Cesty a památky

7. 7. 2013

Do Suzdalu jsme se vydali z Vladimiru autobusem, což není vůbec žádný problém, pokud je člověk poučený. Autobusy naštěstí jedou zhruba každou půlhodinu a do 30 km vzdáleného Suzdalu dorazí z Vladimiru za asi 40 minut. Ráno jsme dorazili na autobusové nádraží (naproti vlakovému) od hotelu trolejbusem (13 Rbl = 8 Kč) a hned jsme si koupili jízdenky pro cestu tam i zpět. Trochu nás překvapilo, že cesta tam vyšla na 60 Rbl = 36 Kč a zpátky 80 Rbl = 48 Kč, přičemž jak se později ukázalo, autobus byl stejné kvality. Jediným vysvětlením by tak mohla být pouze poměrně revoluční myšlenka dynamického tarifu, protože v neděli v podvečer je pochopitelně větší zájem o přepravu.

Autobusové nádraží v Suzdalu je na okraji města u obchvatové silnice směr Nižný Novgorod (kvůli zastavování dálkových autobusů) a tak do centra, vzdáleného asi 2 km, je potřeba pokračovat pěšky nebo místní dopravou, která stojí 15 Rbl = 9 Kč. Nejvtipnější na tom je ovšem to, že z našeho busu se po příjezdu na autobusové nádraží stal „místní“ autobus, takže aniž bychom vystoupili, pokračovali jsme s ním až na hlavní Trhové náměstí (Торговая площадь), pochopitelně po zaplacení oněch 15 Rbl.

A protože jsme již v Suzdalu (Суздаль), pojďme se nejprve seznámit s historií města, které sami Rusové nazývají „perlou Zlatého prstenu“, a které v roce 1967 získalo jako první město v Rusku (tehdy i celém Sovětském svazu) status města-muzea – což je něco jako u nás městská památková rezervace. Ono je to především proto, že od 18. století nevznikla v centru města žádná vyšší stavba (až na klášterní zvonici), později ani žádná moderní stavba a kupodivu, Suzdal přečkal i první budovatelské období socialismu bez jakékoliv újmy, takže dnes skutečně má podobu, jakou získal ve 2. polovině 19. století. Tím se tedy rozhodně odlišuje od ostatních měst, která jsme navštívili, protože v nich jsou jednotlivé památky jako solitéry, obklopené vesměs socialistickou výstavbou. Tak v tomhle je Suzdal absolutně jiný. Ve všech průvodcích a turistických brožurách se doporučuje, že pokud chcete Suzdal opravdu zažít, je třeba tu pobýt alespoň 3 dny. No, nám na to musí stačit bohužel jen jeden.

Poprvé se Suzdal vzpomíná jako Suždal ve starých letopisech k roku 1024 a tímto názvem se nazývá ne vlastní město, ale celé osídlení podél řek Kamenka a Nerl až k jejímu soutoku s Kljazmou. Archeologické vykopávky pak potvrzují osídlení na území města od 10. století. V té době patřilo toto území pod nadvládu Kyjeva. Na počátku 11. století se místní obyvatelé vzbouřili proti násilnému pokřesťanštění a vydání nových zákonů, upravujících postavení poddaných. Vzpouru musel přijet potlačit tehdejší vládce, kníže Jaroslav Moudrý, jehož synové si po jeho smrti v roce 1054 rozdělili mezi sebou území státu jako údělná knížectví, přičemž Suzdal připadl Vsevolodu Jaroslaviči, pozdějšímu kyjevskému knížeti (vládl 1054–77). Po něm tu vládl jeho syn Vladimír Monomach, rovněž pozdější kyjevský kníže (vládl 1078 – 1125), za něhož město na počátku 12. století nejprve vyplenil muromský kníže Oleg Svjatoslavovič a hned po něm ho v roce 1107 vydrancovali volští Bulhaři. Vladimír Monomach nechal po osvobození města v roce 1107 postavit první kamenný křesťanský chrám Nanebevzetí Panny Marie (Успенский собор). Hlavním městem se Suzdal stal za vlády Monomachova syna Jurie Dolgorukého (suzdalským knížetem byl v letech 1113–49 a v letech 1149–51 byl knížetem kyjevským), který si v sousední Kidekši vystavěl sídelní rezidenci. Jurij Dolgorukij nechal město obehnat hliněnými valy ukončenými palisádou z dubových klád, které se z větší části dochovaly dodnes. Na jihu, severu a západě město chránila řeka Kamenka, na východní straně pak hluboký vodní příkop, vstup do města uzavíraly tři brány s věžemi. Za