Cesty a památky

19. června 2014

Dnes ráno vyjíždíme z Rigy na menší výlet, jen asi 50 kilometrů daleko, nicméně do nádherného koutu země, kterému se eufemisticky přezdívá Vidzemské Švýcarsko. Nejedeme tam poprvé, všechna místa, která se dnes chystáme navštívit, jsme již absolvovali v roce 2001, tedy návrat do známých míst, která teď chceme zprostředkovaně ukázat diváků ČT v pořadu Objektiv. Autem jsme tu za hodinku, ale z Rigy se sem dá také pohodlně dostat příměstským vlakem do stanice Sigulda a všechna popisovaná místa navštívit příjemnou procházkou. Je to přesně ideální výlet na jeden den. Pro nás by to bylo teď vlakem trochu nepohodlné, protože sebou táhneme techniku, ale tenkrát jsme to vlakem (coby turisté) absolvovali a všem to tak doporučujeme. Stanice Sigulda leží na okraji lázeňského parku tohoto krásného města, koukali jsme, že byla nádherně opravena, takže všechna popisovaná místa jsou na dosah. Ztratit se nelze. Všude vedou ukazatele, na každém rohu je plánek a oproti minulosti je zde i funkční turistické informační centrum, kde jsou připraveni poradit s každou otázkou. Přemýšlím, jak by bylo příjemné tady v té oáze ticha a pohody prožít pár dnů, na to ale tentokrát bohužel nemáme čas.

My jsme tedy nejprve město Sigulda projeli (ještě se sem pochopitelně vrátíme), protože nejprve míříme do 4 kilometry vzdálené vesnice Turaida, kde se nachází věhlasná Turaidská historická rezervace (Turaidas muzejrezervāta), zřízená v roce 1988. V pokladně nedaleko parkoviště nás již očekávala paní Gunta Zaķīte, vedoucí návštěvnického centra, a ta se s námi vydala na prohlídku. Celý chráněný areál má rozlohu 41 hektarů, obsahuje 37 různých historických objektů a budov a každoročně ho navštíví na 200 000 návštěv­níků.

S paní Guntou nejprve jdeme k hrobu Máji Greifové, zvané Turaidská růže (Turaidas Roze), který je pod staletou lípou na bývalém hřbitově, který existoval na tzv. Kostelním návrší (Baznīckalns) již ve 13. století. Pohřbívalo se tu ještě i v době výstavby současného nedalekého kostela v roce 1750, ale v roce 1772 zakázala imperátorka Kateřina II. Veliká pohřbívání u kostelů v obcích a tak byl hřbitov zrušen a přenesen. Zůstal zde pouze tento hrob turaidské dívky Máji Greifové (1601—20), se kterou se pojí romantická legenda a kterou nám zde Gunta odvyprávěla. To bylo tak … V roce 1601 objevil po švédském ataku na hrad mezi padlými vojáky hradní písař Greif několikaměsíční živou holčičku. Odnesl ji domů, a protože ji nalezl v květnu, dal ji jméno Mája. Písař se o Máju staral celý život jako o vlastní, a když pak v průběhu let dospěla, pro její neobyčejnou krásu ji lidé přezdívali „Turaidská růže“. Za ženicha si vyhlédla zahradníka Viktora Heila z protilehlého hradu v Siguldě, s kterým se scházela na půl cestě v Gutmanisově jeskyni. Jenže v té době na hradě byli dva polští dezertéři a jeden z nich, jakýsi Adam Jakubowský se do Máji zamiloval a rozhodl se ji získat, přestože ho odmítla. Napsal ji list jménem zahradníka Viktora a vylákal ji k jeskyni na schůzku. Mája dorazila, ale když zjistila, že byla oklamána, a že mu nemůže uniknout, raději zvolila smrt (namluvila Jakubovskému, že má kouzelný šátek, který ji chrání před zraněním a vyzvala ho, aby to vyzkoušel a sekl jí mečem), načež i Jakubovský, když zjistil, co udělal, se v lese oběsil. Je to právě tato legenda o velké lásce, proč k hrobu míří s květinami všichni novomanželé z okolí.

