Cesty a památky

2. 7. 2013

Tak a dnes nás čeká výlet do nedalekého Rostova Velikého. Jedeme autem, protože nás čeká cestou zpět ještě zastávka ve vesnici Semibratovo s prý vynikajícím muzeem výroby dřevěných tradičních ruských lžic a také s „knihovnou marmelád“, což by mohlo být zajímavé, tak uvidíme. Jinak do Rostova Velikého se dá jet i vlakem, je to pouze 58 km a stanice se jmenuje kupodivu jinak, než město, a to Jaroslavský Rostov (Ростов-Ярославский) a na stejné trati leží i sousední stanice Semibratovo (станция Семибратово), kde staví osobní vlaky Alexandrov – Jaroslavl (Semibratovo je mezi Rostovem Velikým a Jaroslavlí).

Po necelé hodině jízdy po široké silnici směr Moskva přijíždíme do Rostova Velikého (Ростов Великий), který je dnes pouze středně velkým okresním městem (počet obyvatel v roce 2012 činil 31 368, tedy asi jako Kolín), ležícím na břehu jezera Nero v nadmořské výšce 100 metrů. Jeho název pochází od slovanského jména Rost = Rostislav a přídomek „Veliký“ je něčím opravdu výjimečným, protože tímto přídomkem se honosí pouze dvě ruská města – kromě Rostova ještě Novgorod. Jedná se o jedno z nejstarších a nejvýznamnějších ruských měst, jehož počátek je v Pověstech dávných let (Повесть временных лет = nejstarší zachovaný ruský letopis z 12. století) kladen do roku 862. Archeologické vykopávky skutečně potvrzují osídlení s charakterem významného sídelního místa již v 7. století, nicméně obyvateli této oblasti nebyli Slované, ale ugrofinští Marijci, které si podmanil kyjevský kníže Rurik a z původního hradiště učinil centrum knížecí moci na severovýchodě země. Od počátku byl Rostov údělným knížectvím pro mladší syny vládnoucího knížete a centrem Rostovsko-suzdalského knížectví, v letech 988 – 1010 zde například vládl Jaroslav Moudrý před nástupem na kyjevský trůn, který nechal v roce 991 všechny dosud pohanské obyvatele násilně pokřtít. Na konci 11. století se Rostov stal součástí Vladimiro-suzdalského knížectví a mezi léty 1207 – 1328 byl centrem samostatného Rostovského knížectví, poté se trvale dostal pod nadvládu Moskevského knížectví. Právě proto se na území města nachází 326 historických památek které ho katapultují na jedno z nejvýznamnějších zastavení na Zlatém prstenu historických měst Ruska, sám Rostovský kreml byl v roce 1995 zapsán do seznamu nejcennějších památek kulturního dědictví národů Ruské federace a v roce 2013 se účastnil celoruskéhpo hlasování o deset nejkrásnějších památek Ruska (www.10russia.ru), kde se v době naší návštěvy držel na 13. místě (a tak jsme ho podpořili svým hlasem).

Autem jsme dojeli až ke vstupní bráně Rostovského kremlu (Ростовский кремль), u kterého je zajímavé to, že ačkoliv se i oficiálně nazývá „kreml“ o kreml se ve svém významu v žádném případě nejedná. Zatímco Slovo „kreml“ označuje výhradně městský hrad (nejčastěji založený vládnoucím knížetem nebo carem), případně významnou knížecí pevnost, rostovský „kreml“ je ovšem bývalou biskupskou rezidencí. Ale budu se držet tradice a v textu ho tedy budeme nazývat kremlem. Nutno ještě dodat, že tato disproporce v názvech je to první, co vám už v bráně při zahájení prohlídky sdělí. Nás se ujala průvodkyně Irina Zubec a celým komplexem nás nadšeně prováděla. A je fakt, že toho o Rostovském kremlu věděla pravdu dost a když viděla, že nás to baví i zajímá, nebyla k zastavení a kdyby bylo po jejím, strávili jsme tam na prohlídce dva dny.

