Cesty a památky

21. června 2014

Dnes ráno vyrážíme z Rigy po silnici A3 směr litevské hranice, ale zamířeno máme do 50 km vzdálené Jelgavy, kde je první cíl dnešního výletu – zámek. Ačkoliv Jelgavě jsou i jiné pozoruhodnosti, jako je železniční muzeum nebo staré město, my se zaměříme pouze na honosný zámek na břehu řeky Lielupe. První písemné zmínky o osadě střežící brod přes řeku pocházejí z roku 1226, tehdy pod názvem Mitau (polsky Mitawa, rusky Митава). V roce 1573 obdržela Jelgava městská práva a erb a v tomto roce byla postaven ve městě také první luteránský kostel sv. Trojice, v zápětí pak kostel sv. Anny. Od roku 1578 byla Jelgava hlavním městem Kuronsko-zemgalského vévodství (Kurzemes un Zemgales hercogiste) než bylo v roce 1795 po Třetím dělení Polska připojeno k Ruskému impériu a stalo se ruskou gubernií. Do té doby zde například existovala vlastní mincovna kuronských vévodů. Za ruské nadvlády byl v 18. století postaven ve městě pravoslavný chrám sv. Simeona a Anny, přestavěný do dnešní podoby v 19. století. Na konci 19. století (1897) žilo ve městě 35 131 obyvatel, z toho bylo 50 % Lotyšů a 26 % Rusů, kteří sem přesídlili v době ruské nadvlády (dnes žije ve městě 64 500 obyvatel, z toho je 60 % Lotyšů a 27 % Rusů). Při vyhlášení první lotyšské republiky 18. listopadu 1918 bylo celé území bývalého vévodství a ruské gubernie začleněno do Lotyšské republiky, s kterou nadále sdílí společné osudy. Na konci 2. světové války bylo během bojů v roce 1944 zničeno téměř 90 % města včetně všech historických památek a zámku, takže po válce bylo znovu postaveno a na zbytcích ruin byly vystavěny pouze církevní stavby a zámek jako kopie původních staveb.

Jelgavský zámek (Jelgavas pils) je dnes sice jednou z nejvýznamnějších barokních staveb v Lotyšsku, ale první hrad byl na tomto místě postaven řádem Mečonosců již v roce 1265. Nic se z něj nedochovalo, protože v roce 1737 ho nechal vyhodit do vzduchu nový majitel, kuronsko-zemgalský vévoda Ernst Johann von Biron. Ten byl oblíbencem a rádcem (zřejmě i milencem) ruské imperátorky Anny Ivanovny Romanovové, která mu již před tím darovala Cēsis. Na jeho místě pak zahájil v roce 1738 stavbu současného zámku, coby okázalého vévodského sídla v hlavním městě, která byla po přerušení v letech 1740–63 (po tuto dobu byl vévoda uvězněn coby regent ruského impéria jmenovaný zesnulou imperátorkou) dostavěna podle plánů italského architekta Francesca Bartolomea Rastrelliho (autora Zimního paláce v Petrohradu nebo rezidence v Petrodvorci) a dánským stavitelem Severinem Jansenem. Mezi oběma však docházelo k názorovým rozporům, zatímci Rastreli trval na barokním pojetí stavby, Jansen prosazoval již modernější klasicismus. V roce 1772 byl palác dokončen a vévodská rodina se do něj konečně nastěhovala. V té době ale ještě finišovalo dokončování výzdoby interiérů a fasád, na kterém se podílelo mnoho známých mistrů, například Johann Michael Graff z Berlína nebo Ital Antonio d´Angeli. Vévoda Ernst Johann si ale pobytu na zámku užil jen krátce, zemřel půl roku na to, 29. prosince 1772, a pohřben byl do vévodské krypty v suterénu zámku (viz dále). Dne 8. února 1781 se na zámku narodila vévodkyně Kateřina Vilemína Zaháňská, rozená Prinzessin Katharina Friederike Wilhelmine Benigna von Kurland, jako nejstarší dcera vévody Petra Birona, syna stavitele zámku, a jeho ženy kuronské šlechtičny Anny Charlotty Dorothey von Medem. U nás je známá především jako „paní kněžna“ z knihy Babička od Boženy Němcové, ale jednalo se o významnou političku a dámu své doby. Po připojení Kuronska k Rusku v roce 1795 zámek často měnil majitele, například v letech 1798 – 1807 byl sídlem z Francie vyhnaného krále Ludvíka XVIII. V zámku dne 10. července 1799 uzavřeli manželství bratranec a sestřenice krále – Ludvík, vévoda z Angoulême a princezna Marie Terezie Bourbonská (nejstarší dcera popraveného francouzského krále Ludvíka XIV. a jeho manželky Marie Antoinetty, jediná z královské rodiny, jež přežila Francouzskou revoluci). V době napoleonských válek byl v zámku polní lazaret. V roce 1918 byl zámek vydrancován a vypálen ustupujícím vojskem ruského generála Pavla Bermondt-Avalova, bojujícímu proti nezávislému Lotyšsku, a téměř do základů byl zničen v roce 1944 na konci 2. světové války.