Takže zamáčkněme slzu a vydejme se k další památce, jen pár metrů vedle, kterou je dřevěný luteránský kostel (luterāņu baznīca), postavený lotyšskými řemeslníky v roce 1750 na místě minimálně dvou starších kostelů, objevených archeologickým výzkumem v letech 1961–71. Dnes se jedná o nejstarší dochovanou dřevěnou stavbu ve Vidzeme, a nejen to, uvnitř můžete uvidět i původní dřevěné vyřezávané lavice, kazatelnu a další vybavení, například dřevěný oltář je datován rokem 1751. Na oltáři je pak umístěn malý barokní obraz Golgoty od neznámého autora z konce 17. století, pravděpodobně pocházející z předchozí stavby turaidského kostela jako zvon ve věži, datovaný rokem 1663. Vše se kupodivu dochovalo v původní podobě, bez jakýchkoliv dalších úprav. Jako historická památka byl kostel zapsán v roce 1932 a po roce 1945 byl změněn na muzeum. Dnes opět slouží církevním potřebám a pro návštěvníky je uvnitř malá výstava církevního umění z vybavení kostela, obsahující různé svícny, číše anebo i velkou Bibli z let 1686 – 1700 o rozměrech 47×30×13 cm.

Další pozoruhodností o několik desítek metrů blíž k hradu je zahradnický domek (dārznieka mājā) turaidského hospodářského dvora ze 40. let 19. století. V letech 2004–09 byl domek opraven a dnes je v něm velmi zajímavá interaktivní expozice „Gaujští Lívové v histori a kultuře Lotyšska“ (Gaujas lībieši Latvijas kultūrvēsturē). Tato zajímavá výstava představuje každodenní život zdejších ugrofinských Lívů a jejich pohanské mýty, těsně spojené s okolní přírodou, v období 9. – 13. století. Asi nejzajímavější součástí expozice je stříbrný poklad z 12. století, který obsahuje 141 mincí a 30 různých ozdob.

