Cesty a památky

Protože dnes jsme zde poslední den, nemůžeme již na nic čekat a musíme se vydat do známého čamského města My Son [čti Mý Šón], které je zapsané na seznam památek UNESCO. Pochopitelně by nebyl žádný problém koupit si zájezd autobusem nebo minibusem, kterých se z Hoj An dělá nepočítaně, ale my raději zase volíme cestu po vlastní ose. Do My Son je to asi 45 kilometrů, což bychom za hodinu a kousek měli zvládnout. Navíc půjčení jedné motorky včetně benzínu nás vyšlo na 110 000 VND za dva, tety 55 Kč na osobu. A to je opravdu lákavé.

Ráno sice opět poprchávalo, ale nedá se nic dělat, musíme vyrazit. Naštěstí se obloha protrhávala a tak se, doufáme, protrhne úplně. Sotva jsme však vyjeli za Hoj An, spustil se tropický liják, že jsme museli zastavit. Za chvíli jsme byli promoklí na kost. Naštěstí to asi za 20 minut přešlo a tak pokračujeme v cestě. Novým zážitkem byla práce místních lidí na polích, kde se sbírala rýže. Koukali jsme na ně, jak stojí chudáci do půl lýtek ve vodě a přemýšleli jsme o tom, jak složitá je cesta této přílohy až na náš stůl… Na polích pracovali ženy i muži, i když muži většinou obsluhovali starý chraplavý mlat na naftový motor, který dělal hrozný hlomoz. Hned u silnice se vymlácená rýže plnila do pytlů a na tříkolkách rovnou odvážela. Přestože lidem nevadilo, že si je při práci fotíme, kromě několika úsměvů nám nevěnovali jedinou pozornost. A to bylo mimochodem to, co mi na této cestě opravdu vadilo.

Potom jsme pokračovali v cestě přes řeku Thu Bon, která teče přes Hoj An a nedaleko se vlévá do moře, zde za městem rozlitou do širokého řečiště s močály. Myslel, jsem, že ve městě Tra Kieu, které leželo asi na polovině cesty, se dochovalo něco ze slavného prvního hlavního města království Čampa, Simhapura (Lví město). Ovšem neviděli jsme žádné ukazatele k nějakým archeologickým vykopávkám a ani místní nereagovali, když jsme se ptali. Pokud se tedy v Tra Kieu nachází pozůstatky po hlavním městě království Simhapury, máme smůlu, nic jsme neviděli. I na mapě jsou ale označeny archeologické vykopávky, průvodce však také nic nezmiňuje. Tohle mě štve, když se nemůžeme dobrat konce – při cestách po zemích Blízkého východu se nic takového nemůže stát, tam člověka sami zatáhnou k pozoruhodnostem, i kdyby to byl jen jeden starý šutr. Za městem jsme také míjeli trať z Ho Či Minova Města (Sajgonu) do Hanoje a zrovna frčel rychlík směr Hanoj. Než jsme stačili zareagovat, byl bohužel pryč. Ke vstupní bráně do My Son jsme dorazili po dvou hodinách se vším tím zdržením cestou. Vstupné bylo na místní poměry dost vysoké – 60 000 VND (60 Kč), ale v ceně byla i cesta po lesní stezce od pokladny až k archeologickému areálu na korbě terénního džípu. Nebylo to daleko, ale půl hodiny chůze by to zabralo.

Za štěstí lze považovat i to, že jsme přijeli na místo ve chvíli, kdy se konalo v amfiteátru vystoupení skupiny, předvádějící starý khmerský tanec Apsara, který se rozvíjel především v 9. až 15. století. Tento vysoce stylizovaný tanec byl původně provozován k uctívání bohů při chrámových obřadech a jeho základem jsou složité figury a gestikulace rukou, které vyjadřují čtyři hlavní role – mužskou, ženskou, obří a opičí. Nad tanečním uměním exotických krásek se návštěvníkům z Evropy dozajista zatají dech, ale i díky tomuto prožitku se může návštěvník lépe přenést do doby největšího rozkvětu čamské říše. Na závěr ještě vystoupil pištec, který díky zvláštní technice dýchání dokázal pískat na píšťalu bez přerušení celé dlouhé minuty – no snad 5 minut to bylo určitě. Po tomto rytmickém zážitku můžeme konečně vyrazit na prohlídku zřícenin tohoto posvátného města.