V letech 1956–64 proběhla rekonstrukce exteriérů zámku, v interiérech byl již ale upraven pro nové využití – sídla Lotyšské zemědělské univerzity (LLU), která je v zámku dodnes. Zámek proto není přístupný veřejnosti, až na kryptu kuronských vévodů (Kurzemes hercogu kapenes) která byla zřízena v suterénu jihozápadního rizalitu, a dnes je součástí muzea nedalekého zámku Rundāle (viz dále). Čekala nás tu průvodkyně Ina Jurģe, která nás do historie tohoto zvláštního místa zasvětila. Krypta totiž vznikla přímo v budově zámku, protože bylo potřeba někde umístit sarkofágy předchozích kuronských vévodů, kteří byli až do roku 1737 pohřbíváni v kapli zbořeného hradu. První byl v kryptě pohřben v roce 1743 vévoda Ferdinand Biron a v roce 1772 vévoda Ernst Johann von Biron. V roce 1820 sem pak byly přeneseny i rakve dřívějších kuronských vévodů rodu Kettlerů, kteří v Kuronsku vládli v letech 1569 – 1737. Krypta byla několikrát poškozena – například v roce 1705 Švédi otevřeli rakve a odvezli cennosti zemřelých a vypleněna byla Rusy v roce 1918. V letech 1933–4 byla krypta opravena a poprvé zpřístupněna. Znovu byla zničena spolu se zámkem v roce 1944, za SSSR pak její devastace pokračovala, neboť studenti měli přístup k hrobům rozbitými okny a sarkofágy rychle podléhaly zkáze, stejně jako ostatky vévodů, které byly v nedůstojném stavu. První kroky k záchraně byly provedeny v letech 1973–6, kdy byl pořízen soupis sarkofágů a jejich fotodokumentace, a v roce 1987 byla zahájena rekonstrukce krypty, ukončená v roce 1995 otevřením nového vchodu z ulice a oddělení prostor od areálu školy. Od té doby probíhá postupná obnova sarkofágů, konzervace textilií i na základě vzorků DNA roztřídění ostatků zemřelých. Dnes je zde k vidění 21 olověných rakví a 9 dřevěných rakví s ostatky 24 představitelů dynastie Kettlerů (mezi nimiž vyniká například krásná renesanční rakev Gottharda Kettlera z roku 1587 – viz další informace u hradu Bauska níže) a 6 představitelů dynastie Bironů. Součástí krypty je i malé muzeum o životě Kuronsko-zemgalských vévodů. Vstupné do krypty činilo v době naší návštěvy 2,85 euro.

