Cesty a památky

Oficiální název státu v originálu: Российская Федерация
Oficiální název státu v češtině: Ruská federace
Státní zřízení: federativní prezidentská republika od 29. 12. 1991
Hlava státu a výkonné moci: přímo volený prezident (tč. Vladimir Vladimirovič Putin)
Zákonodárný orgán: parlamentem je Federální shromáždění, které se skládá ze Státní dumy a Rady federace
Rozloha (pořadí na světě): 17 075 400 km² (1.)
Administrativní členění: Ruskou federaci tvoří 83 subjektů – 21 republik na etnickém základě (Agidejsko, Altaj, Baškortostán, Burjatsko, Čakasie, Čečensko, Čuvatsko, Dagestán, Ingušsko, Kabardsko-Balkarsko, Kalmycko, Karačajevsko-Čerkesko, Karelie, Komi, Marij El, Mordvinsko, Sacha, Severní Osetie-Alanie, Tatarstán, Tuva a Udmurtsko), 46 oblastí jako správních celků (nebudu vyjmenovávat všechny, my navštívíme Moskevskou, Jaroslavskou, Vladimirskou a Ivanovskou), 9 samosprávných krajů (Altajský, Kamčatský, Chabarovský, Krasnodarský, Krasnojarský, Permský, Přímořský, Stavropolský a Zabajkalský), 4 autonomní okruhy obývané neruským obyvatelstvem (Čukotský, Chantymansijský, Něnecký a Jamalskoněnecký), 1 autonomní oblast (Židovská) a 2 federální města (Moskva a Petrohrad).
Hranice od severozápadu proti směru hodinových ručiček: Norsko, Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Bělorusko, Ukrajina, Gruzie, Ázerbájdžán, Kazachstán, Čína, Mongolsko, Čína a Severní Korea; prostřednictvím Kaliningradské oblasti dále sousedí s Litvou a Polskem.
Počet obyvatel v roce 2012 (pořadí na světě): 143 200 000 (9.)
Průměrná hustota zalidnění: 8,4 obyvatel na km²
Složení obyvatel: Rusové 78 %, Tataři (3,7 %), Ukrajinci (1,35 %), Baškirové (1,1 %), Čuvaši (1 %), Čečenci (1 %) a další.
Hlavní město a počet obyvatel: Moskva, 11 551 930 obyvatel
Úřední jazyk: ruština a jazyky jednotlivých autonomních oblastí a republik
Náboženství: ruská pravoslavná církev (80 %), sunitský islám, katolická církev (řecká i římská), protestantské církve, judaismus, buddhismus, animistická náboženství sibiřských národů.
Nejvyšší bod: Elbrus (5642 m. n. m.) na Kavkaze
Měna: ruský rubl (RUB), v době naší návštěvy byl oficiální (bankovní) kurz 100 RUB = 62 CZK
Čas oproti ČR: v Rusku je 9 časových pásem, Moskevský čas je + 3 hodiny oproti Středoevropskému času, v době letního Středoevropského času + 2 hodiny (od roku 2011 se v Rusku nemění zimní/letní čas).
Hospodářství: po vleklé krizi 90. let se Rusko zařadilo mezi první desítku světových ekonomik, mezi státy světa má největší zásoby přírodních zdrojů — nerostných surovin, ropy, zemního plynu, dřeva, pitné vody — a je považováno za energeticky soběstačný stát, označovaný jako supervelmoc

Stručný exkurs do historie Ruska.

Popsat stručně tak bohaté a neuvěřitelně propletené dějiny Ruska není vůbec jednoduché. Pokusil jsem se vyzdvihnout nejdůležitější vládce a události, spojené s jejich vládou. Zaměřil jsem se pro přehlednost pouze na oblast, kterou navštívíme.

