Cesty a památky

20. června 2014

Do národního pargu Gauja, kterému se přezdívá, jak už jsem včera psal Vidzemské Švýcarsko, jsme se s Halinou vydali druhý den znovu. Minuli jsme po silnici E 77 Siguldu a zamířili do rozkošného městečka Līgatne o dalších 20 kilometrů dále. Některá místa z dnešního dne jsme již také navštívili v roce 2001, ale Līgatne mezi nimi nebylo, protože sem se nedá dostat vlakem a autobusové spojení jsme tenkrát žádné neobjevili. Je to sem z Rigy pouhých 70 kilometrů a najednou jste zase jako v jiném světě. Včerejší Sigulda s okolními hrady má takový turistický a lázeňský ráz. Tady je to zapadákov první třídy, ale skutečně nádherný. V Līgatne a okolí na nás dýchla skutečná atmosféra lotyšského venkova, umocněná trochu tím, že pršelo, takže to ještě podtrhlo takovou tu melancholičnost zdejší krajiny. Bohužel nám to ale zkomplikovalo natáčení, co se dá dělat, jedna reportáž prostě bude celá na dešti.

V Līgatne nás čekala Anda Andrušaite, inspektorka ochrany přírody národního parku Gauja, a s tou jsme se vydali na exkursi po místních zajímavostech. Městečko, ve kterém žije asi 1300 obyvatel, leží na říčce Līgatne, která mu dala jméno, a která se nedaleko odsud vlévá do řeky Gauja. Līgatne je 31 kilometrů dlouhá říčka, na svém toku má spád 177 metrů (pramení ve výšce 206 m. n. m.), je tedy nejrychleji tekoucí (chtělo by se říci nejdivočejší) řekou v Lotyšsku. Městečko vzniklo v 1. polovině 19. století jako zázemí pro zaměstnance papírny (Līgatnes papīrfabrikas), kterou v roce 1814 založili rižští podnikatelé Konrād Just Štroh a Kārl Kiber, právě díky průzračně čisté vodě v potoku. Papírna mimochodem dodnes funguje. V té době také současně s domy vznikla soustava sklepů vytesaných v měkkých pískovcových skalách, které jsou dnes asi největší turistickou atrakcí přímo ve městě. Většina z nich je volně přístupná, v některých jsou stále funkční sklepy a jeden byl upraven na vinárnu, byť pití vína v Lotyšsku nemá zdaleka takovou tradici, jako u nás (o vínu si povíme víc později ve městě Sabile). V opuštěných sklepích pochopitelně hnízdí netopýři a mnoho dalších chráněných živočichů. Sklepy jsou přístupné pomocí bytelných chodníků a připomínají i u nás známá skalní obydlí třeba na Kokořínsku a jinde.

Hned kousek za městem proti proudu potoka jsme došli k místu Anfabrika (Anfabrikas) z německého Handfabrik (manufaktura) se zajímavým „přechodem“ pro lososy a pstruhy, který tu byl vytvořen proto, aby se ryby snáz dostaly přes jez od náhonu k místní papírně. Andra nám popisovala, jak na podzim tudy táhnou ryby proti proudu se vytřít do horních partií potoka a při tom překonávají tuto překážku pomocí skoků. Je to bezpochyby velká turistická atrakce, za kterou se sem sjíždějí diváci z široka i daleka. Nad jezem je pak další soustava skal a umělých jeskyní – sklepů na uskladnění vína a potravin (Anfabrikas klintis un pagrabi), které lze pohodlně navštívit a také výstup na 17 metrů vysokou skálu, z které byl omezený pohled do údolí potoka Līgatne. Pak jsme se vrátili do centra k rybníku, kde se také nachází místní informační centrum. Pokud se do Līgatne vydáte, nemusíte se bát, že se tu o vás nikdo nepostará. V kavárničce na rohu si dáváme kávu se zákuskem, a protože na chvíli přestalo pršet (asi na hodinu), rychle pokračujeme k převozu přes řeku Gauja.