Prohlídkou zámku a krypty jsme ukončili náš pobyt v Jelgavě a pokračujeme k dalšímu cíli, zámku, který si paralelně s tím jelgavským stavěl vévoda Ernst Johann von Biron jako letní sídlo. Asi se chtěl vyrovnat francouzským i ruským vládcům, když si stavěl něco mezi Versailes a Petrodvorci. Ano, míříme na zámek Rundāle, ale cesta nám neubývá jak jsme čekali, dálnice totiž byla za Jelgavou celá rozkopaná a dlouho jsme postávali v několika kolonách. Nakonec jsme ale na místě, na přesun mezi Jelgavou a Rundāle je potřeba počítat 45 minut.

Zámek Rundāle (Rundāles pils), kterému se také přezdívá Baltské Versailes, je jednou z nejkrásnějších šlechtických rezidencí v celém Pobaltí. Postaven byl jako letní sídlo vládnoucího rodu Kuronsko-zemgalského vévodství Bironů a základní kámen položil 24. května 1736 vévoda Ernst Johann von Biron. Stavba byla dokončena již v roce 1740, ale vnitřní výzdoba byla plně dokončena Francescem Martinim, Carlem Zucchim a Johannem Michaelem Graffem až v roce 1768. Projekt zámku vypracoval na doporučení imperátorky Anny Ivanovny znamenitý italský architekt pracující jinak pro ruské imperátory v Petrohradu Francesco Bartolomeo Rastrelli a francouské Versailes si skutečně vzal za vzor. Trojkřídlá dvoupatrová budova se otevírá k severu čestným dvorem a uvnitř má 138 místností a sálů, celkem 7000 m² obytné plochy. Před jižním průčelím byl Rastrellim vyprojektován park ve francouzském stylu o rozloze 10 ha, který přímo navazuje na architekturu zámku. Po smrti svého otce v roce 1772 užíval zámek jeho syn Petr Biron až do roku 1795, v tomto období na zámku s celou rodinou také často pobývala i kněžna Vilemína Zaháňská. V roce 1795 při tzv. Třetím dělení Polska získalo území Kuronska Ruské impérium a imperátorka Kateřina Veliká zámek darovala svému o 38 let (!) mladšímu milenci, knížeti Platonu Alexandroviči Zubovovi. Ten se v roce 1820 oženil s nemajetnou Teklou Valentinovič, která se po jeho brzké smrti v roce 1822 podruhé provdala za knížete Andreje Petroviče Šuvalova. V držení rodiny Šuvalovů pak zůstal zámek až do roku 1918, kdy připadl Lotyšskému státu. Za státní správy zde bylo umístěno historické muzeum a v roce 1933 byla započata renovace objektu. Zámek byl poškozen také za 2. světové války a po nutné opravě byl v dobách SSSR využíván jako obilné silo. A to až do roku 1972, kdy byly zahájeny restaurační práce a bylo zde otevřeno zámecké muzeum. Opravy zámku byly ukončeny až v roce 1991 a celá zámecká expozice byla uspořádána jako „Dům Bironů“. Od těch dob je to po právu jedna z nejvyhledáva­nějších turistických atrakcí v zemi, a protože nám při jeho návštěvě přálo počasí, i my máme z jeho prohlídky pocity jen ty nejlepší.

Nás na zámku čekala velmi legrační průvodkyně Jelena Forste, která mimo to je i vedoucí skupiny tvorby historických kostýmů. Ona ten svůj průvodcovský úkol pojala opravdu velmi teatrálně a jakkoliv byla jinak docela normální, jakmile jsme zapnuli kameru a měla něco povědět, chovala se jako hvězda první velikosti na prknech Národního divadla. Dost jsme se s ní nejprve nasmáli, pak nazlobili, ale reportáž jsme nakonec přeci jen natočili. Když jsme po Rastrelliho schodišti vystoupili do patra, rychle jsme se zorientovali. Celé východní křídlo (se vstupním schodištěm) zaujímají slavnostní sály s galeriemi, v příčném jižním křídle jsou reprezentační místnosti a apartmány vévody a západní křídlo pak zahrnuje soukromé obytné místnosti vévodkyně a dětí. Jen pro doplnění uvádím, že v roce 2014 bylo kombinované vstupné do zámku i parku 7,11 euro.