V polovině 8. století se od severu v okolí Ladožského jezera objevili ze severu germánští (švédští) Vikingové, společenská elita ozbrojených kupců, označovaných ve slovanských pramenech jako Varjagové, kteří také dali zemi jméno (název Rusko není slovanského původu, ale pochází z finštiny – název „Ruotsi“ označuje Švédy – původní vládce země). Jeden z nich, dnes známý pod jménem Rjurik († 878/9) – původně však Hrurikr či Hrözekr, ovládl Novgorod a stal se legendárním zakladatelem nejstarší ruské panovnické dynastie Rurikovců (vymřela roku 1598). Po jeho smrti ovládl severoruská centra varjažský náčelník Oleg (Helg), vládnoucí jménem Rurikova syn Igora (Ingvara). Oleg si podmanil další východoslovanské, baltské a finské obyvatelstvo v okolí Novgorodu a v roce 880 dobyl město slovanských Krivičů, Smolensk. V roce 882 pak dobyl i město Kyjev (původní město východoslovanských Poljanů, kde od roku 866 vládli Varjagové Askold a Dir) a přenesl sem své sídlo, Novgorod byl na Kyjevu nadále závislým. Tento okamžik se obvykle považuje jako vznik Kyjevské Rusi, byť se zatím jednalo pouze o volné spojení několika celků východoslovanských kmenů Krivičů, Poljanů, Drevljanů, Severljanů a Radimičů a ugrofinského kmene Merjanů. Po třicetiletém Olegově panování se vlády ujal v roce 912 Igor, s největší pravděpodobností syn Rjurika. Ten rozšiřoval moc kyjevských knížat na další východoslovanská území a současně vedl aktivní politiku ve vztahu k Byzantské říši. V roce 944 byl označen v kyjevsko-byzantské smlouvě za „velikého knížete“, prvního mezi všemi knížaty východních Slovanů. V roce 945 byl zabit při vybírání daní u Drevljanů a regentské vlády se za jeho nezletilého syna Svjatoslava ujímá kněžna vdova Olga (Helga), prohlášená v roce 1547 za svatou. Slovanské jméno jejich syna Svjatoslav je dokladem, že se vikingsko-ruská knížata v Kyjevě poměrně rychle slavjanizovala. Olga se ujala vlády velmi energicky – nejprve ztrestala Drevljany za zabití knížete a následně jednotlivé slovanské celky připoutala ke Kyjevu pevnějšími vazbami, správu na podmaněných územích vykonávaly knížecí družiny. Jejím nejvýznamnějším počinem bylo přijetí křtu roku 955 (dle tradice) a zahájení christianizace Rusi. Když se v roce 962 ujal vlády kníže Svjatoslav I., odmítl zprvu křesťanství a nepokračoval v matčině úsilí, dokonce se zajímal o v té době dynamicky se šířící islám. Stabilizoval poměry uvnitř formujícího se ruského státu, zdokonalil vybírání daní, pevněji ovládl podmaněné obyvatelstvo a posílil postavení kyjevského vládce. Cele se orientoval na expanzi za hranice své země, a nakonec se dokonce rozhodl přenést svoji rezidenci až Balkán, protože se osobně ujal i Bulharského carství. Prakticky celou vládu strávil na úspěšných válečných taženích, během nichž si podmanil další slovanská území až ke Kaspickému moři, podmanil si kavkazské kmeny, vyvrátil turkickou chazarskou říši a zaútočil i na území Byzantské říše. Svjatoslav byl zabit roku 972 při návratu z Bulharska do Kyjeva, ovšem za jeho vlády se Kyjevská Rus stala koncem 10. století významným mocenským faktorem ve východní Evropě. V roce 972 se vlády ujal jeho syn Vladimír I. (zvaný také Veliký, Svatý, Krásné slunce), který ještě více zkonsolidoval celé území obývané východními Slovany, podmanil si baltské Jatvěgy i ugrofinské Esty a úspěšně svou říši bránil proti nájezdům Pečeněhů od jihu. Počátkem roku 988 se nechal v Kyjevě pokřtít a oženil se s byzantskou princeznou Annou, sestrou císaře Basileia II. Přijetí křesťanství z Byzance pak ovlivnilo