Cesty a památky

16. – 18. června 2014

První dny pobytu v Rize jsme věnovali prozkoumání lotyšského hlavního města. Musíme říci, že počasí nám moc nepřálo, protože v pondělí jsme dorazili z Litvy za velkého lijáku, že se nám ani nechtělo vystoupit z auta. A pršelo také celý večer a celou noc, že jsme se začali obávat o další osud naší reportérské mise. Naštěstí v úterý ráno se počasí trochu umoudřilo, tedy tak, že jsme mohli po snídani vyrazit natáčet. Silný a ledový severák také trochu rozháněl mraky, z kterých několikrát do hodiny zapršelo, náhle se vyjasnilo tak, že silné slunce bodalo do očí, prostě aprílové počasí jak někdy koncem března. Teplota vzduchu byla jen 7 ˚C, což je jen těžko uvěřitelné, pokud si to srovnáme s počasím před týdnem doma, kde bylo 36 ˚C ve stínu.

Po celou dobu pobytu v Rize jsme bydleli u naší kamarádky paní Haliny Lapini, která nám nejenom poskytla zázemí, ale také logistickou podporu celého našeho projektu. Umí totiž česky, takže tím bylo všechno nesmírně jednodušší. A musím přiznat, že nebýt jí, nevím, jak bychom si s tím vším tady poradili.

Ale zpátky už k našemu programu. V úterý ráno se s námi sešel pan Alexandr, který nám měl být průvodcem po zajímavých místech Rigy, ale v zásadě mohu říci, že nám moc užitečný nebyl, protože agentura, přes kterou jsme zařizovali program v Rize, nezařídila krom tohoto pána nic. Žádné neznámé věci či novinky nám neřekl (obecných informací máme dost) a také žádné vstupy nebyly vyjednány, a protože on (ač uměl lotyšsky) na kameru odmítal mluvit jinak než rusky, tak o toho jsme zase na mikrofon neměli zájem my. Také bych chtěl na úvod napsat, že dnešní den 17. 6. se v Lotyšsku připomíná jako Den okupace Lotyšské republiky (Latvijas Republikas okupācijas diena). Dne 17. června 1940 totiž začala okupace země Sovětským svazem, která trvala dlouhých 50 let do května 1990 a byla jen na krátko přerušena další okupací, tentokrát nacistickou, v letech 1941–44. Již 23. srpna 1939 se v tajném dodatku smlouvy o neútočení (tzv. Molotov-Ribbentropův pakt) dohodli ministři zahraničí Německa (J. Ribbentrop) a SSSR (V. Molotov) na rozdělení sfér vlivu ve východní Evropě. Lotyšsko a s ním i dvě zbylé baltské republiky byly zahrnuty do sovětské sféry zájmu, takže po začátku druhé světové války měl SSSR díky tomu volné ruce při okupaci baltských států. Čeho jsme si dnes nemohli nevšimnout při procházce městem, byly stovky lotyšských vlajek, prakticky na každém domě, které byly buď stažené na půl žerdi nebo doplněné o černé stužky. Tak takto si Lotyši připomínají den, kdy začala jejich okupace z Moskvy. Napadá mě, kdy takto i my vyvěsíme na půl žerdi naše vlajky 21. srpna…

Ale pojďme konečně k prohlídce hlavního města Lotyšska. Tu jsme si rozdělili do dvou logických celků, a tak uspořádáme i naše reportáže. První den jsme se věnovali historickým památkám v centru města a druhý den secesním stavbám na předměstí a historii čokolády Laima a černého Rižského balzámu.

Riga je srdcem Lotyšska, leží při ústí řeky Daugavy (Západní Dviny) do Rižského zálivu Baltského moře (Rīgas jūras līcis), a se svými 750 000 obyvatel je nejen největším městem země (žije zde rovných 30 % obyvatel Lotyšska), ale i všech tří baltských států. Archeologické nálezy ukázaly, že v místě dnešní Rigy existovalo osídlení již ve 2. století n. l., ale město založil až v roce 1201 německý misionář biskup Albert, synovec brémského arcibiskupa, který nedlouho před tím na jaře roku 1200, přistál v ústí řeky Daugavy s 23 loďmi a 500 bojovníky. Původní rybářská a obchodní osada se stala výchozím bodem pro christianizaci celé oblasti a svůj název dostala podle jedné verze podle říčky Rídzene, která se zde vlévala do Daugavy (říčka ale od roku 1738 neexistuje), nebo podle druhé verze se jedná o německou zkomoleninu livonského slova „ringa“, které znamená smyčka či oblouk, jako odkaz na velkou okrouhlou zátočinu, kterou řeka tvoří před svým vyústěním do moře. V roce 1282 se Riga stala členem Hanzy a na počátku 16. století dosáhla svého vrcholného rozkvětu, trpěla však neustálými nájezdy okolních mocností. V roce 1582 byla podmaněna Polskem, v roce 1621 se jí zmocnili Švédové, během jejichž nadvlády byla Riga druhým nejdůležitějším městem Švédska, a v roce 1710 se jí po tzv. severní válce zmocnili Rusové; skutečnou kontrolu nad městem si ale podržela německá šlechta. Rostoucí sociální problémy, vzrůstající nespokojenost s ruskou nadvládou a formující se národní uvědomění v průběhu 19. století vyvrcholily během revoluce v roce 1905 a po skončení 1. světové války pak vyhlášením nezávislosti dne 18. listopadu 1918. Nový stát dokonce uznalo v roce 1920 i komunistické Rusko, ale nakonec to bylo sovětské vojsko, které ho na základě sovětsko–německého paktu Molotov-Ribbentrop dne 17. června 1940 obsadilo. Během prvního roku sovětské okupace nastal doslova teror, kdy byly desítky tisíc Lotyšů odvlečeny do sibiřských gulagů a povražděny, proto byli němečtí vojáci na začátku invaze v roce 1941 vítáni značnou částí obyvatelstva jako osvoboditelé. Tuto počáteční podporu Němců (které se ale po teroru, kterého se sovětská moc v Lotyšsku dopouštěla, nelze snad ani divit) Sovětská (a později i Ruská) propaganda opakovaně zneužívala k potlačování národního sebevědomí Lotyšů. Součástí Sovětského svazu bylo okupované Lotyšsko až do roku 1991. V roce 1997 bylo historické jádro Rigy a secesní stavby na předměstí zapsány na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

