Cesty a památky

Lotyština je státním jazykem Lotyšské republiky, je rodným jazykem cca 1,4 milionu lidí v Lotyšsku a dalších 250 tisíc Lotyšů v zahraničí. Spolu s litevštinou patří mezi jediné dva zachované baltské jazyky, tvořící samostatnou skupinu v rámci indoevropské jazykové rodiny, jedná se o jazyky poměrně archaické a jejich nejbližšími příbuznými jsou jazyky slovanské.

Baltské kmeny se usídlily na svém současném území před čtyřmi tisíci lety. Původní obyvatelstvo této oblasti byli Lívové, ugrofinské etnikum, které později téměř zaniklo asimilaci, dnes se k němu hlásí kolem 200 obyvatel Lotyšska, z nichž lívský jazyk ovládá už jen několik desítek lidí (asimilací zanikly také ostatní baltské jazyky, k nimž patřily jazyky Kurů, Zemgalů, Sélů, Jatvingů a zejména jazyk starých Prusů, jenž vymizel jako poslední koncem 17. století).

První pokusy o kodifikaci lotyštiny se objevily už v první polovině 17. století, ovšem dnešní spisovná lotyština se začala formovat až v době národního obrození ve druhé polovině 19. a začátkem 20. století. V roce 1908 byla přijata pravopisná reforma, která německé spřežky nahradila diakritickými znaménky podle českého vzoru. V Čechách se lotyštinou zabýval zejména světoznámý lingvista Josef Zubatý (1885–1931), jenž také ovlivnil lotyšskou pravopisnou reformu. Spisovná lotyština se plně prosadila až po získání nezávislosti v roce 1918.

Protože lotyština byla vždy v přímém kontaktu s celou řadou dalších jazyků, obsahuje až 500 ugrofinských slov, asi 3 000 slov germánského původu a kolem 900 slov slovanských, během poslední dekády 20. století se začaly množit výpůjčky z angličtiny. Vliv cizích jazyků na lotyštinu však není tak velký, jak by se mohlo zdát, mimo jiné zásluhou lotyšských lingvistů, kteří už od 19. století pečují o čistotu jazyka.

Z časopisu Naše řeč, ročník 15 (1931), číslo 4

Vědeckému zájmu prof. Zubatého byly nejbližší jazyky baltské. Studie z litevského a lotyšského hláskosloví a tvarosloví publikoval zvláště v časopise Indogermanische Forschungen (1893—1897). Řada prací z tohoto oboru vyšla ve Věstníku Král. české společnosti nauk. Zde vykládal Zubatý r. 1897 některé genitivní koncovky a stopy iu-kmenové deklinace, jako gen. mokýtojaus ‚učitele‘ (proti gen. žodžio ‚slova‘) a vok. mokýtojau! ‚učiteli!‘ (proti vok. žôdi!); dále tu psal o splývání kořenů s počáteční skupinou souhláskovou st- (1895), o aliteraci v písních (1894) a o restituci vokálů etymologicky nenáležitých (t.zv. Flickvokale, ‚přísuvných samohlásek‘; r. 1895). V téže publikaci uveřejnil r. 1901 písně a povídky, jež na Litvě nasbíral August Schleicher, poslal do Prahy P. J. Šafaříkovi, ale do své čítanky vydané r. 1857 nepojal. I v jiných svých pracích těžil Zubatý z hluboké znalosti baltských jazyků a byl v tomto oboru obecně uznávanou autoritou. Po dlouhá léta pečlivě zaznamenával, co bylo o těchto jazycích uveřejněno, v bibliografických soupisech německého Anzeiger für indogerm. Sprach und Altertumskunde (v 25 svazcích 1892—1910) a pak v Indogermanisches Jahrbuch (I, 1912 a II, 1915, zde již spolu s prof. O. Hujerem, jemuž pak úkol ten odevzdal) a veliký počet děl sem spadajících kriticky posuzoval. Dvě pojednání, a to o disimilaci a o vokativech na -u a -o v lotyštině, napsal přímo lotyšsky a uveřejnil v časopise »Austrums« (1896 a 1898).

Nelze se proto diviti, že když Litevci a Lotyši nabyli po světové válce státní samostatnosti, prokazovali prof. Zubatému svou vděčnost vysokými poctami. Přední jazykozpytec lotyšský J. Endzelin připomíná v předmluvě své rozsáhlé mluvnice lotyštiny, že to byly průkopnické práce Zubatého, jež jej přivedly k podrobnému studiu mateřského jazyka.