prakticky celé další historické směřování Ruska, díky jejímu kulturnímu a duchovnímu vlivu. Vladimír nechtěl omezovat kontakty s křesťany pouze na východní říši. Zprávu o pokřtění své země zaslal Vladimír do papežského Říma i východním patriarchům v Jeruzalémě a Alexandrii, bulharští misionáři sem pak přinesli slovanskou liturgii a písemnictví. Ruská církev navázala kontakty také se slovanským duchovenstvem v Čechách, o čemž svědčí především uctívání kultu ruských mučedníků Borise a Gleba v Sázavském klášteře. Zavedení obyvatelstvu srozumitelného jazyka do církve zvyšovalo zájem o nové vyznání a také přispělo ke konečnému poslovanštění původně varjažské vládnoucí vrstvy. Po Vladimírově smrti nastaly boje o moc, do kterých zasáhl i polský kníže Boleslav Chrabrý ve prospěch Vladimírova staršího syna Svjatopolka I., který byl manželem Boleslavovy dcery. Svjatopolk je nazýván v ruské tradici „Prokletý“, neboť své bratry Borise, Gleba (později byli svatořečeni) a Svjatoslava nechal zabít proto, aby mohl sám vládnout – to se mu nakonec podařilo v roce 1015. Další ze starších synů Vladimíra, Jaroslav I. Moudrý, se ovšem nehodlal smířit s údělným panstvím v Novgorodu, který mu otec přiřkl. Tak v roce 1016 dobyl Kyjev a bratra Svjatopolka vyhnal do Polska k jeho tchánovi Boleslavovi. Ten se však s pomocí Boleslava v roce 1017 opět zmocnil kyjevského trůnu, než ho v roce 1019 definitivně Jaroslav porazil. Jaroslav I. Moudrý vládl až do své smrti v roce 1054 a toto období je považováno za vrchol politického i kulturního rozkvětu Kyjevské Rusi. Po jeho smrti se vlády ujal Izjaslav, s kterým se ale zprvu dělili o moc bratři Svjatoslav a Vsevolod, historici jejich souvládí označují jako triumvirát, přestože titul velikého knížete kyjevského patřil pouze Izjaslavovi. Triumvirát skončil v roce 1073, kdy Svjatoslav II. vyhnal Izjaslava z Kyjeva a sám usedl na trůn. Po něm se vlády ujal v roce 1076 třetí bratr Vsevolod I. a ten vládl do roku 1093, kdy se vlády ujal jeho syn Vladimír Vsevolodovič Monomach (zvaný také Vladimír II.), vládnoucí do roku 1125. Vládu dokázal zajistit ještě svému nejstaršímu synovi Mstislavovi Vladimíroviči Velikému (1125–1132), po jehož brzké smrti se Kyjevská Rus začala rychle rozpadat.

Se sílícími dynastickými rozpory se ale do té doby jednotný stát začal potýkat již od 70. let 11. století. Nejprve vzniklo 12 samostatných knížectví, mezi nimiž byla nejvýznamnější haličsko-volyňské, novgorodské a z pohledu naší cesty důležité rostovo-suzdalské, později vladimirsko-suzdalské knížectví. Na Kyjevský trůn sice ještě usedl v letech 1149–57 veliký kníže Jurij Vladimírovič Dolgorukij, šestý syn Vladimíra II., který ale byl zároveň vládcem rostovo-suzdalského knížectví a je také zakladatel Moskvy (v roce 1156). Za symbolický konec Kyjevské Rusi je považován rok 1169, kdy byl Kyjev vypálen a vydrancován vojskem Andreje Jurijeviče Bogoljubského, velikého knížete Vladimirského (vládl 1157–74), druhorozeného syna Jurije Dolgorukého. Andrej si sice přisvojil titul kyjevského knížete, ale možnosti vládnout z Kyjeva se zřekl a dosadil sem jako místodržícího svého bratra Gleba Jurijeviče. Sám zůstal na severovýchodu země, kde si nechal vybudovat výstavnou rezidenci v Bogoljubovu, kam bylo téhož roku symbolicky přeneseno politické centrum země z Kyjeva a zpečetěn tak zánik bývalé veliké říše. Proces politického tříštění země se však stále prohluboval a vyvrcholil ve 14. století, kdy existovalo dokonce 250 knížectví, v jejich čele stála většinou knížata z rodu Rurikovců.