pevnými hradbami se začali usazovat řemeslníci a kupci, takže město se stalo záhy obchodním centrem, a jelikož volná místa vně hradeb obsadily opevněné kláštery, bylo město i duchovním centrem celého severovýchodního území Kyjevské Rusi. Jurij nechal také v roce 1148 postavit nový kamenný chrám Narození Páně (Рождественский). Bohatí suzdalští měšťané a bojaři získávali postupně stále silnější vliv a tak se nechtěli smířit s modernizačními prvky vlády dalšího knížete, Andreje Bogoljubského, který se snažil omezit jejich vliv a posílit prvky centralistického řízení státu, a hlavním městem knížectví učinil Vladimir. Proto zosnovali povstání a v roce 1174 ho nechali v jeho rezidenci v Bogoljubovu zavraždit. Ale i Andrejův nástupce, jeho mladší bratr Vsevolod III. Velké Hnízdo (vládl 1176 – 1212), ponechal centrum moci ve Vladimiru a navíc se mu podařilo odbojné bojary zkrotit. Knížectví se nazývalo v té době Vladimitro-Suzdalské. V letech 1237–8 město vyplenili mongolsko-tatarské hordy pod vedením chána Bátú (1227–1302), který byl vnukem Čingischána a zakladatel Zlaté hordy. Z této rány se město již prakticky hospodářky nevzpamatovalo a nadále se rozvíjelo pouze jako duchovní středisko, ve 14. století zde vzniklo několik klášterů. V roce 1392 moskevský kníže Vasilij Dmitrijevič připojil Suzdal k expandujícímu Moskevskému knížectví, a město tak trvale získalo samostatnost. Jeho opevněné kláštery se staly často vězením pro nepohodlné příslušníky vládnoucí rodiny i šlechty (bojarů), kteří sem byli posílání do ústraní od vladařského dvora. V 16. století bylo suzdalské biskupství povýšeno na arcibiskupství, čímž byl potvrzen status města jako církevního centra, do kterého se pochopitelně stahovali umělci jako malíři ikon, rytci, kovotepci a zlatníci. Ovšem 17. století bylo ve znamení samých pohrom. Nejprve v letech 1608–11 město opakovaně trpělo drancováním polsko-litevských vojsk, kterému učinil přítrž až suzdalský kníže Dmitrij Požarský, který osvobodil Moskvu i celou zem. Nový rozmach města sice nastal po roce 1634, kdy se přes něj přehnalo vojsko krymských Tatarů, ale v roce 1646 ho postihl tragický požár a při morové epidemii v roce 1654 umřela více než polovina jeho obyvatel. Nicméně po těchto tragických událostech se město znovu postavilo na nohy a byla postavena většina dodnes obdivovaných architektonických památek. V roce 1708 ustanovil Suzdal imperátor Petr I. Veliký hlavním městem gubernie v rámci nového administrativního členění Ruska. V roce 1766 byl klášter sv. Eutýnia Suzdalského přeměněn na státní vězení pro odsouzené, kteří byli prohlášeni za blázny nebo nepříčetné osoby. Za vlády imperátorky Kateřiny II. byla v roce 1788 zpracována nová urbanistická studie města, která zcela změnila bývalá předměstí, tvořená dnes přímými ulicemi, křížícími se do pravého úhlu (areál bývalého kremlu byl naštěstí zachován v původní podobě). Suzdal se opět začíná profilovat jako významné centrum obchodu a mohutně při tom těží z výhodné polohy na carské silnici z Moskvy do Archangelsku a Petrohradu, což skončilo v roce 1855, kdy byla otevřena tzv. Nikolajevská železnice Moskva – Petrohrad a zboží i cestující putovali jinudy. Význam města začal rychle upadat a díky tomu, že se zastavil veškerý jeho rozvoj, se dochovalo v nezměněné podobě z 2. poloviny 19. století dodnes. Suzdal je součástí Zlatého prstenu historických měst Ruska a v roce 1992 byl zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Prohlídku zahajujeme na již zmíněném Trhovém náměstí (Торговая площадь), kde jsme vystoupili z autobusu. Na první pohled je to náměstí zcela jiného střihu. Zachovalo si především rozměry původního středověkého tržiště ze 12. století a navíc dodnes slouží trhovcům k prodeji zboží, které zde již od rána rozkládali ve svých stáncích. Žádné