to ještě jen ve vymezených částech dne. Jakmile jsme se ubytovali, jdeme na prvotní obhlídku města, o kterém jsme již tolik slyšeli. Všichni cestovatelé si pochvalují jeho velmi uvolněnou a přátelskou atmosféru, což musíme i my potvrdit. Jakkoliv jsou Vietnamci uzavření a ne moc přátelští, v Hoj An jakoby to neplatilo. Vládla zde od prvního pohledu velice milá atmosféra, a tak nakonec nelitujeme těch 3 nocí, které jsme si zde naplánovali.

Hrozně mile na nás od prvního kontaktu zapůsobily malé obchodnické domy a velice příjemná promenáda podél řeky s přístavem. Jedině, že ulice zde mají skutečně v dezolátním stavu, což je velká škoda. Ani domy nevynikají žádnou mimořádnou údržbou, až na pár pro turisty otevřených muzeí. Na druhou stranu se ale na několika místech pracovalo, ale bylo to spíše takové flikování, žádná generálka. Naši první procházku po městě jsme zakončili na tržišti, kde se opravdu prodávalo kde co. Kromě obrovských zásob ovoce zeleniny, z jejíchž barev, druhů, velikosti a vůbec na první pohled kvality, přecházel zrak. Krásné žluté banány, zralé ananasy, pomela, ochutnali jsme všechno. Na druhou stranu zde prodávali i maso a různé podobné produkty živočišného původu, které již od pohledu nebudily naši evropskou důvěru. Za úplně nejodpornější zážitek bychom asi označili pojídání vařených husích nebo kachních vajec s již vyvinutým zárodkem. Jelikož ale turisté jsou hodně zvídaví tvorové, jeden turista ze skupiny Holanďanů uzavřel sázku, že jedno sní. Tak jsme ho sledovali, jak ten hnus bez mrknutí oka slupnul. Všem z toho ale bylo šoufl, včetně nás. Cestou zpět na hotel jsme se zastavili v dílně na zpracování hedvábí, kde vyrábějí šikovné dívky opravdu krásné látky, z nichž si lze nechat ušít oblek přímo na míru v některé z místních vyhlášených dílen. V jedné části dílny také vyráběly rákosové rohože, vše kvalitní ruční práce. Před setměním jsme se ještě prošli k známému Cau Nhat Ban (Japonský most), což je asi nejznámější památka města. Most byl přes bahnitý přítok řeky Thu Bon postaven již někdy v polovině 16. století, a jeho současná podoba se přes mnoho různých oprav a přestaveb nijak podstatně nezměnila. Podle místní tradice byl most postaven poté, co Japonsko postihlo několik zničujících zemětřesení, a tamější věštci to vyložili tak, že za zemětřesení může obr, jehož srdce je právě v Hoj An. Stavba mostu tedy měla napříště zabránit škodám, neboť jeho kamenné pilíře měly symbolicky protnout obrovo srdce. Jak je zřejmé z historie, opatření to nebylo nijak účinné :-), ale památka je to krásná. Uprostřed mostu je pak nad vodou zavěšen malý chrám zasvěcený taoistickému bohu Tran Vo Bad Deovi (Císaři Severu), ochránci námořníků. Cestou zpět na hotel ještě děláme nákup zeleniny a potravin ke snídani a jdeme si trochu odpočinout.

Když se setmělo, ještě jsme se vydali na večerní procházku ztemnělými ulicemi a také na večeři v jedné z restaurací v přístavu. Protože ve městě je jen chabé pouliční osvětlení (jak z 30. let minulého století) a chodníky tak více – měně osvětlují především různobarevné lampióny, je noční Hoj An opravdu okouzlující. Doslova romantická procházka tropickou horkou nocí … V přístavu jsme se výborně navečeřeli a ochutnali čerstvě vylisovanou šťávu z cukrové třtiny. Kdo by řekl, že z takových klacků může být taková pochoutka? Člověk si jen musel odmyslet jakékoliv dodržování hygieny, jinak by si to neužil. A my si to opravdu užili :-). Když jsme chodili městem, začalo zase pršet. Jak se později ukázalo, pršelo nejen celou noc, ale i následující dva dny. Tady, když se holt rozprší, tak to stojí za to. Místní to ale zjevně nevyvede z rovnováhy, a to ani když začala povážlivě stoupat voda v řece, která se nakonec i vylila do ulice, a málo chybělo, aby zaplavila první domy. Celou noc nám déšť bubnoval do oken a tak zvláštně to chrastilo, jak kapky stékaly po listech obrovské palmy, která rostla před naším oknem.

