Cesty a památky

3. 7. 2013

Další den jsme věnovali výletu asi 100 kilometrů od Jaroslavle a jak se nakonec ukázalo, zvládnout navštívit ještě město Uglič, což jsem plánoval, není vůbec možné. Jednak silnice nejsou nic moc a pak přes Volhu není v Myškinu most, takže se musí čekat na přívoz, který jede jen 1× za hodinu, a to vše dost zdržuje. My jsme zase jeli autem od naší hostitelské organizace Zolotoje kolco s Annou Sibirkinou. Jinak z Jaroslavle sem jezdí pochopitelně autobus, který má konečnou u přívozu přes Volhu (80 km z Jaroslavle) a dál musí cestující po svých. Má to zase tu výhodu, že lidi za přívoz neplatí, za normální osobní auto se platí 190 Rbl (115 Kč). Přijet se sem dá také vlakem do 22 kilometrů (přesto nejbližší) vzdálené stanice Volha (Волга), odkud od každého vlaku jede do města autobus. Řeka Volha je tu mimochodem poměrně široká, protože hladina je vzedmutá díky Rybinské přehradě, vybudované v letech 1938–41 (plocha 4 580 km², šíře až 56 km, hloubka až 30 m).

Desetiminutová cesta přívozem je moc hezká hlavně díky famózním pohledům na město Myškin (Мышкин), které se kaskádovitě zdvíhá na nevysokém levém břehu od vodní hladiny. Dnes ve městě žije 5 934 obyvateli (2010) a jejich osud ve 20. století nebyl zrovna růžový. Ale nejprve k legendám a historii.

Podle legendy odpočíval kdysi na břehu Volhy kníže Fjodor Michajlovič Mstislavský (1480 – 1537), když v tom ho probudila myš, která mu přeběhla přes tvář. Kníže se nejprve rozlobil, ale pak si všiml, že ho tím probuzením zachránila před uštknutím zmije. Na počest události zde založil nové město a nazval ho na počest myši Myškinem. První zmínky o osídlení ale pocházejí již z roku 1148, kdy zde vzniklo později vyvrácené hradiště, ale doklady o obchodní osadě na místě dnešního města jsou skutečně datovány až 15. stoletím. V průběhu 16. století náležela knížatům Ušatým a patřila do Juchotského knížectví. V roce 1778 byla obec imperátorkou Kateřinou Velikou povýšena na městys, který obdržel erb s vyobrazením myši a jaroslavského medvěda. V 19. století zde bylo významné centrum velkoobchodu s máslem, vejci, látkami, lnem a obilím, které se odsud dovážely do Petrohradu. Odhaduje se, že jen odsud bylo do Petrohradu exportováno na 7 milionů kusů vajec. Do roku 1917 zde žilo okolo 3000 obyvatel a město se nijak nerozvíjelo, protože ho minula železnice, která přinášela do ostatních částí Ruska rychlý rozvoj. Po vzniku SSSR se místní obyvatelé vzbouřili proti sovětské moci a město se stalo jakýmsi odbojovým ilegálním centrem. Po prozrazení byla zbořena většina domů, původní obyvatelstvo bylo rozprášeno do jiných oblastí Ruska, část skončila i v táborech nucených prací, a povoláni sem byli noví osadníci. V roce 1927 byl také změněn název na Myškino a z města se stala vesnice, kam byl kontrolován přístup. Trvalo to několik desetiletí, než byl městu v roce 1988 v období Gorbačovovy perestrojky vrácen původní název a Myškin se mohl začít znovu rozvíjet. Turistický ruch sem dorazil až po zařazení města do programu Zlatý prsten historických měst Ruska a navrácení statusu města v roce 1991.

