Cesty a památky

25. června 2014

Ráno vyrážíme z Rigy od naší hostitelky Haliny a čeká nás 250 kilometrů dlouhá cesta po hlavní silnici A6 podél největší lotyšské řeky Daugavy až na samotný jihovýchod země, do metropole Latgalska, města Daugavpils. Název znamená doslova hrad na Daugavě a tahle krásná řeka nás bude provázet po celou dnešní cestu.

Daugava je hlavní lotyšská řeka, pro kterou máme pouze lotyšký název Daugava. V Rusku se ale jmenuje Západní Dvina, v Bělorusku Dzvina a polsky se jmenuje Dźwina. Pramení ve Valdajské vrchovině v Rusku ve Smolenské oblasti a než se dostane do Lotyšska, protéká ještě napříč severními oblastmi Běloruska. Celkově měří 1020 kilometrů, z čehož celá jedna třetina (352 km) připadá na Lotyšsko. V Lotyšsku také ústí do Rižského zálivu Baltského moře. Povodí Daugavy má rozlohu 87 900 km².

Jakmile jsme vyjeli z Rigy, vody Daugavy byly spoutané Rižskou přehradou (Rīgas ūdenskrātuve) s hydroelektrárnou (Rīgas hidroelektrostacija, Rīgas HES) z let 1966-74, která je nejen zdrojem elektrické energie pro hlavní město, ale i zásobárnou pitné vody. Za 10 metrů vysokou hrází se doširoka rozlévají vody 5 kilometrů dlouhého přehradního jezera, které zaplavuje plochu o rozloze 18,9 km². Zaplavením údolí vzniklo několik ostrovů a nás zajímá jeden z nich, ostrov sv. Meinharda (Svētā Meinarda salu) nedaleko městečka Ikšķile, původně zvané Ukskull. Na místním informačním centru jsme měli dopředu domluvený převoz na ostrov, ale jak nám řekla vedoucí infocentra Agneta Briģe, z důvodu pracovní neschopnosti převozníka se bohužel na ostrov dnes nedostaneme. Míříme tedy společně alespoň na břeh řeky (přehrady) abychom si prohlédli, co je vidět takto na dálku. Na nízkém ostrově zhruba uprostřed vodní plochy jsou totiž zříceniny nejstaršího lotyšského kostela zasvěceného sv. Jiří. Ten nechal postavit první katolický misionář, který šířil křesťanství v této zatím stále ještě pohanské části Evropy, jménem Meinhard. Narodil se v Německu asi v roce 1127, o jeho mládí ale nic nevíme. Později se stal augustiniánským kanovníkem v klášteře Zögeberg v Holštýnsku a před odchodem do Livonska je zmiňován jako kaplan v Lubeku (Lübecku). Na místo dorazil kolem roku 1180 a v roce 1184 postavil první dřevěnou kapli. Jelikož místní obyvatelé neuměli stavět z kamene, pozval v roce 1185 stavebníky až ze švédského ostrova Gotland, kteří zde postavili první opevněný kamenný kostel na území Lotyšska. Ten je také nejstarší kamennou stavbu v baltských státech vůbec. V roce 1187 se Meinhard stal prvním livonským biskupem a diecéze Uxkull byla papežem Klementem III. oficiálně potvrzena 25. září 1188 (v roce 1202 byla pak přenesena do Rigy). Meinhard zemřel 12. října 1196 a byl pohřben v kostele v Ikšķile, ale ve 14. století byly jeho ostatky přeneseny do Rižského dómu (Rīgas Doms) Panny Marie, kde jsou uloženy dodnes. Dne 8. září 1993 papež Jan Pavel II. na své apoštolské cestě do Lotyšska uznal Meinharda za prvního patrona země a kanonizoval ho. Samotný kostel měl velmi tragický osud. Z roku 1550 se zachovala stížnost šlechtice Teodorse Šluknigse, který upozorňuje na špatný stav kostela, který je třeba opravit. Na počátku 17. století byl ale pobořen za rusko-švédské války (1610-17), zásluhou švédského krále Gustava II. Adolfa však byl v roce 1630 opraven. Během dalšího konfliktu si v roce 1656 zřídili vojáci ruského cara Alexeje I. Michajloviče v kostele sklad munice a celý ho poničili. Po odchodu ruské armády probíhaly rozsáhlé opravy, ale během Velké severní války (1700-1721) jednotky Petra Velkého znovu kostel vypálily. Ten se dočkal opravy a v roce 1754 byl znovu vysvěcen, poslední velká přestavba se uskutečnila v letech 1879-81 pod vedením prvního rižského městského architekta Johanna Daniela Felska. Bohužel během 1. světové války byl kostel v roce 1916 zničen německými vojáky a již nebyl obnoven. Před napuštění Rižské přehrady stál kostel na břehu Daugavy, později byly ruiny ponechány svému osudu. Až v letech 2000-2 byly konzervovány a zastřešeny proti nepřízni počasí, byl doplněn kamenný oltář od sochaře Janise Karlovse a vztyčen 10 metrů vysoký železný kříž. Na ostrově sv. Meinharda se dnes konají svatby a křty. Zajímavostí je, že když v létě poklesne hladina v nádrži, lze se ke kostelu dostat suchou nohou po bývalé silnici, která je dodnes lemována pařezy dávno pokácených stromů.