Ani by mě nenapadlo, jak může být takový kousek od Rigy nádherně. Tady to je učiněný ráj! Řeka si šuměla svou monotónní písničku, jinak ticho, klid, každé hlasitěji vyslovené slovo se vracelo v ozvěně. Jelikož je ošklivé počasí, tak tu nejsou ani žádní turisté, nicméně Andra říkala, že jinak se za hezkého počasí řeka jen hemží vodáky, kteří ji s oblibou sjíždějí z města Cēsis do Siguldy. Asfaltová silnice skončila kousek od břehu, až k vodě už byla jen písčitá cesta, která pokračuje na druhé straně řeky. Přes vodu zde totiž funguje poslední říční přívoz v Lotyšsku (Līgatnes pārceltuve). A i ten je naprosto stylový – žádná zrezivělá bárka, ale nádherný dřevěný prám. Původně zde totiž od 19. století existovaly 3 mosty, které nechala postavit papírna pro snazší přepravu zboží i lidí do práce z nedalekého města Pārgauja, ležícího za řekou, ale ty vzaly za své během 2. světové války. Obnoveny již nebyly, a tak zde vznikl tento přívoz, který funguje dodnes – teď s podporou správy národního parku v rámci udržitelného turistického ruchu. Na prám se vejdou dvě auta a jeho pohyb je regulován pouze tokem řeky, bez nároku na jakékoliv energetické zdroje. Snadno ho tedy obsluhuje jen jeden člověk. Z toho vyplývá, že přívoz nefunguje, když je v Gauji malý průtok vody, nebo když řeka zamrzne, jinak je v provozu denně v létě 6:00 – 23:00 a v zimě 6:00 – 17:00 hodin. My sice na druhou stranu řeky nepotřebujeme, ale funkčnost přívozu jsme si vyzkoušeli a jen tak se i s autem projeli tam a zpět. Nádhera!

Od přívozu jedeme do dalšího kouzelného koutu přírody, kde je otevřena Lígatenská naučná stezka (Līgatnes dabas takas), součást venkovních expozic národního parku, kde se lze setkat ve velkých voliérách se zvířaty, která tu jinak žijí volně v přírodě. Není to ale žádná ZOO, v opravdu obrovských výbězích žijí handicapovaná zvířata, která zpravidla rodiče opustili, a která by bez pomoci a ošetřování člověkem nepřežila. Takže jsou tu vlastně v takovém „penzionátu“. Naučná stezka o délce 5 km byla otevřena v roce 1975 a cíl byl od počátku edukační – seznámit návštěvníky národního parku s živou i neživou přírodou Lotyšska na poměrně malém území, ukázat jim různé tváře zdejší přírody a také je inspirovat k ochraně přírody. Samotná prohlídka a procházka přírodou zabere tak 3 hodiny, jen doprava z centra Līgatne sem není jednoduchá, v podstatě jedině autem. Vstup s parkovištěm je uprostřed lesů, značen ukazateli z vesnice, vzdálený cca 7 km. Návštěvníci zde mohou po odstavení auta a zaplacení vstupného vidět srny, divoká prasata, medvědy, lišky, vlky, divoké psy, losy, rysy, sovy, a ještě před nedávnem zubry, kteří zde teď momentálně k vidění nejsou. Nám zde ale bohužel začínalo zase pršet (už jsme se podivovali, že je tak krásně – tedy bez deště) a tak jsme museli u medvědího výběhu prohlídku ukončit a pokračovat k další místní zajímavosti.