S prohlídkou Staré Rigy (Vecrīga), která se nachází na pravém břehu řeky Daugavy, jsme nezačali na obvyklém místě, což je pro většinu turistů Radničním náměstí (Rátslaukumus), ale od Promenádního parku Esplanáde a na Bulváru svobody (Brívíbas Bulváris), tedy od severovýchodu. Tato část města vznikla až v 18. století, kdy byla rozvezena písečná duna (vrch) zvaná Kubes, na které byl v bojích s Lívy zavražděn německý misionář Berthold. Takto vzniklou písčitou plochu využívala zprvu armáda, ale když se v roce 1901 konala v Rize velká průmyslová výstava, bylo rozhodnuto o zřízení parku, který je největším městským parkem. Jeho dominantou je neorientovaný (sleduje uliční linii) pravoslavný ortodoxní chrám Narození Krista (Kristus Piedzimšanas pareizticīgo katedrāle), postavený v novobyzantském stylu v letech 1876–84 podle projektu Mikuláše Michajloviče Čagina (viz též zvonice u kostela sv. Anny ve Vilniusu). Jelikož imperátor Alexandr III. daroval chrámu 12 zvonů (největší z nich, zvon Alexandr Něvský vážil 12 800 kg) byl osloven architekt Robert August Pflug (*1. 5. 1832 St. Petersburg – † 30. 11. 1885 Riga), aby stavbu doplnil o předsunutou zvonici, spojenou s chrámem chodbou. Po dostavění byl chrám nejdražší stavbou města a svými mohutnými pozlacenými kopulemi a kříži vzbuzoval zasloužený respekt. Za Sovětského svazu byl chrám v roce 1963 odsvěcen a změněn na planetárium s pivnicí (symbol pokoření chrámu), přičemž veškeré vnitřní zařízení bylo zničeno. Až 6. ledna 1992 byl chrám vrácen věřícím, kdy zde biskup Alexandr konal první bohoslužbu, následovala oprava realizovaná převážně z darů z Ruska, stejně jako ikonostas z roku 2000, zaplacený podnikatelskou rodinou Malškových. V roce 2002 byly na zvonici zavěšeny nové zvony a v roce 2003 sem byly přeneseny ostatky sv. Jana Rižského (Sv. Rīgas Jānis), kanonizovaného v roce 2001. Jinak v Rize je celkem 15 pravoslavných chrámů a tento je tím hlavním. Před chrámem je pomník hraběte a polního maršála Michaila Bogdanoviče Barclay de Tolly (* 13. prosinec 1761 Pamūšis v Litvě – 14. květen 1818 Insterburg, Východní Prusko), významného ruského generála, který v době napoleonských válek zmodernizoval carskou armádu a zrealizoval ve své době kontroverzní strategii, která v roce 1812 nesporně přispěla k porážce Napoleonovy půlmilionové armády. Původní pomník z let 1911–13 byl odvezen během 1. světové války do Ruska, dnes je zde kopie z roku 2002 od petrohradského sochaře Denise Gichijajeva.

Uprostřed Bulváru svobody (Brívíbas Bulváris) na samotné hranici Starého města stojí Památník svobody (Brīvības piemineklis) od sochaře Kárlise Záleho a architekta Ernestse Štālbergse, který se stal symbolem Rigy a vlastně i celého Lotyšska. Postaven byl „Pro vlas a svobodu“ (Tēvzemei un Brīvibai) z darů celonárodně uspořádané sbírky v letech 1931–35, a to symbolicky na místě, kde byl v roce 1910 odhalen pomník imperátoru Petru I. Velikému na počest 200 let připojení Rigy k Rusku (stejně symbolické je i to, že když byl odstraněný pomník převážen do Petrohradu, loď ztroskotala a socha je dodnes ztracena). Na vrcholu 42 metry vysokého travertinového obelisku stojí 9 metrů vysoká měděná socha mladé ženy (familiárně Rižany přezdívaná Milda), symbolizující svobodu Lotyšska. Ve vztyčených rukou drží tři hvězdy, které odkazují na tři hlavní lotyšské země: Kuronsko, Vidzeme a Latgalsko. U úpatí památníku je řada soch a reliéfů představujících postavy lotyšské mytologie, události lotyšských dějin a symbolická zobrazení práce, rodiny a svobody. Symbolika tohoto monumentu během doby sovětské okupace země byla pro Lotyše obzvláště významná, a aby památník unikl zničení sovětskou mocí, byl mu přisouzen nový oficiální význam – tři hvězdy měly představovat tři baltské republiky v rukou „osvoboditelky“ Rus­ka.