Když jsme si ostrov prohlédli alespoň ze břehu (jak by se hodil takový dron, který bychom k ostrovu vyslali), pokračujeme proto proudu Daugavy k další přehradě. Tou je Plavinská přehradní nádrž (Pļaviņu ūdenskrātuve) s vodní elektrárnou (Pļaviņu HES) u městečka Aizkraukle, které míjíme po obchvatu. Přehrada byla vybudována v letech 1961-66 a je dodnes největší vodní elektrárnou v Baltských státech. Výška stěny je 40 metrů a délka zatopeného území činí až 19 kilometrů. Je to od Rigy v pořadí již třetí přehrady celé kaskády, prostřední Kegumskou přehradu jsme minuli, neboť tam není pro nás nic zajímavého. Na Plavinské přehradě se zastavíme u městečka Koknese s krásně položenou zříceninou hradu (Kokneses pilsdrupas). Ten byl postaven původně na 30 metrů vysoké skále, 45 metrů nad soutokem řek Daugavy a Pērse (ve středověku zvané Kokna), ale po napuštění Plavinské přehrady se ocitl na stejné úrovni s vodní hladinou. Asi jako u nás zámek Orlík. Když došlo k zatopení údolí, zmizely také v Lotyšsku poměrně vzácné skalní stěny na březích a také četné peřeje a skalní prahy. Překvapení nám cestou k hradu připravila naše navigace, která jaksi nereflektovala, že přes řeku Pērse není most, a zavedla nás nejprve po asfaltové silnici a pak už jen po písčité cestě (no byli jsme trochu nervózní) na břeh přehrady přímo proti hradu. Protože ale z tohoto místa byl moc hezký výhled na zříceninu, ani jsme se nezlobili. Takže jsme si vše zadokumentovali a vrátili se zpátky na hlavní silnici, po které jsme to objeli a přijeli k hradu po jediné možné přístupové cestě. Tady se nás ujímá průvodkyně Ērika Gailāne, která nám povyprávěla něco o historii. Koknese patří k nejstarším sídlům v Lotyšsku, písemně je poprvé doloženo v kronice německého letopisce Henricha Livonského (Heinrich von Lettland) již v roce 1205 jako Kokenhusen (podle řeky Kokny), kdy zde již existovala osada a dřevěná pevnost na ochranu vodní cesty po Daugavě a také centrum samostatného Kukenojského knížectví, existujícího ve 12. a 13. století. V tom roce totiž postoupil kníže Vjačko (rex Vesceka de Kukenois) území prvnímu rižskému biskupovi Albertovi a ten nechal v roce 1209 vystavět na místě dřevěného hrádku hrad kamenný, určený k obraně východních hranic Livonska. Ještě ani nebyl hrad dostavěn a již ho neúspěšně oblehli sousední Aukčtaitci (dnes Litva) a později i vojska z Novgorodu. Výnosem papeže Urbana IV. z roku 1255 byl hrad Koknese potvrzen jako majetek rižského arcibiskupství. Za své sídlo si ho zvolil v roce 1397 arcibiskup Johan V. z Wallenrodtu (Johannes von Wallenrodt). Důležitou roli sehrál hrad při obraně Livonska po vypuknutí tzv. livonské války s Moskevským carstvím v roce 1558, kdy se car Ivan IV. Hrozný snažil proniknout novými cestami k Baltu. Po zániku Livonska v roce 1561 připadl hrad k Polsko-litevské unii, ke které patřil až do polsko-švédských válek, kdy ho v roce 1621 obsadil švédský král Gustav II. Adolf. Tehdy se Koknese stalo správním centrem jednoho ze čtyř švédských regionů na území dnešního Lotyšska. Výhodná poloha hradu způsobila, že se stal opakovaně centrem zájmů expanzivního Ruska. Car Alexeej I. Michajlovič hrad obsadil v letech 1656-61 a na důkaz svého vítězství ho přejmenoval na Dmitrijev. Poté se Koknese opět vrátilo do švédských rukou, v roce 1687 byl v městečku otevřen luteránský kostel a v roce 1688 první škola s výukou v lotyštině. V červenci roku 1701 došlo na hradě k výbuchu střelného prachu, který ho proměnil ve zříceninu, a od té doby nebyl již nikdy obnoven. Na tom se nic nezměnilo ani poté, co po skončení severní války připadlo toto území v roce 1721 k Ruskému impériu, kterému patřilo až do roku 1917. Hrad byl vystavěn z vápence a velkých valounů na půdorysu trojúhelníku, tvořený dvěma velkými paláci, přimknutými k sobě v ostrém úhlu. Tloušťka zdiva činí na vnějších stěnách paláců 4 metry, na vnitřních stěnách do nádvoří 2 metry. Opevnění hradu doplňovalo původně pět věží, z kterých se ale dochovaly pouze dvě v čele dispozice a z ostatních jsou viditelné pouze základy. Na šíji ostrožny se kromě štítové hradby také dochovaly zbytky mohutných valů, postavených při zesílení opevnění v 17. století.