Od schodiště vpravo je velký Zlatý sál (Zelta zāle), který sloužil jako trůnní sál vévody a místo, kde přijímal vzácné hosty. Stěny jsou vyzdobeny umělým mramorem a zlacenou štukovou výzdobou od J. M. Graffa a nástropní freska od Francesca Martini a Carlo Zucchi představuje zbožštění (apoteózu) vévody. Ze sálu je vstup do malého Porcelánového kabinetu (Porcelāna kabinets), který je protipólem pompéznosti Zlatého sálu – na 34 konzolích jsou umístěny vázy a další předměty především z Číny a Japonska. Přes nádherně vymalovanou Velkou galerii (Lielā galerija), která kdysi sloužila jako banketní sál, vstupujeme do Bílého sálu (Baltā zāle). Ten měl být původně zámeckou kaplí, ale při dostavbě po roce 1763 byl projekt změněn na taneční sál. Skvělá štuková výzdoba je z roku 1767 opět od J. M. Graffa, který zde vytvořil mnoho symbolických výjevů, jako třeba alegorie čtyř ročních období, živlů, a za povšimnutí stojí třeba čapí hnízdo s mláďaty uprostřed stropu. Zpět do Zlatého sálu se vracíme Malou galerií (Mazā galerija), která má výzdobu projektovanou Rastrellim a původně to měla být chodba do zámecké kaple.

Od schodiště vlevo vstupujeme do jižního křídla s deseti reprezentačními apartmány vévody (Hercoga parādes apartamenti), které jsou částečně zařízeny v barokním stylu doby vévody Ernsta Johanna a částečně klasicistně z doby vévody Petra. Dochovaly se původní parkety, dveře a v pěti místnostech i malby na stropě, které jsou dílem Francesca Martini a Carla Zucchi. Veškerá štuková výzdoba a umělý mramor na stěnách jsou dílem Johanna Michaela Graffa. S prohlídkou začínáme od rohové místnosti úplně vzadu, kterou je biliárový sál (Biljarda zāle). Důvod je naprosto jasný. Místnosti dominuje obraz z roku 1784 od dvorního malíře Frederika Hartmana Barizena, na kterém je vyobrazena Anna Charlotta Dorothey von Medems dcerami starší Kateřinou Vilemínou (paní Kněžna z Babičky) a její mladší sestrou Marií Luisou Paulínou. Místnost je vybavena barokním biliárem z roku 1770 a nástropní freska zobrazuje Parisův soud. Mramorový sál (Marmora zāle) sloužil jako vévodská jídelna, jeho stěny zdobí šedě modrý odstín umělého mramoru, který je ve skvělém kontrastu s barevnou štukovou výzdobou fabionů. Místnost doplňují busty vévodkyně Dorothey a jejích dcer a vitríny se servisem objednaným vévodou Petrem u berlínské královské porcelánové manufaktury. Italský salón (Itāļu salons) zdobí modré tapety a velká modrobílá kachlová kamna, je připomínkou vášně vévody Petra pro Itálii, kde strávil během svých cest hodně času, především v Boloni (zde založil fond pro nadané malíře). Audienční kancelář (Audienču kabineta) je vytapetována červenými látkovými tapetami, na kterých visí portrét vévody Petra od Frederika Hartmana Barizena z 3. třetiny 18. století, strop zdobí freska Venuše a Adonis. V místnosti je jeden z nejvzácnějších kousků nábytku na zámku – komoda od francouzského dvorního truhláře Jeana-Henriho Riesenera z konce 18. století. Ložnice (Guļamistaba pēc) je přesně uprostřed všech místností, stejně jako ve Versailles. Zdobí zelené tapety a velkolepá postel s nebesy. Nástropní freska z let 1765–7 představuje mytologický výjev Výchova Amora a původní parkety byly vyrobeny v roce 1739 podle návrhu Rastrelliho. Okno s výhledem do parku je vizuálním bodem, do kterého se paprskovitě sbíhají okrasné aleje zámeckého parku. Na stěnách sousedního salonu vládců (Valdnieku salona) visí portréty vládců panství, které byly historicky úzce spojeny s Kuronsko-zemgalským vévodstvím. Následuje Holandský salón (Holandiešu telpa), který charakterizuje oblíbený kabinet s obrazy soudobých malířů, především holandských, včetně Rembrandtova obrazu Simeon a Anna v chrámu. Poslední místností je romantická Růžová místnost (Rožu istabas) s nástropní freskou zobrazující bohyni Flóru, zdobená od stropu visícími štukovými květinovými girlandami. Původní je i růžový umělý mramor na stěnách a parkety od Rastrelliho z roku 1739.