No a před námi je teď to nejdůležitější, velkolepý Hrad Turaida (Turaidas pils), který je hlavním magnetem celé rezervace, takový ten hrad v blízkosti hlavního města, který musí navštívit každý. Je to jeden z nejslavnějších lotyšských hradů a v turistickém ruchu země má podobné postavení jako Trakaj v Litvě nebo třeba Karlštejn u nás. Co je na něm nejhezčí? Bezpochyby jeho poloha na vysokém ostrohu nad řekou Gauja, nádherná zalesněná okolní krajina, nad kterou hrad jakoby pluje v zeleném moři a pak i to, že je to cihlový hrad (ve stylu tzv. „cihlové gotiky“, německy Backsteingotik), což je pro nás, středoevropany, vždycky dost zajímavé, sami takových hradů nemaje. Na místě dnešního hradu existoval o již v 11. století hradiště turaidských Lívů, na kterém si koncem 12. století postavil dřevěný hrad jejich vládce (quasi rex et senior Lyvonum de Thoreida) Kaupo, poprvé doložený v roce 1200. V roce 1203 vykonal cestu do Říma, kde se nechal pokřtít a následně se aktivně účastnil pokřesťanštění pohanských Lívů. Za to místní obyvatelé jeho hrad v roce 1212 vypálili (Kaupo zemřel v roce 1217 na zranění během vojenského tažení do Estonska). Když potom v roce 1214 připadl pravý břeh řeky Gauji rižskému biskupství, nechal zde zakladatel Rigy, biskup Albert, postavit cihlový hrad. Ten byl pojmenován Vredеland (Klidná zem), což svědčí o tom, že místní obyvatelé již nekladli postupujícímu křesťanství větší otevřený odpor. Německý název hradu se ale neujal, již v roce 1218 se v historických dokumentech nazývá jako castrum Treyden, což ze starého lívského jazyka lze přeložit jako Boží zahrada (Tora = bůh, aida = zahrada). Hrad stojí na výrazné ostrožně, chráněné z jedné strany řekou Gauja a ze dvou stran roklemi vyhloubenými menšími přítoky, které se k sobě natolik přibližují, že vytváří na severozápadě pouze úzkou šíji, která byla opevněna valem a hradbou. Původní hrad se skládal pouze z velké kruhové věže a paláce, obehnané hradbou. Samostatně stojící obranná kruhová věž (tzv. bergfrit) má průměr 13 metrů, sílu stěn 3 metry a vysoká je 38 metrů, vstup do ní byl až v úrovni druhého patra z hradebních ochozů ve výšce 8,5 metru nad zemí. Přestože se jednalo o bergfrit, ve druhém patře je nezvykle jedna obytná místnost s krbem, jako poslední možné útočiště obránců hradu (nebyla určena k trvalému obývání). Od roku 1255 hrad patřil rižskému arcibiskupství a v druhé polovině 13. století byl rozšířen o velkou jižní polokruhovou baštu, ta byla ve dvou patrech obytná a nejvyšší patro bylo určeno k obraně, a hospodářské budovy ve východní části ostrožny. V církevním držení hrad zůstal až do poloviny 16. století. Po celou tuto dobu nebyl nikdy vojensky zničen, docházelo pouze k drobným úpravám a přístavbám, během kterých se rozrostl do současných rozměrů. Tak například až v 15. století bylo přistavěno předsunuté opevnění s hospodářskými budovami a dvěma kruhovými věžemi, chránící vstupní bránu od západu, neboť se změnila taktika dobývání hradů a bylo třeba zesílit obranu proti odstřelování děly. Naposledy bylo hradní opevnění zesíleno za arcibiskupa Jaspera Lindeho (vládl v letech 1509–24) a hrad dosáhl své největší rozlohy, měl 7 strážních věží a 300 metrů hradeb. Po obsazení Livonska Polskem v roce 1566 byl hrad věnován králem Zikmundem II. Augustem bývalému biskupovi z Tatru Elertovi Krusemu, kterému patřil do roku 1585. Později hrad často měnil své majitele, a to i v souvislosti s polsko-švédskou válkou v první polovině 17. století, kdy patřil střídavě jedné i druhé straně. Obýván byl do roku 1766, kdy vyhořel po neopatrně provedeném výstřelu, který zapálil střechu paláce a oheň se následně rozšířil do celého hradu. Poté byl hrad opuštěn a pomalu se měnil v romantickou zříceninu, jejíž části používali obyvatelé vesnice ke stavbě svých domů. V roce 1786 byl na bývalém nádvoří postaven velký dřevěný dům pro správce turaidského hospodářského dvora, který zde stál až do roku 1953. V roce 1924 byly ruiny hranu zapsány mezi historické památky samostatného Lotyšska a připraveny plány na jeho obnovu. V roce 1936 byla tedy opravena věž a byla v ní zřízena rozhledna, na kterou vede 139 schodů (můžete to přepočítat). Rekonstrukce však začala až v roce 1953 archeologickým průzkumem a dostavbou některých chybějících částí (1953–59 velká věž, v 60. – 80. letech zbylé části hradu). Opravená památka byla znovu zpřístupněna v roce 1983 a v letošním roce slaví 800 let od svého založení.