Od pomníku je to již jen kousek k mostu přes Rižský kanál (Rīgas kanāls, Pilsētas kanāls), který obtéká centrum Starého města. Původně to byl vodní příkop, který od 13. století chránil přístup k hradbám, když ale v roce 1857 ruský imperátor Alexandr II. zrušil rižskou pevnost, valy byly rozvezeny a kanál byl začleněn do parkové úpravy města. Jeho délka je 3,2 kilometry, hloubka 2 metry a překračuje ho 16 mostů. Vytéká z Daugavy nedaleko autobusového nádraží a vlévá se do Daugavy zpět u přístavu. Jeho atraktivitu zvyšuje to, že za hezkého počasí lze absolvovat hezkou hodinovou plavbu z parku od Baštovního vrchu (Bastejkalns) malými lodičkami. My jsme tedy to štěstí neměli, jelikož se náhle rozpršelo, lodičky nejezdily. Na samotném vrchu jsou pak pozůstatky barokního bastionu původního opevnění Rigy a také 5 pamětních desek, které připomínají smrt pěti mladých lidí, zastřelených zde sovětskými milicemi v roce 1991, když se rodila lotyšská nezávislost. Z mostu se nám po levé ruce otevřel pěkný pohled na velkolepou budovu Lotyšské národní opery (Latvijas Nacionālā opera), postavené v letech 1856–63 na místě zrušeného bastionu městského opevnění jako první městské (německé) divadlo podle projektu architekta Ludwiga Bohnstedta. Po požáru v roce 1882 muselo být divadlo přestavěno a modernizováno, současnou podobu mu vtiskl městský architekt Reinhold Georg Schmaeling. Ten je také autorem první elektrárny v Rize, určené původně pouze pro osvětlení divadla. Od roku 1919 jsou zde představení v lotyštině – první představení bylo Létající Holanďan. V okolním parku na březích kanálu se již začaly objevovat speciální ozdoby ve tvaru slunce – neklamná známka, že se blíží Lígo (Svatojánská moc). My kolem Baštovního vrchu míříme ke zbytkům středověkého opevnění.

Z hradeb se dochoval pouze malý úsek cihlové zdi se čtvercovou baštou Rámersa (podle rižského měšťana, který přispěl ve 13. století značnou sumou na výstavbu hradeb) na severozápadním okraji města, pocházející z 13. – 16. století. Hradby byly většinou odstraněny v 2. polovině 19. století kvůli zlepšení dopravní situace v rozvíjejícím se městě, když byla zrušena rižská pevnost. Ten kousek hradeb uzavírá Prašná věž (Pulvertornis) z 13. století, která je jedinou dochovanou kruhovou věží z původních osmnácti. Tloušťka jejich stěn je 2,5 metru a původně se jmenovala „Písečná“. Od 15. století sloužila jako zbrojnice a sklad střelného prachu (odtud její nový název) a od roku 1919 v ní sídlí Lotyšské vojenské muzeum. Naproti hradbám jsou úzkou Věžní ulicí (Torņa iela) kasárna sv. Jakuba (Jēkaba kazarmas), postavené na konci 17. století (1695) pro potřeby švédských vojáků, pod velením gubernátora Erika Galberga, aby byli obyvatelé Rigy osvobozeni od povinnosti ubytovávat vojáky ve svých domech. Po dobytí Rigy vojsky imperátora Petra Velikého v roce 1710 byly staré kasárny přestavěny do dnešní podoby ve stylu holandského baroka a vznikla tak nejdelší budova Staré Rigy o délce 237 metrů. Za Sovětského svazu byla budova využívána k vojenským účelům a po získání nezávislosti získala dnešní, o mnoho příjemnější využití, jako stylové hospůdky a kavárničky. Asi uprostřed Věžní ulice je v hradbě průchod vlevo do Pivovarské ulice (Aldaru Iela) malebnou tak zvanou Švédskou bránou (Zviedru vārti), kterou prorazili v hradbách Švédi v roce 1698, aby se dostali ke svým kasárnám. Podle reliéfu lva v klenáku se bráně také někdy říká Lví brána, ale cizinci ji znají z průvodců pouze jako Švédskou. K bráně se váže legenda o lásce jedné Rižanky a švédského vojáka, přestože obyvatelé Rigy měli zákaz stýkat se s cizinci. Když jednou na vojáka u brány čekala, měšťané ji zadrželi a za živa pro výstrahu zazdili do brány. Říká se, že když jde někdo zamilovaný o půlnoci branou, slyší její šepot, jak říká: „A přesto ho miluji“. Hned naproti bráně je malý dům – katovna na rohu úzké Hlučné ulice (Trokšņu iela), u jejíhož vstupu jsou i děla zapuštěné hlavní do země – prý aby Riga již nikdy více neválčila. V katově domku je malé okno a o něm se zase vypráví, že když našel na parapetu ráno rudou růži, znamenalo to, že ten den bude popravovat. No a když netrestal, tak bylo jeho povinností uklízet ulice.