Kreml si nechal postavit jako novostavbu v letech 1680–83 biskup ruské pravoslavné církve a metropolita Rostovský a Jaroslavský Jonáš III. Sysojevič (митрополита Иона III. Сысоевич) podle návrhu architekta Petra Dosajeva. Jeho funkce byla od počátku pouze reprezentační, hradby v žádném případě nesloužily k obraně. Také všechny obranné prvky jako otvory na vylévání smoly a střílny jsou prakticky nefunkční a obránci by je vůbec nemohli efektivně využít. Celý smysl byl vytvořit ze stavby jakýsi zemský předobraz nebeského Jeruzaléma, jak je popsán ve Zjevení Janově (21, 10–23). A tomuto bylo podřízeno vše. Podoben nebeskému Jeruzalému je kreml obehnán vysokými hradbami s dvanácti bránami (město má mohutné a vysoké hradby, dvanáct bran střežených dvanácti anděly a na branách napsaná jména dvanácti pokolení synů Izraele, tři brány jsou na východ, tři brány na sever, tři brány na jih a tři brány na západ) na půdorysu čtverce, s vodní nádrží (řeka živé vody) a rajskou zahradou s jabloněmi uprostřed. Také všechny hradby a stěny většiny budov získaly rajskou růžovo-mléčnou barvu. Na rozdíl od pevností – kremlů – tady máme symbolickou, hluboce nábožensky koncipovanou stavbu, tím spíše je záhada, proč se pro tuto biskupskou rezidenci vžilo označení „kreml“. Když byla na konci 18. století metropolitní kapitula přenesena do Jaroslavle, Rostovský kreml byl opuštěn a přestal být využíván, až na příležitostný pobyt metropolity při jeho cestách. Již v roce 1883 byl přeměněn na muzeum historie a architektury, kterému pod různými názvy, měnícími se v průběhu doby, slouží dodnes (vstupné 150 Rbl = 90 Kč + 60 Rbl věž = 36 Kč, celkem 210 Rbl = 126 Kč). V Rusku je mimochodem tento kreml proslavený dodnes velmi populární vědecko-fantastickou filmovou komedií Ivan Vasiljevič mění profesi (Иван Васильевич меняет профессию), která se zde v roce 1973 natáčela. Většina ruských návštěvníků také tvrdí, že při návštěvě památky zažívá jakési déjà vu [dežaví], protože komedie je natolik populární, že lidé znají každý její moment a každý záběr, je předmětem až nekritického obdivu a zbožňování, něco jako u nás třeba Homolkovi (nebo z pozdějšího období Slunce seno …). Každý tedy má pocit, že tato místa, kde se to točilo, důvěrně zná. U nás tento film neznáme a musím říct, že když jsem tu komedii viděl, dobře jsem se bavil.

Mladý vynálezce Šurik Timofejev (Alexandr Demjanenko) sestavil fungující stroj času, který spojil jeho byt s 16. stoletím, přesněji s místem, kde pobýval tehdejší krutý vládce Ruska Ivan Hrozný. Zpět do minulosti pošle důchodce Bunšu (Jurij Jakovlev), který se čirou náhodou velkému caru dost podobá. Spolu s ním se do doby vlády nejslavnějšího ruského cara dostává i kapsář Miloslavskij (Leonid Kuravljev). Na jejich místě v současnosti se objeví Ivan Hrozný, který se ovšem nenechává přesvědčit, že je v budoucnosti. Porucha stroje času způsobí sérií nečekaných a humorných událostí.

Ale teď již pojďme na prohlídku tohoto kremlu – nekremlu. Dovnitř vstupujeme Svatou bránou s chrámem sv. Jana Evangelisty (церкoв Иоанна Богослова) z let 1680–83, což představuje vrcholnou stavbou celého areálu, kterou se jeho stavební vývoj uzavřel. Dnes tvoří hlavní vstup dovnitř od západu, tedy ze strany Moskvy (to je až humorný postřeh – Moskva je na západ). Samotný chrám nad bránou pak v sobě spojuje to nejlepší ze soudobé stavební školy a je považován za nejelegantnější a nejslavnostnější stavbu celého kremlu. To pouze umocňují protáhlé linie vzhůru, jako by celá stavba mířila do nebes, kterých se svými kupolemi dotýká. Fresky uvnitř zobrazují výjevy ze života sv. Jana Evangelisty a sv. Abraháma Rostovského, který žil v Rostově ve 12. století a byl horlivým šiřitelem křesťanství. V sousedství brány je v hradbě malá zvonička (шатровая звонница), velmi podobná Carské věžičce moskevského Kremlu, a doplňují ji dvě mohutné kruhové bašty. V této bráně je také pokladna a jediný vstup na území muzea. Za bránou vpravo se nachází rozlehlé stavení Krásného paláce (Красная палата), kde je opět problém s výkladem slova „krásnyj“, které v době vzniku stavby neznamenalo „rudý“ jako dnes (palác má navíc bílou barvu), ale opravdu „krásný“ nebo „parádní“. Je to dvoupodlažní budova z doby kolem roku 1670, postavená na půdorysu písmene „T“, v jejímž přízemí byly původně pekárny (zabíraly plochu 250 m²), a v patře pak obytné prostory pro státní návštěvy a velká hodovní síň. Velmi krásné je vnější dekorativní schodiště, kryté dvojitou stanovou střechou, které dodává celému paláci téměř pohádkový vzhled, charakteristický pro carské paláce moskevkého Kremlu. Uvnitř paláce se nachází expozice historie Rostova a Rostovského kremlu. Po prohlídce pokračujeme na vyhlídku na vrcholu Vodní bašty (Водяная башня), odkud je celý areál, město i přilehlé jezero Nero jak na dlani. Určitě, pokud si chcete udělat představu o celé kompozici stavby, bez tohoto výšlapu to není možné.