Zcela zásadními pak byly roky 1223–42, kdy se východoevropskou rovinou přehnala vojska Tatarů a Mongolů, která úplným zničením Kyjeva v roce 1239, zahájila přičlenění celého území bývalé Kyjevské Rusi a všech samostatných kížectví k mongolskému světu Zlaté Hordy na následujících 300 let. To mimochodem rovněž znamenalo úplné odtržení Ruska od vývoje v Evropě, která se začala ve 13. století mohutně rozvíjet (univerzity, stavitelství, počátky renesance a humanismu), zatímco Rusko se až do 16. století ocitlo v područí asijských hord, na jejichž chánech byla všechna knížata, o kterých bude dále řeč, plně závislá. Za mongolské nadvlády začíná dodnes trvající osudové zpoždění Ruska díky vybočení z linie společného evropského vývoje a současně nastartování jakéhosi pocitu výlučnosti a vyvolenosti „neevropskosti i evropskosti“ – tedy „euroasijskosti“, který do jisté míry dodnes formuje mocenské choutky i současného ruského státu.

Z vladimirsko-suzdalského knížectví se v roce 1273 vyčlenilo na základě závěti velikého knížete vladimirského Alexandra Něvského, údělné Moskevské knížectví s hlavním městem Moskvou pro jeho syna Danila Alexandroviče (první moskevský kníže, vládl 1273–1303). Nepříliš velký svěřený úděl dokázal kníže Danil v posledních letech své vlády územně zdvojnásobit a stát se tak jedním z nejvýznamnějších rurikovských knížat. Moskevské knížectví začalo hrát stále důležitější roli v oblasti severovýchodního Ruska, jeho území bylo postupně stále rozšiřováno a současně rostla i prestiž zdejších vládců, která se výrazně zvýšila i tím, když do Moskvy v roce 1328 natrvalo přesídlil z Vladimiru metropolita Feognost, představený celé ruské církve. Vládci se od konce 14. století titulovali jako veliká knížata moskevská a stát jako Moskevské velkoknížectví (великое княжество Московское). Veliký kníže Ivan III. Veliký (vládl 1465–1505) definitivně vymanil všechna dosud samostatná ruská knížectví z tatarského područí Velké hordy a sjednotil je pod svrchovaností Moskvy, tuto integraci pak zcela dokončil jeho syn Vasilij III. Ivanovič (vládl 1505–1533). V letech 1533–38 spravovala vládu země jako regentka Jelena Vasiljevna Glinská, druhá žena Vasilije III. a matka následníka trůnu, Ivana IV. Hrozného. Ten se vlády ujal ve svých 8 letech v roce 1538 a v roce 1547 přijal jako první panovník carskou korunu a prohlásil se za cara (césara = císaře) a samovládce vší Rusi. Tím se Moskevské velkoknížectví stalo Ruským carstvím. Přes svou povahu a psychické problémy byl Ivan IV. jedním z nejvzdělanějších a nejschopnějších vládců, který dobře chápal, co Rusko potřebuje ku svému prospěchu (omezení moci vysoké šlechty, jak to bylo běžné v západních monarchiích, styky s hospodářsky vyspělejšími evropskými zeměmi atd.) Svoje záměry však prosazoval velmi neadekvátními krutými metodami a zemi tím v konečném výsledku poškodil, neboť po jeho smrti v roce 1584 se ruský stát propadl do hluboké krize. Na trůn nastoupil jeho třetí syn (svého nejstaršího syna Ivana V. totiž zabil Ivan IV. v návalu vzteku 19. 11. 1582) a současně poslední vládce z dynastie rurikovců Fjodor I. Ivanovič Blažený. V roce 1594 se mu narodila pouze jediná dcera, která zemřela ve věku 9. měsíců, a byla tak poslední ženskou příslušnicí rodu rurikovců v přímé linii. V té době ještě ale žil další syn Ivana IV., carevič Dmitrij, narozený roku 1582. Jelikož skutečnou moc ve státě však již v té době držel bojar Boris Godunov, bývalý rádce Ivana IV. a Fjodorův švagr v jedné osobě, carevič v roce 1591 v Ugliči zemřel za nevyjasněných okolností – předpokládá se, že to bylo na objednávku Godunova. Když pak v roce 1598 umírá car Fjodor, vymírá jím celá rurikovská vládnoucí dynastie.