Pokračujeme Pivovarskou ulicí (Aldaru iela), kde se nacházely obchody s pivem a pivovar, a tato ulice je jednou z typických historických ulic starého města, kde se nachází i jedno z typických několikapatrových skladišť s kladkou pro vytahování zboží do horních pater, jaké zde vznikaly v 16. století. Koncem 19. století bylo v Rize podobných skladišť 160, dodnes se jich zachovalo 24. Další zastávkou je katedrála sv. Jakuba (Svēta Jēkaba katedrāl), založená v roce 1225, jedna z nejzachovalejších gotických cihlových staveb v Lotyšsku. Zajímavostí jeho 80 metrů vysoké věže je tzv. „balkónový zvon“, který získala v 15. století – zvon nevisí uvnitř věže, ale zvnějšku. O něm se zase vypráví, že zazvonil pokaždé, když kolem prošla nevěrná žena, a tak Rižanky donutily své manžely v městské radě, aby zvon odstranili (pravdou ovšem je, že zvon byl ruskou armádou v 1. světové válce zrekvírován a v roce 2011 byl na věži zavěšen zvon nový – a ten již při průchodu nevěrnic nezvoní). U presbytáře chrámu v Jakubské ulici (Jēkaba iela) je pomník na události 21. srpna 1991, kdy zde na obránce barikád naposledy zaútočil Oddíl milice zvláštního určení (tzv. OMON = Отряд Милиции Особого Назначения). Nedaleko katedrály stojí v Hradní ulici (Mazā Pils iela) trojice středověkých domů zvaných Tři bratři (Trīs brāļi), které mají v estonském Tallinu „Tři sestry“. Každý z těchto domů byl postaven v jiném století. Dům čp. 17 je gotický, pochází z konce 15. století a je nejstarším obytným domem dochovaným ve městě. Má malá okénka, aby se jeho majitel vyhnul placení „daně za světlo“, kterou museli platit všichni, jejichž okna směřovala do ulice. Sousední dům čp. 19 byl postaven v roce 1646 ve stylu holandského manýrizmu a je typickou ukázkou stavitelství tohoto období. Dům čp. 21 je nejmenší a nejužší, je barokní a postaven byl v roce 1718. Z boku k němu přiléhá schodiště, které končí asi metr nad zemí – aby majitel mohl přímo pohodlně nasednout na koně. Za domy je hezké malé nádvoří s lapidáriem kamenných detailů ze zničených středověkých a barokních domů (portály, znamení atd.) a kamenným znakem Rigy z roku 1554. Na protější straně ulice je Lyceum, které založil švédský král Karel XI. v roce 1675, ovšem v roce 1733 přejmenovaného na Lyceum Petra Velikého na počest vítězství Rusů nad Švédy. V lyceu v letech 1764–1815 působil jako učitel přírodovědec českého původu Johann Christoph Brotze, který po sobě zanechal cennou sbírku kreseb a popisů architektury Rigy v 18. století a o životě ve Vidzeme a Estonsku.

Ještě než jsme došli do centra, procházíme jedním z romantických průchodů na ulici Valy (Vaļņu iela) se zaskleným atriem, kam byla v roce 2001 umístěna socha Zlatého rytíře (Zelta bruņinieks) z roku 1897 od sochaře Wilhelma Neumanna, který původně zdobil jednu z artézských studní ve městě. Na rohu ulice Mistrů (Meistaru iela) stojí vyhlášený Kočičí dům (Kaķu nams). Jedná se o výraznou secesní budovu z roku 1909 od architekta Fridricha Scheffela, která se proslavila čtyřmi černými kočkami na vrcholcích věží. Podle legendy se bohatý rižský kupec Plume nepohodl s členy Velké gildy, a přestože splňoval všechny podmínky k přijetí do cechu, jeho žádost byla zamítnuta. Proto nechal kupec umístit kočky na střechu tak, aby svými zdviženými ocasy mířily na budovu, kde Velká gilda sídlila. Kupec dosáhl svého, a proto nakonec kočky trochu pootočil…

My nyní v prohlídce pokračujeme po ulici s úžasným názvem Haraburdí (Krāmu iela) a její lotyšský název má docela blízko k našemu „krámy“ = „haraburdí“. Na ní navazují ulice Rozenina (Rozena iela), která je nejužší ulicí Starého města 1,8 metrů širokou, a Obchodníků (Tirgoņu iela), kde se původně nacházely vinné sklepy rižské radnice, v letopisech z konce 13. století nazývané „domus vinaria“. Víno bylo v této severské zemi velmi ceněným artiklem, kterým bylo možno splácet dluhy. V jednom z těchto sklepů je stylová středověká restaurace "Rozengrāls" (vinný sklep je zde doložen již v roce 1293), která určitě stojí za to navštívit. Novou ulicí (Jauniela) procházíme na Dómské náměstí a určitě si při tom všimneme krásného secesního domu čp. 25, který si nechal postavit na místě tří gotických domů v roce 1903 rižský stavitel Ludwig Neuburg podle projektu architekta Wilhelma Bokslafa. Kromě typických secesních prvků (ženské masky, sluneční symboly atd.) se na výzdobě domu projevují i romantické prvky. Naproti domu odbočuje jedna ze tří slepých uliček Starého města – Pytlová (Maisu iela), na jejímž nároží stojí barokní Himselův dům, kde v letech 1729–64 pobýval významný rižský lékař Nikolaus von Himsel. Na dvorku domu čp. 22 vyúsťuje průchod do kláštera (několik metrů pod dnešní úrovní ulice) a nad ním je pamětné renesanční reliéf s mužskou postavou klečící před křížem, v pozadí je vyobrazen Jeruzalém.