Tou je tajný sovětský bunkr (Padomju slepenais bunkurs), kde nás čeká neuvěřitelně akční průvodkyně Sarmīte Usāne, která nás během 1,5 hodinové prohlídky zasvětila do všech tajů této jedné z nejutajenějších socialistických staveb v sovětském Lotyšsku. Bunkr byl veřejnosti odtajněn a následně zpřístupněn až v roce 2003 poté, co NATO prohlásilo, že pro vojenské účely je již dnes nepotřebný. Postaven byl původně jako protiatomový kryt v období tzv. studené války v letech 1973–83 pro nejvyšší stranické a vládní představitele, a aby se na nic nepřišlo, tak proto ho stavěli pouze prověření dělníci, ubytovaní mimo město, aby se s nikým nemohli kontaktovat, a stavělo se na takto odlehlém místě. Nahoře pak bylo vybudováno sanatorium pro důstojníky a jejich rodiny, které to celé přikrylo – celá operace také měla krycí název „Penzion“ (Pansionāts). Historickou zajímavostí je, že bunkr dokládá plány SSSR napadnout jadernými bombami Západ, poté, co budou pohlaváři uklizeni v bunkrech. V opačném případě – tedy při napadení SSSR Západem – by to nemohlo fungovat, nikdo by do bunkru nestihl ze 75 km vzdálené Rigy dojet v okamžiku ohlášení odpálení raket. Vlastní bunkr tvoří 7 jakýchsi betonových kapslí v hloubce 9 metrů pod zemí o tloušťce stěn 9 metrů o rozloze neuvěřitelných 2000 m². Poměrně dost unikátní je to, že se uvnitř dochoval naprosto v původní podobě (něco podobného se jen tak nevidí), a to včetně původních barev, aparatury, vybavení, funkční vzduchotechniky i úpravny vody, jen ta telefonní a radiová spojení již dnes pochopitelně funkční nejsou. Tehdy zde mohlo dle plánů pohodlně přežít asi 250 lidí po dobu 3 měsíců, bunkr to nebyl vojenský, ale pro vyvolené civilisty. Proto je zde také zasedací sál pro krizové zasedání vlády sovětského Lotyšska, jídelna pro 35 osob s původním nádobím – hrnečky, talířky, sklenky i příbory (vše s nápisy v azbuce „Пансионат Гауя“ = Penzion Gauja). Pokud si sem naplánujete cestu – a prohlídka rozhodně stojí za to – tak exkurse s průvodcem vchází do podzemí pouze ve 12:00, 14:00 a 16:00 hodin. Několikrát do roka bunkr ožívá v rámci programu „A jak to tenkrát bylo …“ (Kā īstenībā…), kdy se návštěvníci přenesou do 80. let 20. století, vše uvnitř funguje jako tenkrát, uvnitř se pohybují lidé v dobových kostýmech, v jídelně se podává tehdy obvyklé „UHO“ (univerzální hnědá omáčka) a podobně. O pořádání těchto akcí je ale potřeba se dopředu informovat. Skupiny o počtu 15 osob starších 12 let si také mohou objednat (na tel. +371 64161915. 26467747, e-mail objektsx@rehcentrsligatne.lv) účast v komponované hře „Objekt X“ (Objekts X) v lotyštině nebo angličtině, během které probíhá klasický nábor agentů, plnění tajných misí a plnění úkolů s cílem lokalizovat „Objekt X“ a přepravit ho na bezpečné místo.

Naše další cesta vedla za silného deště písčitou cestou (v Lotyšsku stále existují nezpevněné silnice, ale naše navigace ji znala) k hezkému Zvartskému útesu (Zvārtes iezis) nad řekou Amata, která patří k dalším přítokům Gauji (měří 66 kilometrů a nazývá se „karelskou řekou“ – připomíná totiž krajinu severního Ruska). Přijeli jsme za silného deště na parkoviště, kde stojí hezký srub, v kterém se topilo v peci, voněly sušené bylinky a mladá kořenářka nás pohostila vynikajícím čajem. Když jsme se trochu ohřáli, přeci jen jsme v pláštěnkách vyrazili k útesu. Zase – nádherný kus krajiny, široce rozevřené údolí, nádherná louka jako z dětství (prý se tu za měsíčního svitu scházejí čarodějnice), u lesa tábořiště a na druhé straně údolí cíl naší cesty – útes. Je to dle názoru odborníků jeden z nejhezčích výchozů devonských pískovců, vzniklý destrukční činností řeky Amaty. Vlastní břeh je zde vysoký 44 metry a dlouhý 200 metrů, otevřený je v širokém oblouku, ukončeným pískovcovou skálou vysokou 20 metrů, která kolmo padá do řeky. Název je odvozen od zaniklé selské usedlosti Zvārtes, která zde existovala od 17. do 19. století. Zanikla při velké bouřce v roce 1872 a na místě hospodářské usedlosti dnes stojí již zmíněné návštěvnické centrum. Kdyby bylo hezky, je zde několik značených cest s vyhlídkami, ale musíme se vrátit do auta a pokračovat v další cestě. Tady se loučíme s naší milou průvodkyní Androu, která se již vrací na základnu. Dál pokračujeme sami.

Dalším cílem je naprosto unikátní místo, archeologická rezervace Āraiši (Āraišu arheoloģiskais muzejparks) u vesnice Āraiši. Sem jsme se v roce již 2001 zatoulali, takže to tady známe. Součástí areálu, který nemá obdobu v celé severovýchodní Evropě, je rekonstrukce obydlí z doby kamenné a bronzové na Panenském ostrově (Meitu sala), jezerní pevnost původních obyvatel Lotyšska – Latgalů z 9. století a zříceniny středověkého hradu Livonské epochy ze 14. století. Āraiši je také jedno z mála míst v Lotyšku, kde byly nalezeny ostatky mamuta. Bohužel déšť neustává, ale co se dá dělat, jsme tady, jdeme natáčet a vzhůru na prohlídku. Spolu s námi se na jezero vydává i Agnese Ramata, ředitelka muzea, která nám v rámci možností ukázala vše, co se v tomto opravdu nevlídném počasí dalo.

