Cesty a památky

V Hanoji (vietnamsky Hà Nội) jsme přistáli v 9:00 hodin místního času po více než 17 hodinách cesty. Je relativně časně ráno, ale teploměr neomylně ukazuje 30 stupňů. Když si k tomu přidáte zataženo, vlhko a dusno, je to přesně to nepříjemné počasí, které nás přivítalo. A bude provázet většinou pobytu. Odbavení proběhlo úplně v pohodě a za chvíli jsme frčeli sběrným taxíkem do centra města. První co nás zaujalo, byly nesmírně vysoké (až šestipatrové) domy různých barev, široké ale jenom na jednu místnost s maximálně dvěma okny. Domky byly nalepené na sobě nebo trčely jako komíny vedle zatím volných parcel, na kterých brzy také budou stát stejné stavby. Na první pohled vypadalo prostředí okolo dálnice velmi upraveně. Viděli jsme hned i první rýžová pole, tak to jsme tu správně …

Minibus nám zastavil v centru nedaleko jezera Hoan Kiem (jezero navráceného meče), což jsme ale při výstupu ani netušili. Typická asijská ulička se svým ruchem, mopedy, malými krámky, to bylo jediné, co jsme vnímali. Vůbec jsme netušili, kde jsme a tak se vydáváme naslepo s vírou, že brzy narazíme na nějaký hotel. To se nám povedlo hned v sousední ulici Hang Manh a tak v 11:00 hodin vstupujeme do hotelu Rose. Nocleh v přepočtu za 112 Kč obsahoval velmi hezký pokoj se sociálním zařízením, balkonem, televizí a dokonce i internetem (v ceně). Domluva na recepci byla poněkud krkolomná, a co nás trochu udivovalo, že majitelé hotelu byli poněkud apatičtí. Měli by alespoň předstírat radost, že dorazili turisté s penězi. Mimochodem, s podobným přístupem jsme se ve Vietnamu potkali docela často.

První výprava po městě vedla kolem pagody Ly Quoc Su, kde jsme se přimotali k rodinné sešlosti u příležitosti 49 dnů od úmrtí dědečka. Tedy dne, kdy duše definitivně odchází do říše mrtvých, což je pro místní budhisty důvodem k radosti. Rodina nás také pozvala zcela nezištně dál a pohostila, a když zjistili, že jsme z Česka, zavolali syna Nguyena Vinha, který již 36 let žije v Ústí nad Labem a teď je také doma na oslavě. Pan Nguyen pracuje u nás jako soudní překladatel a tak velmi dobře mluvil česky. Velmi milé a bezprostřední chování všech přítomných bylo zřejmě upřímné, a jak jsme se později přesvědčili, ne ve Vietnamu tak běžné. Dokonce nás při odchodu obdarovali, no musíme říci, že jsme se u nich i dobře a zadarmo naobědvali. Popili jsme i nevychlazené místní pivo, do kterého dávali kostky ledu. Dost odporné, ale tak to tu chodí. Samotná pagoda je jednou z nejstarších staveb v Hanoji, pochází až z 12. století a zasvěcena je léčiteli a královskému rádci Ly Quoc Su (někdy též zvaného Minh Khong), který vyléčil krále Ly Than Tonga z halucinací a utkvělých představ, že je tygr.

Na ulici mezitím začalo pršet, a ačkoliv byl déšť teplý, suchý nebyl určitě. Museli jsme jít ale dál, neboť dnes si chceme zajistit letenky do Laosu. Kolem katedrály sv. Josefa z roku 1887 jsme došli do kanceláře Vietnamských aerolinek a letenky koupili na požadovaný datum, což je super. Teď se již můžeme věnovat další prohlídce, byť počasí je fakt nic moc. Kousek odsud jsme dorazili na nábřeží centrálního jezera Hoan Kiem (Navráceného meče) s nádherným třístupňovým pavilonem z 15. století, známým jako Thap Rua (Želví věž), na ostrově v jižní části jezera. K tomuto místu se váže pověst o hrdinovi Le Loiovi, který stál v 15. století v čele povstání proti Číňanům. Při rybaření na tomto jezeru mu v síti uvízl meč, díky kterému pak vyhrál všechny bitvy. Když se již jako vítězný král Le Thai To vrátil a chtěl stavbou věže poděkovat za pomoc, meč mu sám vylétl z pochvy do tlamy obrovské zlaté želvy, kterou pro meč seslali bohové. Dodnes žijí v jezeře obří želvy a jednu preparovanou jsme později i viděli. Kolem jezera bohužel vede čtyřproudá ulice plná hřmících aut, takže o oáze klidu si může každý nechat jen zdát. Přesto tohle místo má něco do sebe!