Když jsme se druhý den ráno probudili, bylo jasné, že z plánovaného výletu do čamského kultovního místa My Son nic nebude. Výlet tedy odkládáme a pevně věříme, že nebude pršet věčně. Venku je příšerné vedro a dusno a k zemi se valí provazy vody, jako by to nemělo nikdy skončit. Uvařili jsme si tedy kávu a z balkónu pozorovali lidi v pláštěnkách na ulici a turisty s deštníčky. Jedno se musím těm vietnamčíkům nechat – s příchodem deště bylo možno koupit deštník okamžitě u každého stánku a cena se hned vyhoupla na jednonásobek ceny za sluníčka. Byly to ale fórové výrobky, tak na jedno použití a po dvojím zavření již praskaly výztuhy stříšky. Jelikož déšť nepřestával, vyrazili jsme tedy ven, abychom navštívili přístupné objekty zdejší památkové rezervace. Je takový systém, že si za 75 000 VND (75 Kč) koupí návštěvník vstupenku do 6 památek, které může během tří dnů dle vlastního výběru navštívit. Jako první navštěvujeme obchodnický dům Tan Ky na ulici Nguyen Thai Hoc čp. 101, který je nádhernou ukázkou skvěle zachovaného dvouposchoďového víceúčelového obchodnického domu z konce 18. století. Nejvíce nás zaujalo, jak se v jeho výzdobě nenásilně a přirozeně prolínají vietnamské, japonské i čínské vlivy, čímž vznikl unikátní typ výzdoby, typický pro domy v Hoj An. Dům je dlouhý a velmi úzký, v přední části do ulice je obchod a za ním obytné místnosti s malým, centrálně umístěným dvorkem, z kterého vedl východ na druhou stranu domu ústící do přístavu. Tudy se vynášelo zboží z lodí po schodech přímo do skladů v 1. patře, kde byl majetek rodiny lépe chráněn před záplavami. Dům je postaven z tvrdého, neobyčejně odolného dřeva chlebovníku, který mimo jiné odolává i útokům termitů. Prohlídka byla skvělá a poskytla nám také alespoň na chvíli skrýš před deštěm. Pro porovnání jsme ještě navštívili dům Quan Thang na ulici Tran Phu čp. 77. Zase se jedná o jednopatrovou stavbu s obchodními prostorami v přízemí, kterou si nechal na počátku 18. století postavit movitý čínský kapitán, později sloužil jako lékárna. Hned naproti přes ulici jsme zašli na krátkou prohlídku muzea obchodu s keramikou, které sídlí v domě čp. 80, který je sám o sobě také tradiční ukázkou dřevěných rezidenčních staveb města. Velmi chudá expozice přibližuje v poněkud chaoticky uspořádaných vitrínách dějiny zdejšího obchodu s keramickými výrobky, který dosáhl vrcholu v 15. – 16. století. Návštěva tohoto „muzea“ ani nestála za to, zajímavý byl ale vlastní dům. Nedaleko na stejné ulici se nedal přehlédnout Čínský obecní dům Phuoc Kien, čp. 46. Jedná se o patřičně okázalou a impozantní stavbu s nápadnou bránou završenou trojitou klenbou od poslední přestavby v roce 1970. Dům stojí na místě malé pagody z konce 17. století, postavené dle místní legendy pro buddhistickou sochu, kterou na břeh s kusem zlata vyplavila místní řeka. O 100 let později se zchátralé stavby ujali Číňané a přeměnili ji na chrám zasvěcený bohyni moře Thien Hau, jejíž socha stojí na hlavním oltáři. Na závěr našeho seznamování se s pamětihodnostmi města jsme navštívili obecní dům Hai Nam naproti tržišti. Ten založila skupina čínských usedlíků z oblasti Hai Nam a vyniká především díky silně zlacenému oltáři, zasvěcenému památce obětí přepadení v roce 1851, kdy jistý vietnamský generál přepadl a oloupil tři obchodní lodě, zabil 107 pasažérů a členů posádky a nechal všechny lodě natřít na černo, aby vyvolal dojem, že jde o lodě pirátů. Jeden účastník masakru ale vše přežil a pověděl vše císaři Tu Ducovi, který generála odsoudil k trestu smrti a zabavení majetku ve prospěch rodin postižených obětí. Cestou po ulicích města jsme si také všimli různých detailů na domech, z nichž nejčastější je symbol očí, sledujících a hlídajících vstup do domu. Tvoří ho silný hřeb, zaražený do nosného trámu v hlavním průčelí, následně vyzdobený dle vkusu majitele domu (symboly principu jin a jang, dvojice dračích nebo tygřích očí atd.).