čínské cetky, ale pravé ruské válenky (něco jako „plstěné kozačky“, vyráběné z ekologicky čisté ovčí vlny, dnes si opět získávají značnou popularitu jako tradiční výrobek), barevné šátky, košíky, medovinu, kvas a spoustu dalšího zboží, většinou rukodělné práce. Náměstí po celé jedné straně lemují původní kupecké obchody z let 1806–11, kde v období největší slávy bylo 180 stánků pro suzdalské i přespolní kupce. Prošli jsme se spěšně mezi stánky, na nic ovšem nečekáme a vyrážíme na prohlídku Suzdalského kremlu (vstupné 250 Rbl = 150 Kč do všech expozic nebo 80 Rbl = 45 Kč do každého objektu zvlášť). Ten leží na konci Kremelské ulice, která vychází z jižního nároží náměstí, a pozná se hravě podle modrých kopulí v dáli. První, co na existenci kremlu upozorní, je vysoký hliněný val, který ulici protíná v místech, kde kdysi stávala Eliášova brána, dnes bohužel zaniklá. Valy pocházejí z 12. století a kolem dokola vymezují historické území bývalé pevnosti. A i dnes dosahují výšky až 6 metrů. Je z nich mimo jiné pěkný pohled na stavby uvnitř kremlu a také na klikatící se řeku Kamenku, která tvořila (a dodnes tvoří) vodní opevnění ze tří stran obvodu. Za bývalou bránou u silnice stojí chrám Nanebevzetí Panny Marie (Успенская церковь) z doby kolem roku 1650, do dnešní podoby přestavěný po požáru roce 1720 ve stylu tzv. „moskevského baroka“. My ale míříme k nejvýznamnější – a také nejstarší dochované stavbě nejen vlastního kremlu, ale celého Suzdalu – kterým je chrám Narození Panny Marie (Рождества Пресвятой Богородицы), který nechal z bílého vápence postavit na místě starší stavby z počátku 11. století (chrámu Nanebevzetí Panny Marie) kníže Jurij Dolgorukij v roce 1148.V letech 1222–25 byl chrám rozšířen a přestavěn knížetem Jurijem Vsevolodovičem, přičemž jeho stěny byly vyzdobeny dodnes částečně dochovanou unikátní reliéfní výzdobou. V roce 1445 chrám vyhořel a opravy se dočkal až z příkazu cara Vasila III. po téměř 100 letech v roce 1530, kdy byly zřícené a narušené prvky odstraněny a chybějící části znovu dostavěny; v této podobě se s drobnými úpravami v 18. a 19. století dochoval dodnes. V roce 1634 nechal celý interiér chrámu vymalovat biskup Serapion a právě fresky z této doby tvoří podstatnou část jeho vnitřní výmalby. Při rekonstrukci chrámu v roce 1938 pak byly na stěně jižní apsidy odkryty rostlinné ornamenty z doby vlády knížete Monomacha (1107)a také unikátní fresky z doby po přestavbě na počátku 13. století, z roku 1233. V předsíni chrámu je vystaven originál Zlatých dveří (Златые врата), což je unikátní památka z let 1222–23. V chrámu se dochovaly tyto dveře dvoje, v západní a jižní straně, a obě jsou identické. Mají dvě křídla, která jsou rozdělena na sedm řad po dvou čtvercích, takže je tvoří 28 obdélníků vyplněných obrazy svatých, náměty ze Starého i Nového zákona, anděly, fantastickými zvířaty a podobně. Naproti chrámu stojí zvonice (колокольня) postavená biskupem Serapionem v roce 1635, na konci 17. století byla doplněna orlojem. Celou ústřední část kremlu zabírá rozlehlý Arcibiskupský palác (Архиерейские палаты), složitý komplex kamenných staveb z 15. – 18. století, který dnes slouží jako historické muzeum. Současnou podobu získal palác po přestavbě na konci 17. století, kdy nechal několik starších staveb metropolita Hilarion pospojovat průchody, chodbami a galeriemi. Z této doby také pochází velký sál sv. Kříže pro oficiální audience (má plochu 338 m² a strop je sklenut ve výšce 9 metrů). Kromě dalších několika chrámu z 18. století, které se na teritoriu kremlu dochovaly, stojí za zmínku ještě dřevěný chrám sv. Mikuláše z roku 1766, který sem byl přenesen v roce 1960 z vesnice Glotovo nedaleko Jurieva Polského, o které se traduje, že je rodištěm Michala Romanova, zakladatele carské dynastie Romanovců.