Když jsme došli k mostu Huc, o kterém se zde poeticky říká, že je to místo, kde odpočívají červánky, začala taková průtrž mračen, že jsme se museli hodinu tísnit s dalšími několika desítkami vietnamčíků pod jedinou možnou stříškou, ovšem za chvíli jsme stejně stáli po kotníky ve vodě. Když se déšť trochu (ne však docela) zmírnil, přešli jsme po mostě na druhý ostrov v jezeře Hoan Kiem, kde stojí chrám Den Ngoc Son (chrám Nefritové hory). Za vstupní bránou stojí obelisk s čínskými znaky, zvaný Věž zkrouceného štětce, který je podle bájí perem, s nímž se píše na modrou oblohu. Svatyně zde byla postavena ve 14. století a je zasvěcena národnímu hrdinovi Tran Hung Daovi, který v roce 1288 porazil Mongoly a uchránil zemi před jejich vpádem, a dalším třem bytostem. Právě tady jsme si v levém přístavku chrámu prohlédli vypreparovanou obří želvu, která žila ve zdejším jezeře; vážila 250 kg a měří 2,1 metr na délku a 1,2 metru na šířku.

Jelikož nám déšť velmi komplikoval první den v Hanoji, tento první den nám nezbývalo již nic jiného, než se navečeřet, nakoupit a jít spát. Prohlídku dalších pamětihodností města jsme si naplánovali na následující den.

Ráno jsme vyrazili zavčasu k jezeru Hoan Kiem, protože jsme chtěli vidět Hanojčany, jak cvičí populární taj-či. Pár jedinců jsme tu opravdu potkali, ale asi jsme šli již i tak pozdě. Vzali jsme si tedy taxík a vyrazili k místu, které nelze v Hanoji minout – k Ho Či Minovu mauzoleu. Zde spočívá tělo prvního prezidenta a osvoboditele Vietnamu od koloniální nadvlády, pozdějšího komunistického vůdce Ho Či Mina. Po jeho smrti bylo tělo v souladu s tradicí běžnou u velkých komunistických vůdců nabalzamováno a v roce 1975 veřejně vystaveno. Nic na tom nezměnil ani fakt, že si to strýček Ho, jak familiárně Ho Či Mina Vietnamci nazývají, naprosto nepřál. Naopak si výslovně přál, aby po smrti byl spálen a jeho popel rozdělen na tři stejné díly, které budou v urnách uloženy v severní, střední a jižní části země. Vstup do mauzolea je bezplatný, je však třeba odevzdat vše, co máte sebou. Po vstupu do mramorového, mrazivě chladného prostoru, nás uvítala slova vůdce NEJDŮLEŽITĚJŠÍ JE NEZÁVISLOST A SVOBODA. Potom jsme vstoupili do tmavé pohřební komory, kde pod skleněným víkem leží drobná postava mrtvého charismatického vůdce. Je to poněkud morbidní podívaná, ale člověk ji přesto absolvuje se zatajeným dechem v jakési povznášející atmosféře. Mauzoleum stojí nedaleko domku, který si nechal v Hanoji Ho Či Min postavit v roce 1954 po získání nezávislosti. Dům je velmi skromný a inspiroval se v domech na kůlech, které si staví vietnamské národnostní menšiny. V dolní části se konaly porady a schůze, studovna a ložnice prezidenta se nacházely v patře. Věci v místnostech jsou prý rozmístěny přesně tak, jak byly v okamžiku Ho Či Minovy smrti. Obdivuhodné … Každopádně nahlédnout do soukromí vůdce chtěly opravdu početné davy lidí, a tak jsme se posouvali v dlouhém hadu postupně vpřed, až zase začalo pršet. Naštěstí ne na dlouho, protože jsme měli před sebou prohlídku další významné památky, pagody jednoho sloupu. Tu nechali postavit vladaři nesmírně zbožné buddhistické dynastie Ly v 11. století a zastupuje tak vietnamské umění v jednom z nejvýznamnějších období jeho rozkvětu. Maličká dřevěná svatyně byla postavena dle tradice v roce 1049 králem Ly Thai Tongem a je zasvěcena bohyni Quan Am. Svým charakterem má připomínat lotosový květ (symbol osvícení), vystupující z jezera. Pagoda byla bohužel v roce 1954 zničena ustupujícími francouzskými kolonizátory a dnes se jedná pouze o kopii původní stavby. V její těsné blízkosti (na severní straně jezírka) roste strom bo, který je výhonkem údajného posvátného stromu, pod nímž došel Buddha osvícení; výhonek získal Ho Či Min v roce 1958 při návštěvě Indie. Na opačné straně je pak malá, ale moc hezká pagoda Dien Huu s množstvím krásných bonsají.