Godunov se stal v roce 1598 ruským carem a za jeho vlády nastalo sbližování Ruska se západem, do země pozval první západoevropské cizince, zejména stavitele a vyslance jiných monarchií. Zemřel v roce 1605 za nevyjasněných okolností, zřejmě byl otráven. Na trůn nastoupil jeho syn Fjodor, ale ten byl už 1. června 1605 odstraněn při převratru organizovaným Dmitrijem Ivanovičem (Lžedmitrij I.), který se prohlásil za samozvaného cara z titulu, že je zachráněný carevič Dmitrij, syn Ivana Hrozného. Jeho svrhl v roce 1606 další ze samozvaných vládců Vasil IV. Šujskyj, který vládl do roku 1610. Období jeho vlády je poznamenáno útoky dalšího samozvance Lžedmitrije II., který tvrdil, že je zachráněným carevičem Dmitrijem a tedy i Lžedmitrijem I. V tomto období také oslabené Rusko opakovaně napadalo Polsko-litevské království, které obsadilo i Moskvu, v roce 1610 byl dokonce ruským carem korunován polský král Vladislav IV.

V té době se v Nižném Novgorodu vytvořila velká armáda pod vedením Kuzmy Minina a Dmitrie Požárského, která oblehla Moskvu, donutila Poláky v roce 1613 v Kremlu kapitulovat. Tím skončilo tak zvané „smutné období“ a na trůn usedl 27. března Michail Fjodorovič Romanov, první car z dynastie Romanovců (starý ruský bojarský rod doložený již v roce 1347), vládnoucí Rusku až do roku 1917. Válka s Polskem skončila definitivně v roce 1618 a nastalo velké období nového rozkvětu říše ale i válek a nepokojů. Za jeho syna Alexeje I. Michajloviče (vládl 1645–76) se poddali ruské nadvládě Záporožští a Krymští kozáci a tato území Ukrajiny byla připojena k Rusku, proběhly církevní reformy. Jeho syn Fjodor III. Alexejevič (vládl 1676–82) čelil válce s Turky prakticky po celou dobu své vlády, ale podařilo se mu zastavit a odrazit osmanskou expanzi do této části Evropy. Když bezdětný zemřel, vlády se v letech 1682–9 ujala jeho sestra Sofie Alexejevna jako regentka carevičů Ivana V. a Petra I. (všichni potomci Alexeje I. Michajloviče), kteří oba byli prohlášeni cary patriarchou Jáchymem i bojary. Vlády se společně ujali v roce 1689, po smrti Ivana V. v roce 1696 se stal jediným vládcem Petr I. Veliký. Ten provedl po podnětné cestě po západní Evropě v letech 1696–7 ohromné reformy a modernizaci celého Ruska ve všech oblastech života. Rozšířil také území Ruska po Velké severní válce (1700–21) o teritorium Pobaltí včetně Běloruska, východního Polska a části Finska a Švédska a na východ o celou Sibiř až po Kamčatku a Aljašku. Dne 2. 11. 1721 proto přijal titul imperátora Ruského impéria (Российская империя), které existovalo až do roku 1917 a bylo jednou z nejrozsáhlejších říší v dějinách lidstva s 128 200 000 p­oddanými. V roce 1703 založil Petr I. nové hlavní město Ruska – Sankt Peterburg (Svatý Petrohrad), kterým se stal v roce 1712 po přenesení všech úřadů i panovnického dvora z Moskvy. V roce 1721 se oženil se svou milenkou Martou Helenou Skowrońskou (dcera prostého litevského sedláka polského původu), která přijala jméno Kateřina I. Alexeevna a v roce 1724 ji učinil spoluvládkyní. Imperátorkou se