U tohoto dřevěného chrámu jsme prohlídku kremlu ukončili a podél hliněných valů jsme došli k mostu přes řeku Kamenku, za kterou se rozkládá bezpochyby nejznámější suzdalské muzeum, Muzeum dřevěného stavitelství a života na vsi (музей деревянного зодчества и крестьянского быта), konec konců již zmíněný chrám sv. Mikuláše v kremlu byl vlastně prvním přeneseným objektem právě vznikajícího muzea (vstup 200 Rbl = 120 Kč). Jeho přenesení se stalo impulzem k založení muzea (skanzenu) na opačném břehu řeky Kamenky, kde v 11. století stával již zaniklý klášter sv. Dimitrije. Otcem myšlenky a autorem celé pozdější realizace se stal restaurátor V. M. Anisimov. Do roku 1975 zde byla vybudována hypotetická ruská vesnice v ideální podobě z období 18. a 19. století. Z různých míst v okolí Suzdalu a vybraných míst celé Vladimirské oblasti sem byly postupně přeneseny vzácné dřevěné stavby jako chrámy, obytné domy a různé hospodářské objekty. Kromě již zmíněného chrámu sv. Mikuláše (v kremlu) stojí hned proti vstupní bráně další dřevěný chrám Narození Páně (Воскресенская церковь) z roku 1776, přivezený z obce Patakino, jehož stavební styl se díky protaženým liniím a předsunuté zvonici nazývá „koráb“, a hned vedle třetí a poslední dřevěný chrám, z té trojice nejstarší a bezpochyby i nejkrásnější, chrám Proměnění Páně (Преображенская церковь). Ten pochází z roku 1756 a přenesený sem byl z osady Kozljatěvo. Všechny ostatní dřevěné stavby jsou již světského charakteru a tak jsme měli možnost nahlédnout i do běžného života na rusi před staletími. V zásadě se lidové stavitelství v Rusku nelišilo od toho u nás, používaly se podobné stavební postupy i technologie, také výzdoba i symbolika. Zde se tedy mnohem více pracovalo výhradně se dřevem, protože většina domů měla kamenné maximálně základy a některé ani to ne. Každopádně jsou zde k vidění jak domy běžných vesničanů, tak obydlí zcela evidentně bohatých sedláků, jako třeba ten přenesený z vesnice Log. Je to velký patrový srub, na jehož stavbě se používala pouze sekera, tedy žádné pily nebo podobné nástroje. Důvodem bylo to, že při sekání nedochází k porušení vláken dřeva (naopak při záseku dochází k jejich spojení) a to potom neabsorbuje vlhkost a vydrží mnohem déle, na rozdíl od dřeva řezaného. V tomto konkrétním domě byla v přízemí tkalcovská dílna a stáje pro dobytek, v patře pak obytné vytápěné pokoje. Domy byly vyzdobeny mnoha řezanými symboly, které měly především ochranné poslání (talismany), nejčastěji se však objevuje symbol slunce v různé podobě – tedy symbol tepla, radosti, znovuzrození a v neposlední řadě se zde věřilo v magickou moc slunce na ochranu zraku. Většinu oken zdobí muškáty, které jsou považovány za symbol pohody v domě. Vedle tohoto velkého statkářského obydlí stojí dům středně bohatého sedláka z vesnice Ilinki. Ten byl postaven na počátku 19. století a jeho štít zdobí unikátní řezba s rostlinnými motivy a nad okny kosočtverec, který byl považován za symbol plodnosti země. K vidění zde byly i velké domy s mezonetovým patrem, dvojdomy s dvěma dvory pro dvě rodiny, studna s velkým šlapacím kolem, díky kterému bylo možno lehce vytáhnout vodu až z dvacetimetrové hloubky, různé sýpky a také dva větrné mlýny holandského typu, u kterých bylo možno pomocí bidla otočit střechu s lopatkami tak, aby se co nejlépe využila energie větru. Jediný dům, který nebyl přenesen do skanzenu, ale byl postaven na místě, na kterém stojí, je dům suzdalského kupce Agapova. Ten byl postaven v 18. století, je částečně zděný a součástí expozic se stal v roce 2011, jako poslední přírůstek. Celý areál skanzenu doplňují osázená políčka, domácí zvířata, vystoupení folklorních souborů, takže jeho prohlídka je opravdu příjemným zážitkem. Natočili jsme tu zajímavý synchron do reportáže o zvyklostech před svatbou, o kterých nám povídala průvodkyně Tatiana Alexandrovna. Když jsme si to vše prohlédli, vydali jsme se přes areál kremlu zpět na Trhové náměstí a Leninovou ulicí (jo jo, stále se tak jmenuje) ke skupině památek na severu města.