Další část prohlídky zámku tvoří apartmány vévodkyně (Hercogienes apartamenti) v západním křídle. Expozice je koncipována tak, jako by vévodkyně právě odešla na procházku. Stejně jako v apartmánech vévody i zde jsou všechny obrazy od Francesca Martiniho a Carla Zucchiho, štuková výzdoba je dílem Johanna Michaela Graffa. První je Budoár – dámský salonek (Hercogienes buduāra) se vzácnými štukovými kamny a výklenkem pro pohodlnou pohovku typu duchesse brisée, stěny zdobí obrazy s náboženskou tématikou. V sousední ložnici (Hercogienes guļamistabas) je postel od bavorského dvorního truhláře Françoise de Cuvilliés a také dvě tajné dveře – jedny na toaletu a druhé do komůrky pro služku. Následoval salón (Hercogienes salons) určený pro soukromé audience vévodkyně, toaletní místnost (Hercogienes tualetes kabinets) s vanou a porcelánovým nočníkem, pracovna (Hercogienes kabinetā) se sbírkou porcelánu vévodkyně Benigny Gottlieb von Biron (1703–82), manželky vévody Ernsta Johanna von Biron, v předpokoji apartmánů (Apartamentu priekštelpā) jsou pak rodokmeny Bironů a poslední je šatna vévodkyně (Hercogienes apartamentu priekštelpā – garderobē), kde jsou například vystaveny šaty vévodkyně Dorothey, zhotovené v roce 2010 přesně podle předlohy na obraze v biliarovém sále v apartmánech vévody.

No a nakonec jsme si nechali zámecký francouzský park (Franču dārzs), který se zachoval v původní podobě, jak ho v letech 1735–6 navrhl Francesco Bartolomeo Rastrelli a následně byl v letech 1736–40 realizován. Má velmi rafinovaný půdorys s množstvím drobných staveb, fontán a zátiší, s celým systémem okrasných alejí, bludišť a květinových parterů. Poslední úpravy v letech 2004–06 vrátily do parku také původní barokní květiny, takže park u zámku v Rundāle je rozhodně nejkrásnějším barokním parkem v Pobaltí.

Když jsme si vše prohlédli a potěšili se konečně sluníčkem, šli jsme do zámecké restaurace na oběd a pak pokračujeme v další cestě k hradu v nedalekém městě Bauska, které se nachází 70 km jižně od Rigy nedaleko litevské hranice. Proto se městu také přezdívá jižní brána Lotyšska. Je to spíše menší město, ve kterém dnes žije 11 000 obyvatel.