Jezero Āraišu má rozlohu 50 ha a dříve bylo podstatně větší, než je dnes. Vytéká z něho řeka Simtupe, jejíž název (od slova „simts“ = sto) vypovídá o tom, že tato řeka odvádí do Gauji vody ze sta jezer, kterými protéká. A tak se nelze divit, že v tomto kraji tolika jezer vznikla zcela specifická forma osídlení – jakýchsi jezerních pevností. Jednou z nich je i jezerní pevnost Āraišu (Āraišu ezerpils), která byla po svém objevení archeology rekonstruována do podoby, v jaké vznikla v polovině 9. století. Vystavěli ji původní obyvatelé Lotyšska – Latgalové. Ukázalo se, že postavit obydlí na kůlech nad vodou je mnohem rychlejší než budovat opevněné hradiště, přičemž obranná funkce takového sídla byla minimálně stejná. A to i v zimě, neboť v 9. a 10. století bylo klima v Lotyšsku mnohem teplejší než dnes, takže jezera buď nezamrzala vůbec, nebo jen na velmi krátkou dobu. Výzkum potvrdil, že první pevnost vznikla kolem roku 830 (+/– 50 let) za 4 roky a existovala asi 20 let. Poté musela být v pravidelných periodách díky životnosti materiálu obnovena, třetí osídlení však zničil požár. Ve čtvrté a poslední páté periodě v průběhu 10. století byla pevnost postupně rozšiřována až na 145 samostatných domů. Nálezy zbraní a ohořelých kmenů z poslední periody svědčí o tom, že pevnost byla dobyta a vypálena neznámými útočníky. Poté se již lidé na jezero nevrátili a usadili se na jeho břehu.

Zájem o tuto lokalitu v novověku vzbudil césiský hrabě Carl Georg von Sievers, baltský Němec, jeden z průkopníků archeologie. Ten již v roce 1866 odkryl pozůstatky pevnosti a provedl její první popis, výsledky svého objevu pak prezentoval na mnoha zahraničních sympoziích. Proto se sem přijel již v následujícím roce (1877) podívat významný berlínský politik, lékař a antropolog Rudolf Virchow. Oba se ovšem domnívali, že se jedná o osídlení z doby kamenné. Až teprve systematický průzkum celé jezerní oblasti v letech 1959–64 prokázal, že podobných pevností je v okolí dalších devět a jedna typově stejná byla objevena ještě na jihu Estonska na jezeře Vajgjierv (Koorküla Valgjärv), a že se jedná o osídlení až z období ranného středověku. Deset letních sezon v letech 1965–69 a 1975–79 probíhal systematický archeologický výzkum vedený Jānisem Apalsem, a jelikož zbytky dřevěných staveb se v bahně dobře zachovaly, bylo možno přistoupit k experimentální rekonstrukci, v rámci které bylo obnoveno 16 srubů (pro 70 – 90 lidí) z nejstarší fáze, mající vchody situované na společná prostranství nebo do uliček, o šířce od 1,5 do 3 metrů. Zrekonstruovaná pevnost byla zpřístupněna poprvé v roce 1983.