Sestupujeme zpátky na centrální nádvoří a pokračujeme prohlídkou chrámu Vzkříšení Krista (Воскресенская церковь), který byl postaven v roce 1670 nad severní bránou, kterou se dá projít na Chrámové náměstí s chrámem Nabevzetí P. Marie a zvonicí (viz dále), doplněnou po obou stranách kruhovými baštami a malou zvoničkou. Vlastní chrám je první církevní stavbou, iniciovanou zakladatelem kremlu Jonášem Sysojevičem. Uvnitř se zachoval cenný kamenný ikonostas s ikonami a nádherné fresky z 2. poloviny 17. století, které pokrývají jak celý interiér chrámu, tak přilehlé galerie, které vedou na hradební ochozy. Autoři fresek nejsou známí, ale podle stylu se dá předpokládat, že je namalovali jaroslavští nebo kostromští malíři, zřejmě pod vedením Gurije Nikitina. V chrámu jsme si mohli také vychutnat malou hudební ukázku církevní písně z 18. století od muzejního pěveckého sboru. Prohlídku ukončujeme u chrámu Panny Marie (церковь Одигитрии) s takovým zvláštním názvem „Hodigitrie“, který se u nás nepoužívá, neboť patří pouze do východního ritu. Jedná se o název pocházející z řečtiny (Οδηγήτρια = ukázat cestu), kterým se označuje nejrozšířenější typ zobrazení Panny Marie s Ježíškem na klíně, údajně přímo vycházející z vyobrazení bohorodičky samotným evangelistou sv. Lukášem. Chrám byl postaven v roce 1683, tedy již po smrti Jonáše Sysojeviče, a jeho stěny vždy poutají pozornost návštěvníků, neboť jsou vyzdobeny iluzivní malbou, napodobující diamantový brus (бриллиантовым рустом) a velmi dekorativním ztvárněním oken a vstupního portálu.

Severní bránou pod chrámem Vzkříšení procházíme na sousední Chrámové náměstí, které již nepatří do areálu muzea a stavby na něm dnes opět patří církvi. Uprostřed náměstí stojí Chrám Nanebevzetí Panny Marie (собор Успения Пресвятой Богородицы, Успенский собор), který byl postaven knížetem Vladimírem I. původně jako dřevěný v roce 991. V polovině 12. století zde nechal kníže Andrej Bogoljubský postavit bělokamenný chrám, kde byl podle pravoslavné tradice pokřtěn v roce 1313 Sergej Radoněžský, zakladatel lávry sv. Trojice v „Sergiev Posadu“: /cesty/rusko-2013/sergijev-posad. Tento chrám byl ale v roce 1408 zničen požárem a znovu obnoven byl až po 100 letech, kdy v letech 1508–12 vznikla dnešní, 66 metrů vysoká stavba. Do roku 1786 sloužil chrám i jako pohřebiště knížat, metropilitů a biskupů (je zde například pohřben první rostovský údělný kníže Vasilko Konstantinovič † 1238 a také metropolita Jonáš † 1690). V současné době probíhá generální rekonstrukce, která již byla dokončena na vnějších fasádách, celý interiér je ale zaplněn lešením. Prohlížíme si také sousední zvonici (Звонница Успенского собора), která stojí jihovýchodně od chrámu. V roce 1682 ji dal postavit metropolita Jonáš pro nově odlité zvony od moskevských zvonařů Filipa a Cypriána Andrejevových (zvony „Polyjelejný“ – 453,5 kg a „Labuť“ – 227 kg). Později v roce 1688 zvonař Flor Těrentějev odlil veliký zvon „Sysojevič“ (na památku metropility Jonáše) o váze 907 kg. Celkem se na zvonici dochoval unikátní soubor 15 historických zvo­nů.

