Cesty a památky

24. června 2014

Kurzemsko je západní region dnešního Lotyšska, který se do roku 1918 nazýval Kuronsko. Do té doby totiž Lotyši neměli vlastní stát a žili v několika historicky svébytných celcích. Konkrétně tento region byl od pradávna osídlen kurskými kmeny, kteří coby zdatní mořeplavci a obchodníci ovládali od 7. století celé východní pobřeží Baltského moře. Později se území dostalo pod vládu Řádu německých rytířů a samostatné Kuronské vévodství, úzce napojené na Polsko-litevské knížectví, vzniklo až po tak zvané Livonské válce v roce 1561. Na konci 18. století se pak po třetím dělení Polska stalo coby Kuronská gubernie na necelých 150 let součástí Ruského impéria.

Do města Kuldīga [Kuldýga] jsme přijeli 23. června v podvečer, kdy vrcholí v celém Lotyšsku oslavy svátku Lígo a v noci z 23. na 24. června (Svatojánská noc) se zde běhá po celé zemi známý běh naháčů. Ti každoročně vybíhají z mostu přes řeku Ventu ve 3:00 ráno, spousta zcela nahých lidí se nocí žene na druhý břeh řeky, kde se poddají ledové koupeli ve vodopádu a přijímání síly matky země válením sudů v trávě. Zbytek noci pak část tráví u ohňů, které hoří až do východu slunce, část (zejména mladších) pak hledáním kvítku kapradiny (která nikdy nekvete ovšem), což má přinést páru štěstí a věčnou lásku. Zlé jazyky tvrdí, že do 9 měsíců po svátku Lígo se v Lotyšsku vždy zvýší porodnost z toho hledání kapradinového květu.

Ráno nejprve navštěvujeme staré město, o kterém pocházejí písemné zprávy už z roku 1230. Tehdy se ovšem jmenovalo Goldingen a v roce 1368 se stalo členem Hansy. Dnes představuje v baltských státech ojediněle zachovaný urbanistický soubor staveb ze 17. až 19. století, proto od roku 2011 aspiruje na zápis mezi památky UNESCO. Historickou paralelu připomíná na pěší zóně dílo Teleport z roku 2013. Zobrazuje legendárního kuronského vévodu Jakuba, který prostupuje clonou času. Opodál stojí cihlový luteránský kostel sv. Anny z počátku 20. století a také nejstarší kostel ve městě, zasvěcený sv. Kateřině. Postaven byl v roce 1252 a v minulosti byl hlavním pohřebištěm kuronských vévodů. Jeho interiér zdobí řada manýristických oltářů a nízké sloupy ho rozdělují na tři stejně široké lodě. Ty jsou sklenuté pozdně renesanční klenbou, která v Lotyšsku nemá srovnání. Na jeho 34 metrů vysoké věži visí zvon ze 16. století a od něj se otevírá vyhlídka na celé město. Mimochodem přezdívá se mu také Lotyšské Benátky, protože několik domů stojí přímo na břehu říčky Alekši. Ta na okraji města, nedaleko před soutokem s řekou Venta, tvoří nejvyšší lotyšský vodopád s výškou 4,5 metru. Z roku 1874 pochází jedinečná technická památka, 164 metry dlouhý cihlový most překračující řeku Ventu. Ta pramení v Litvě a tady protéká širokým, mělkým údolím. Přesto na ní naleznete úplně nejširší evropský vodopád. No my bychom asi tyto peřeje vodopádem nenazvali, ale v rovinatém Lotyšku je tomu jinak. Tak zvaný Ventas rumba je široký neuvěřitelných 270 metrů a jeho výška dosahuje necelé 2,5 metry. Kolem vodopádu byl před 400 lety vykopán kanál, z kterého se dodnes dochoval hluboký příkop, zaplavovaný vodou z řeky. Za panování vévody Jakuba totiž byla na počátku 17. století velmi rozšířena lodní doprava a aby mohly lodě proplouvat až do správního města Skrunda, bylo nutno vodopád obeplout. Na těžkou práci při hloubení kanálu byli tehdy využitu turečtí zajatci.

V našem putování pokračujeme na východ, k oblíbené vodácké řece Abavě. A zastavíme se hned u dalšího tak zvaného vodopádu. Jmenuje se Abavas rumba a je široký 35 metrů. Jeho výška necelý jeden metr je opět mírně řečeno úsměvná, ale Lotyši svoje vodopády prostě milují. V údolí Abavy leží městečko Sábile, kam míříme za nejsevernějšími evropskými vinicemi. Město samotné má přes 750 let starou historii a vždy patřilo k obchodním a řemeslným centrům Kuronského vévodství. Z památek se dochovala synagoga z roku 1890 a luteránský kostel ze 16. století. Největší pozoruhodností je ovšem zdejší Viničná hora. Historie pěstování vína v Sábile sahá až do poloviny 17. století a dnes je jediným místem s vlastní produkcí vína v celém Pobaltí. Sabilská Viničná hora je zapsaná do Guinnessovy knihy rekordů jako nejsevernější evropská vinice. Leží v nadmořské výšce 115 metrů a na stráni s výškou 33 metry naleznete na ploše 1,5 hektaru vinohrad s 850 rostlinami celkem 25 druhů vína. Vinice zanikla v období Ruského impéria a byla obnovena za první lotyšské republiky v roce 1936. Víno, které se zde vyrábí bohužel nelze koupit v žádném obchodě. Je ho tak málo, že ho lze ochutnat jen na místních vinařských slavnostech. Ty se ale každoročně konají až poslední týden v červenci a my jsme zde byli bohužel již v červnu. Nemohli jsme se ale smířit s tím, že odjedeme, aniž bychom zdejší víno ochutnali. Vyhledali jsme proto majitele vinařství Abavas, pana Mártinše Barkánse, který svou firmu založil v roce 2010 a inspiraci hledal u nás na Moravě. Jde o malý rodinný podnik, který důsledně dbá na ekologické hospodářství a trvale udržitelný rozvoj.

S Kurzemskem jsme se rozloučili na romantickém zámku Jaumnoku. Ten byl dokončen v roce 1901 podle projektu německého architekta Wilhelma Bockslaffa a jako své letní sídlo si ho nechal vystavět rižský primátor Džordž Armitsted. Později se dostal do majetku několika bohatých rodin, kterým ale byl v roce 1940 zabaven a během druhé světové války sloužil jako vojenský lazaret. Po rekonstrukci je dnes v zámku umístěna pobočka lotyšského lesnického muzea. Po prohlídce zámku odjíždíme do Rigy, abxchom se přichystali na odjezd do východních teritorií země.