Hrad i jeho okolí jsou pochopitelně opředeny mnoha pověstmi. Jedna z nich sem přivádí novomanžele, kteří k oknu v západním paláci přinášejí svoje svatební květiny. Vypráví totiž příběh o velké lásce, odehrávající se někdy v 15. - 16. století. Dcera majitele hradu Kaila byla velice krásná a její otec se těšil, jak ji jednou výhodně provdá za německého boháče. Jenže jak to tak bývá, Kaila se zamilovala do pohledného zahradníka Artura, který se pochopitelně zamiloval do mladé šlechtičny také. Kaila ho prosila, aby spolu uprchli, protože otec jistě nebude s jejich láskou souhlasit, ale Artur byl čestný muž, nesouhlasil s útěkem a pánu hradu řekl pravdu. Ten se tak rozlítil, že prý začal plivat zelený oheň. Zahradníka uvrhl do vězení a dceru uvěznil ve věži s tím, že až přijde k rozumu, provdá se podle jeho vůle. No a jelikož rozum se nedostavoval, rozhodl se ke krutému činu. Artura nechal přivázat ke kolu od vozu a spustil ho ze skály k řece. Když to Kaila uviděla, v zoufalství se vrhla z okna věže a oba milenci se tak ve smrti zase setkali ve vodách pod hradními zdmi.

