Cesty a památky

26. června 2014

Dnes z našeho hotelu Latgola na Gymnazijní ulici (Ģimnāzijas iela) v Daugavpilsu vyrážíme na skoro 400 kilometrů dlouhý okruh Latgalskem, které je velmi svérázným regionem Lotyšska. A v plánu máme navštívit některé jeho zajímavosti.

Latgalsko (latgalsky Latgola, lotyšsky Latgale) je jedním ze čtyř kulturně-historických lotyšských regionů zmíněných v lotyšské ústavě, nejsevernější území obývané tzv. baltskými kmeny. Poprvé se v písemných pramenech zmiňuje již v 11. a 12. století. Nachází se ve východní části Lotyšska, severně od řeky Daugavy. Na severozápadě sousedí s lotyšským regionem Vidzemsko (Vidzeme), na jihozápadě se Sélskem (Sēlija), na jihu s Litvou, na jihovýchodě s Běloruskem a na východě s Ruskem. Region se rozkládá na území o rozloze 14 547 km², což představuje 22,5 % z celkové rozlohy Lotyšska. Severní část Latgalska pokrývají nížiny (Východolotyšská a Mudavská), které směrem k jihu přechází v Latgalskou a Augšzemskou vysočinu. Nejvyšší bod na území Latgalska, Lielais Liepu kalns, leží ve výšce 289 m n. m. Pro Latgalsko je charakteristická značná rozmanitost přírodních a klimatických podmínek, nalezneme zde přes 2000 jezer. Proto zde byly vyhlášeny tři chráněné krajinné oblasti: Augšzeme, Augšdaugava a Daugavas loki.

V Latgalsku žije 301 593 obyvatel (2011), kteří jsou převážně Latgalci (Latgali), což je samostatná etnická skupina s vlastním jazykem latgalštinou (latgalīšu volūda). Tu sice někteří označují jako pouhý dialekt lotyštiny, skutečnost je ale taková, že naopak dnešní moderní lotyština je odvozena především právě z latgalštiny (a také několika málo dalších jazyků z území dnešního Lotyšska). Latgalština si však v důsledku staleté izolace od zbytku dnešního Lotyšska zachovala více archaických baltských výrazů a pro Lotyše je velmi těžko srozumitelná. Další zajímavostí je to, že zatímco ve zbytku Lotyšska dominuje luteránské vyznání, většina Latgalců se hlásí k římskokatolické církvi. Za Sovětského svazu byla národnostní menšina Latgalů cíleně decimována, takže současný počet obyvatel je zhruba polovina z počtu, který Latgalsko obýval v době první Lotyšské republiky 1918-39, před anexí země Sovětským svazem.

Naše první zastávka je na samotě Gankarni nedaleko vesnice Malta v ateliéru Malny wylky (latgalsky „šedý vlk“) hrnčíře Aivarse Ušpelise. Ten je již pátým pokolením latgalských hrnčířů a svá první díla tvořil již v pěti letech pod vedením svého otce Antonse Ušpelise, který tento dům koupil v roce 1973. Považuje se za hrdého Latgala a nikoliv Lotyše, proto také na jeho ateliéru visí latgalská vlajka a ke komunikaci používá výhradně latgalštinu (pro nás ovšem udělal výjimku). Také nám řekl hned v úvodu, že obvykle k němu žádní novináři nemají přístup, že o žádnou publicitu nestojí, protože jeho krédem je co nejvíce žít klidný život, prostý jakéhokoliv tlaku zvenčí. Ale že i v tomto pro nás učinil výjimku, když jsme až z dalekých Čech, které trpěli Sovětskou okupací, jako jeho zem. Dodržováním tradiční hrnčířské technologie chce ve svých výrobcích docílit, jak sám říká „spojení moudré umírněnosti se skromnou krásou a praktičností“, protože je přesvědčený, že původní latgalská keramika je stěžejním prvkem identity jeho národa. K výrobě používá výhradně místní hrnčířskou hlínu, díky které získávají výrobky své typické tmavé až černé zabarvení a není třeba je pokrývat glazurou. Každý výrobek před vypálením označí znakem dílny, kterým je vlčí stopa. Při své práci nepoužívá elektriku ani plyn, nohama roztáčí hrnčířský kruh a v peci, kde vypaluje keramiku bez přístupu vzduchu, topí tvrdým dřevem. V roce 1990 se stal zakládajícím členem Školy hrnčířů (Pūdnīku skūla), jejíž výrobky byly oceněny značkou „Lotyšské dědictví“, udělenou Lotyšskou kulturní nadací za udržování původních tradic a výrobních postupů. Jeho manželka Vēsma Ušpele je také umělkyní, autorkou abstraktních obrazů. Spolu se svým mužem pořádá různé workshopy a umělecké dílny.