Přímo pod zvonicí je vchod do malé dílničky s jedním z tradičních místních výrobků, kam se jdeme podívat. Je to místní vyhlášená černá leštěná keramika (Чернолощеная керамика), jejíž výroba se v Rostově rozvíjela díky kvalitní hrnčířské hlíně od 16. století, a největšího rozkvětu dosáhla v 19. století. Nejvyšší ocenění pak získala v roce 1902 na Všeruské národní řemeslné výstavě v Petrohradu, kde byla poté celá kolekce zakoupena pro historické muzeum cara Alexandra III. (dnes Státní historické muzeum v Moskvě). Keramický průmysl v Rostovském okrese prosperoval do 50. let 20. století, poté tato tradice vyhasla. Znovuzrození tohoto již zapomenutého odvětví se uskutečnilo v roce 1998, kdy Alexandr Ivanovič Šabalov otevřel malou dílnu na Chrámovém náměstí a oživil podle dochovaných popisů původní technologii práce, při které jsou dodržovány pouze staré techniky. Výroba spočívá v tom, že keramika se v tomto případě netočí na keramickém kruhu, ale lisuje ve formách. Po důkladném vysušení na slunci nebo teplém vzduchu se 24 hodin vypaluje v rozehřáté peci. Vypálené výrobky se umístí do sudu s pilinami, ten se uzavře víkem, a piliny se zapálí, takže při jejich pomalém hoření dojde k úplnému zčernání výrobku. Po vyhasnutí ohně se výrobek vyndá, očistí a následně důsledně ručně leští do vysokého lesku. Tato velmi efektní povrchová úprava pak dodává finálnímu výrobku vzhled jako by byl z litiny nebo kovu a zajišťuje, že není třeba fixovat ho glazurou. Bohužel jsme měli smůlu, že v době naší návštěvy dílna stála z důvodu dovolené a mohli jsme se tak pouze v prodejně potěšit nabízenými výrobky. Průvodkyně Irina nám ale názorně celou technologii výroby alespoň vysvětlila.

Návštěvou dílny ukončujeme prohlídku Rostovského kremlu a jdeme podél kremelských hradeb k nedalekému jezeru Nero (озеро Неро), kde na nás již čeká domluvená loďka k půlhodinové projížďce. Jezero je ledovcového původu a je staré okolo 500 000 let. Jeho plocha dnes činí 54 km², ale původně se rozlévalo na 750 km², maximální hloubka je 4 metry, nejčastěji je však hluboké jen okolo 1 metru. Název jezera je ugrofinského původu z jazyka Merjanů a znamená „bažina“. Původně zde chtěl Petr Veliký postavit svou první opravdickou loď, když ale zjistil, že jezero je velmi mělké, odešel k Pleščejevskému jezeru v Pereslavlu Zálesském. Cestou nejprve míjíme Vánoční ostrov (Рождественский остров), který je starým kultovním místem, na kterém se nacházela svatyně Merjanů a po příchodu Slovanů zde stál idol boha podsvětí Velese. O něco dále se potom stáčíme kolem břehu, na kterém stojí Dimitrijevův klášter sv. Jakuba (Спасо-Яковлевский Димитриев монастырь), bezpochyby nejvýznamnější rostovský klášter. Bohužel nám nezbyl čas pro jeho prohlídku, tak tedy alespoň z paluby lodi. Klášter byl založen v roce 1389 rostovským biskupem, později kanonizovaným sv. Jakubem, který je také tady pohřben spolu se svatým Dmitrijem Rostovským v klášterním chrámu Početí sv. Anny z roku 1691 (ostatky sv. Jakuba jsou uloženy ve stříbrné rakvi, zřízené v roce 1845 nákladem místní měšťanky Anny Alexeevny Orlové-Česmenské, ostatky sv. Dmitrije jsou uloženy ve stříbrní rakvi zřízené imperátorkou Alžbětou I. Petrovnou v roce 1750, přičemž na rakev bylo použito první stříbro vytěžené z nových nalezišť, objevených v době její vlády). Závěr celé plavby patřil sledování života na vodní hladině, focení racků, kteří pronásledovali naši loď, a úchvatným pohledům na Rostovský kreml, který je z hladiny jezera opravdu nádherný. Jeho panorama z vodní hladiny svou malebností totiž asi předčí jen málo co a tyto pohledy patří k těm nejhezčím zážitkům z naší cesty po Rusku. Nicméně je potřeba říct, že za pronájem loďky jsme platili 1350 Rbl (= 800 Kč), ale zase na ní bylo asi 40 míst a kdyby bylo plno, tak by vydělená cena tak hrozná nebyla. My jsme ale měli sólo jízdu, abychom nemuseli čekat, až se sejde víc lidí.