Přicházíme na velkolepé Dómské náměstí (Doma laukums), které je srdcem i duší Starého města a je největším náměstím v Rize (třikrát větší než Radniční náměstí). Na toto náměstí se sbíhá sedm ulic, a tak se v Rize říká, že v centru vedou všechny cesty k dómu. Kromě mnoha zajímavých domů je nejvýznamnější stavbou náměstí Rižský dóm (Rīgas Doms) zasvěcený Panně Marii, spolu s přilehlým klášterem jedna z nejvýznamnějších sakrálních památek v Baltských státech. Tady se potkáváme s architektem Eižensem Upmanisem, který nám o stavbě pověděl hodně zajímavých informací. S výstavbou chrámu se započalo v roce 1201 na příkaz biskupa Alberta, zpočátku byl stavěn v románském slohu na půdorysu latinského kříže a tato stavební fáze byla ukončena v roce 1270. Opraven a rozšířen byl po požáru v roce 1547, věž byla zvýšena v roce 1595. Typickou barokní střechu dostala věž po opravě v roce 1766 a získala tehdy také svou výšku 96 metrů. V dómu jsou pohřbeni téměř všichni rižští arcibiskupové, počínaje biskupem Albertem, který byl v nedostavěném kostele pohřben po své smrti v roce 1226. Největší zajímavostí v interiéru jsou obrovské varhany vysoké 25 metrů (6 768 píšťal s výškou až 10 metrů), které se ale v době naší návštěvy opravovaly, takže jsme je neviděli. Byly zhotoveny v letech 1559–1601 a ve své době to byl největší hudební nástroj světa. Vitráže v dómu představují výjevy z dějin Rigy a Lotyšska. Součástí dómu je i bývalá dómská škola, klášter a rezidence arcibiskupů. V křížové chodbě je malé muzeum, kde je k vidění například původní měděný kohout z kostelní věže z roku 1595 (na věži byl do roku 1985, kdy ho nahradila kopie) nebo tzv. Salaspilská kamenná hlava, vážící 780 kg a vysoká 93 cm, která je považována za pohanský idol podle opracování pocházející zřejmě z 10. století. Objevil ji v roce 1851 na svém poli jeden ze zemědělců v Salaspilsu (město 20 km od Rigy) a předal ji muzeu, kde se o ní od roku 1875 nevyskytují žádné informace, takže byla považována za ztracenou. Znovu objevena byla v roce 2000 zakopaná z neznámých důvodů na rajském dvoře kláštera rižského dómu.

Z Dómského náměstí se vracíme zpět na Radniční náměstí (Rātslaukums), které je již od 13. století tržištěm a místem konání všech důležitých událostí v životě města. Zde byl nejenom pranýř, ale i veřejné popraviště. Na počátku 2. světové války v roce 1941 všechny domy na náměstí vyhořely a po válce byla většina z nich nahrazena novostavbami. Za SSSR se náměstí jmenovalo Lotyšských střelců a na jejich památku (střelců) byla v roce 1970 postavena uprostřed náměstí ohyzdná budova Muzea střelců ve stylu socialistického brutalismu. V roce 1993 v ní bylo zřízeno Muzeum okupace, dokumentující okupaci Lotyšska Ruskem v letech 1940–91. Muzeum je přístupné zdarma. Naproti stojí budova radnice, která zde byla postavena ve 14. století (první radnice vznikla roku 1226 na ulici Tirgoņu iela). Současnou podobu získala v letech 1750–65, ale jelikož zcela shořela v roce 1941, její zbytky byly odstraněny a teprve v současnosti byla vystavěna její přesná kopie – slavnostně otevřená byla v roce 2003. Před radnicí nelze přehlédnout 3,5 metru vysokou sochu Rolanda, o které je první písemná zmínka z roku 1474, kdy nechala rada vyměnit starou dřevěnou sochu za kamennou. Ta současná socha pochází z roku 1894 od sochaře Augusta Folze, kdy byla umístěna na studni s pitnou vodou uprostřed náměstí. Na tomto náměstí byl také v roce 1510 vztyčen první vánoční stromek v Evropě, na což upomíná jednak pamětní deska v dlažbě (vpravo od sochy Rolanda) a pak také pomník „Věčně se blýskající“, zpodobňující symbolický vánoční strom složený z mnoha zrcátek, ve kterých se odráží okolní domy. Bezpochyby nejkrásnější stavbou náměstí je dům Černohlavců (Melngalvju nams), který je poprvé zmíněn v roce 1334 jako nová budova Velké gildy, tedy společenství hanzovních kupců, kteří si pojmenování Černohlavci vysloužili díky černým kloboukům, které nosili s odkazem na sv. Mořice, světce černé pleti. Dům Černohlavců je unikátní ukázkou baltské gotiky, částečně upravený manýristicky ve stylu holandské renesance na počátku 17. století. Průčelí mimo hodinového stroje zdobí sochy Neptuna, Merkura, Míru a Jednoty a znaky čtyř hanzovních měst Rigy, Hamburku, Lubeku (Lübeck) a Brém (Bremen). V roce 1941 byla budova poničena, sovětské orgány ale rozhodly o jejím úplném odstranění, jako příkladu dekadentní německé architektury. Podle původní podoby byl dům obnoven k roku 2001, kdy Riga slavila 800 let od svého založení.