Když se přirazí přívozem na městskou stranu města, po pravé ruce je malý ostroh, který vybíhá do Volhy. Stojí na něm pravoslavný kříž z roku 1996. Jedná se o původní raně středověké hradiště z 10. – 13. století, kterému se dnes říká Seliště. Osídlení bylo vyvráceno Tatary v roce 1238, ale žádné vykopávky, ani jiné patrné pozůstatky osídlení tu již nejsou patrné, takže ani není mnoho důvodů pro to, se tam zdržovat. S prohlídkou je dobré začít na nejvyšším místě města, kde stojí uprostřed Náměstí Nanebevzetí Panny Marie klasicistní chrám Nanebevzetí Panny Marie (Успенский собор). Základní kámen chrámu byl položen 15. srpna 1805 a jeho stavba se protáhla až do roku 1820, kdy byl konečně vysvěcen. Prostředky totiž sbírali místní obyvatelé mezi sebou, hlavními donátory pak byli kupci Kozma Ivanovič Droždenkov a Ivan Andronovič Zamjatkin. Projekt na stavbu vyhotovil italský architekt Johannes Manfrini a stavbu provedli jaroslavští stavitelé a kameníci. V letech 1829–32 chrám vymaloval malíř T. A. Medvěděv a v roce 1866 byly okna osazena barevnými vitrážemi od místního umělce A. E. Smirnova. Za socialismu byl chrám zrušen a uzavřen, zvonice sloužila jako pozorovatelna pro vojáky. Po roce 1990 byl chrám znovu vysvěcen a byla zahájena jeho oprava, zvonice je již přístupná opět k rozhlížení, již však pro každého, kdo vystoupá až k ochozu u zvonu (vstupné dobrovolné, do kasičky, očekává se minimálně 10 rublů = 6 Kč).

Podoba dnešního náměstí Nanebevzetí Panny Marie (Успенская пл.), které ohraničují průběžné rovnoběžné ulice Nikolská a Ribinská, vznikla díky zástavbě v první polovině 19. století, kdy zde bylo postaveno několik klasicistních kupeckých domů, které i přes destrukci ve 30. letech 20. století, představují poměrně unikátní architektonický soubor zděných domů ruského maloměsta. Mezi nimi vyniká dům P. E. Čistova (1830), radnice (1840–60), dům Litvinova a dům Požalových (1850) nebo dům Serebrjakových (konec 19. stol.).

Kousek pod náměstím na Nikolské ulici je další z obskurních ruských muzeí, které jsme navštívili – a to Myší palác (Дворец мыши, «Мышиные палаты»). Otevřeno bylo v roce 2008 u příležitosti 860. výročí založení města a také symbolicky v roce, který byl podle čínského kalendáře Rokem myši. Je to až neskutečné, čím se tady ti lidé baví a přestože jsme už něco viděli – v Jaroslavli i Semibratovu, tady jsme dostali poslední ránu. Tenhle Myší palác je ukázkou nevkusu a kýče na celé čáře. Na druhou stranu, stojí za návštěvu, protože člověk nevychází z údivu. Prohlídka je zase rádoby interaktivní, děvčata ve stylizovaném národním kroji s myšíma ušima vítají návštěvníky v hale, a ti se celí tetelí radostí, bez ohledu na věk a pohlaví. Jako by šlechtický palác hlídají dva jakoby zbrojnoši, kteří poněkud znuděným hlasem dvojhlasně varují příchozí, že budou předvedení před myšího cara, tak ať se podle toho chováme. Potom všechny předvedou do trůnního sálu, kde sedí myší car a myší carevna a ti za veselé odrhovačky typu německého „volksmusik“ zatančí své tanečky a zazpívají písničky o nelehkém životě mezi lidmi s pastičkami a o nebezpečných kočkách, které jen komplikují myší život. Návštěvníci se uvedou do varu, tančí a zpívají s myším carem a my se za kamerou a foťáky popadali smíchy za břicha, protože oni to mysleli úplně vážně. V celém tomto kýčovitém muzeu pak nechybí různé myší artefakty a aby toho nebylo málo, v podzemí je jakási myší ZOO nebo-li carský zvěřinec – několik terárií s myšími obyvateli z celého světa. Tedy musíme říct jedním slovem – to byla síla. Opouštíme toto místo hrůzy a vůbec nechápeme, co se to s národem Puškina, Čajkovského, Okudžavy nebo Vysockého stalo. Na závěr ještě dodávám, že vstup do tohoto povedeného muzea stojí 200 rublů (120 Kč).

V prohlídce pokračujeme kolem nedalekého, původně barokního chrámu sv. Mikuláše (Собор Николая Чудотворца) z let 1766–69, který byl postavený z nadace petrohradského kupce A. P. Berezina. V letech 1820–30 ho klasicistně přestavěl do dnešní podoby architekt P. J. Paňkov, který sklenul nad kostelní lodí kupoli a přistavěl sloupové předsíně (portiky) nad vchody. V letech 1843–65 pak ještě přistavěl ke chrámu P. E. Luzin zvonici, která byla odstraněna ve 30. letech 20. století. Uvnitř se zachoval ikonostas z roku 1777, restaurovaný a doplněný v roce 1827, a nástěnné malby z roku 1843 od rostovského malíře Jevgenie Alexandroviče Stroganova. Chrám je v současnosti uzavřený, protože prochází rozsáhlou rekonstrukcí. Po schodech scházíme k pomníku V. I. Lenina, který stále stojí na místě kaple, postavené místními kupci v roce 1888 jako poděkování za záchranu imperátora Alexandra III. při železničním neštěstí, a který původně vítal všechny příchozí do města, protože stál proti přístupové cestě do města od původního přístavu. Dnes už sice tuto „čestnou“ úlohu neplní (přístav byl přeložen), ale stojí tu pořád.