Když vyjdete z hradu, za zahradním domkem s výstavou odbočte doprava na Vrch lidových písní (Dainu kalns), což je malá vyvýšenina proti hradu, kde je umístěna galerie 22 soch ve volné přírodě, zobrazujících výjevy z lotyšských lidových písní (slovo „dainas“ v lotyštině označuje lidovou písničku). Galerie byla otevřena v roce 1985, u příležitosti 150. výročí narození lotyšského folkloristy Krišjānise Baronse (1835–1923), který za 40 let svého působení sesbíral přibližně 218 000 lidových písní a proto se mu také přezdívá Otec lidové písničky (Dainu tēvs); v letech 1894–1915 pak vydal šestisvazkové dílo Latviu dainas (Lotyšské lidové písně), v jehož úvodu napsal: Prameny paměti národa, jak se zdá, znovu se naplnily a po dlouhém období sucha začaly téci. V roce 1990 byla v průběhu 20. lotyšského festivalu lidových písní ještě otevřena Zahrada písní (Dziesmu dārzu), která spolu vrchem lidových písní vytváří velkolepý Park národních písní (Tautasdziesmu parks). Našince možná trochu udivuje, proč je lidové písni věnována taková pozornost – no tak především, v Lotyšsku se obecně hodně zpívá (jako v Litvě) a lidová písnička byla od 19. století významným prvkem v národním obrození, něčím veskrze lotyšským. Proto se již od roku 1873 udržuje tradice svátků písní (dziesmu svētki) s lidovými písněmi, konané zpravidla každých pět let. To se sjedou stovky pěveckých a tanečních souborů z celého Lotyšska a přibližně dva týdny se konají různé koncerty, taneční vystoupení, výstavy a při závěrečném monstrkoncertu pak současně zpívá několik tisíc zpěváků na jevišti a další tisíce v hledišti. Za komunismu byly svátky písní vnímány jako symbol národní kultury a odporu proti komunismu a zdejší Park národních písní se stal symbolem tzv. „Písňové revoluce“, která vyvrcholila nezávislostí Lotyšska v roce 1991.

Asi uprostřed cesty mezi Turaidou a Siguldou se v údolí na pravém břehu řeky Gauja nachází již zmíněná Gutmanisova jeskyně (Gūtmaņa ala), tedy právě to místo, kde se scházela Mája – Turaidská růže – se svým Viktorem a kde ji Adam nevědomky zavraždil. Tak tady ten příběh můžete cítit v plné síle. Jinak je to největší jeskyně v Lotyšsku a vůbec ve všech Baltských státech (má délku 19 m, šířku 12 m a výšku 10 m), vyhloubená je v červených pískovcových skalách devonského stáří (cca 410 milionů let). Pojmenována je po léčiteli, který vodou z jeskyně uzdravoval různé nemoci (Gut mann = z němčiny „dobrý člověk“), a dle pověr by měla voda, vytékající z jeskyně, vyhlazovat vrásky. Říká se, že to jsou slzy manželky livonského vůdce Rindauga, který ji zde nechal za nevěru za živo pohřbít. Její účinky můžete klidně vyzkoušet, voda zde vytéká zadarmo, takže za zkoušku nic nedáte. A navíc – věř a víra tvá tě uzdraví, jak se praví. Jeskyně je zřejmě nejstarším turistickým objektem v Lotyšsku, neboť pokrývají reliéfy vyryté návštěvníky již v 16. století (například erby nad vchodem), bohužel různé vyrývání nápisů do měkkého pískovce pokračovalo i v pozdějších letech i v současnosti, což je však přísně zakázáno a dnes již i monitorováno. Ono to pochopitelně lidi láká, když podobných skalních útvarů je v Lotyšsku tak málo. Lidi jsou totiž všude stejní. A protože jsem již několikrát psal i o řece Gauja (lívonsky Koiva), tak ještě pár slov o ní. Je to jedna z těch nejvýznamnějších lotyšských řek, má délku 460 km a plocha jejího povodí činí 8 900 km². Pramení ve Vidzemské vrchovině (v nadmořské výšce 261 m. n. m.) v centrální části Lotyšska, teče nejprve k severu, kde tvoří část státní hranice s Estonskem, a pak se stáčí k jihu, aby na západě vyústila do Baltského moře. Řeka se velmi kroutí po celém svém toku a s tím se spojuje pověst, že koryto řeky vymetla svým ocasem liška, která honila kličkujícího zajíce.