Krátkou uličkou Petrského kostela (Péterbaznicas iela) se z Radničního náměstí projde přímo před široce rozkročené průčelí asi nejznámějšího kostela v Rize, luteránského kostela sv. Petra (Sv. Pētera baznīca). Ten byl založen již v roce 1209 a je tedy také jednou z nejstarších památek města. Každý ale zná především jeho 123,5 metru vysokou věž, z kterých 64,5 metru připadá na střechu s vyhlídkovými balustrádami. Na rozdíl od dómu Panny Marie, který byl biskupskou iniciativou, se kostel sv. Petra stavěl jako hlavní národní svatyně – donátory jeho stavby byli kupci, řemeslníci a měšťané. Postaven byl ve stylu severské německé gotiky. V letech 1408–9 kostel rozšířil o presbytář roztocký architekt Johann Rymeschotel, inspirován kostelem sv. Panny Marie v Roztoku, a další dostavba, tentokrát západního průčelí s věží, proběhla v letech 1456–73. Věž v té době měřila 136 metrů! Jelikož v roce 1677 poničil kostel a věž požár, došlo kolem roku 1690 k drobným barokním úpravám pod vedením architekta Ruperta Bindeschuha, který snížil věž na současnou výšku a vytvořil její charakteristickou střechu (na kterou umístil kohouta) a nechal barokně upravit i vstupní průčelí. Kostel byl 29.6.1941 na den sv. Petra a Pavla bombardován a zcela vyhořel, zničeno bylo veškeré vnitřní vybavení a zřítila se i věž. Ve zříceninách zůstal kostel až do roku 1966, kdy byla zahájena jeho rekonstrukce – v roce 1973 byla dokončena oprava věže a teprve v roce 1983 byly dokončeny opravy interiérů. Zprvu opravený chrám sloužil jako koncertní sál, nyní je opět v majetku lotyšské luteránské církve. Kromě prohlídky obnoveného kostela bez zvláštního vnitřního vybavení stojí za návštěvu zejména vyhlídková plošina ve věži, kam návštěvníky pohodlně vyveze výtah až do výšky 71 metrů. Při čekání na výtah si jednak můžete prohlédnout původního měděného kohouta z roku 1690, který byl nalezen při odklízení trosek po válce, tak také film o průběhu stavby během rekonstrukce na počátku 70. let (ano, tušíte správně, betonem soudruzi bohužel nešetřili). Z vyhlídky se Vám Riga položí k nohám a vy si budete moci město vychutnat. Červené střechy, věže kostelů, majestátní Daugava … Kousek za hranicemi historického centra trčí budova Akademie věd postavená ve slohu stalinského socialistického realizmu v 50. letech 20. století (místní domu neřeknou jinak než „Kremlin“ = Kreml) a ještě o kus dál se tyčí elegantní televizní věž, připomínající Sarumanovu věž z Pána prstenů, postavená v letech 1976–86, která je se svou výškou 368,5 metru nejvyšší věží v EU. Jak jsem psal, tuhle vyhlídku by si neměl nikdo nechat ujít, ovšem klidně bez toho ledového severáku, který nám tu fučel, že jsme se sotva udrželi u zábradlí (pocitová teplota se blížila bodu mrazu).

Od kostela pokračujeme do milé Řeznické ulice (Skārņu iela), který prochází za presbytářem, s mnoha starými domy a dvěma kostely. Asi nepřehlédnete poměrně nové sousoší Brémských muzikantů (Brēmenes muzikanti) z pohádek bratří Grimmů – osel, na jeho zádech stojící pes, kočka a kohout. Brémy tohle sousoší darovaly v roce 1990 Rize jako symbol přátelství a mimochodem, znaky německých měst Brém a Hamburku se dostaly i do městského znaku – klíč z Brém je tu spojen s hamburskými věžemi. Toto sousoší se rychle stalo rižskou atrakcí a turisté mají možnost potřít nosy jednotlivých zvířátek a přát si splnění nějakého přání – nejtajnější přání se splní při pohlazení zobáku kohouta na samém vrcholu zvířecí pyramidy. Naproti pomníku je žlutá budova Ekova konventu (Ekes Konvents) z roku 1435, kdy zde byl první hostinec pro pocestné, přestavěná purkmistrem Nikolaussem Ekem v roce 1592 na útulek pro vdovy členů Malé gildy. Průčelí zdobí soudobý renesanční reliéf zobrazující Krista s klečící hříšnicí. O tři domy vlevo je ve frontě ulice bývalá hradní kaple sv. Jiří, od roku 1988 přeměněná na muzeum dekorativního umění a designu (Dekoratīvās mākslas un dizaina muzejs). Jedná se také o jednu z nejstarších budov města, z roku 1204, kdy zde byl původně postaven hrad řádu Mečových bratří, zaniklý v roce 1297 a kaple je jeho jediným pozůstatkem. Na opačné straně od konventu vznikl na místě zbořeného hradu klášter dominikánů, z kterého se dochovala pouze hezká pozdně gotická brána ve tvaru oslího hřbetu s jedním polem křížové klenby a cihlový, dnes luteránský kostel sv. Jana (Sv. Jāņa evaņģēliski luteriskā baznīca). Ten vznikl po roce 1297 a do dnešní podoby v pozdně gotickém až manýristickém stylu (severské renesance) byl přestavěn v roce 1515 a v letech 1587–89 postavil rižský stavitel Gerd Frez nový presbytář a rozšířil tak kostel k východu. V roce 1769 tesař K. G. Appelbaum vytvořil nový barokní oltář a v roce 1849 kostel doplnil pseudogotickou věží mladý architekt Johann Daniel Felsko, což byla jeho diplomová práce. Uvnitř se pak dochovala originální síťová klenba z 16. století a vitráže z 19. století. Průčelí kostela do ulice zdobí tváře dominikánských mnichů s otevřenými ústy, kterými zevnitř pronášeli modlitby lidem na ulici, a také okno v podobě kříže s mříží, připomínající událost z 15. století. Dva mniši se rozhodli stát svatými, a tak se nechali zazdít do stěny kostela, otvorem v podobě kříže jim lidé nosili jídlo a pití. Nezvyklé podmínky dlouho nevydrželi, zemřeli, ale papež je neblahořečil. Byli ponecháni zazdění na tomto místě až do roku 1848, kdy byly jejich ostatky při opravě kostela přeneseny na hřbitov.