Pokračujeme v cestě a asi 150 kilometrů od Rigy přijíždíme do osmého největšího lotyšského města Jēkabpils (27 000 obyvatel). Dnes se rozkládá po obou březích řeky Daugavy, ale tak tomu je teprve od roku 1962. Tehdy došlo ke sloučení vlastního Jēkabpilsu na levém břehu s menším Krustpilsem na břehu pravém. A jak se dostáváme stále více do východních oblastí Lotyšska, přibývá ruskojazyčného obyvatelstva. Konkrétně v Jēkabpilsu žije 28 % Rusů, což vytváří určité etnické napětí. Určitě zajímavou informací je to, že se ve městě v roce 1684 narodila Marta Helena Skowrońska, pozdější manželka imperátora Petra I. Velikého, známá jako ruská carevna Kateřina I. Alexejevna. Naše zastávka zde se ale týká zmíněného kdysi samostatného města Krustpils. Jeho název je lotyšským překladem původního názvu, který zněl Kreutzburg, tedy Křížový hrad. Hrad (Krustpils pils) byl založen v roce 1237 jako nejvzdálenější hrad na Daugavě za druhého rižského biskupa Mikuláše z Nauenu. Jeho hlavním posláním byla ochrana dálkových obchodních cest vedoucích do východní Evropy. V roce 1557 město i hrad dobyl ruský car Ivan IV. Hrozný a tato ruská agrese přiměla obyvatele města požádat o pomoc polského krále Zikmunda II. Augusta. Ten město s hradem získal zpět a začlenil ho do Livonského knížectví, které se stalo v roce 1561 součástí Polsko-litevské unie (Království polského a Velkoknížectví litevského). Král Štěpán Báthory (mimochodem strýc „čachtické paní“ Alžběty Báthoryové), pak daroval Krustpils v roce 1585 plukovníkovi polské armády, hraběti Mikuláši z Korffi, jehož potomci pak spravovali již jako baroni zdejší kraj až do 20. let 20. století. Ti také přestavěli na počátku 18. století původní hrad na barokní zámek a na podzim roku 1771 v jeho zdech hostili známého ruského vojevůdce Alexandra Vasiljeviče Suvorova, který se jako jeden z nejlepších stratégů v dějinách vojenství proslavil tím, že z asi 60 klíčových bitev žádnou neprohrál. Na počátku 19. století byl zámek naposledy výrazněji přestavěn za Mikuláše X. z Korffi podle návrhu jeho dvorního architekta Johanna Davida Šulce. Z této přestavby se zachoval i rodový erb nad hlavním vchodem z nádvoří. V interiéru se dočkal zámek historizujících úprav ve 2. polovině 19. století za Mikuláše XII. Během 1. světové války zámek nijak výrazněji neutrpěl, ale po vzniku 1. Lotyšské republiky byl v roce 1921 předán Ministerstvu obrany. To zde nechalo ve 30. letech 20. století zřídit kasárna. Na počátku druhé světové války byla v zámku umístěna 126. střelecká divize Rudé armády, ale v červnu roku 1941, když Němci obsadili Lotyšsko, zde byla umístěna nemocnice, která se v roce 1944, po ústupu Němců, stala sovětskou. Po skončení války se byl umístěn přísně střežený sklad vojenských vzdušných sil SSSR a sídlo 6. leteckého pluku dálkového průzkumu. Když v roce 1994 armáda zámek opustila, byl předán ve zdemolovaném stavu Jēkabpilskému historickému muzeu. Od roku 1997 probíhá postupná rekonstrukce zámku a obnova jednotlivých pokojů podle dochované fotodokumentace. Nás se ujala průvodkyně Ieva Berķe, která nám ukázala, co se již podařilo realizovat. Především to byla opravená branská věž, která pochází z některé z přestaveb v 16. století. Ta dnes slouží jako vyhlídka na údolí řeky Daugavy, město Jēkabpils a nedaleký empírový luteránský kostel z roku 1818. Zajímavá byla i prohlídka gotických sklepů, které jsou sklenuty těžkou křížovou klenbou, již obnovených pokojů a část expozice, věnovaná agitačním plakátům a dalším materiálům ze sovětského období.

Zajímavostí je, že na zámku byl natáčen melodramatický sovětský sedmidílný seriál Dlouhá cesta v dunách z let 1980-81, který sice umělecky, ale tendenčně zobrazuje život v Lotyšsku v letech 1939-70 (v současnosti je považován za seriál plný lži, který uráží lotyšský národ).

Se zámkem je pochopitelně spojeno i několik legend. Podle jedné z těch morbidnějších, která se váže k samotným počátkům stavby, se rytířům nijak nedařilo vybudovat pevnost na zvoleném místě. Bez ohledu na to, kolik zdí a do jaké výšky je přes den postavili, čert je vždy v noci rozmetal a ráno nalezli pouze základy. Rytíři to zkusili modlitbami, odříkáním, vysvěcením místa, nic ale nebylo platno. Až jim jedna vědma poradila, že čerta si nakloní pouze lidskou obětí. A tak se smluvili, jednoho z dělníků opili a zazdili ho do zdí věže. A opravdu, od té doby přestal čert řádit a hrad mohl být dostavěn.

Naše další zastávka je v městě Līvāni, které leží v deltě řeky Dubna, respektive na jejím soutoku s Daugavou. Līvāni se poprvé připomínají jako řemeslné centrum Jersického knížectví v 11. století. Až teprve v roce 1533 je použito pro název sídla jméno Livenhof (Lívův dvůr) a v roce 1677 se jejich majitelem stává polský šlechtic Leonard Pokidź. Ten v roce 1678 nechal postavit na břehu řeky první katolický kostel. V roce 1824 pak byl Livenhof povýšen na městys a v roce 1869 zde byla otevřena první veřejná lékárna. V roce 1897 zde žilo na 3 000 obyvatel (v současnosti okolo 9 000 obyvatel), převážně římskokatolického vyznání, část obyvatel tvořili Židé. Současný název získalo Līvāni po vzniku Lotyšské republiky v roce 1918 a v roce 1926 bylo povýšeno na město.