Osada byla založena Řádem německých rytířů v roce 1443 jako Bauske (tento název se udržel do roku 1920) na soutoku řek Mūsa (v Lotyšsku Mūša) a Mēmele (v Lotyšsku Nemunėlis), jejichž soutokem vzniká nová řeka Lielupe (v překladu „Velká řeka“). Na městys byla osada povýšena v roce 1511 a v roce 1609 obdržela Bauska plná městská práva. Hrad byl na ostrožně nad soutokem řek vystavěn v letech 1443–56 velmistrem řádu Johannem Osthoffem von Mengede k ochraně jižních hranic Livonska proti Polsko-litevskému knížectví a k ochraně obchodní cesty z Kaunasu do Rigy. Když byl řád po livonské válce (vypukla v roce 1556) zrušen v roce 1562, jeho poslední velmistr Gotthard Kettler se stal Kuronsko-zemgalským vévodou a mimo jiné i majitelem hradu Bauska. Za něho byla ke starší gotické části přistavěna renesanční východní část. V roce 1625 hrad získali Švédové, ale v roce 1705 ho během Severní války vyhodili do vzduchu Rusové zapálením skladu střelného prachu. Od té doby byl ve zříceninách a nebyl obýván. První restaurační práce byly uskutečněny v roce 1973, ale k opravě hradu bylo přistoupeno až v roce 1998. Jelikož bylo rozhodnuto o obnově renesančních sgrafit, s čímž neměli Lotyši žádné zkušenosti, byl osloven český restaurátor Miloš Gavenda, který na zámku pracoval následujících 10 let až do roku 2008, kdy byly opravy ukončeny. Pod českým vedením byla provedena konzervace středověkého hradu, renovace renesančních historických omítek a fasád se sgrafity, opravy interiérů, obnova střešní krytiny, výroba replik historických oken, dveří a dekorativního kování. Za vynikající výsledek realizované konzervace hradu Bauska získali čeští restaurátoři Cenu kulturního dědictví za rok 2003 (uděluje Lotyšská státní inspekce pro ochranu památek), cenu EU pro zachování kulturního dědictví Europa Nostra Award 2004 a ocenění „The Best in Heritage“ v roce 2006 (pořádá the European Heritage Association v Dubrovníku). Dnes je hrad přístupný veřejnosti, ale my jsme na prohlídku nešli, pouze jsme si prohlédli jeho exteriéry.

V další cestě pokračujeme po proudu řeky Lielupe do nedaleké vesničky Mežotne, kde stojí hezký klasicistní zámek (Mežotnes muiža). Koncipován byl jako rodové sídlo starého lotyšského rodu Lívenů (Līveni), kteří svůj původ odvozují dokonce až od vůdce turaidských Lívů Kaupa (další informace o něm viz hrad Turaida). Zámek byl postaven místním stavitelem Johannem Berlitzem v letech 1798–1802 podle návrhu původně italského stavitele Giacoma Antonia Domenica Quarenghiho, který působil především v Petrohradě, Moskvě a dalších městech Ruského impéria, pro kněžnu Charlotu Karlovnu Livenovou (1742–1828), od roku 1793 vychovatelku dětí imperátora Pavla I. Ta ale zámek nakonec navštívila pouze jednou, a to v doprovodu manželky imperátora Sofie Doroty Württemberské (při korunovaci přijala ruské jméno Marie Fjodorovna) a pak až když zde byla v rodinné hrobce pohřbena. Rodu Lívenů patřil zámek až do roku 1920, kdy byl zabaven Anatolii Pavloviči Lívenovi při vzniku Lotyšského státu za účast v ruských protilotyšských bojích v období boje o nezávislost. Po vzniku nezávislého státu v něm byla umístěna zemědělská střední škola, poničen však byl v roce 1944 na konci 2. světové války wehrmachtem a po válce sloužil hospodářským účelům. Generální rekonstrukce byla provedena až v letech 1971–9, kdy byla obnovena také jeho vnitřní výzdoba. Od té doby slouží zámek jako hotel s restaurací a dvě místnosti jsou věnovány malé expozici o historii stavby a rodu Lívenů. Zámek obklopuje anglický park o rozloze 9 ha, založený v roce 1800.

V milé restauraci jsme si po prohlídce zámku a parku dali kávu, a jelikož program dnešního dne byl vyčerpán, vracíme se do Rigy, abychom nabrali sílu k dalšímu poznávání. Dnes nám počasí docela přálo, sice bylo chladno, ale sluníčko svítilo, tak i ty fotky vypadají lépe, než včerejší.