Asi bych se nejprve měl zmínit o přírodním prostředí, ve kterém je My Son zasazen. Zbytky kultovního místa leží v rozlehlé proláklině uprostřed džunglí porostlých kopců, mezi nimiž se do nejvyšší výšky tyčí hora zvaná Kočičí zub. Donedávna bylo celé okolí zarostlé bujnou vegetací, která po odstranění vydala na odiv zbytky několika starých čamských staveb, ze kterých je naprosto zřetelně dodnes cítit atmosféra jejich pomalu prchajícího majestátu. Svou roli pochopitelně hraje i odlehlá venkovská poloha areálu, jejíž klid ruší jen roztroušené skupinky turistů. My jsme ale zase měli štěstí. Pouze po našem příchodu jsme zde potkali početnou skupinu německých důchodců, kteří se ale již měli pomalu k odchodu. A zde jsme také potkali druhou českou skupinku, tři samostatně cestující Češky různého věku, které již projely Kambodžu a jižní Laos a v My Son se zastavili krátce cestou do severního Vietnamu. Po jejich odchodu jsme zůstali mezi rozpadajícími se zdmi a za křiku ptáků z okolní džungle zcela osamoceni. To byla teprve ta pravá atmosféra, kterou jsme si mohli dokonale vychutnat! A dost možná, že i ten nejkouzelnější zážitek ve Vietnamu.

Zorganizovat si prohlídku areálu není celkem složité, neboť jednotlivé okrsky archeologové rozdělili do několika skupin, označených písmeny. My jsme začali v okrsku C. Komplex staveb této skupiny byl od zbytku areálu oddělen zdí a uprostřed se dobře zachovala krásná, centrálně umístěná svatyně (kalan), z které pochází socha Šivy – dnes v muzeu v Da Nangu. Ostatní sochy bohů zde byly naštěstí zanechány a stojí v rozestupu podél stěn a zachovala se i bohatě zdobená římsa nad hlavním vstupem. Asi nejvýznamnější z dochovaných okrsků je sousední B, které archeologové považují za duchovní středisko celého My Son. Z centrálně umístěné svatyně (kalanu), zasvěcené božskému panovníkovi Bhadresvarovi, se dodnes bohužel zachovaly pouze obvodové zdi a zajímavý lingam (foto vlevo) uprostřed. Tuto svatyni nechal vystavět v 11. století král Harivarman IV. Ostatní stavby této skupiny se dochovaly podstatně lépe, zejména stavba skladiště s honosně zahnutou střechou, která zaujme každého na první pohled. V tomto skladišti byly ukládány obětní dary a různé rituální předměty a dnes okouzluje především bohatou figurální výzdobou stěn se zpodobněním různých čamských božstev. V sousedství skladiště jsou ještě dva menší chrámy, zasvěcené bohům Skandovi a Ganéšovi, kteří jsou Šivovými potomky. Sousední areál označený D zahrnuje dva dlouhé meditační chrámy s okny (mandapy), ve kterých jsou vystaveny některé drobné architektonické detaily nalezené v My Son. Mezi oběma mandapamy je tzv. nádvoří stél, kde se povaluje mnoho desek popsaných sanskrtem, z nichž jednu jsem si vyfotil. Na druhé straně malé bystřiny, přes kterou vede dřevěný můstek, se nacházejí pouze skromné zbytky kdysi krásného kalanu skupiny A, zničeného bohužel americkým bombardováním za vietnamské války. Jeho rekonstrukci vytvořenou podle dochovaných nákresů archeologů jsme viděli v muzeu Da Nangu a musím říci, že zničení této památky je opravdu neuvěřitelnou škodou. Na závěr jsme si ještě prohlédli malé zbytky kalanů skupin v okrscích G a H, které ale již ani zdaleka nedosahovaly takové umělecké úrovně.

Rozhodně ale stojí za to My Son navštívit, aby si návštěvník Vietnamu mohl udělat alespoň letmou představu o kultuře Čamského království, které na 14 století dominovalo celému střednímu Vietnamu. My jsme ještě navíc viděli Čamské muzeum v Da Nangu, ale již jsme nenavštívili o něco jižněji položené čamské věže v Po Klong Garai, které se dochovaly ještě lépe, než v My Son – ale zase nemají tu atmosféru okolní džungle. Po návratu k pokladně a parkovišti jdeme ještě do místní občerstvovny na oběd a dáváme si překvapivě velmi dobré rýžové nudle s kuřecím masem a čaj. Po obědě se vracíme zpět do Hoj An a z důvodu časového presu již nestíháme zajet na Mramorové Hory, což jsme původně chtěli, a tak se jedeme alespoň ještě rychle vykoupat do Jihočínského moře na vyhlášenou pláž Cua Dai. Ta je asi 4 kilometry za Hoj An a cestou na ní se prakticky nevyjede z města. Vtipné bylo to, že jsme na pláži byli sami, počasí totiž nebylo nic moc. Copak o to – teplo bylo, ale bylo zataženo a foukal vítr, který zdvíhal vlny až do výše 2 metrů. Přesto jsme neváhali a na chvíli jsme se do teploučkých vod namočili. Tedy až na Honzu, který nepojal k našemu počínání důvěru a nebyl tedy smočen vodami tohoto tropického oceánu.

No a tím byl náš program vyčerpán, po návratu do Hoi An vracíme motorky, vyrážíme na poslední večeři a balíme kufry. Po krátkém zítřejším dopoledním představení totiž odjíždíme směr Hanoj a domů.