Obecně lze konstatovat, že hrnčířství je spolu s kovářstvím nejtypičtějším latgalským řemeslným odvětvím, a také jejich nositelé byli váženými občany. Zatímco kovářství postupně zaniklo, hrnčířství se udrželo v zapadlých obcích i v období Sovětského svazu, kdy místní hrnčíři zmírňovali svou domácí výrobou na černo nedostatky socialistického zásobování.

Po prohlídce hrnčířské dílny a rozloučení se s velmi originálními umělci, pokračujeme v cestě do města Ludza (8 700 obyvatel), které je administrativním centrem Ludzenského okresu (Ludzas novads). Leží ve východní části Latgalské vrchoviny, která je nejvyšším „pohořím“ Lotyšska, členěným údolími a jezerními kotlinami. Samotné město je obklopeno pěti jezery: Lielais Ludzas (Velké Ludzenské) s rozlohou 846,4 ha, hloubkou 6,5 metru a čtyřmi ostrovy, Dūnākļa ezers (Dunakelské jezero) s rozlohou 87,2 hektarů a hloubkou 3,7 metru, Zvirgzdenes ezers (Zvirgzdenské jezero) s rozlohou 134,2 hektary, hloubkou 4,7 metru a pěti ostrovy, Runtortas ezers (Runtortaské jezero) s rozlohou 32,5 ha a hloubkou 3,8 metru a Mazais Ludzas (Malé Ludzenské) o rozloze 36,5 ha a hloubkou 2,5 metru. Jezera jsou vzájemně propojena říčkami Garbarupe a Plītnīса a pro udržení stálé hladiny i umělým kanálem, vybudovaným v roce 1954. Jezera jsou kromě rekreačního účelu využívána k lovu ryb, zejména okounů, štik, kaprů, línů, karasů a candátů.

Město se původně jmenovalo Lucyn (současný název Ludza získalo město až v roce 1920) a za nejstarší písemnou zmínku je tradičně považován zápis v tzv. Haličsko-volyňském letopisu ze 13. století, kde je uvedeno, že se v Lucynu narodil roku 1174 Michail, syn knížete Rurika Rostislavoviče Belgorodského. Je ale možné, že se jedná o záměnu s městem Lučin u Smolensku. Další zprávy jsou až z roku 1722, kdy zdejší kraj připadl na základě dohody o rozdělení Polska k Ruskému impériu. Tehdy se zmiňuje malá osada Lucyn, kde žilo 195 katolíků a 32 židů. Obec se ale začala rychle rozvíjet a tak ji v roce 1777 povýšila imperátorka Kateřina II. na město, jehož počet obyvatel se do roku 1784 zvýšil na 1491, z nichž 981 (66 %) tvořili židé. Součástí mladého sovětského státu zůstal Lucyn i po bolševické revoluci, ale v lednu 1920 se tato oblast od Sovětského svazu s pomocí armády nově vzniklého Lotyšska odtrhla a stala se součástí První lotyšské republiky. Na základě ostudného patu Ribbentrop – Molotov ze srpna 1939 bylo v roce 1940 Lotyšsko napadeno Sovětským svazem, anektováno a v roce 1941 připojeno jako Lotyšská socialistická republika do SSSR. Vlivem násilné rusifikace a deportací místního obyvatelstva došlo k výraznému zvýšení ruskojazyčného obyvatelstva v této části Latgalska.