stala po Petrově smrti v roce 1725 a vládla do roku 1727, kdy předala na základě testamentu trůn Petrovi II. (1727–30), vnukovi Petra I. Poté se na trůnu vystřídali imperátoři Anna Ivanovna (1730–41), dcera Ivana V. a neteř Petra I., Alžběta I. Petrovna (1741–62), druhé dítě Petra I. a Petr III. Fjodorovič (1762), vnuk Petra I., zakladatel tzv. romanovsko-holštýnsko-gottorpské dynastie. Ten byl záhy po nástupu na trůn zabit během hádky a na trůn nastoupila téhož roku jeho manželka Kateřina II. Veliká, rodným jménem Sofie Frederika Augusta, princezna z malého pruského království se sídlem ve Štětíně. Kateřina považovala sebe samu za osvícenou panovnici a velkou reformátorku, ve skutečnosti však byly od samého počátku její reformy nerealizovatelné a většina z nich zůstala jen na papíře. Pro naprostou většinu obyvatel Ruska – tedy nevolníků bez majetku, se za vlády Kateřiny Veliké nic nezměnilo, jejich život byl stejně krutý a tvrdý jako za všech předcházejících vládců. Rovněž školství zůstalo na stejné úrovni a nadále asi 97 % obyvatel Ruska neumělo číst a psát, mezi negramotné patřila i většina šlechticů, což bylo v té době třeba v Evropě naprosto nepředstavitelné. Proti evropskému individualismu a víře v lidský rozum stál v Rusku kolektivismus a absolutní moc panovníka nad lidmi i jejich majetkem. Prvotním a jediným cílem státu pak byla snaha ovládnout co největší prostor a maximálně rozšířit hranice impéria. Za této despocie sice říše zmohutněla, ale zároveň nebyl vyřešen ani jediný problém, který ji skutečně sužoval (za její vlády vznikl pojem „Potěmkinovské vesnice“). Kateřina Veliká se navzdory halasně proklamovaným osvícenským ideálům stala rovněž zásadní odpůrkyní Velké francouzské revoluce, kterou považovala za nepřístojný zásah proti korunovanému panovníkovi a právoplatnému režimu. Po své smrti v roce 1796 byla Kateřina Veliká pohřbena ve Svatopetrské pevnosti v Petrohradě a jejím nástupcem se stal syn Pavel I. Petrovič. Ten se snažil změnit kurz nastolený jeho matkou a tak byl za blíže neznámých okolností zavražděn spiklenci v noci z 11. na 12. 3. 1801 a ještě týž den se stal imperátorem jeho nejstarší syn Alexandr I. Pavlovič (o jeho účasti na odstranění otce se spekuluje), v letech 1809–25 první finský velkokníže a v letech v letech 1815–25 i polský král. V roce 1805 se účastnil bitvy u Slavkova a za jeho vlády došlo k porážce Napoleona v Rusku (1812 bitva u Borodina), sám po jeho pronásledování Evropou vstoupil v březnu 1814 do Paříže, cestou se v srpnu 1813 zastavil i v našem Kolíně (mířil do Brandýsa nad Labem na setkání s Františkem I. a Fridrichem Vilémem III.), kde se na náměstí na jeho počest celebrovala pravoslavná mše. Pak se v letech 1814–15 účastnil Vídeňského kongresu na uspořádání Evropy po napoleonských válkách a cestou zpět do Ruska v roce 1815 navštívil několik dalších míst v Čechách a na Moravě. Za jeho vlády se impérium rozrostlo o Gruzii (1810), Kavkaz, Zakavkazí a Moldávii (1812). Po Alexandrově smrti (zemřel bez dědice na tyfus) v roce 1825, nastoupil na