Cestou za dalšími pozoruhodnostmi se zastavujeme v obchodu, uspořádaném do podoby jantarové komnaty, kde nás provedla Světlana Bitele, ale jelikož se jantaru (jakkoliv je pro baltské země významný) tentokrát nechceme věnovat, pokračujeme do ulice Richarda Vágnera (Riharda Vāgnera iela), kde se v rokokově upravených domech čp. 13 a 15 nachází Muzeum farmacie (Farmācijas muzejs). Rokoko se v Rize moc neprojevilo, a tak i samotná budova je zajímavou památkou. My sem ale míříme z důvodu navštívení expozice, vztahující se k historii Rižského černého balzámu (Rīgas Melnais balzams). Jedná se o temný bylinný likér s obsahem alkoholu 45 % a velmi hořké až mírně nasládlé chuti, jehož přesné složení je tajné – ale paní průvodkyně Vanda Runkule nám prozradila, že určitě je tam lipový květ, březový list, malina, brusinka a zázvor. Původně obsahoval 32 bylin, dnes ale pouze 24, protože některé původní byliny již dnes nelze zjistit. Poprvé se balzám objevil v roce 1752, kdy ho vyrobil známý rižský lékárník Abraham Kunce na základě poupraveného staršího receptu ze 17. století a nazval ho „Balzám Kunce“. Velkého věhlasu se mu dostalo po roce 1789, kdy se po jeho podání uzdravila od nepříjemných kolik ruská imperátorka Kateřina II. Veliká. Lékárníku Kuncemu dala ihned privilegia k vývozu balzámu do Ruska, kam se ročně exportovalo již v následujícím roce na 300 000 lahví. Balzám si oblíbil i Johann Goethe, který ho nazýval elixírem mládí a objevuje se i v jeho tragédii o Faustovi. Potomci Abrahamu Kunce balzám vyráběli v Rize pod původním názvem až do roku 1940, kdy utekli i s celou technologií před Sovětskou okupací do zahraničí. Agenti SSSR pak hledali recept po celé Evropě, ale nenašli ho, a tak se v roce 1960 začal vyrábět na základě zjištěných (neúplných) informací v původním závodě pod novým současným názvem „Rižský černý balzám“.

Žádný návštěvník Rigy nemůže u vyústění Bulváru svobody do okružního Bulváru Zigfrīdsa Anna Meierovicse (Zigfrida Annas Meierovica bulvaris) proti historickému centru přehlédnout krásné stylové sloupové hodiny LAIMA (Laimas pulkstenis) ve stylu art deco. Ty jsou jedním z dalších symbolů města a instalovány byly na současném místě v roce 1924, aby dělníci nepřicházeli pozdě do práce. Hodiny s reklamou na čokoládu Laima přežily 2. světovou válku a v roce 1960 byla reklama na čokoládu změněna na slovo „Mír“ na všech čtyřech stranách sloupu. V roce 1999 zaplatila společnost Laima renovaci hodin do původní podoby, odhaleny byly v roce 2001. Dnes je to oblíbené místo setkávání lidí v Rize („Sejdeme se u hodin“ a každý hned ví kde, asi jako když se v Praze řekne „Sejdeme se pod ocasem“). No a odsud to již bylo opravdu jen skok na prohlídku Čokoládového muzea Laima (Laima Šokolādes muzejs) na nejvoňavější rižské ulici Míru (Miera iela). Tady slavnou rižskou čokoládovnu založil v roce 1870 německý podnikatel Theodor Riegert a brzy se jeho továrna stala největším výrobcem cukrovinek a sladkostí nejen v Baltské oblasti, ale i Ruského impéria. Čokoládu začal vyrábět z kakaových bobů z Ghany a na této tradici se dosud nic nezměnilo. Když potom v roce 1937 došlo ke sloučení tří čokoládoven továrnou Riegert, přejmenovala se výroba na „LAIMA“ (Laima znamená v lotyštině „štěstí“ a také je to jméno pohanské bohyně štěstí; v lotyšské mytologii má velký význam). Po 2. světové válce majitelé továrny emigrovali a závod byl zestátněn, ale výroba cukrovinek a čokolády pokračovala pod původním názvem. Dnes je stále Laima hlavním hráčem na trhu s čokoládou v Lotyšsku i celé Baltské oblasti. V muzeu, které bylo otevřeno celkem nedávno – v únoru 2014, nás očekávala paní ředitelka Dace Raisone, která nám představila jak historii firmy, tak jsme si mohli také vyzkoušet některé interaktivní prvky, které jsou pro návštěvníky připraveny (výroba vlastní čokolády, vlastního obalu, výroba pralinek atd.). Každopádně návštěva tohoto muzea je jedním z nezapomenutelných zážitků z Rigy.