Jako nic nevíme o historii města ve středověku, neznáme ani datum založení místního hradu (Ludzas pils). Pravděpodobně ho nechal v roce 1399 postavit na návrší mezi Velkým a Malým Ludzenským jezerem velmistr Livonské větve Řádu německých rytířů (tak zvaného Livonského řádu) Wennemar von Brüggenei na ochranu východních hranic řádového území. Jednalo se o opravdu velkolepou stavbu vystavěnou z žulových balvanů a červených cihel, tvořenou třípatrovým palácem krytým střechou z černých pálených tašek, šesti baštami, třemi bránami a dvěma věžemi. Později byl hrad opuštěn a začal chátrat, až byly jeho zříceniny v polovině 19. století na příkaz vitebského gubernátora z větší části rozebrány na stavbu domů v podhradí. Docela nás překvapilo, že místní informační centrum organizuje prohlídky zřícenin hradu pomocí 3D technologií a tabletů, které vám k tomu zapůjčí.

V sousedství hradu stojí římskokatolický kostel Nanebevzetí Panny Marie (Jaunavas Marijas Debesīs uzņemšanas katoļu baznīca), postavený původně jako dřevěný v roce 1687. Když v roce 1738 vyhořel, nechal na jeho místě postavit kanovník Abrickis současný kamenný kostel, který se pyšnil největším a nejkrásnějším kostelem celého Latgalska. Měl dvě věže, pět oltářů a bohatou štukovou výzdobu. Bohužel, při velkém požáru města v roce 1938 vyhořel a v důsledku nadcházejících událostí zůstal ve zříceninách až do roku 1995, kdy začala jeho rekonstrukce do původní podoby. V dokončené stavbě se podařilo soustředit některé staré dochované sakrální památky (sochy a obrazy), které obyvatelé města ukrývali po dobu socialismu a také nové práce talentovaných současných místních umělců – obrazy od Andrise Misāna a hlavní oltář od Andrise Prikuļa. Před kostelem stojí socha Panny Marie od Leona Tomašického z roku 1934, na podstavci je nápis: Zemes un jūras valdniece, lūdzies par mums (Královno země i moří, oroduj za nás).

Pod hradním návrším jsme navštívili místní Řemeslné centrum (Ludzas amatnieku centrs) na ulici Tālavijas iela 27a (www.ludzasamatnieki.lv), které bylo založeno v roce 2006 skupinou místních dobrovolníků jako nestátní instituce s cílem záchrany latgalských obyčejů a vyhledávání již zaniklých tradic, jako třeba oslavy celkem 8 slunečních svátků během roku, které mají svůj původ až v době pohanských baltských kmenů ve 12. století. Nás se ujali Ēriks Kondrats, který se honosí titulem staršina družiny, a Līga Kondrate, organizátorka uměleckých dílen, a oba nás provedli celým centrem. Vysvětlili nám, že součástí jejich činnosti je i záchrana a pomoc při obnově původních dřevěných domů, které rychle ustupují nové výstavbě a pořádání nejrůznějších uměleckých dílen, kde lze získat řemeslné dovednosti na workshopech keramiky, tkaní nebo krejčovství. V hlavní budově je pak výstavní sál, kde jsou prezentována díla více než 100 současných pokračovatelů latgalského národního umění, včetně keramiky nám již známého Aivarse Ušpelise. V jedné z dílen nám předvedla přadlena čištění vlny a spřádání vlněné nitě a také nám prezentovali ukázku toho, co museli mladí chlapci zvládnout ve věku 12 let během 4 dnů v době letního slunovratu. První den museli vyrobit dřevěnou lžíci, talíř a naběračku, druhý den uplést dva koše a z koudele uplést 3 metry dlouhý provaz, třetí den museli z konopných provázků zhotovit zimní obuv „peternes“ a čtvrtý den vykovat 3 hřebíky (symboly Kristova umučení). Který kluk složil tuto zkoušku, mohl nosit dlouhé kalhoty a kožený pásek s nožem. Pravidelně se zde také konají ochutnávky typických místních jídel v rámci tak zvané Latgalské kuchyně (Latgaļu kukņā), která je členem Latgalského kulinářského dědictví. Měli jsme štěstí a takové ochutnávky jsme se účastnili. Jídlo mělo několik chodů, z nich většina byla dost tučná. Poradci racionální výživy by asi zešíleli, ale důvodem bylo to, aby lidé lépe přežili tuhou a dlouhou zimu. Nejprve nám servírována sytá polévka z bůčku a brambor se smetanou a kyselé zelí s masem a klobásou. Dalším chodem byl vařený šedý hrách se smaženým špekem, který se zapíjel kyselým mlékem a následovalo místní pivo a sýr. Neuvěřitelné kombinace, co? Bylo nám jasné, že takovýto oběd byl spíše z kategorie slavnostních pohoštění a zajímalo nás, co se jedlo obvykle. Nejběžnějším jídlem kromě brambor byla kaše z ječmenu uvařeného ve vodě, která se podávala buď na slano se škvarkami, na sladko s marmeládou nebo jako polévka s mlékem. Oblíbenou jarní pochoutkou pak byly smažené zelené listy cibule s kysanou smetanou.