Na západním břehu jezera proti jezerní pevnosti se na výrazném poloostrově s mírným návrším dochovaly zříceniny hradu Arraš (Āraišu pilsdrupas). Ve starší literatuře se uvádí, že byl založen v roce 1226, nejnovější výzkumy ale dokládají, že vznikl až na počátku 14. století, písemně je doložen pod jménem Arraš až v roce 1410 jako součást césiského panství, do kterého patřilo 5 hradů (Cēsis, Āraiši, Burtnieki, Trikata a Lugaži). Jeho stavitelem byl Livonský řád (vznikl sloučením Řádu mečonošů s Řádem německých rytířů) a když přesídlil v roce 1481 velmistr řádu do hradu v Césisu, pobývali velmistři i na zdejším hradě. V roce 1545 a 1547 zde například velmistr Hermann von Brüggeney vydal listiny, které to potvrzují. Naposledy se hrad vzpomíná v roce 1555 v soupisu hradů patřících Livonskému řádu, zanikl bezprostředně po vypuknutí Livonské války v roce 1558, neboť když zdejší kraj připadl polskému králi Zikmundovi II. Augustovi, o hradu v Āraiši se mluví již jen jako o pustém. V rozvalinách bylo během Severní války zřízeno v létě roku 1701 vojenské ležení krále Karla VII. Švédského, což se dochovalo zakreslené na plánech uložených dnes ve Stockholmu. První archeologický výzkum na hradě se uskutečnil až v roce 1921, systematicky byl hrad prozkoumán až v 70. a 80. letech 20. století. Plocha hradu téměř čtvercového půdorysu (délka stran cca 81 metrů) je vymezena kamennými hradbami postavenými z mohutných valounů o průměru 0,4 – 0,6 metru, tloušťka stěn činí cca 2 metry. Jediným přístupem do hradu byla brána s věží v západní hradbě, před kterou byly valy a padací most. Veškeré nálezy datují existenci hradu do 14. až 16. století, čímž byly potvrzeny písemné prameny. Zbytky hradu byly po ukončení vykopávek zakonzervovány.

Zajímavým nálezem pak byly zbytky kamenných pilířů na dně jezera, zřejmě pozůstatky mostu (není ovšem doložen písemně ani na vyobrazení) vedoucího od řádového hradu ke kostelu (Āraišu baznīcas) ve vsi na druhém břehu. Dnes luteránský kostel byl postaven Livonským řádem okolo roku 1225, je tedy mnohem starší než hrad, dnešní podobu pak získal po přestavbě v letech 1791–93. Ke kostelu jsme ale nešli vzhledem k počasí, spokojili jsme se s pohledem na něj přes vodní hladinu.

Ačkoliv jsme již byli promáčení, ještě jsme se vydali k poslednímu místu v archeologické rezervaci Āraiši a tím je rekonstrukce obydlí z doby kamenné na Panenském ostrově (Meitu salas mājokļi), ležící na jižní straně poloostrova vybíhajícího do jezera. Rekonstrukce chat a pecí na pečení masa a ryb pravěkých lidí byly postaveny v roce 2005, protože při archeologickém výzkumu jezerní pevnosti a hradu zde bylo nalezeno několik ojedinělých kamenných nástrojů z 3. – 2. tisíciletí před naším letopočtem (sekery, sekáčky). Jako vzor pro jejich stavbu posloužily výsledky archeologických výzkumů z jiných částí Lotyšska.

Tím byla prohlídka Āraiši ukončena, vracíme se do auta. Halina to vzdala již dávno a celou dobu nás sledovala za oknem průvodcovského domku, kde si děvčata topila v kamnech. Ačkoliv kvůli počasí máme velké zpoždění, jak jsme stále někde přečkávali déšť, a je už pomalu čas se vrátit do Rigy, nakonec ještě jedeme i do posledního plánovaného místa, 10 kilometrů vzdáleného města Cēsis. Rozhodlo o tom i to, že jsme Agnese za to dlouhé čekání na nás hodili do města. Nicméně z plánované prohlídky celého města, tolik významného pro lotyšské dějiny, jsme se museli spokojit alespoň s prohlídkou hradu, s jehož uzavřením (už byla uzavírací hodina) kvůli nám počkali. Průvodkyně Laila Skujiņa nás vzala na nádvoří, stručně nás seznámila s historií a dala nám lampičky se svíčkami, protože v hradu není zavedena elektrika. Takže na závěr taková romantika …

Zřícenina středověkého hradu ve městě Cēsis (Cēsu viduslaiku pils) patří bezpochyby k nejvýznamnějším hradním stavbám Lotyšska a je jednou z nejzajímavějších středověkých staveb země. Je také pěkně starý a do historie vstoupil především jako rezidence velmistrů Livonského řádu. S městem je také spojena první zmínka o lotyšské vlajce ve své současné podobě vážící se k roku 1279. Tehdy z Cēsisu vyrazil lotyšský pluk pod rudou vlajkou s bílým pruhem uprostřed na pomoc obráncům Rigy pod vedením maršála Gerharda von Katzenelnbogen proti Namejsovi, vůdci zemgalského povstání. V 15. století se zde také razily mince (Moneta Wendes), jako v jediném provinčním městě celého Livonska (mincovny byly ještě v Rize, Tartu a Tallinnu).