Nejprve míjíme po levé ruce skupinu dvou chrámů – chrám Vzkříšení spravedlivého Lazara (Церковь Лазаря Праведного Воскрешения), který je nejstarším kamenným chrámem bývalého suzdalského obchodního předměstí, postavený byl v roce 1677, a sousední chrám svatého Antipa (Антипиевская церковь), přistavěný jako zimní chrám v roce 1745. Komplex těchto dvou chrámů působí nesmírně harmonicky a podsaditá červeno-bílá zvonice krytá stanovou střechou se nádherně doplňuje se sousedními elegantními kopulemi, prý nejhezčími v Suzdalu. V sousedství chrámu jsme objevili zajímavou hospůdku, kde jsme si dali za 250 rublů (= 150 Kč) oběd, který se sestával z vývarové polévky, volně nabraného masa a přílohy ze švédského stolu, nápoje a zákusku. Za takové meníčko docela dobrá cena. Na křižovatce jsme si koupili ještě čerstvý kvas z tanku (1 litr 35 Rbl = 21 Kč) a pokračujeme v prohlídce.

Zase po levé straně ulice na nás vykoukly věže kláštera Uložení Roucha Panny Marie (Ризоположенский монастырь). Dovnitř vcházíme Svatou bránou ( Святые ворота) postavenou v roce 1688. Je dílem talentovaných suzdalských stavitelů Andreje Šmakova, Ivana Mamina a Ivana Trjaznova, kteří ji vyzdobili dvěma šatrovými střechami, bohatou reliéfní výzdobou a glazovanými dlaždicemi. Od 30. let 20. století sloužila brána jako králikárna a skladiště, po mnoha urgencích historika A. D. Varganova byla nakonec v roce 1964 vyčištěna, zrestaurována a prohlášena za památku. Za bránou je krásný starý chrám Uložení Roucha P. Marie (Ризположенский собор) z poloviny 16. století, který nechal postavit bojar Ivan Podžogin, blízký rádce cara Ivana III.. Přestože se jedná o neobyčejnou památku své doby, v Suzdalu není podobný chrám, v roce 1929 byl odsvěcen, kopule byly sneseny a chrám byl změněn na elektrorozvodnou stanici. Obnoven byl až v roce 1969, kdy byly znovu vztyčeny věže s kupolemi, ovšem nadále sloužil jako skladiště kulturních potřeb. Znovu vysvěcen byl po roce 1991 a dnes slouží potřebám obnoveného kláštera. Poslední a opravdu nepřehlédnutelnou stavbou kláštera je Ctihodná zvonice (Преподобенская колокольня), která svou výškou 72 metrů trčí nad celým městem jako svíce. V letech 1813–19 byla vystavěna za peníze obyvatel města místním stavitelem a kameníkem Kuzminem v klasicistním stylu a to na počest vítězství nad Napoleonem. Na zvonici bylo instalováno 12 zvonů, které ale byly sneseny a roztaveny v roce 1931. Dnes jsou na zvonici nové zvony z 90. let 20. století. Ostatní stavby kláštera a původní hradby i brány byly ve 20. století buď úplně zbořeny nebo se zřítily neudržováním, dnes se opět postupně obnovují. Od kláštera pokračujeme po Leninově ulici stále směrem ke konci města.