Další část prohlídky Hanoje jsme směřovali k nedalekému jezeru Ho Tay (Západnímu jezeru), vzniklého dle pověstí pod kopyty zlatého buvola z pokladnice čínského císaře. Daleko méně prozaičtější, zato však pravdivější, je teorie, že se jedná o lagunu v místě bývalého toku Rudé řeky. Na začátku hráze jezera, která v 17. století rozdělila jezero na dvě části, stával kdysi letní královský palác, později sloužící jako vězení pro nespokojené a odbojné konkubíny. Palác se bohužel nedochoval, ale přesto z něj zůstal alespoň krásný chrám Quau Thanh (vstupné 5 000 vietnamských dongů/VND = 5 Kč), postavený králem Ly Thay To v 11. století. Věnoval ho taoistickému bohu a strážci severu Tran Voovi, který měl chránit město před zlými duchy; jeho čtyři metry vysoká a čtyři tuny těžká socha z černého bronzu, ulitá v roce 1677 Trum Trongem, stojí na hlavním oltáři. Po hrázi jsme pak ještě došli k nejstarší hanojské náboženské stavbě, pagodě Tran Quoc (vstup volný), stojící na malém ostrově Západního jezera. Postavili ji zřejmě již v 6. století první vládcové dynastie Ly a dnes ji dominuje nová vysoká cihlová stúpa z roku 2003.

Po prohlídce se vracíme do města kolem několika trpělivých rybářů a kupujeme si ovoce od pouličních prodavačů doslova za směšné ceny. Míříme zpět do okolí Ho Či Minova mauzolea, kde jsme se naobědvali v jedné z pouličních jídelen. Poprvé také vidíme prodávat nějaké pražené potvory – pochopitelně k jídlu, zřejmě to byly larvy nebo nějaké jiné zámotky a vypadalo to dost odpudivě. Raději si dáváme závitky, u nás známé jako „Sajgonské“ a kupodivu i úplně stejně chutnají. Již od jídla jsme koukali na zdí obehnaný chrám Van Mieu (chrám Literatury), zasvěcený čínskému mudrci Konfuciovi. V historických dokumentech se uvádí, že chrám byl založen osmého měsíce v roce psa (1070) panovníkem Lý Thánh Tôngem a o pět let později, v roce kočky (1075), již za vlády mladičkého krále Lý Nhân Tônga, zde byly uskutečněny první mandarínské zkoušky podle čínského vzoru a v roce draka (1076) byla v sousedství chrámu založena Královská akademie (univerzita), do které byli shromážděni vybraní učenci, kteří působili jako učitelé a zároveň šiřitelé konfuciánské nauky. Chrám tak měl klíčový význam pro rozšíření konfuciánské nauky ve starém Vietnamu, neboť zde byly vypisovány úřednické zkoušky, díky nimž v zemi vznikala vlastní vietnamská vrstva inteligence a administrativa již nepotřebovala přijímat vzdělance ze zahraničí. Úspěšní absolventi se mohli vydat na dráhu státního úředníka nebo předat své nabyté vědomosti dalším žákům jakožto jejich učitelé, a tím rozšiřovat vzdělanost po celé zemi.