Po stejné ulici přicházíme k místnímu Muzeu dřevěného stavitelství (Историко-этнографический музей под открытым небом) v Ugličské ulici. Ten proti nablýskané nádheře Myšího paláce působí jak chudý příbuzný. Jenže tady jsou ty pravé hodnoty a uchráněné památky. Pro turisty, milující kýče typu Myší palác, je to tu ale příliš „obyčejné“. To s neskrývaným smutkem v hlasu potvrdil i ředitel muzea Vladimír Alexandrovič Grečuchin, který existenci myšího nesmyslu nese velmi nelibě a dlouze nám vyprávěl o historii města i muzea a úplně poblázněné době, ve které teď žijeme. Vyslovil myšlenku, že lidem je asi potřeba dát laciné a povrchní show jaké jsou v Myším paláci a jinde v Rusku, aby nemysleli nad nesvobodou, které je nyní svírá. Jako národ odporu z roku 1968 jsme mu prý velmi sympatičtí a vždy s námi sympatizoval – a tak je moc rád, že v závěru života viděl konečně také někoho živého z „Československa“. Jako ředitel muzea je i jeho zakladatelem. V roce 1966 pod hlavičkou Komsomolu a bez podpory státních prostředků opravili jednu dřevěnou chalupu, do které snesli všechny předmětu, uschované mezi místními po destrukci města ve 30. letech. Poté, co se o jejich akcích začalo psát v místním tisku, byl pro potřeby muzea uvolněn hřbitovní chrám ikony Panny Marie (иконы Божией Матери) z roku 1714 a po tříletých opravách byla i v chrámu otevřena expozice (dnes je chrám opět vrácen pravoslavné církvi). Později se muzeum rozrostlo o budovu stolařské školní dílny kupce Kaljukina a vzápětí se začal zpracovávat projekt na vznik skanzenu v části města mezi Ugličskou ulicí a Studeným potokem. Sem byly svezeny tradiční hospodářské budovy z okolních vesnic a při expedicích do okolí i vzdálenějších částí oblasti byla shromážděna sbírka kolovratů z oblasti Černozemě («Прялки Нечерноземья») a velká sbírka kovářských výrobků. Muzeum dnes obsahuje 16 staveb jako domy, sýpky (амбары), funkční kovárnu, saunu a větrný mlýn. Vladimír Alexandrovič nás osobně celým muzeem provedl, ukázal nám jednu ze sýpek (dvoupatrová dřevěná sýpka z konce 17. století z borového dřeva), kovárnu, kde kovář Voloďa stále používá původní nástroje z 19. století a malou hrnčířskou dílnu, kde se ručně vyrábějí tradiční hliněné hrnečky na starém hrnčířském kruhu. Na rozdíl od Myšího paláce, toto muzeum na nás dýchlo autentičností a originalitou. Byli jsme tam ale na prohlídce sami … Jen dodám, že vstupné stojí 70 rublů (42 Kč).

A než jsme se nadáli, je tu poledne, takže míříme do jedné z restaurací v novější části města, kde máme meníčko za 150 rublů (90 Kč), obsahující hrachovou polévku (opět jedna sběračka), kuřecí směs s fazolemi a zeleninou a zelný salát s koprem. Pivo se platilo zvlášť a stálo 56 rublů (34 Kč). Když jsme pojedli, vyrážíme na další cestu krajem Kackarů, místního slovanského etnika.

