Cesty a památky

Po 12 dnech prožitých v Laosu se tedy vracíme do Vietnamu. Do země jsme se vrátili autobusem z Phonsavanu a byla to opravdu cesta, která se téměř rovnala očistci. Ráno jsme vyjeli v 6:00 hodin, a jelikož v autobusu již nebylo místo, cestu jsme strávili ve velmi nepohodlné poloze na pytlích s rýží v zadní části vozidla. Jo – kdyby to bylo hodina, dvě, nebo tři – jenže my takto cestovali až do 19:30 hodin, kdy po 13,5 hodinách opravdu neskutečné jízdy vystupujeme ve městě Vinh.

Jediným zpestřením celé cesty byly hranice Nam Cam, kam jsme přijeli v 10:30 hodin. Museli jsme si ještě na laoském území vzít z autobusu veškerá zavazadla a odebrat se na celní a pasové odbavení. Zcela prázdný autobus mezi tím projel hranicemi a čekal na nás na vietnamské straně. Odbavení probíhalo sice zdlouhavě, ale bez potíží, a tak na další trasu náš „autobus přátelství“ vyráží přesně v poledne. Jak to tady bývá zvykem, v ceně lístku byl i oběd, na který zastavujeme po hodině jízdy v takové poměrně velké obci, natažené v údolí podél silnice. To jídlo, co bylo v ceně, vypadalo opět dost podezřele a servírovali ho navíc ve velkých mísách společně všem. Nelíbil se nám ani docela neodbytný zápach v restauraci, který ale ostatním spolucestujícím zřejmě nevadil. Vlastně jsem ani nenapsal, že jsme byli jedinými cizinci, respektive turisty; zbytek cestujících tvořili Vietnamci a Laosani. Šli jsme tedy raději na oběd za své do protější stravovny, ale asi jsme si moc nepolepšili. No, po již 20 dnech pobytu v jihovýchodní Asii nám přestává chutnat – neklamné znamení, že nastal čas k návratu. Po zastávce na jídlo se již nic mimořádného nestalo až do ukončení tohoto zmučujícího zážitku. Jak jsme asi vypadali po vystoupení z autobusu, není třeba zdůrazňovat. Vlivem prožitého nepohodlí proto přijímáme poněkud zbrkle nabídku jakéhosi člověka na autobusovém nádraží, že nám zajistí lístek na lůžkový autobus do Hué (vietnamsky Huế), dalšího cíle naší cesty. Mohli jsme si také všimnout, jak se domlouvá s průvodčím autobusu, že nás pěkně oškube. Ale nebylo ani moc času, autobus odjížděl během pár minut. Zaplatili jsme mu tedy 320 000 VND (320 Kč) za jednoho, nakoupili jídlo a pití a již ve 20:00 hodin pokračujeme v jízdě. Až když jsme viděli, že náš „dobrodinec“ dává před odjezdem průvodčímu nějaké peníze, došlo nám, že nás obral. A to pořádně. Legální cena byla 150 000 VND. Mohlo nás to napadnout – porušili jsme pravidlo číslo 1 – nikdy nic nekupuj od překupníka. Teď již ale bylo pozdě bycha honit, byli jsme nakonec rádi, že docela pohodlně ležíme ve velmi luxusním klimatizovaném autobusu, a tak jsme brzo usnuli.

Tato naše hezká (a předražená) cesta – mimochodem poprvé v postelovém autobusu – skončila ve 2:00 ráno, tedy zase dost brzo na to, abychom zůstali stát na křižovatce 13 kilometrů od Hué. Šmejdi, to nás tedy napálili. Od této chvíle přestáváme tak trochu Vietnamcům věřit a vše si prověřujeme. Oproti Laosu, kde se nic podobného nikdy nestalo, docela zklamání. Po odjezdu autobusu tam byli pouze 4 chlápci na motorkách a nabízeli nám odvoz do centra za 100 000 VND na osobu, jinak se tam prý nedostaneme. Již jsme jim ale nepodlehli a vytrvali, a nakonec jsme jeli ve 4:00 hodiny ráno taxíkem za 30 000 VND (30 Kč) na jednoho. Nechali jsme se vyložit u hotelu Canh Tien, který jsme si již dopředu vyhlédli a ubytovali se tam sice dráž, ale moc hezky. Cena za dvě noci v klimatizovaném pokoji se snídaní a vyprání prádla byla 230 000 VND (230 Kč) na jednoho. Do krásné a vytoužené sprchy jsme přímo vletěli tryskem a v 5:00 zalehli k dospání té dnešní noci.

