Cesty a památky

28. 6. – 1. 7. 2013

Na naši cestu jsme se letos vydali vlakem z kolínského nádraží do Moskvy a dále až do prvního cíle naší cesty, starobylého města Jaroslavl, které oslavilo před třemi lety tisíc let od svého založení. Vyrazili jsme v pátek ve 22:30 hodin a cesta probíhala skvěle, žádná mimořádnost ani zpoždění nás nepotkaly, takže jsme v sobotu v 15:55 po odjezdu z Terespolu opustili území Evropské unie. Kontrola na hranicích byla pouze formální a velmi rychlá, nic už nepřipomínalo kdysi hodně přetřásané šikany a úplatky ze strany běloruských celníků nebo pohraničníků. Ihned po příjezdu do běloruského Brestu se u vlaku vyrojily prodejkyně všemožných domácích pochutin, jídel a nápojů, vrhly se do vagonů a nabízely něco k zakousnutí. Neodolali jsme a koupili si bramborové placky „drániki“ s kysanou smetanou. Bratru za 150 rublů (90 Kč), což se nám zdálo dost, ale budiž, stálo to za dobrý pocit, že jsme Irině vylepšili rodinný rozpočet. Spíš nás překvapilo, že o jinou měnu, jako euro či dolary, neměla děvčata zájem. Zajímaly je jedině ruské ruble. Mezi tím vlak posunovači rozpojili v hale za nádražím, jednotlivé vagony vyzvedli do výšky asi dvou metrů a za hodinku jsme odjížděli zpět do stanice s již širokorozchodnými podvozky. V pohodě probíhala i další cesta Běloruskem i Ruskem, to jsme ale již všechno prospali. Asi by stálo ještě za zmínku, že ve vlaku jsme po celou dobu byli zásobováni čajem, jeden za 15 rublů (9 kč), což je cena příjemná. V neděli ráno v 9:30 hodin jsme najednou zastavili na Běloruském nádraží a tak, než jsme se nadáli, jsme tady. Cesta tedy může začít. Vyskakujeme na moskevskou půdu, tedy spíše asfalt prvního nástupiště, kde na nás už mává dávná kamarádka Anička Vladimirovna. Radostné setkání po letech, ale na žádné velké řeči zatím není čas, musíme rychle pro místenky na další cestu do Jaroslavle a zpět z Vladimiru do Moskvy, času totiž moc nemáme. Jako tradičně, při jejich pořízení nastal první zádrhel, k jehož řešení se připojila šéfka pokladen, telefonát s nějakým náčalnikem, nakonec ale opouštíme v 11:30 hodin (ano, trvalo to skoro dvě hodiny) nádraží s místenkami v rukách a rychle jedeme k Aničce domů, kde na nás čeká oběd. Metrem (jedna cesta metrem stojí 30 rublů = 18 Kč) na Ščukinskou, kolikrát jsme tuto trasu už absolvovali! Ještě jsme dole v obchodním centru vyměnili peníze a pak jsme konečně alespoň na chvíli pobyli v soukromí jejich velkého bytu 4+1 s výhledy na okolní moderní zástavbu. Kdysi tu byl jen les a meandrující řeka Moskva, to už je ale dávno pryč, ovšem já to pamatuju. I tady je vidět, jak šíleně dynamicky se Moskva rozvíjí. K obědu nám Saša připravil chladnou zeleninovou polévku „okroška“, což je různá čerstvá zelenina jemně pokrájená, zalitá kvasem a zjemněná kyselou smetanou – opravdu pochoutka. Ve 14:00 se ale už musíme vypakovat a míříme opět metrem na Jaroslavské nádraží (stanice Komsomolskaja). Po výstupu z podzemky si teprve s plnou parádou uvědomujeme, že venku je 32 stupňů celsia, a než jsme se kolem dvanáctivozové soupravy expresu č. 104 dostali až k našemu vozu, pochopitelně prvnímu za lokomotivou, pořádně