Kackarové jsou subetnickou skupinou, obývající v 80 vesnicích území neoficiálně zvané „Kacký stan“ (Кацкий Стан), ležící v povodí říčky Kadky na území Myškinského, Ugličského a Nekouzského rajonu (okresu). Kackarové se odlišující specifickým dialektem ruštiny (s ugrofinskými prvky – pravděpodobně od jazyka původních obyvatel Marijců, dnes je zaznamenáno kolem 2000 slov odlišujících se od ruštiny), osobitým folklorem, zvyky (například umývání se v peci) a stále živými pohanskými mýty, které se pozoruhodně kloubí s křesťanstvím (například o bílé krávě jako slunci, přinášející štěstí, o létajícím hadovi Palučatovi přinášejícím bohatství nebo o zlém duchu Čugrejovi, požírajícího muže). Až do roku 2012 se na škole v Martynovu vyučovalo v kackém dialektu, ale dětí je již tak málo, že jezdí autobusem do sousední ruské školy, takže kontinuita zachování nářečí je již jen na rodičích. Kackarové také vydávají ve svém jazyce noviny Kacká kronika (Кацкая летопись), které založil v roce 1993 místní buditel a učitel kackarštiny na škole v Martynovu, Sergej Nikolajevič Těmjatkin.

Příklad slov (kacky, rusky, česky): бахорить = говорить = mluvit, пряха = прялка = přeslice, чурган = нерасколотое полено = špalek, куть = прихожая = chodba, шаер = свидетель = svědek, обызъяниться = потратиться = ztratit se, гляженные = зрители, туристы = návštěvníci, turisté, зыкать = носить = nosit, дарома = хорошо = dobře, говёно = плохо = špatně atd.

Martynovo (Мартыново) je malá dřevěná vesnička na břehu říčky Kadky, ležící asi 30 km od Myškina, 60 km od Ugliče a 250 kilometrů od Moskvy, která byla také dodatečně zařazena do Zlatého prstenu historických měst Ruska jako centrum Kackého stanu. Na první pohled se ale nijak neliší od tisíců jiných zapadlých ruských vesnic. Je tu všehovšudy 58 stavení, 150 obyvatel, jeden kolchoz, který se udržel ještě z dob Sovětského svazu, a etnografické muzeum. Mladou generaci tady drží jedině silné místní tradice a možnost alespoň nějaké práce v muzeu, které zaměstnává 27 lidí. Muzeem je ale vlastně celá vesnice, protože Kackarové dosud obývají pouze dřevěné domy a zakládají si na tom, že ani jeden z domů neslouží jako chata, a kromě těch, které patří muzeu, jsou všechny domy trvale obývány starousedlíky.

Etnografické muzeum Kackarů (Этнографический музей кацкарей) vzniklo v roce 2000 v dřevěném domu z roku 1910, který muzeu odprodala Alexandra Ivanovna Grigorjevna, a dnes zahrnuje již sedm objektů. V původním domku je expozice, představující původní uspořádání místností, život, folklor a etnografii oblasti na přelomu 19. a 20. století. Zajímavostí je třeba vstup z ložnice přímo na půdu, kde jsou uskladněné rakve. Kackarové přistupovali k těmto věcem velmi prakticky. Když měli peníze, nechali si vyrobit u truhláře rakev, kterou schovali na půdě, protože jeden nikdy neví, kdy ji bude potřebovat – a co kdyby v tu chvíli na rakev nebylo? A než sloužila svému určení, tak se v ní na půdě sušily bylinky, nebo si v nich děti hrály na schovávanou. Muzeem nás provedl bývalý učitel Nikolaj Rumjancev, který po uzavření školy přesedlal na profesi průvodce. Prozradil nám, že v loňském roce do muzea přijelo přes 20 000 turistů a jejich počet se neustále zvyšuje. Zajímavé také bylo to, jak často ve výkladu porovnával ruštinu a kadštinu slovy: „… toto se u nás nazývá takto …“ nebo \" … poznali jste co to je? Kackarové tak nazývají … \" a podobně. Do muzea je vstup 100 rublů (60 Kč).

Po prohlídce se vracíme do Myškina k přívozu přes Volhu, abychom stihli loď v 16:00 hodin. U stánku před pokladnou si kupujeme zmrzlinu za 25 rublů (15 Kč) a pak už ujíždíme nekonečně rovnou krajinou zpět do Jaroslavle. Využíváme stále ještě svítícího sluníčka od západu a jdeme pořídit pohledy na panorama města z mostu přes řeku Kotorosl a večer jedeme na osobní návštěvu k naší společnici od cestovky Anně, na sídliště za řekou Volhou. Anna pro nás připravila pohoštění v podobě dobrého vína a pelmeňů. Po přátelském posezení se loučíme a odjíždíme na poslední nocleh v Jaroslavli, než se přesuneme do další části naší cesty, do Vladimiru.