Po obědě tedy vyrážíme prohlédnout si tuto pozoruhodnou památku (vstupné 5 000 VND = 5 Kč), kde se kdysi soustřeďovalo nejvyšší vietnamské vědění. Chrám má tvar rovnoběžníku a je dodnes obehnán zdmi z velkých červených cihel a dalšími zdmi, dveřmi a branami je rozdělen na pět částí. Před hlavní bránou jsou vztyčeny dvě kamenné stély s nápisem Hạ mã, což znamená „seskoč s koně“ – v minulosti museli i nejvyšší hodnostáři slézt s koně či nosítek, pokud chtěli vstoupit do chrámu, a samotné přístupové schodiště je zdobeno párem slétajících kamenných draků se stylizovanými oblaky, jejichž vznik je datován do 15. století. Za bránou vstupujeme na široký dvůr, ukončený bránou Đại Trung môn (Velká brána Středu) se dvěma vstupy Dạt Tài môn (Dosažený talent) a Thành Đức môn (Dokonalá ctnost), kterou se vchází do pavilónu z roku 1805 Khuê Văn các, zasvěcenému souhvězdí Literatury (Khuê). Pavilón sloužil pro vyhlašování nejlepších prací kandidátů při mandarínských zkouškách. Za pavilónem se pak rozkládá Dvůr stél, v jehož prostředku je čtvercové jezero Thiên Quang Tỉnh (Studna Nebeské čistoty). Po obou stranách jezera stojí 82 stél na krunýřích kamenných želv (želva je symbolem dlouhověkosti a síly, oblý tvar krunýře představuje nebesa a její ploché břicho symbolizuje zemi) se jmény více než jednoho tisíce doktorů, pocházejících z let 1442 – 1787. Na čtvrtý dvůr jsme vstoupili bránou Đại Thành môn (Velkého spojení), za kterou jsou budovy určené původně pro Konfuciovy žáky. Hlavní obřadní síň chrámu jsme nalezli až v zadní části areálu a udivila nás typickou architekturou dynastie Lê (17. a 18. století), se střechou zdobenou sochami draků držících měsíc v úplňku a bohatým dekorem stěn, kde jsou hlavním motivem stylizované mraky doplněné motivy plamenů, fénixů, draků, listů chryzantém, posvátného ovoce a lotosů. Vedle zlato-rudě lakovaného oltáře s nádobou na vonné tyčinky stáli jeřábi nesení na želvích krunýřích, tabule se jmény prvních učenců a byl zde bronzový zvon (Velký zvon Královské akademie) a kamenný gong, na kterém je vyryt předepsaný způsob používání tohoto nástroje během provádění obřadů. Malým pavilónem jsme prošli do svatyně Đại Thành điền (Svatyně Velkého spojení), uprostřed které stojí socha Konfucia bezprostředně obklopena sochami jeho čtyř nejlepších žáků a opodál sochami dalších deseti filozofů. Chrám literatury dnes působí jako celistvý komplex postavený v dokonalé harmonii a jeho prohlídka byla poslední tečkou při poznávání památek města.

Kolem chrámu Chua Quan Su, kde se modlila skupina žen, se vracíme ke známému jezeru Hoam Kiem a spěcháme na představení mua roi nuoc (loutek tančících na vodě) v divadle Thang Long. Za vstupné 40 000 VND = 40 Kč jsme měli možnost poznat unikátní vietnamskou uměleckou formu divadla, které vzniklo právě v oblasti zavodněných rýžových polí delty Rudé řeky. Nejstarší zprávy o této formě loutkového divadla se přitom dochovaly již na stéle z roku 1121, podle které bylo oblíbenou zábavou u královského dvora. Loutkovodiči stojí během představení po pás ve vodě za zástěnou z rohoží a loutky vedou pomocí táhel, ukrytých pod hladinou. K tomu živá muzika a zpěv, doprovázející krátké ukázky z výjevů venkovského života a několika pověstí. Představení trvalo asi hodinu a bylo skutečně velkolepým zážitkem, a to i přesto, že jsme nerozuměli ani slovo!

Jelikož se mezi tím setmělo, pomalu se chýlí ke konci náš druhý den v Hanoji. Zbývá již jen večeře a rychle na hotel, abychom se vyspali na zítřejší výlet k Voňavé pagodě.