Stačily tři hodiny spánku a my odpočatí vstáváme na snídani a vyrážíme na prohlídku císařského města, zařazeného na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Dnes je opět takové to silně nepříjemné vedro a dusno dohromady, ve stínu jsme viděli na teploměru neuvěřitelných 36 stupňů Celsia. Jsou to zde tedy opravdu velmi extrémní výkyvy! Náš hotel je od vlastního historického centra vzdálený jen 20 minut chůze podél Voňavé řeky a pak přes velký ocelový most na druhou stranu. Prohlídka památky (vstupné 55 000 VND = 55 Kč) byla i přes šílené vedro naprosto fascinující! Hradbami jsme prošli bránou Ngan v sousedství Cot Co (Vlajkové věže), zvané též Ky Dai (Císařův rytíř). Hned za bránou jsme si v přístřešku prohlédli devět posvátných děl ulitých na počátku 19. století; děla přestavují čtyři roční období a pět rituálních živlů (zemi, oheň, železo, dřevo a vodu) a symbolizují také strážné duchy pevnosti. Za promenádním náměstím se již rýsovaly mohutné hradby s bránou Ngo Mon (Měsíční bránou) Císařského města, z kterého je patrný silný čínský vliv (jeho uspořádání je stejné jako u Zakázaného města v Pekingu). Měsíční bránu nechal v roce 1833 postavit císař Minh Mang a díky jeho neskromnosti zde dnes stojí stavba, považována odborníky za nejkrásnější památku na dynastii Nguyen. Na vrcholu brány pak stojí nádherný pavilon Strážní věž pěti fénixů, jejichž devět střech se podobá pěti ptákům v letu, a kde v roce 1945 oznámil svou abdikaci poslední císař dynastie Nguyen – Bao Dai. Z pavilónu je také nádherný pohled na celé Císařské město i Zakázané purpurové město. Za bránou Ngo Mon jsou dvě symetrická lotosová jezírka se sochami kilinů, mýtických zvířat, která se podle legendy živila ranní rosou a byla strážci klidu a míru. Hned za nimi se otevírá Nádvoří velkých pozdravů, kde se shromažďovali císařovi mandaríni, kterému dominuje nejkrásnější stavba nejen v Císařském městě, ale v celém Hué, palác Thai Hoa (Palác nejvyššího souladu). V tomto překrásně vyzdobeném paláci z roku 1805 jsme si prohlédli císařský trůn uprostřed sálu, ve kterém se konaly korunovace panovníků, oslavy jejich narozenin a kde byly přijímáni zahraniční vyslanci. Zkusil jsem si představit, jak pod baldachýnem sedí císař ve zlatém plášti a korunou zdobenou devíti draky. Jeho tvář, obrácená k jihu, je naprosto kamenná a neprostupná…

Za palácem Thai Hoa se rozkládá uzavřená část celého Císařského města – Zakázané purpurové město, vyhrazené pro obytné paláce, pokoje císařových lékařů a obydlí panovníkových konkubín. Je škoda, že v roce 1947 byla velká část areálu zničena, přesto návštěva toho, co se zachovalo, je úžasná. Jsou to tzv. Pravý a Levý dům po stranách nádvoří, kde se připravovali mandaríni na přijetí u císaře. Dnes jsou v domech vystaveny exponáty, upomínající na historii města, a to včetně originálů císařských rouch a starých fotografií. Zajímavé bylo i císařské divadlo z roku 1826 a Thai Binh (Čtenářský pavilon) v zahradě plné pozoruhodných bonsají. Zde císař odpočíval uprostřed umělé přírody a věnoval se poslechu hudby a četby knih. Na závěr prohlídky jsme navštívili komplex svatyně Mieu Hien, vystavěný v roce 1822 císařem Mingh Mangem k uctívání předků a Hiem Lam Cac (Pavilon věčné čistoty) s devíti bronzovými urnami císařů dynastie Nguyen. Po prohlídce Císařského města, která se protáhla až do pozdního odpoledne, jdeme na ledovou kávu, kupujeme si ananasy a nakonec jdeme do centra na oběd. Honzovi není moc dobře, jak se později ukázalo, byl to slabý úpal, a tak si dal jen čistou rýži. Já ochutnal doporučovanou místní specialitu banh beo (rýžové placičky s kořením, kousky garnátů a vepřovými škvarky, namáčené v sladko-kyselé omáčce) a to za pouhých 8 000 VND (8 Kč). Jelikož Honzovi už bylo fakt blbě, nechali jsme se na hotel hodit rikšou (na které udělal opravdu nenucený úsměv do objektivu). Potom jsme si naordinovali klid na lůžku ve skvěle vychlazeném pokoji, který byl po tom žáru jako balzám. Když jsme si odpočinuli a přišli i Eva s Tomášem, vyrazili jsme na místní nádraží zajistit jízdenky na vlak pro zbývající cesty po Vietnamu. To byla tedy opět velmi nepříjemná záležitost, protože nastaly nepříjemné dohady s velmi nekomunikativní a protivnou pokladní.

Po návratu jsme si skočili na večeři, a přestože mírně mrholí, jdeme se projít do osvětleného města. První, co nás šokovalo, bylo měňavé barevné osvětlení mostu přes Voňavou řeku. Tedy bylo to opravdu hodně zběsilé, ale zapadající do konceptu obliby kýčů ve Vietnamu. Vlastní staré město a Císařské město bylo ale osvětleno velmi vkusně. Bylo příjemné, že pavilon pěti fénixů nad bránou Ngo Mon byl přístupný, takže jsme si tam mohli sednout pod střechu a sledovat tu krásu okolo. Tady nám ani nevadilo, že prší, protože bylo opravdu dost teplo. Konala se zde také asi nějaká slavnost, kterou jsme ale nestihli, protože se od paláce rozcházelo hodně lidí v různých historických kostýmech.

Není divu, že jsme dnes usnuli, jako by nás do Voňavé řeky hodil, navíc před zítřejším celodenním výletem do okolí Hué.