Od jeskyně je to příjemnou procházkou, byť v závěru okořeněnou poměrně prudkým výstupem, asi půl hodiny chůze k druhému zdejšímu hradu, jehož zřícenina stojí na ostrožně nad řekou Gauja na samém okraji městečka Sigulda (Siguldas pilsdrupas). Hrad založil v roce 1207 Venno von Rohrbach, první velmistr Řádu mečových rytířů (Mečonošů) a nazval ho Segewald (z němčiny les vítězství). Hrad nechal postavit na levém břehu řeky, který patřil řádu, na rozdíl od protilehlé Turaidy, která patřila rižskému arcibiskupovi. Stavba hradu byla dokončena v roce 1210, první písemná zmínka se ale váže až k roku 1226. Od začátku byla velká pozornost věnována jeho opevnění – od severu ze strany řeky ho chránila 56 metrů vysoká stráň, od západu rokle menšího potoka vysoká až 46 metrů a na zbylých stranách byl vyhlouben suchý příkop hluboký 18 metrů. Dokola byla vybudována pevná kamenná (nikoliv cihlová) stěna z ohromných žulových balvanů o síle 3 metry, s jednou obrannou a jednou obytnou věží a dvěma paláci. V roce 1224 nebo 1225 na hradě pobýval modenský biskup Wilhelm z Modeny, legát papeže Honoriuse III.Po roce 1237 připadl hrad Livonskému řádu, který vznikl sloučením Řádu mečonošů s Řádem německých rytířů, ale prakticky se v jeho užívání nic nezměnilo. Na počátku 14. století byla z příkazu velmistra Gerharda von Yorka původní hradní kaple přestavěna na řádový kostel. V roce 1345 byl hrad poprvé dobyt, kdy se ho zmocnil mladý litevský kníže Algirdas (syn Gediminase), ten ale uzavřel dohodu s novým velmistrem řádu a hrad mu vrátil. Od roku 1432 byl hrad hlavní rezidencí nejvyššího řádového vojenského velitele tzv. landmaršála, takže byl tomuto novému účelu přizpůsoben. V roce 1558 hrad pobořilo vojsko cara Ivana Hrozného, jeho ruiny po zrušení řádu v roce 1562 přešly do rukou Polsko-litevského státu a staly se součástí nově ustanoveného Zadviňského knížectví. Prvním knížetem se stal poslední velmistr Livonského řádu Gothard Kettler, který operativně přešel na luteránskou víru, jak vyžadovala změna politické situace. V období švédsko-polských válek (1600–29) byl hrad v roce 1624 pobořen, ale opraven byl po roce 1627, kdy ho od švédského krále Gustava II. Adolfa získal kníže Axel Oxenstiern, mimo jiné velký podporovatel Jana Ámose Komenského, s kterým si i dopisoval. V roce 1680 pak král Karel XI. hrad připojil přímo ke Švédské koruně. Kolem roku 1720 byl během tzv. Severní války hrad rozbořen a po roce 1721 připadl Ruskému impériu. Nikdy však již nebyl zcela obnoven, ačkoliv byl částečně obýván hrabaty von der Borch, jejichž erb byl v roce 1867 umístěn nad hlavní bránou. V 2. polovině 19. století hrad vlastnila Olga Kropotkina von Borch, která si ale nechala v sousedství postavit nový zámek a starý hrad nadále neudržovala. Do dnešní doby se dochovaly především zříceniny vstupní brány, paláce s řádovým kostelem (náznaky kleneb, konzole). V 70. letech 20. století hrad částečně restaurovala lotyšská architektka Tatiana Vitola, kdy na nádvoří také vzniklo estrádní pódium pro pořádání každoročních letních představení Kremerata Baltica. U brány nás čekal průvodce Nameisis Zemītis, který nás provedl a pověděl nám i něco o hradu na kameru. Ovšem strašně se styděl a tak mu to moc nešlo, jinak to byl moc milý kluk. Ačkoliv střídavě pršelo a střídavě na chvíli ne, stihli jsme dojít i k vyhlídce na hradbách, odkud je krásný pohled do údolí řeky Gauja a na nedaleký hrad Turaida. Pak jsme museli ten největší liják přečkat v hradní věži, kde je malá expozice středověkých zbraní a aby nám čas utíkal, náš průvodce s kolegou nám předvedli několik soubojů s břevnem.