Po přistání u břehu jdeme na oběd, který byl typickým obědovým menu (meníčko) za 130 Rbl (= 70 Kč), tedy od všeho trochu a celkem skoro nic – už chápeme, že Rusové jsou tak štíhlí … Jako předkrm by okurkový salát s jarní cibulkou (asi polévková lžíce), gruzínská polévka chorčom (asi 5 polévkových lžic), jako hlavní jídlo byla pohanka s mletým masem, vejcem a cibulí (asi jedna sběračka), nápoj – teplá kompotová šťáva. Ačkoliv toho bylo maličko, bylo to všechno chuťově moc dobré. Když jsme dojedli, všichni jsme si říkali – a teď by to chtělo něco k snědku. Na rozdíl od nás, naši ruští přátelé vypadali úplně spokojeně.

Po jídle pokračujeme v programu a to návštěvou továrny, kde se vyrábí miniatury z vyhlášeného Rostovského smaltu (Ростовская финифть); smalt je křemičitá tavenina příbuzná sklu i porcelánu, která vytvoří na kovu celistvý ochranný hladký a lesklý povlak ruský název финифть [finift] pochází z řečtiny, kde znamená „míchat“. Pro turisty je zde připraven moderní obchod s výrobky, jejichž cena je opravdu velmi speciální a takové náušnice se tu dají pořídit nejlevněji od 2000 Rbl (= 1200 Kč), ale všechno ruční práce a originální výrobní technologie zaručuje prakticky nezničitelnost. Aby si návštěvník uměl představit, jak výroba probíhá, je tu malá dílna, kde si to lze všechno vykoušet, také výstava exponátů od nejstarší doby dodnes a také replika dílny z 19. století. Nás se ujala průvodkyně Natália Konova, která nás do tajů Rostovského maltu uvedla.

Historie výroby sahá do 10. století, kdy se smalt do Rostova dostal z Byzance. Hlavní rozvoj ale spadá až do 17. století, poté, co v roce 1632 vynalezl francouzský klenotník Jean Tooten speciální ohnivzdorné barvy. Ty svou širokou škálou umožnily kreslit i velmi jemné miniatury, včetně portrétů s vyobrazením natolik věrným, že se příliš neliší od fotografie. Díky tomu se prakticky po celou dobu považuje Rostovský smalt za velmi luxusní zboží a značný majetek. V současnosti se malování smaltu věnuje v Rusku asi 250 umělců, nicméně speciálně Rostovský smalt je považován za jednoznačně nejlepší, a má stejný zvuk asi jako Benátské sklo.

Technologie výroby je poměrně složitá, nejprve se měděný plech, vystřižený do požadovaného tvaru, pokryje bílým šperkařským smaltem a při teplotě 1000 °C se minutu vypálí v peci. Potom se začíná nanášet obrázek speciálními ohnivzdornými barvami, přičemž každá vrstva se zvlášť překryje čirým smaltem a zase zapeče, tentokrát již jen při teplotě 800 °C. Díky tomu obrázek nelze setřít a nikdy ani nevybledne, protože barva je vlastně zapečená uvnitř.