trůn jeho bratr a třetí syn Pavla I., imperátor Mikuláš I. Pavlovič. Ten umírá v průběhu tzv. Krymské války (1853–6) a na trůn usedá v roce 1855 jeho nejstarší syn, imperátor Alexandr II. Nikolajevič. Za jeho vlády se impérium sice rozrostlo a Střední Asii (1869–85), ale již v této době se prohluboval i jeho úpadek, na který měla vliv především nízká míra vzdělanosti nižších vrstev obyvatelstva, absolutismus, zaostalost vesnice a zemědělské výroby, dědictví nevolnictví, národnostní otázky a sílící nacionalismus a konečně i obecně pomalá modernizace země. Jedním z projevů krize byl i prodej Aljašky USA (1868). Vládl do roku 1881 a zemi v nepříliš dobré kondici přebírá předposlední imperátor Alexandr III. Alexandrovič. Ten se sice pokoušel o určitou liberalizaci uspořádání země, ale poměrně brzy podlehl nemoci a v roce 1894 umírá v paláci Livadia na Krymu. Jeho syn Mikuláš II. Alexandrovič byl posledním carem Ruského impéria. Na počátku 20. století začaly sociálně-politické problémy, se kterými se Rusko potýkalo, eskalovat. Říše se ocitla v hluboké sociálně-politické krizi, jejímiž hlavními jmenovateli byly sílící snahy především středních vrstev a dělnického hnutí o uvolnění režimu a rostoucí odpor neruských národů (Poláci, Čuvaši, Litevci, Finové) proti stále agresívnější rusifikaci. Za tohoto stavu se střetlo s Japonskem v boji o vliv na Dálném východě a v Rusko-japonské válce (1904–5) skončilo drtivou porážku. Ruský vliv na Dálném východě se zhroutil, ruské válečné loďstvo bylo v bitvě u Cušimi (27. – 28. 5. 1905) rozdrceno a velmocenská prestiž země se ocitla v troskách. Revoluce v roce 1905 ukázala na hlubokou krizi impéria plného despocie, tyranie a krutovlády a také celého sociálního a politického uspořádání Ruska. To dostalo další úder během první světové války, která naplno odhalila jeho nefunkční společenské uspořádání a technologickou zaostalost. Poslední car nebral ohledy na nikoho, jeho násilná vláda znamenala otřesy, země stále rychleji zaostávala, během války se ruská carská armáda rozložila a Ruská říše společensky, ekonomicky i vojensky zkolabovala. Oslabený carský režim padl ve víru březnové revoluce v roce 1917, kdy 15. 3. car abdikoval a korunu přenechal svému bratrovi Michailovi Alexandroviči. Ten ale abdikoval již následující den, neurčil svého nástupce a 16. 3. 1917 tak končí vláda dynastie Romanovců v Rusku. Carská rodina byla deportována do vyhnanství na Sibiř, kde strávila rok 1917 v Tobolsku. Zde je zastihla i bolševická říjnová revoluce 7. listopadu 1917. V dubnu 1918 byli všichni převezeni do uralského města Jekatěrinburgu, kde byli 17. července 1918 popraveni car, carevna i jejich pět dětí. O deset dní později vstoupily do Jekatěrinburgu jednotky československých legií, ovšem pozdě pro cara a jeho rodinu. V témže roce ještě byli zastřeleni carův bratr Michail a carevnina sestra Alžběta. V roce 1991 byla těla objevena pohřbena na utajeném místě za městem, identifikována a v roce 1998 slavnostně pohřbena v rodinné hrobce v Petropavlovské pevnosti v Petrohradu.