První zmínky o městě Cēsis pocházejí z roku 1208, kdy se vzpomíná v livonských letopisech jako Wenden. V 19. století se město jmenovalo Zehsis (poněmčená varianta slovanských názvů města, v Novgorodských letopisech označovaného jako „Kes“, v polštině „Kesi“ a běloruštině „Kors“) a dnešní název se postupně ustálil ve 20. letech 20. století. První opevnění vybudovali na návrší Riekstu kalns (dnes park) řádoví rytíři v roce 1209 a ještě v témže roce začali na sousední ostrožně budovat na příkaz Venna von Rohrbach, prvního velmistra Řádu mečových rytířů (Mečonošů) v letech 1202–9, současný kamenný hrad, oddělený od Riekstu kalns hlubokým příkopem. V témže roce byl ale velmistr se svým kaplanem Johannem zavražděn řádovým bratrem Vikbertem von Sosat dle tradice právě zde (spíše ale v hradu v Rize). Hrad byl postaven na strategickém místě k ochraně řádových území v severním Lotyšsku a při křížení několika obchodních cest z Rigy do Estonska, Pskova a také vodní cestě po řece Gauja. V roce 1221 se připomíná již dostavěný hrad a v jeho podhradí rozrůstající se ves, která byla až o 100 let později (v roce 1323) povýšena na město. Po vzniku Livonského řádu v roce 1237 se hrad stal rezidencí hned prvního velmistra Hermanna von Balk. Pro nás je zajímavostí jedna česká (moravská) stopa – na hradě rád pobýval i Fridrich z Pernštejna (1270–1341), v letech 1304–41 sedmý rižský arcibiskup. Na počátku 16. století byl hrad přestavěn a rozšířen za velmistra Woltra von Plettenberg (1494 – 1535), z této doby také pochází krásné hvězdicové klenby v jeho obytných místnostech, dokončené v roce 1522. Během Livonských válek připadl hrad v roce 1561 Polsku, kdy byl začleněn do tzv. Zadaugavského knížectví, a na hradě sídlil královský správce. V září roku 1577 k městu přitáhlo ruské vojsko cara Ivana IV. Hrozného, které ho po tři noci vystavilo odstřelování (zahynulo 300 obránců i obyvatel města), ale nepřítel byl odražen, stejně jako při opakovaném útoku v roce 1578. Za hrdinnou obranu přiznal v roce 1582 polský král Štefan Báthory Cēsisu stejná práva, jaká měla Riga. Po skončení tzv. Severní války připadl Cēsis v roce 1721 Ruskému impériu. Hrad darovala v roce 1730 ruská imperátorka Anna Ivanovna Romanovová svému oblíbenci Ernestu Johannu Bironovi, budoucímu kurzemskému vévodovi (viz také zítřejší cesta), ale ten již do jeho opravy neinvestoval. V roce 1777 koupil ruiny hradu hrabě Karl Eberhard von Sievers, který v roce 1778 nechal na místě východního paláce vystavět dvoupodlažní tzv. „Nový zámek“ s mansardovou střechou, do kterého zapojil i původní východní středověkou Lademacherovu věž, která byla ve 20. letech 19. století zvýšena o dvě patra a zastřešena. Rodu Sieversů patřil zámek až do roku 1920, kdy byl odebrán v rámci pozemkové reformy Edvardu Siversovi a připadl Lotyšské republice. V roce 1925 bylo zásluhou učitelů v paláci zřízeno místní historické muzeum, které bylo po přestávce ve 40. letech 20. století znovu otevřeno v roce 1949 a zříceniny sousedního hradu byly jako součást muzea konzervovány. Kromě zámku s muzeem (to jsme si již nestihli prohlédnout, jednak již bylo zavřeno a pak se tam chystal nějaký koncert) se z vlastního hradu dochovala především kaple z nejstarší části (dokonce s pozdně románskými prvky z bílého vápence) a základní dispozice kastelového typu s 5 věžemi, z nichž jedna (západní) byla obytným donjonem velmistra řádu, a je tedy architektonicky velmi zajímavá. Síla stěn dosahuje 4 metry a více.

No a dokončením prohlídky hradu v Cēsisu se také končí náš dnešní program. Přestalo pršet, tak doufám, že jsme si to již zase na pár dní vybrali. Vracíme se zpátky do Rigy a doufáme, že při zítřejší cestě po hradech a zámcích Zemgalska se potkáme se sluníčkem …