Cesty a památky

23. června 2014

Lívské (též Livonské) pobřeží je malý kulturně-historický region na západě Lotyšska v Kuronsku (Kurzeme), kde žijí na pobřeží Baltského moře a Rižského zálivu poslední rozptýlené skupiny etnických Lívů. Ti na rozdíl od většiny národů našeho kontinentu nemluví indoevropským jazykem, protože livonština patří podobně jako estonština nebo finština k jazykům ugrofinským. Podle posledního sčítání zde žijí necelé dvě stovky příslušníků tohoto téměř vymizelého národa. Ti ale nyní požívají, coby původní národnostní menšina, pod ochranou lotyšské vlády jakousi renesanci. Dokonce si otevřeli i své muzeum, aby se příchozí mohli seznámit s jejich kulturou a historií. Tak se tedy pojďme společně po tomto zajímavém kraji, který se v livonštině nazývá līvõd rānda a pro porovnání jazyků v lotyštině lībiešu krasts, porozhlédnout.

Do kraje Lívů vstupujeme ve městě Dundaga, kde se dochoval jeden z mála hradů této části Lotyšska. Založen byl v roce 1249 jako Dondangen při kolonizaci zdejšího kraje rižskou dómskou kapitulou. Nad ohybem řeky Pāce [Páce] vyrostla pevnost z hladkých žulových valounů, které se sem dopravovaly ze značné vzdálenosti. Řízením stavby byl tehdy pověřen velmistr livonského řádu Dietrich von Grüningen. jehož podoba se dochovala na jedné z kamenných stél na hradním nádvoří. A protože se jedná o velmi starobylou stavbu, je opředena mnoha legendami. Jedna z nich vypráví o tak zvané Zelené paní, která se každou noc zjevuje v oknech hradu. Je to prý duch zvědavé služebné, která porušila zákaz hradního pána. Ten totiž marně očekával narození syna, poté co mu manželka porodila už osm dcer. Vydal se proto do lesů, aby si vyprosil pomoc od trpaslíka, který mu syna slíbil pod podmínkou, že mu na hradě uspořádá svatbu, kterou ale nesmí nikdo spatřit. Jedna služebná to nevydržela a podívala se klíčovou dírkou. Tím ovšem zhatila všechny plány a naděje. Pan baron se na ni velmi rozhněval a nechal ji za to ve sklepení za živa zazdít. Během sovětské okupace Lotyšska byl hrad, stejně jako celé město, prakticky nepřístupnou vojenskou zónou. Teprve až v poslední době zahájil nový majitel, kterým se stalo město, postupnou obnovu zdevastované památky. V již opravených prostorách nalezly své místo exponáty vypovídající o historii zdejšího kraje a také numizmatická sbírka, která je největší v baltských státech.

To, že se nacházíme blízko moře, dokládá maják v nedaleké vesnici Šlíteres. Kupodivu se nenachází přímo na pobřeží, od kterého je vzdálený 6 kilometrů. Postaven byl v roce 1849 na tak zvaných Modrých skalách, které se zdvíhají do výšky 102 metry nad hladinou moře. Jeho vody totiž kdysi dosahovaly až k jejich úpatí. Protože toto je nejvyšší útes v Lotyšku, maják může měřit pouhých 27 metrů. K moři odsud vede prudce klesající turistická stezka, končící v rybářské osadě Miķeļtornis. Tam narazíte na další maják, který je ale na rozdíl od předchozího vysoký 56 metrů. Jde o nejvyšší maják v Pobaltí. Jeho úkolem bylo bezpečně navést lodě kolem mysu Kolka.

Mys Kolka je naší další  zastávkou, jeho název pochází z lívštiny a znamená „ostrý roh“. Ačkoliv to tak nevypadá při procházce po borovicemi porostlém břehu, jedná se o velmi nebezpečné místo, kde není radno se ani koupat. Zde se totiž potkávají vody tak zvaného Velkého, tedy otevřeného moře, a vody Malého moře, jak místní říkají Rižského zálivu. Jelikož mají rozdílnou teplotu, dochází při jejich mísení ke vzniku silných spodních proudů a protichůdných vln. Všem, kteří v těchto vodách utonuli je věnován velký pomník z hrubě opracovaných balvanů. Ve vesnici Kolka je pak etnografické muzeau Lívů, které se snadno pozná podle lívské vlajky. Navštěvujeme i nedaleký dřevěný katolický kostel Panny Marie, mořské hvězdy. Ten byl postaven v roce 1935 za první Lotyšské republiky a od počátku sloužil i námořníkům, plujícím po Baltu. Nakonec ještě nahlédneme do několika původních lívských domů, kam nás jejich srdeční obyvatelé bezprostředně pozvali.

Za nevšedním kulinářským zážitkem jsme se zastavili v osadě Pitrags. Jde o starou rybářskou vesnici, která dodávala ryby až do Rigy již v roce 1583. A že tato tradice je stále živá, dokládá pan Antmanis, který ryby nejen loví, ale také je sám připravuje. Na rozdíl od jiných rybářů u něj výhradně koupíte ryby zpracované k přímé konzumaci, velmi jemně vyuzené. A pokud budete mít chvilku času, můžete ho při jeho práci i pozorovat. My jsme byli u toho, když udil skvělou rybu jehlici rohozobou, což je dravá ryba, která může měřit až jeden metr při váze necelý kilogram. Čerstvě nalovené ryby nejprve naloží do marinády podle vlastního tajného receptu, který používá už 20 let. K uzení, které trvá čtyři hodiny, pak používá výhradně olšové dřevo, jehož žár dusí dřevěnými pilinami. Můžeme potvrdit, že takto připravené ryby nám strašně chutnaly, a protože nejen nám, jezdí si sem pro ně lidi z celého širokého okolí.

Tímto opouštíme nejzápadnější části Lotyšska a přes Rigu se vydáváme za dalšími pozoruhodnosti ve vnitrozemí Kurzemska.