Mám vzácný dokument týkající se styků prof. Zubatého s Litevci, dokument cenný i pro čtenáře Naší řeči, protože v něm zvěčnělý zakladatel tohoto časopisu mluví též o počátcích své vědecké kariéry a dotýká se i způsobu své práce. Prof. Zubatý mi jej napsal ve formě dopisu r. 1924, když jsem ho žádal o příspěvek pro litevský časopis »Krivulė«, jenž tehdy vydal československé číslo. Otiskuji jej níže a předesílám několik slov o jazycích baltských.

Společným názvem baltské jazyky se zahrnuje litevština, lotyština a jazyk pruský, vymřelý v XVII. století. Mají veliké množství shodných rysů a u národů jimi mluvících dlouho bylo živé povědomí téhož původu. V XIII. stol. pomáhali Prusové Litevcům jako svým rodákům, v XV. věku prohlašoval Litevec Vitold celé Prusy za svou otčinu, a když byli německými rytíři vyštváni ze své domoviny, přesídlili Prusové a Lotyši do Litvy jako do svého. Pruština, litevština a lotyština jsou jazyky velmi starobylé, a třeba mají literární památky pozdní (teprve od XVI. stol. po Kr.), stojí ve mnohém blíže původním poměrům prajazykovým než sama stará řečtina nebo jazyk staroindický. Jediné památky pruského jazyka jsou dva slovníky a tři překlady luterských katechismů. Ale přes chudobu pramenů a přes jejich vady dává pruština jazykozpytci materiál velmi cenný. Dějiny Prusů jsou dějinami jejich zániku. Antičtí spisovatelé je chválí jako nejšlechetnější mezi barbary. Byli pohostinním a pokojní, ale úporně se drželi pohanství. Křesťanů u sebe netrpěli z obavy, že jim země nedá úrody, stromy se nepokryjí ovocem, dobytek se přestane rozmnožovati, zřeknou-li se svých deivů, kauk a aitvarů. Proto, když první český biskup Vojtěch, vzdělaný v ideálech západoevropského křesťanství a nespokojený s poměry v Čechách, k nim přišel, aby je obracel na víru Kristovu, našel u nich smrt mučednickou (r. 997). Energičtější metody k propagaci křesťanství v Pobaltí volili ti, kteří je šířili mečem. Řád německých rytířů a řád bratří mečových, to byli hlavní »milites Christi« proti Prusům. Vzali jim všecko, náboženství, zemi, jazyk i jméno. Roku 1648 píše polský historik K. Hartknoch (Altes und neues Preussen), že není jediné vesnice, kde by všichni lidé rozuměli prusky.

Šťastnější byl osud Litevců. Ti nezašli v bouřích časů, nýbrž udrželi se podnes a dosáhli svobody tak dávno pozbyté. Také se těžce a pomalu poddávali novému náboženství, dlouho ctili svého Perkuna i celou hierarchii božstev jiných, zachovávali kult ohně a hadů, žili v mnohoženství a spalovali své mrtvé. V těžkých bojích za víru a bytí dospěla Litva i k vyšší formě vládní, k sloučení celé země pod žezlem jednoho vládce. V druhé polovici XIV. věku sahala říše litevská od moře Baltického až k moři Černému. Je zajímavé si připomenouti, že v rozhodné bitvě proti německým dobyvatelům u Tannenberka (roku 1410) stáli Čechové s Litevci pod týmiž prapory a měli nemalou zásluhu o její zdar. Když brzy potom musili naši předkové hájiti svého přesvědčení proti celému světu, usilovali o to, aby měli Litevce králem. Byl to Vitautas, poslední velká osobnost litevských dějin. Ten sám do Čech nešel, ale poslal k nám Zikmunda Korybutoviče, jehož Žižka uznal r. 1422 za nejvyššího správce země. Litevci se pak dostali do područí polského a byli po nezdařených revolucích polských rozděleni mezi mocné sousedy. Při třetím dělení Polska (r. 1795) připadla větší část Litvy k Rusku; menší části se dostalo Němcům, ale ti ji brzy odevzdali také Rusku (1814). Rusové nepřáli litevské kultuře a odpírali Litevcům jakoukoli politickou autonomii.