Míjíme nejprve po pravé straně ulice bývalý Blochinův hospic s kaplí (Блохинская богадельня с домовой церковью), který po roce 1917 sloužil nejprve jako zemědělské učiliště a dnes jako vyšší restaurátorská škola. Se stavbou hospice bylo započato v roce 1834 na náklady moskevského kupce Vasila Maximoviče Blochina a jednalo se opravdu o velkou stavbu, dokládající úroveň sociálních služeb v 19. století. Určena byla pro 100 obyvatel, ženy starší 50 let a muže starší 60 let. Po levé ruce vidíme kopule kláštera Alexandra Něvského (Александровский монастырь ), který ho sám založil v roce 1240, a který byl po roce 1917 zrušen a částečně rozbořen. Dochovalo se z něj několik o samotě stojících chrámů, šatrová zvonice a svatá brána z přestavby v polovině 17. století. No a po pár minutách přicházíme na otevřené prostranství, kde stojí poslední památky, které stihneme v Suzdalu navštívit. Jako prví je po pravé straně stojící měšťanský dům (посадский дом) postavený bohatým kupcem Ivanem Bibanovem na konci 17. století. Ten je unikátní ukázkou zděné necírkevní ruské architektury, která ovšem ve svých proporcích vychází z tradičních dřevěných staveb. stavba byla restaurována v 70. letech 20. století a dnes je v něm muzeum bytové měšťanské kultury v Sezdalu na přelomu 17. a 18. století. Z časových důvodů bohužel nestíháme muzeum navštívit. Přes ulici vedle stojí Smolenský chrám z let 1696–1706 a sousední zimní kaple sv. Simeona z roku 1745. Areál doplňuje klasicistní zvonice z přelomu 18. a 19. století. Ovšem hlavní památka, kvůli které jsme sem zamířili stojí proti měšťanskému domu a Smolenskému chrámu. Prozrazují ji i mohutné cihlové hradby s baštami a hranolovou bránou.

Klášter sv. Eutýnia Suzdalského (Спасо-Евфимиев монастырь), mužský klášter nazvaný podle archimandrity (nejvyšší představený kláštera), který byl kanonizován roku 1594. Klášter byl založený roku 1352 knížetem Borisem Konstantinovičem jako dřevěná pevnost. Z této doby se ale nic nezachovalo, většina dnes dochovaných staveb pochází až z období 16. a 17. století, kdy byl přestavován za významné podpory knížete Vasila III., cara Ivana Hrozného a knížecí rodiny Požárských. Obehnaný je mohutnými cihlovými hradbami z let 1670–80 (o délce 1200 metrů), doplněnými dvanácti baštami a 22 metrů vysokou vstupní branou, takže působí jako nedobytná pevnost. Hlavním chrámem je chrám Proměnění Páně (Спасо-Преображенский собор), který byl přistavěn v letech 1594 – 1600 k pohřební kapli archimandrity Eutýnia z let 1507–11 (dnes na jihovýchodní straně chrámu). Postavený je v tradiční ruské architektuře bělokamenných kostelů a vyzdobený je freskami od vyhlášených umělců počátku 17. století Gurije Nikitina a Sily Savina z Kostromy. Před východní stěnou chrámu je rodinná hrobka Požárských a Chovanských, do které byl v roce 1642 pochován kníže Dmitrij Michajlovič Požárský (1578–1642), národní hrdina a osvoboditele Moskvy od Polsko-litevských okupantů. Monumentální mauzoleum s kaplí z karelského mramoru bylo vystavěno nad hrobkou v roce 1855 podle projektu architekta Gornostajeva, ale v roce 1933 bylo rozebráno a odvezeno. Až v roce 2008 byla postavena na stejném místě současná replika, zhotovená podle dochovaných plánů a fotografií. Prostor před chrámem pak doplňuje věhlasná suzdalská zvonice, postavená v 16. a přestavěná v 17. století. Ta v sobě zahrnuje i starší devíti hranou sloupovou kapli Narození sv. Jana Křtitele (Рождества Иоанна Предтечи) z let 1530–40, která sloužila jako soukromá modlitebna Vasila III. a jeho ženy Solomony Saburové. Architektura zvonice s trojitou otevřenou arkádou zvonového patra připomíná pskovskou