Řemeslné centrum také několikrát do roka pořádá veletrhy a jarmarky řemeslníků v prostorách nádvoří místního hradu.

Z Ludzy odjíždíme na nedalekou paseku v lesích, kde je biologické hospodářství Atkalas (Bioloģiskā zemnieku saimniecība Atkalas) u Zilupe, založené v roce 2005. To se zabývá výhradně ekologickým chovem včel a výrobou medu tradičním způsobem, spolu s certifikovanou zemědělskou výrobou, při které nepoužívají žádná umělá hnojiva ani pesticidy. Jejich snažení zaznamenalo úspěch v podobě vítězství v soutěži Zdravé lotyšské jídlo, vyhlašované Ministerstvem zemědělství, Lotyškou asociací lékařů a Ministerstvem zdravotnictví. Čekala nás tam velmi energická dáma Biruta Čebotare, která nám představila svoje včelí království. No a my jsme neodmítli její pozvání na bylinkový čaj s medem a medovými plackami. To byla pochoutka!

Na farmě Atkalas nás již čekala paní Ilga Ivanova, administrátorka turistiky v Zilupském kraji. Ta pro nás zajišťovala povolení u pohraniční stráže do oblasti trojmezí, tedy na místo, kde se stýkají hranice Lotyšska, Ruska a Běloruska. Toto potvrzení je třeba získat na stanovišti pohraničníků ve vesničce Pasiene, která by byla se svými 317 obyvateli takovou ztracenou vartou na konci světa, kdyby zde nebyl asi nejkrásnější barokní kostel celého Lotyšska. My nejprve jdeme na četnickou stanici, kde nám po zkontrolování našich evropských pasů vydali potvrzení ke vstupu do přísně střeženého pohraničního pásu. Není se čemu divit, jedná se přeci o hranici celé Evropské unie. Vystavení potvrzení nám zabralo asi 20 minut a než jsme pokračovali v cestě, prohlédli jsme si místní chrám sv. Dominika (Svētā Dominika baznīca). S jeho výstavbou se započalo v roce 1653, kdy do této oblasti uprostřed hlubokých lesů přišlo 12 dominikánských mnichů, kteří zde založili dřevěný klášter s kostelem. Když ovšem později vyhořel, byl znovu vystavěn již jako kamenný a dokončená stavba byla vysvěcena v roce 1761. V této pozdně barokní až rokokové podobě se kostel dochoval dodnes včetně vnitřního vybavení a je tedy právem považovaný za barokní perlu východní Evropy. Jelikož na konci 2. světové války vyhořel archiv, neznáme bohužel ani architekta, ani stavitele této nádherné stavby. Přestože byl v období SSSR kostel uzavřen, místním věřícím se alespoň podařilo zabránit tomu, aby byl změněn v muzeum a odsvěcen. Za velkého utajení se zde tehdy konaly i tajné bohoslužby. Kostel je jednolodní, loď měří 24 metrů na délku a 12 metrů na šířku a je v něm pohřbená Konstanja Benisławska (1747 - 1806), významná polská básnířka, žijící v Latgalsku (tehdy součást Polsko-litevské unie, tzv. Republika obou národů, polsky Rzeczpospolita Obojga Narodów).