Také Lotyši houževnatě trvali při své víře, při svých obyčejích a jazyce. Zřízení řádu mečových rytířů (Schwertbrüder) roku 1204, aby šířili křesťanství v zemích baltských, bylo též pro ně počátkem dlouhého utrpení. Podnes se v lidových pohádkách čert jmenuje Vâciňš nebo Vâcietis = Němec. Proti nové víře šířené násilím se Lotyši zatvrzovali a ještě v XVI. století žili pohansky. Reformace je rozdělila: větší část musila přijmouti luterství, na jihovýchodě zůstali katolíky. V XVIII. věku připadly hlavní kraje lotyšské k Rusku. Poslední vévoda Kuronský měl potom panství náchodské v Čechách; kněžna v »Babičce« Boženy Němcové byla z jeho rodu.

Lotyšský jazyk je velmi blízký litevštině. Deklinace a konjugace lotyšská je jen pokročilejší fází stadia litevského; v hláskosloví však a v slovníce jsou podstatné rozdíly. Srov. lot. mâte ‚matka‘: lit. motė ‚žena‘, lot. vilks ‚vlk‘: lit. vilkas, prét. lot. augu, augi : lit. augau, augai ‚rostl jsem, rostl jsi‘, lot. sirds : lit. širdis ‚srdce‘, lot. dzîvs : lit. gývas ‚živ‘, gen. lot. lâča : lit. lokio ‚medvěda‘ atd. Litevština je jazyk velmi konservativní. Podle zachovaných zpráv lze souditi, že baltští národové po celá tisíciletí nezměnili podstatně svých sídel; aspoň 2000 let sídlí při dolním Němnu a Dvině. Tam dlouho žili opodál hlavních proudů evropské vzdělanosti, oddávali se lovu v lesích a rybářství na jezerech, mýtili houštiny, vzdělávali půdu a chovali dobytek. Tím byl vtištěn i jejich jazyku znak konservativnosti. Lotyši jsou kulturně vyspělejší, proto je též jejich mluva pokročilejší ve vývoji.

Srovnáváme-li mluvnici a slovník baltských jazyků s jazyky slovanskými, vidíme veliké podobnosti. Sta slov se shodují nejen v kořeni, nýbrž i v příponách a v rodě. Srov. tyto paralely česko-litevské: hlava / galva, ruka / ranka, brada / barzda, prst / pirštas, plíce / plaučiai, srdce / širdis, jedle / eglě, zrno / žirnis, oves / avižas, vrána / varna, kráva / karvė, železo / geležis, jezero / ezeras, zvěřina / žveriena, švec / siuvikis, krevní / kruvinas, milý / mielas, pnu / pinu, vedu / vedu atd. I v mluvnici jsou shody značné, na př. v skloňování (gen. sg. vlka / vilko, instr. sg. synem / sunumi, kamenem / akmenimi), v časování (inf. vésti / vèsti, znáti / žinoti a j.), dále v skladbě (genitiv záporový, některé vazby dativní a instrumentálové). Ale jsou také rozdíly, hlavně u sloves a v slovníce. I pro nejběžnější věci jsou pojmenování zcela odchylná, na př.: bůh / dievas, člověk / žmogus, otec / tèvas, tělo / kunas, ústa / burna, vlasy / plaukai, kůň / žirgas, vůl / jautis, pes / šuo, ryba / žuvis, řeka / upè, moře / jurès, mléko / pienas, starý / sènas, dobrý / geras, zlý / piktas, veliký / didis; míti / turèti, dělati / daryti, ležeti / gulèti, jísti / valgyti a j. Se zřením k těmto jazylkovým faktům se soudí, že Slované a Baltové byli po rozchodu z indoevropské pravlasti po nějakou dobu jedním národem (asi v druhém tisíciletí př. Kr.), ale pak se na dlouhý čas rozešli.

Hlubší poznávání jazyků baltských přispívá značně k náležitému proniknutí v stavbu jazyků slovanských. Oddané služby, jež prof. Zubatý vykonal pro lotyštinu a litevštinu, přinesly ovoce i slavistice a zvláště jazyku českému.

Tolik jsem měl za nutné pověděti úvodem k dopisu, jejž nyní otiskuji.

