Cesty a památky

Hội An (Hoj An, do roku 1954 se jmenovalo Fai Fo) hrálo dlouhá staletí velmi významnou roli v námořním obchodu celé jihovýchodní Asie – první dobou rozkvětu bylo v tomto ohledu již 2. století př. n. l., kdy zde působili obchodníci kultury známé jako Sa Huynh a vyměňovali si zboží jak s Čínou, tak s Indií. Skutečně prudký rozmach námořního obchodu přišel ale teprve v polovině 16. století, kdy ve zdejším přístavu kotvily čínské, japonské a evropské lodě a místní pravidelný jarní trh se záhy změnil v exotickou přehlídku výrobků doslova z celého světa: z jihovýchodní Asie sem mířilo především hedvábí a brokát, slonovina, vonné oleje, jemný porcelán a nespočetné léčivé byliny a také již připravené preparáty, obvykle masti a různé lektvary, zatímco Evropa přispívala hlavně kvalitními a odolnými látkami, zbraněmi, surovinami, mezi nimiž byla velmi žádaná síra a olovo. Během čtyři měsíce trvajícího trhu si movití obchodníci pronajímali pokoje a mnohdy i celé domy a samozřejmě potřebovali také velké skladiště; někteří se zde usadili na delší dobu, nebo dokonce nastálo, obvykle poté, co se oženili s některou ze zdejších vietnamských dívek, které byly široko daleko proslulé svými nadprůměrnými obchodnickými schopnostmi. Do města z pochopitelných důvodů mířily také početné davy výběrčích daní, kteří toužili zaplnit císařskou pokladnu, a spolu s nimi se ulicemi procházeli početní řemeslníci a umělci, lichváři a své místo zde měli i účetní a další úředníci dohlížející na nepřehledný obchodní mumraj, jenž svého vrcholu dosáhl během sedmnáctého století. Důsledkem rozvoje obchodních styků byl i příchod prvních křesťanských misionářů, kteří sem dorazili v roce 1614.

Nejvýrazněji zde byli zastoupeni zkušení obchodníci z Japonska a Číny, z nichž mnozí se usadili v přístavu a jeho bezprostředním okolí – jednotlivé skupiny zde žily dosti uzavřeně pod správou vlastního starosty. Jejich členové se řídili svými pravidly, zvyklostmi a zákony a žárlivě si střežili svou kulturní identitu. V roce 1639 japonský šógun zakázal cesty do zahraničí a „japonská ulice“ se velmi rychle scvrkla na několik málo rodin a později z ní zůstalo jen několik málo památek. Čínské komunitě, která se podobnými problémy nemusela trápit, se zde naopak dařilo velmi dobře a rychle se rozrůstala; po každé politické změně v domovské Číně se sem přivalila další vlna uprchlíků, kteří rozšířili již tak velmi početnou a vlivnou skupinu tvořenou několika samosprávnými „kongregacemi“.

Na konci osmnáctého století se nánosy v řece Thu Bon navršily tak vysoko, že znemožnily plavbu větších lodí – naneštěstí právě v době, kdy se Čína začala naplno otvírat obchodu s okolním světem. Dny místního přístavu byly sečteny. Francouzi sice Hoj An proměnili v jedno ze svých správních center, a dokonce sem přivedli i železniční trať z Da Nangu, hospodářky se jim však město na nohy postavit nepodařilo. Když v roce 1916 železnici z velké části strhly povodně způsobené neobyčejně silnou bouří, nebylo síly, která by ji opravila. Město, které jakoby zázrakem minuly boje vietnamsko-francouzské i vietnamsko-americké války, si dodnes zachovává příjemně starobylou atmosféru kdysi významného centra a jeho význam podtrhl zápis na prestižní seznam světového kulturního dědictví UNESCO v roce 1999.