My sem ale nemíříme za historií nebo kulturními památkami. Līvāni bylo přes celé jedno století spojováno s výrobou skla a pojem „Lívánské sklo“ (Līvānu stikla) dodnes budí u mnoha lidí respekt. No není se čemu divit, když zdejší závod kdysi chrlil skleněné produkty do celého Sovětského svazu a Līvāni se přezívalo „Skleněné město“. Počátky zdejší sklářské tradice spadají až do roku 1887, kdy zde otevřel první dílnu obchodník Julius Fogess z nedalekého Dünaburgu (dnešní Daugavpils). Tato první dílna měla tři pece na tavení skla a zaměstnávala na 205 sklářů. V roce 1903 ale přišel první bankrot a Fogess prodává sklárnu charkovskému obchodníkovi Michailovi Jasnému a zemědělskému podnikateli Vladimíru Bortkevičovi. Ti založili akciovou společnost s názvem „Glass and Cork Production of Livenhof“ a postupně modernizovali a rozšiřovali výrobu tak, že v roce 1913 zaměstnávali přes 500 lidí a stali se největším producentem skla v celé oblasti. Zkázu ale přinesly válečné události 1. světové války, kdy byla v roce 1916 sklárna zničena. Po vzniku Lotyšska ale byla výroba obnovena v nově založené akciová společnost „Latvijas stikls“, jenže ani té se příliš nedařilo. Ačkoliv zaměstnávala okolo 400 lidí, v roce 1926 se ocitla v insolvenci. Přežívala ještě do roku 1931, kdy musela být sklárna uzavřena společnost zlikvidována. Následné vojenské události jakékoliv obnovení výroby neumožňovaly, takže až v roce 1944 Artur Bucenieks a Peteris Klibais dali dohromady partu bývalých sklářů a pomalu začali s obnovou výroby. V 50. letech byla továrna modernizována, a kromě užitkového skla se zaměřila se na výrobu lahví a flakonů. V roce 1961 se stal ředitelem Janis Zosin a pod jeho vedením se v průběhu několika desetiletí stala sklárna špičkovým podnikem, který se zaměřoval i na umělecké sklo a zaměstnával odborníky mnoha profesí. V roce 1980 sklárna zaměstnávala již 1250 zaměstnanců a její produkty se exportovaly do všech republik tehdejšího Sovětského svazu. V následujícím roce pak byla dokonce spuštěna výroba broušeného olovnatého křišťálu podle zkušeností získaných v tehdejším Československu. Po rozpadu Sovětského svazu se ale sklárna začala opět potýkat s problémy, její vedení neumělo dostatečně rychle reagovat na nové výzvy a odbyt výrobků mimo bývalé trhy. Koncem 90. let 20. století byla ukončena umělecká tvorba a firmu už nedokázalo zachránit ani spojení s německou společností „Herner Glass“ v roce 2001. Výrobu se nepodařilo nastartovat a v roce 2009 byl podnik definitivně uzavřen.

Dnes celou tuto slávu připomíná Centrum umění a řemesel Latgalska (Latgales mākslas un amatniecības centr), jehož součástí je Lívánské muzeum skla (Līvānu stikla muzejs), otevřené v roce 2003. Zde se nás ujala vedoucí celého centra Ilze Griezāne, která nám představila kolekci zhruba 4 000 unikátních výrobků zdejší sklárny. K vidění jsou zde i dokumentární fotografie a filmy a také umělecká dílna, kde se realizují workshopy s ukázkou foukání a následného zpracování skla. V prohlídce jsme s ní pokračovali do historické expozice latgalských řemesel, která je výsledkem mnohaleté práce zdejších etnografů. Ti se vydali do celé oblasti, aby zmapovali téměř vymizelé tradice, které bylo třeba znovu popsat a posléze obnovit. Nezaměřili se ale pouze na tradiční stavitelství nebo oděvy, ale také na kulinářství, výrobu z keramiky, dřeva a dalších materiálů. Vznikla tak unikátní databanka informací, z které v moderně uspořádaném muzeu mohou čerpat inspiraci všichni příchozí. Expozici zdobí i nejdelší pásek liervardského typu (Lielvārdes josta, součást národního kroje) o délce 94 metry, utkaný po získání samostatnosti na Sovětském svazu s neobyčejnou láskou a odhodláním umělci z celé země.

Muzeum v Līvāni je posledním místem, které navštívíme do cíle naší dnešní cesty, tedy druhého největšího města Lotyšska Daugavpilsu. Zbývá nám pouze 60 kilometrů, které absolvujeme v pohodě a už se těšíme na další dobrodružství, tentokrát ve velmi svérázném kraji Latgalsko.