Přímo před vstupem do hradu je na předhradí zajímavá stavbička Nového zámku (Jaunā pils), který si nechala v letech 1879–81 postavit v eklektickém romantickém stylu dle návrhu architekta Jānise Meņgelisez Césisu kněžna Olga Kropotkina von Borch a na kterém bydlel i významný politik počátku 20. století, její syn Nikolajs Kropotkin von Borch. Za první lotyšské republiky po 1. světové válce připadl zámek lotyšským novinářům a po 2. světové válce zde bylo zřízeno rekreační zařízení Ministerstva zdravotnictví SSSR. Po roce 1991 v zámku sídlí městská správa a za hezkého počasí se asi vyplatí vystoupat do zámecké věžičky a rozhlédnout se po kraji a hlavně protilehlý hrad musí být jak na dlani. Jak jsem už psal, nám zrovna pršelo, tak to vzdáváme.

Sigulda je opravdu moc milé město ukryté v lesích, kde žije okolo 11 000 obyvatel a je považována za jedno vůbec z nejhezčích, především díky své jedinečné poloze na vysokém břehu nad řekou Gauja. Vzniklo v první polovině 13. století v podhradí hradu Segewald (viz výše), a tento původní název se za 800 let trvání transformoval do současného lotyšského jména města. Dnes je významným centrem odpočinku, kde jsou nejrůznější atrakce typu adrenalinových parků, ty jsme ale vzhledem k počasí vypustili. Zajeli jsme se ale podívat k místní vyhlášené bobové dráze (Siguldas bobsleja trases) z roku 1981, která je na nejvyšším místě údolí s převýšením 85 metrů. Dráha pochopitelně slouží pro přípravu lotyšských závodníků, ale jinak slouží i pro svezení turistů (v létě i zimně) – to ovšem pouze pod vedením zkušených pilotů. Do doby výstavby sportovních areálů před olympiádou v Soči v roce 2014 to byla jediná bobová dráha v celé východní Evropě. Její předchůdce zde byl postaven již koncem 19. století knížetem Nikolajsem Kropotkinem von Borch, tehdy měřila 900 metrů a byla na ní jen jedna jediná zatáčka. Dnes má délku 1420 metrů a je na ní 14 zatáček. Sklon trasy činí 15 % a mezi 14. a 15. zatáčkou dosahují boby rychlosti až 125 km/h. Tady trénují i Martins Dukurs (finalista olympijských her 2010 a 2014, dvojnásobný mistr světa, čtyřnásobný mistr Evropy a pětinásobný vítěz Světového poháru) a jeho bratr Tomass Dukurs, významní lotyšští závodníci na skeletonu. Konec konců jejich otec byl i dlouho ředitelem bobové dráhy. Ovšem my jsme zase měli smůlu. Dráha byla v opravě nebo revizi a tak jsme se nesvezli, a to jsme se tak těšili. Pokud budete mít na rozdíl od nás štěstí, tak dle ceníku u pokladny stojí svezení v pětimístném zimním bobu nebo třímístném letním bobu pro jednu osobu 10 €. Jo a pro turisty se jezdí „pouze“ do rychlosti 80 km/h. Na lanovce jsme se sešli s Uldisem Elksnitisem z kulturního oddělení městského úřadu a spolu s ním jsme šli do jedné z mnoha příjemných restaurací na fajnový oběd. Pak nás čekala dnešní poslední atrakce, ale ještě ne poslední pozoruhodnost, a tou je lanovka přes údolí Gauji (Siguldas gaisa trošu ceļš pār Gauju). Je to totiž jediná lanovka v Baltských zemích, postavená v roce 1969 gruzínskými inženýry z města Čiatura, které leží na úpatí Velkého Kavkazu. Její lano je dlouhé 1025 metrů a vede bez jediné opory ve výšce 40 metrů nad údolím řeky Gauja. Neslouží tedy k dopravě na nějakou horu, ale z jednoho břehu údolí na druhý, přičemž cestou se otevírají fantastické pohledy jak na území národního parku, tak na hrady a zámky nad řekou, korunované v pozadí panoramatem hradu Turaida. Cesta trvá jen několik minut a stojí 4 €, ale zážitek je to opravdu velkolepý, na rovinaté Lotyšsko až nečekaně. A jelikož není žádné podobné místo v Pobaltí, tak se z lanovky skáče i Bungee Jumping. Ze zhora jsme si mohli prohlédnout i železobetonový most přes řeku (Tilts pār Gauju), postavený v roce 1937 podle projektu Karlise Gajlise. Ve své době to byl první most s podobným technickým řešením v Lotyšsku, takže se dostal i na prvorepublikové pětilatové bankovky.