architekturu, ale účast umělců ze Pskova na její stavbě není prokázána. Ve 30. letech 20. století byly všechny historické zvony odvezeny a roztaveny, jeden (z roku 1582) se však podařilo řediteli muzea V. I. Romanovskému ukrýt v hromadě stavební suti. V 90. letech 20. století byl zvon vrácen na své místo a byl doplněn souborem 19 zvonů z jiných chrámů Vladimirské oblasti, ulitých v 16. – 19. století. Dnes se na zvonici každou hodinu odehrávají koncerty na zvony, které pro tuto zvonici napsal současný suzdalský umělec Valerij Garanin. Poslední stavbou v tomto prostoru, o které bych se chtěl zmínit, je naproti zvonici a po levé straně chrámu Proměnění Páně stojící refektář s hezkým šatrovým chrámem Nanebevzetí Panny Marie z roku 1525, s jednoduchou, ale působivou, červeno-bílou výzdobou. Klášter má velmi pohnutou minulost – již Kateřina II. ho od roku 1766 používala jako státní věznici, byli zde vězněni například pugačevci a zemřel tu děkabrista Fjodor Šachovskij. Vězení bylo zavřeno v roce 1939 a klášter byl poté postupně opravován jako muzeum (vstup 350 Rbl = 210 Kč do všech expozic, 60 Rbl = 36 Kč pouze exteriéry nebo 80 Rbl = 48 Kč do jednotlivých expozic) a veškeré bývalé klášterní budovy byly postupně přestavěny na výstavní sály. Klášter sice dnes patří mezi nejvýznamnější muzejní instituce Ruska, ale jelikož nás tlačí tak trochu čas, prohlížíme si uvnitř pouze chrám Proměnění Páně, posloucháme koncert na zvony a ostatní stavby obhlížíme pouze zvenčí. Navíc se začalo trochu kazit počasí a tak spíše koukáme, jak se co nejrychleji chystat k návratu do Vladimiru.

Po prohlídce jdeme ještě na vyhlášenou vyhlídku u hradeb kláštera, kde je z vysokého břehu nad řekou Kamenkou krásný panoramatický pohled na klášter Panny Marie Pomocné (Покровский монастырь). To je bývalý ženský klášter založený také v roce 1364 knížetem Dmitrijem Konstantinovičem, v dnešní podobě ale pochází převážně z 16. století, kdy byl přestavěn díky mohutné investici Vasila III. a Ivana Hrozného. Klášter byl využíván jako útočiště bývalých nebo nepohodlných manželek či dcer carů a knížat; jednou z prvních byla v roce 1525 Solomona Saburova, neplodná první žena Vasila III., kanonizovaná později jako Sofie Suzdalská, dále Alexandra, dcera Ivana III. nebo Anna Vasilčikova, žena Ivana IV. a další. V roce 1923 byl klášter uzavřen, v letech 1950–60 restaurován jako muzeum, v 80. letech byla část kláštera upravena na hotel s restaurací, chrám jako koncertní sál. Hlavní památkou je Chrám Panny Marie Pomocné (Покровский собор) z let 1510–18, pod kterým se nachází hrobka šlechtičen, která žily v klášteře, zvonice (колокольня) a Svatá brána s chrámem (Святые ворота с Благовещенской надвратной церковью) z roku 1515, refektář (трапезная палата) z roku 1551 a soud (приказная изба) z počátku 18. století. Klášter opravdu působí nádherně, rozložený o několik metrů níž na zelené Spasitelově louce (Спасский луг), obtočený modravými vodami Kamenky.

Nic naplat, vítr je čím dál silnější, že i trhovci začali rychle uklízet stánky se suvenýry, takže se co nejrychleji vracíme na Trhové náměstí, odkud nám jede autobus na autobusové nádraží. Když jsme tam dojeli, strhla se neskutečná průtrž mračen, takže jsme rádi, že jsme již pod střechou. Jízdenky na autobus naštěstí máme už z Vladimiru, ale jelikož je neděle odpoledne, až tady zjišťujeme, že jsou pouze na stání. Ale nemít je koupené dopředu, nevím nevím, do kolika bychom tu čekali na volný spoj. Lidí tu opravdu bylo dost a fronta u okénka se zdála nekonečná. Úplně unavení a plní dojmů se vracíme na hotel do Vladimiru, kde nás čeká poslední noc před odjezdem do Moskvy.