Náš program v Rize je pomalu vyčerpán, ale ještě před námi zůstala jedna velká část – secesní čtvrť severně od městského centra, která se rozkládá v několika blocích kolem ulic Albertovy (Alberta iela), Alžbětiny (Elizabetes ilea) a Střelecké (Strēlnieku iela). Jedná se o architektonický klenot a další z hlavních pozoruhodností Rigy, jejíž vznik souvisel s velkým rozmachem města koncem 19. století, kdy zde bylo během několika let postaveno více než 100 vícepodlažních zděných budov. Secesní stavby (v Lotyšsku zvané Jugendstil = z němčiny nebo Art Noveau = z francouzštiny) zaujímají v centru Rigy zhruba 40 % zástavby, což představuje cca 800 budov a činí z Rigy metropoli secese v Evropě. Obecně se soudí, že secese v Rize skončila v roce 1914 a později pouze jako tradice přežívala v některých stavbách. Nejplodnějšími secesními architekty byli Konstantīns Pēkšēns a Jānis Alksnis, kteří navrhli na 400 staveb, ale turisty jsou nejvyhledávanější stavby od Michaela Eisensteina, který je autorem asi dvacítky budov. Jeho styl je totiž velmi svérázný, neopakovatelný a pro Rigu zcela charakteristický. Nejprve míříme do Rižského muzea secese (Rīgas Jūgendstila muzejs) ve Střelecké ulici v domě čp. 9, které bylo otevřeno v roce 2009. Nachází se v bytě, kde do roku 1907 žil a pracoval již zmíněný secesní architekt Konstantīns Pēkšēns (1859 – 1928), který pro sebe tento dům postavil v roce 1900 a na projektu s ním pracoval, tehdy ještě student architektury, Eižens Laube (1880 – 1967). Od 2. světové války byly v domě komunální byty, v letech 2008–9 byl byt restaurován a vybaven stylovým nábytkem, který věrně navozuje atmosféru městského bytu počátku 20. století. Veškeré exponáty jsou originály, byť nepochází z tohoto bytu (například nádobí, nábytek, příbory, gramofon z roku 1905 od firmy Juliu Cimermann), původní jsou malby, štuky, vitráže a také radiátory a systém vytápění.

A teď se pojďme podívat alespoň na některé zajímavé stavby této čtvrti. Na stejné ulici Střelců, jen přes roh, je velmi hezký dům čp. 4a, který v roce 1905 postavil Michael Eisenstein jako školu (dnes slouží jako Rižská ekonomická univerzita). Symetrickou fasádu výrazně člení světlý kámen a modré dlaždice, doplněné ženskými postavami s věnci nad hlavou (symboly vítězství) a valkýrami ve vikingských lodích. Dům přímo sousedí s domem čp. 13 na Albertově ulici (naproti muzeu), který je rovněž od Michaela Eisensteina a postaven byl v roce 1904. Patřil bohatému podnikateli A. Lebidenskému a architekt na jeho výzdobu použil prvky mnoha architektonických slohů s výzdobou čerpající z antické mytologie. Jeho nároží je zaoblené a okna v každém patře mají různé tvary a velikost. Od Michaela Eisensteina je i čtyřpatrový obytný dům čp. 8, který si objednal bohatý rižský podnikatel A. Pole a byl postaven v roce 1903. V centru průčelí, opět zdobeného modrými dlaždicemi, se nachází třípatrový arkýř a nad ním nad polokruhovým oknem je mužská maska se lví hlavou v listech stromu. Dům čp. 4 z roku 1904 je opět od Michaela Eisensteina a opět v průčelí vidíme mnoho typů oken – oválná, polokruhová, pravoúhlá, ve tvaru klíčové dírky a dva balkony. Ústředním motivem jsou tři hlavy gorgon (medúzy), z nichž hrůzu umocňují křičící mužské hlavy vyrůstající ze sloupů. Ve výzdobě je také několik lvů a nad vchodem ženská hlava, zajišťující ochranu a bezpečí domu. V tomto domě bydlel od roku 1945 do své smrti lotyšský akademik Paul Lejiňš. Poslední stavbou od Michaela Eisensteina na Albertově ulici je dům čp. 2a z roku 1906, který je i jeho poslední secesní budovou, kterou postavil v Rize. Bílé kamenné průčelí oživují pestré červené glazované cihly a modré kachlíky. Dojem umocňují otevřená okna v nejvyšším patře, jejichž průhledy má prosvítat nebe a dotvářet tak umělecký záměr autora. Vstup do domu tentokrát chrání dvě sfingy. V tomto domě žil v letech 1909–15 britský filosof sir Isaiah Berlin. Krátkou procházku secesní čtvrtí zakončíme v Alžbětině ulici nedaleko budovy velvyslanectví České republiky. Tady se nachází asi nejhezčí secesní stavby Rigy, jejich autorem je Michael Eisenstein a jsou to domy čp. 10a a 10b. Dům čp. 10b si v roce 1903 objednal podnikatel Lebedinskis a jedná se o čtyřpatrovou obytnou budovu s modro-bílým průčelím, zdůrazněnou arkýřem ve střední části a dvěma ženskými obličeji z profilu, které ukončují štítový nástavec. Ve výzdobě se uplatňuje dále motiv páva (jednota protikladných sil světa), sov (vítězství) a orlů (moc). Sousední dům čp. 10a byl obchodní a obytný dům a jeho průčelí je nezvykle asymetrické, dominuje mu velké eliptické okno a zejména rostlinná štuková výzdoba.

Jako u jiných podobně historicky bohatých měst, na prohlídku Rigy nestačí rozhodně jeden den a i dva dny jsou málo, protože ještě by bylo co si prohlížet. Náš program ale kvapí kupředu, my opouštíme Rigu a vydáváme se za poznáním regionů.