Na druhé straně údolí, na pravém břehu řeky Gauja, leží městečko Krimulda a právě na jeho okraji je druhá stanice lanové dráhy. Jen pár metrů od lanovky jsou zříceniny hradu (Krimuldas pilsdrupas), který byl založen rižskou Dómskou kapitulou okolo roku 1225 a pojmenován byl Kremon. Místo pro jeho stavbu bylo vybráno skvěle, z jedné strany ho chránilo hluboké údolí Gauji a z dalších dvou stran rokliny potoka Vikmetse a jeho přítoků. Šíje na severozápadu byla přepažena hlubokým příkopem, přes který vedl most ke vstupní bráně. Hrad byl podobně jako protilehlý Segewald (v Siguldě) postaven nikoliv z cihel, ale velkých valounů, síla hradební zdi dosahovala 2 metry. Za švédsko-polské války obsadili hrad v roce 1601 Švédi, proto na podzim téhož roku na něj zaútočilo polské vojsko, hrad dobylo a rozbořilo. Od té doby již nebyl nikdy obnoven, až v 19. století se stal předmětem romantických výletů, kdy zde krimuldský hrabě Paul Liven zřídil v 60. letech vyhlídku nazvanou Bellevue. Hrabata Livenové žili na nedalekém zámku (Krimuldas muiža), který si v klasicistním slohu nechali postavit kolem roku 1848. V roce 1921 byl zámek zestátněn a bylo zde zřízeno sanatorium na léčbu tuberkulózy a v 90. letech 20. století zde bylo zřízeno rehabilitační a wellness centrum. A v Krimuldě je ještě jedna pozoruhodnost – románský kostel (Krimuldas baznīca), jeden z nejstarších kamenných kostelů v Lotyšsku. Po roce 1203 ho nechal postavit lívský vůdce Kaupo (již jsem o něm psal v souvislosti s hradem Turaida), když se vrátil ze své pouti do Říma, kde se dal papežem pokřtít. V roce 1205 ho vysvětil kněz Alobrants, což je také první písemná zmínka o kostele. Do dnešní podoby byl kostel přestavěn v letech 1865–70, kdy byla k původnímu presbytáři přistavěna nová loď, a v letech 1902–5, kdy byla k západnímu průčelí přistavěna podle projektu Augusta Reinberga věž vysoká 46 metrů. U kostela je Kaupovo liliové bludiště (Krimuldas Kaupo lillijas labirints), kde si mohou věřící vyzkoušet trpělivost při hledání pravé cesty k Bohu. Nedaleko, od kostela oddělené příkopem, je lívské hradiště Kubesele (Kubeseles pilskalns), ze tří stran chráněné vysokými svahy nad údolím potoka Runtiņš. Na hradišti dnes stojí barokní dřevěná fara (Krimuldas mācītājmāja) z roku 1775, přestavěná v 19. století, a malý dřevěný domek s občerstvením – samoobsluhou, kde si může každý uvařit kávu nebo čaj a v kasičce nechat peníze dle vlastního uvážení. Dole pod hradištěm na kraji lesa je už úplně poslední zajímavost dnešního dne, mohyla s domnělým hrobem Kaupa, který zde měl být pohřben po smrtelném zranění v roce 1217. Na mohyle stojí Kaupův pomník (Kaupo piemiņas vieta) od sochaře Gaida Grundberga, odhalený v září roku 2001. V roce 1930 byl areál kostela, hradiště a Kaupova pomníku prohlášen národní kulturní památkou Lotyšska.

Dnes nám tedy počasím opravdu nepřálo, kromě prvních hodin na hradě Turaida, kdy svítilo sluníčko, nám až do odjezdu zpět do Rigy stále pršelo. A byla zima. Tím se ovšem nenechte odradit, protože až se sem vydáte právě vy, bude jistě nádherně!