Na Král. Vinohradech 22. září 1924.

Milý pane doktore!

Přál jste si, abych Vám poslal několik slov o tom, jak se stalo, že jsem se obíral dosti podrobně jazykem litevským a lotyšským. Nerad Vašemu přání vyhovuji; nerad mluvím o sobě a leckterá podrobnost mi již dávno vyšla z paměti, ale budiž.

Vlastně bych měl začíti již dobou studií na gymnasiu. Studoval jsem na městském reálném gymnasiu v Praze na Malé straně, kde jsme měli — vedle jiných dobrých učitelů — výborného učitele řečtiny, prof. dra Bohdana Jedličku. Ten již tenkrát si všímal i srovnávacího jazykozpytu a rád srovnáváním s jazyky nám známými, latinou, češtinou, němčinou, osvěžoval i prohluboval měrou na střední škole možnou učení jazyku řeckému. Tento náš učitel byl příčinou, že jsem se odhodlal na universitě studovati klasickou filologii a nezapomínati při tom srovnávacího jazykozpytu. Štěstí mi přálo. Když jsem po maturitě r. 1873 vstoupil na pražskou universitu, četl právě prof. Alfred Ludwig počátky jazyka staroindického a nový docent český Leopold Geitler, který se byl právě vrátil z vědecké cesty po Litvě, mluvnici litevskou. Obě tyto přednášky jsem si vedle obligátních přednášek jiných zapsal a pilně navštěvoval. Geitler, který již roku 1874 byl povolán jako profesor slavistiky na novou universitu záhřebskou († 1885), měl na litevštinu kromě mne několik posluchačů; byl mezi nimi m. j. Vladislav Škorpil, který brzy potom odešel do ruského semináře v Lipsku a pak působil na Rusku, kde pracoval zejména v klasické archeologii (také já měl jíti do ruského semináře, do něhož tehdy vstoupilo dosti hojně kolegů Čechů, ale nechtělo se mi do ciziny), a Karel Vorovka, již tehdy profesor učitelského ústavu v Praze. Přednášky Geitlerovy a jeho spisy byly prvním pramenem mé znalosti litevštiny; ze spisů to byla zejména »Fonologie starobulharštiny se zvláštním zřetelem k litevskému jazyku« (1873), v níž se hlásky slovanské důsledně srovnávaly s litevskými, a »Litauische studien« (1875), jež západní Evropě přinesly zejména první ukázky z nejstarších spisů litevských a z nářečí polskolitevských. Vedle toho jsem si ovšem brzy pořídil i Schleichrův Handbuch der litauischen Sprache s čítankou a pídil se, kde jsem mohl, po jiných pramenech ku poznání litevštiny, kterých ovšem bylo tenkrát vůbec a zvláště u nás velmi poskrovnu. Rozumí se, že jsem se ohlížel také pilně po literatuře věnované litevštině; i lotyštinu jsem podle Bielensteinovy mluvnice studoval již jako universitní student, i pruštinu podle Nesselmanna.

Hlavním studiem mi byla vlastně klasická filologie; studoval jsem i tu horlivě, horlivěji než obyčejní klasičtí filologové, četl jsem pilně klasiky, excerpoval zajímavé články z vědeckých časopisů atd. Ale je pravda, že čím dále tím více času mi zabíral srovnávací jazykozpyt s jazykem staroindickým, mimo nějž jsem si hleděl zvláště litevštiny a jazyků slovanských, především jazyka církevního. To, a také hudba, jíž jsem dost času věnoval, bylo příčinou, že jsem se nedostal hned po absolvování ke zkouškám z klasické filologie, ač jsem měl ovšem úmysl státi se středoškolským učitelem. Přišly horší věci, choroby, chudokrevnost, nervosa, a brzy i tuberkulosa, s níž se můj po rodičích zdravý organismus rval skoro 4 léta (poslední chrlení krve bylo 1883 několik dní před filosofickým rigorosem). Ale pracoval jsem, jak jsem mohl. Odhodlal jsem se dělati místo zkoušek doktorát a pokusiti se o habilitaci. Věděl jsem, že disertace musí býti mým doporučením, a proto jsem jí věnoval mnoho času i práce (byla to rukopisná »Studie o metrické podobě védských hymnů«. Odevzdal jsem ji, myslím, že v květnu 1883.