V závěru našich prohlídek pomalu přestávalo pršet a nakonec přestalo úplně, ovšem nikoliv na dlouho. V noci se zase rozpršelo. Druhou polovinu tohoto dne, během kterého jsme zůstali uvězněni ve městě, vyplňujeme natáčením záběrů pro případnou reportáž do Objektivu České televize. Nejprve jdeme do krejčovské dílny YALI na ulici Nguyen Thai Hoc, kde si lze objednat ušití obleku na míru, a to do druhého dne. Hodně turistů toho skutečně využívá, protože návrhy jsou originální, práce kvalitní a cena o polovinu nižší než průmyslová konfekce u nás. Ovšem – vezte se odsud s oblekem v batohu. Nicméně turisté, kteří jsou zde letecky u moře v nedalekých resortech, jsou velmi vděčnými zákazníky a zdejší krejčí se skutečně nenudí. Prošli jsme celou dílnu v doprovodu mistra, s kterým jsme natočili i rozhovor. Přes ulici jsme narazili na dům rodiny Đinh Ngoc čp. 58, s nimiž se blíže seznamujeme. Rodina se zabývá v Hoj An výrobou vodních loutek již více než 150 let poté, co si tuto tradici přinesli jejich předkové ze severního Vietnamu. V plánu mají zřídit ve svém domě malou restauraci s představením loutkového divadla a také nám ukázali krátké představení. Otec rodiny, usměvavý pan Anh se zabývá výrobou loutek z velmi lehkého dřeva stromu margose a zbytek rodiny šije na loutky oblečky. Velmi si nás oblíbil jejich malý synek An Phú a tak jsme se k nim domů ještě několikrát vrátili. Vždy jsme byli přivítáni pohoštěním a srdečnou náladou a malý An Phú nám hned skočil na klín, z kterého jsme ho nemohli setřást. Dá se říci, že pouze zde, v Hoj An u rodiny Đinh Ngoc jsme se s místními obyvateli trochu sblížili a poznali jejich soukromí. Však již bylo na čase, protože naše cesta se chýlí ke svému nezadržitelnému závěru. Bylo moc příjemné chodit nyní kolem jejich domu, vždy na nás radostně mávali a zvali nás na pivo. Úplně na závěr jsme se ještě seznámili s technologií výroby místních velmi oblíbených lampionů. Seznámil nás s ní pan Du Kien Thanh, s nímž jsme také natočili pár záběrů do reportáže. Říkal, že lampiony vyrábí jejich rodina již 10 let a pokud je vše dobře připravené, výroba lampionu zabere od 30 minut do jedné hodiny.

Druhý den v Hoj An byl opravdu moc příjemný, ačkoliv počasí nám vůbec nepřálo. Nicméně takový déšť patří ke zdejšímu podnebí a byli bychom ochuzeni, kdybychom ho nepoznali na vlastní kůži. Večer jsme se pochopitelně vydali zase na dobrou večeři, ale již je na nás znát únava z příliš dlouhé cesty v tomto náročném prostředí.

Následující den jsme konečně jeli na výlet do okolí města a Hoj An jsme se ještě věnovali celé dopoledne v den odjezdu, což byla středa 14. května 2008. Jelikož náš „noční rychlík“ do Hanoje odjíždí z Đà Nẵngu až ve 14:00, měli jsme zde ještě celé odpoledne. To jsme využili k ranní návštěvě rybího trhu na hoianské tržnici, která si zachovává opravdu autentickou atmosféru. Viděli jsme zde prodávat potvory z moře vytažené snad nejrůznějších druhů i tvarů, doprovázené typickým nepříjemným zápachem rybiny. Nedaleko je na ulici Nguyen Thai Hoc čp. 9 Dílna řemesel, kterou jsme navštívili v rámci naší stále ještě platné vstupenky do pamětihodností města. Kromě zajímavé expozice košíkářského i keramického umění (a mnoha kýčovitých suvenýrů) jsme si zde od 10:00 hodin vychutnali hodinové folklórní vystoupení tradičního umění. Pochopitelně že se jednalo o inscenované představení pro turisty a s lidovým uměním to nemělo nic společného – jenže vietnamská společnost se vyvíjí tak rychle, že nějaké tradice, stejně jako u nás, jsou k vidění pouze v muzeích a při různých přehlídkách.

Tím jsme úplně vyčerpali náš program na tomto nejjižnějším místě naší cesty a před námi je cesta zpět na sever do Hanoje a poslední den pobytu před odletem domů. Zrovna když jsme Hoj An opouštěli objednaným taxíkem, začalo se počasí tak vylepšovat, že svítilo i sluníčko. Měli jsme holt smůlu – nebo štěstí? Kdo ví. Každopádně na toto městečko budeme opravdu rádi vzpomínat.