V další cestě pokračujeme asi ještě 20 kilometrů jižně, nádhernou, mírně zvlněnou krajinou po nezpevněné písčité cestě. Několikrát zastavujeme, abychom si krajinu vyfotili, pokochali se pohledy. Tu a tam se občas objevila samota, čapí hnízdo … a také pohraničníci. Vždy nás bedlivě zkontrolovali a bez problémů pustili dál. Blížíme se k hranicím Evropy. Tedy té Evropy, kterou známe a které jsme součástí. Přijeli jsme na konec cesty, odstavujeme auto a dál jdeme pěšky. Tichý mokrý les, spousta komárů a za chvíli jsme tam. Přicházíme na trojmezí tří států – Ruské federace, Lotyšska a Běloruska. Místo je na soutoku dvou říček Něverica a Zilupe, označené sloupy se státními znaky. Na území Lotyšska byl v roce 1959 zřízen památník Draudzības kurgāns (Mohyla přátelství), tvořený třímetrovou mohylou, navršenou zemí z hrobů partyzánů v okolních lesích a míst, kde padli vojáci Rudé armády například Alexandr Matrosov, Klavdin Nazarovoj, Leonid Golikov nebo Marie Porivajevá. Do třech stran mohyly jsou vsazeny mramorové desky s nápisem: MOHYLA PŘÁTELSTVÍ JE NAVRŠENA NA STYKU HRANIC TŘECH BRATRSKÝCH REPUBLIK NA POČEST VÁLEČNÉHO PŘÁTELSTVÍ SKROPENÉHO V LETECH VELKÉ VLASTENECKÉ VÁLKY KRVÍ RUSKÝCH, BĚLORUSKÝCH A LOTYŠSKÝCH PARTYZÁNŮ. ODHALEN 3. ČERVENCE 1959 v lotyštině, běloruštině a ruštině. K mohyle vedou tři cesty s alejemi – cestu z Lotyšska lemuje alej lipová, cestu z Ruska alej javorová a cestu z Běloruska alej březová. Na vrcholu mohyly roste mohutný dub, zasazený tehdy jako symbol pevného spojení všech tří uvedených zemí. Celý památník byl koncipován jako oslava odvahy partyzánů při protifašistickém odboji za 2. světové války. Dodnes se zde každoročně začátkem července pořádají setkání veteránů všech tři zemí. Na začátku lipové aleje vedoucí z lotyšské strany je u parkoviště žulový pomník lotyšského velitele partyzánského oddílu a posmrtně jmenovaného hrdiny SSSR Imantase Sudmalise. Do kamene je vsazena pamětní deska s jeho portrétem a textem: ZDE ZAPOČAL 10. KVĚTNA 1942 SVOU PARTYZÁNSKOU ČINNOST SLAVNÝ SYN LOTYŠSKÉHO NÁRODA HRDINA SOVĚTSKÉHO SVAZU IMANTAS SUDMALIS.

Sice jsme ještě měli v plánu cestou zpět do Daugavpilsu ještě navštívit jeden skanzen, z časových důvodů to není možné. V Ludze i u hrnčíře Aivarse jsme se zdrželi déle, než jsme předpokládali (ale zase to stálo za to) a tak už musíme frčet zpátky na hotel. Loučíme se s naší průvodkyní Ilgou a opouštíme tento nádherný kraj, který by rozhodně stálo za to víc poznat. My jsme sem jen tak trochu nakoukli. Viděli jsme nekonečné lesy, desítky jezer, nádherné vesničky, spoustu tradic a samé milé a vstřícné lidi. As tevi mīļoju Latgola!