Zase mi přálo štěstí jako 1873. V květnu — nevím již, zdali před odevzdáním či po něm — náhle zemřel první profesor jazykozpytu a staroindského jazyka Alois Vaníček a šlo o jeho nástupce. Pomýšlelo se již při dělení university na Ludwiga, Němce, ale spravedlivého, který uměl i psal také česky. Měl prý dosti chuti, ale zmařil to tehdy Geitler, který by se byl rád vrátil do Prahy. Geitler naléhal na Ludwiga, svého učitele, aby mu nestál v cestě a dobrák Ludwig povolil; ale Geitler sám si pokazil vše svým trochu prudkým vystupováním (byl trochu impetuosní) a tak se sáhlo tenkrát k Vaníčkovi. Tu 1883 jsem se ukázal já, o němž nikdo nevěděl; bylo to v samých počátcích samostatného života české unievrzity. Má disertace udělala dosti dobrý dojem, zeptali se na mne Ludwiga, a tak se stalo, že mne Kvíčala, tehdy ve věcech universitních všemohoucí osoba, sám vyzval, abych se habilitoval. A to se pak stalo 1885. Ale trochu jsem odbočil od litevštiny.

Litevštiny jsem si hleděl stále jako vůbec jazyků baltských. Nebyla to jen důležitost těchto jazyků pro slovanštinu, byla v tom i sympatie Čecha, synka národa utlačovaného, k nárůdkům ještě více utlačeným, oloupeným i o svou minulost, přítomnost, a jak se tehdy zdálo, i o svou budoucnost. Ukazovali se po Geitlerovi i jiní, zvl. Bezzenberger, jazykozpyt si všímal stále více litevštiny a já pilně vše sledoval. Sledoval jsem i národní snahy Litevců i Lotyšů. S radostí jsem čítal Auszru, jako filolog, který v ní nalézal pod spisovnou formou, zvláště po stránce slovníkové a skladebné, obohacení toho, co znal na př. z Schleichra a Kurschata, i jako přítel buditelských snah litevských nadšenců. Auszra nebyl první litevský časopis, jejž jsem poznal; před tím jsem s velikým úsilím sehnal časopis »Pakajaus Paslas«, protestantský, silně pietistický list z pruské Litvy, který mne neuspokojoval jazykem ani obsahem. Po Auszře jsem čítal časopis Varpas, kupoval jsem si i knížky litevské, jež litevští vlastenci tiskli v pruské Litvě (v Tylži) a v Americe a podloudně šířili v polské Litvě. V letech devadesátých, již jako profesor, seznámil jsem se také s rodilým Litevcem; jmenoval se Júzapas Angrabas (psal se někdy také Angrabaitis). Byl to knihař a papírník, který obchodoval zvláště se svatými obrázky (ovšem katolickými; byl z gubernie augustowské). Mé jméno poznal jako jméno cizího abonenta litevských časopisů; byl to horlivý vlastenec, nepřítel židů (bjaurybè jim říkal) a Rusů, byl také šiřitelem zapověděného litevského kontrabandu (snad proto se pak usadil v Krakově). Měl obchodní styky se smíchovským chromolitografickým závodem Vil. Picka (Pick), proto byl tehdy také v Praze a při tom asi 3—4krát mě navštívil. Mluvil i dopisoval jsem si s ním litevsky a mám od něho na památku skvostně vázaný exemplář básně »Terp skausmu i Garbę« (paraszè St. Garrys) z r. 1895. Byl s ním jednou také mladý kněz litevský Adomas; byli jsme všichni tři na Smetanově Tajemství a Prodané, skoro se slzami v očích a s upřímnou závistí velebili tu všecku krásu a nápis »Národ sobě«, Tauta del savęs, jak to překládali. Angrabas, o němž již dávno nevím, kam se poděl, byl jednou také na jedné mé universitní přednášce o litevské mluvnici; měl náramnou radost, že se u nás učí o jeho jazyce (však také na té básni mi v připsaném věnování dal titul Mokytojui lietuviškos kalbos Pragos Universitete, a když jsme šli z Klementina, byl samé labai gerai. A já měl z jeho radosti větší radost, než bych byl mohl míti z nějakého pochvalného dekretu. Od Angraba jsem poznal jak takž litevskou výslovnost, zejména pokud se týká těch intonačních rozdílů. Jednou si ode mne také vyžádal trochu mé hudby (sám hrál trochu na klavír, aspoň se dovedl doprovázeti prostými akordy při zpěvu litevských písní). Harmonisoval jsem před lety trochu lidových písní, totiž dělal k nim klavírní průvod; byly to zejména písně moravské, některé české, a také dvě litevské. Jednou jsem mu je zahrál a zazpíval, a líbily se mu; musil jsem mu je i s průvodem opsat a byly pak otištěny v časopise Apžvalga. Čísla, v nichž byly otisky, mi poslal, mám je někde.