Po prohlídce pozoruhodností Rostova (zdaleka to pochopitelně není všechno), odjíždíme do nedalekého městyse (jak krásné české slovo, rusky se to řekne poměrně složitě „посёлок городского типа“ = posjolok gorodskovo tipa = sídlo městského typu) Semibratovo (Семибратово). Obec leží na levém břehu řeky Usťje asi 15 km od Rostova a 35 km od Jaroslavle a žije tam cca 7100 obyvatel. Na tomto místě v předslovanském období existovala vesnice Isady, jejíž název by se dal přeložit jako „místo výsadku na břehu“ nebo „přístav“, což dokládá, že to byla významná obchodní stanice na řece. Pod dnešním názvem se vesnice objevuje poprvé až v 15. století a ten je prý odvozen je od sedmi bratrů, synů knížete Vasilije Terťjaka Andrejeva. V roce 1693 zde nechal imperátor Petr I. zřídit významnou poštovní stanici na trase z Moskvy do Archangelsku a díky tomu zde byla i v roce 1870 zřízena již zmíněná železniční stanice na nově budované trati. Z historických památek se zde nedochovalo vůbec nic, také chrám Serafima Sarovského (Церковь Серафима Саровского), který žil v 18. století a patří k nejvíce uctívaným ruským mystikům pravoslavné církve, je až novodobý, postavený byl v roce 1994. Nicméně jednu pozoruhodnost tu mají, a na ní lákají turisty, jedoucí okolo. Je to skoro až obskurní trojmuzeum, tolik podobné tomu, co jsme už viděli v Jaroslavli a ještě uvidíme několikrát. Na okraji obce jsme tedy zastavili u muzea bakluši (Музей Баклуши). Bakluša, to je tradiční ruská dřevěná lžíce, dnes patřící k žádaným suvenýrům. A možná by stálo za to objasnit ruský výraz „být bakluší“, což se používá když se chce někomu naznačit, aby něco dělal: Nebuď bakluší. Proč? No protože když se člověk chopil lžíce (bakluši), aby se najedl, přestával pracovat. V muzeu za blikání barevných reflektorů (!!!) předvádí rádoby tradičně oblečená děva výrobu lžic od výběru polínka, po vlastní vyhlazení. Návštěvníci si to mohou pochopitelně sami vyzkoušet. Součástí celého „představení“ jsou pochopitelně rýmovačky oslavující příchozí hosty, přivítání chlebem a solí, úklony, a vše se nesoucí v tradičním ruském duchu. Jenže je to všechno jen JAKO. Není to opravdové – když si vzpomenu na naše podobné akce třeba ve skanzenu v Kouřimi, kde se snaží rekonstruovat a předvádět opravdový folklor. Tak tady to je takové umělé, za dřevěným obložením jako ruské komnaty jsou betonové zdi … Ale jak jsem už poznamenal, Rusové to mají rádi, zřejmě je ta sounáležitost se slavnou a velikou historií nějak vnitřně spojuje a velmi uspokojuje, protože podobné cirkusy rádi navštěvují. Tímto muzeem nás provedla Marina Alexandrova a darovala nám každému jednu lžíci. Ovšem všechno nebylo až zase tak uhozené. Součástí muzea je třeba expozice s názvem Knihovna zavařenin (Библиотекa Варенья), kde nás Lena Ovčinikovova seznámila nejen s tímto tradičním ruským lidovým odvětvím, ale také s tím, že zavařeninu lze udělat prakticky z čehokoliv. Doslova – k našemu velkému překvapení nám moc zachutnala třeba zavařenina z mladých jedlových šištiček. Neuvěřitelné – byl tam džem i z mrkve! Různé druhy místních zavařenin jsme pak ochutnali v čítárně (když jsme v knihovně, ochutnává se v čítárně) s čajem a návštěvníci si tu mohou koupit domů skvělé výrobky od místních žen. Jako určité Déjà vu na nás zapůsobila sousední dílna, které tu říkají Fakulta ptačích budek (Факультет скворечников), kde se s akcentem na údernické hnutí v pionýrské organizaci, které za socialismu preferovalo péči o ptáky, se zde návštěvníci zábavnou formou seznámí s tím, jak se liší budky pro jednotlivé zpěváčky a jak je důležité na jejich ochranu nezapomínat. Průvodkyně nám všem uvázala pionýrské šátky a všichni jsme museli poslouchat, jak ve škole. No a posledním místem celém tomto podivném areálu je Medvědí koutek (Медвежий угол), kde chovají medvědí sourozence Tošu a Mášu, které našli lidé z obce opuštěné v okolních lesích a tak jim vlastně zachránili život. Komplex je pro turisty otevřen denně mimo pondělí od 10:00 do 17:00 (v sobotu a neděli do 18:00 hodin) a vstupné činí 140 Rbl (= 87 Kč).

Docela již v podvečer se vracíme do Jaroslavle, kde si po setmění fotíme krásně nasvícené památky, a usínáme trochu s obavami, co nás po muzeu máslenice v Jaroslavli a muzeu bakluši v Semibratovu čeká zítra …