A ještě s jedním Litevcem jsem se setkal. Trochu divně. V době rusko-japonské války u Prahy zatkli muže mladého (bylo mu tuším něco k třicítce) pro potulování. Mluvil jazykem, kterému nikdo nerozuměl; vyrozuměli jen něčemu jako Rusija nebo jak to říkal. Přišel ke karlínskému okresnímu soudu a tam zavolali nebožtíka Pateru z Musea jako ruského tlumočníka. Patera na něj po rusku, po polsku, ale marně. Na štěstí měl při sobě modlitební knížku s udáním místa tisku »Vilniuje«. Patera z toho poznal Litevce a já jeho přičiněním jsem se ad hoc stal litevským tlumočníkem. Šel jsem se informovat do Karlína, oč jde, a pak jsem šel k přelíčení, vyzbrojen Kurschatovým slovníkem. Delinkvent byl chudák, patrně dobrák od kosti; uměl jen litevsky, ale to byla litevština opravdu krásná a zvučná. Podle návodu soudcova — byl to náhodou bratr prof. Jakubce — jsem se hleděl dověděti všeho, čeho bylo třeba. Ukázalo se, že Litevec, jehož jméno jsem dávno zapomněl, utekl z domova přes hranice Pruska, protloukl se celým Německem až do Saska, odtud do Čech, až ho v karlínském okresu zadrželi. Něco na cestu měl, když došlo, prosil a všude našel dobré lidi. Státní zástupce po výslechu ustoupil od žaloby, chudák odsouzen nebyl, ale byl poslán na hranice, aby byl vydán ruským úřadům. Já jsem ovšem musil přisahat, že budu věrným tlumočníkem, musil jsem litevsky i česky napsati své otázky i delinkventovy odpovědi a dostal jsem i honorář, po srážce kolkovného něco k 5 korunám. To jsem dal tomu ubožáku. Měl radost, chtěl mi líbat ruku, ale ještě větší radost měl, když tak daleko od domova slyšel a mohl povídat po litevsku.

To jsou asi věci, které by Vás mohly zajímat. Poslední Litevec, s kterým jsem se setkal, a zároveň první po onom uprchlíku, byl pan vyslanec Zaunius, který mě v Akademii poctil návštěvou a na jehož recepci jsem byl v den litevského národního svátku. Že osvobození národů litevského a lotyšského i mne naplnilo radostí a že jim přeji největšího štěstí a plného národního rozkvětu, nemusím psáti. Svému přátelství k Litevcům jsem mohl před lety dáti i zřejmý výraz způsobem, kterého bych se byl sotva nadál, článkem novinářským. R. 1899 — pamatuji se na toto číslo, protože jsem v tom článku užil běžného tenkrát výrazu fin de siècle — mě vyzval prof. Masaryk, nynější president naší republiky, abych napsal něco o Litevcích pro vídeňský časopis »Zeit«, s nímž jako časopisem přejícím života i národům neněmeckým byl prof. Masaryk v přátelských stycích. Napsal jsem článek, v němž jsem zejména mluvil o novodobých snahách Litevců, dobýti si základů nutných ke skutečnému národnímu životu, a o neprozíravosti carského Ruska, jež trestá účastenství Litevců v revoluci r. 1863 tím, že jim odnímá i nejprimitivnější potřeby osvětového života. Článek jsem odevzdal prof. Masarykovi a on redakci »Zeitu«; byl prý vytištěn, p. Angrabas mi o něm psal, ale nikdy jsem ho neměl v rukou.

To je hrst vzpomínek, která Vám snad postačí. Snad v nich najdete trochu stařecké povídavosti; jakáž pomoc, sám jste jí poskytl příležitosti.

Se srdečným pozdravem Váš Zubatý.