jsme se zpotili. Fakt z nás doslova lilo a trvalo to ještě další hodinu, než jsme se zaklimatizovali ve vlaku, správně temperovaném jen na 26 stupňů. Moskvu jsme opustili ve 14:45 hodin a s jedinou zastávkou v Rostově jsme v 18:10 hodin zastavili na hlavním nádraží v Jaroslavli (Ярославль Главный). Máme za sebou 2248 kilometrů po kolejích (z Kolína) a jsme tady. Na nádraží nás očekává podle dohody mladá kočka Anna Viktorovna Sibirkina z agentury Jaroslavl – hlavní město Zlatého prstenu, která nám pomáhá zorganizovat naše plány tady. Veze nás na velmi pěkný hotel, v podstatě celý turistcký komplex Aljoša Popovič dvor (Туристический комплекс «Алеша Попович Двор»), který je přímo v centru města mezi klášterem Proměnění Páně s soutokem Volhy s Kotoroslem. Na nic nečekáme a po nezbytném vybalení věcí jdeme hned k řece Kotorosl s plánem vykoupat se, ale nakonec jsem měl na sobě jediný plavky já a tak z toho sešlo. Každopádně třeba na to ještě během našeho pobytu dojde, voda byla příjemná a lidí se tu koupe taky dost. Prošli jsme se tedy podvečerním městem, zatím jen tak načerpat atmosféru, přičemž jsme zažili první docela zásadní šok, a to, že je tu tuze draze. Dlouho to nemůžeme pochopit, prošli jsme proto více obchodů i restaurací – a je to tak. Čepované pivo sehnat levněji než 110 rublů (66 Kč) se nám nepodařilo, obvyklá cena ale byla okolo 150 – 200 rublů. S jídlem je to to samé – miska boršče + dvě bulky se dala nejlevněji pořídit za 160 rublů (96 Kč), což jsme si dali v restauraci Pivovar u našeho hotelu. Před spaním jsme tedy měli o čem přemýšlet, jak se tu odstravovujeme, abychom přitom zcela nezruinovali naše rozpočty. Tak uvidíme, co se bude dát pořídit v běžném týdnu, až se trochu víc rozhlédneme. No a tak skončila celá přípravná fáze cesty, dnes o půlnoci vstoupí Chorvatsko do EU a my ráno začneme s prohlídkou měst Zlatého prstenu. Jo a ještě musím napsat, že jsou tady v tomto období skoro bílé noci – protože sluníčko zapadlo až po 23:00 a ve 3:00 ráno už zase svítilo. A prakticky se pořádně nesetmělo sakra – to se blbě našinci, který reaguje na den a noc, spí…

1. 7. 2013

Ráno vstáváme do krásného dne, nebe je vymetené a naštěstí předpověď hlásí teploty pouze kolem 27 stupňů a jak se ukázalo během dne, byla to pravda. V 9:00 máme společnou snídani s nám již známou Annou Viktorovnou a její šéfovou Marinou Nikolajevnou Petrovnou, generální ředitelkou turistické agentury Jaroslavl – hlavní město Zlatého prstenu. Posnídali jsme různé tradiční snídaně, někdo pšeničnou kaši nebo rýžovou kaši a jiný zase míchaná vejce s klobáskou, co kdo chtěl. Po milé snídani s Annou Viktorovnou odcházíme na prohlídku města, kterou zahajujeme náměstí Zjevení Páně (Богоявленская площадь). Nejprve ale trocha z historie města.

Jaroslavl (Ярославль) je velké oblastní město s cca 604 000 obyvatel, které leží na soutoku řek Volha a Kotorosl, 250 km severovýchodně od Moskvy. Tradičně je považován za bránu na ruský sever, protože tudy vedly všechny prastaré cesty mezi centry moci a nekonečným prostorem na severovýchodě Ruska. Podle legendy ho založil v roce 1010 kníže Jaroslav I. Moudrý na místě, kde zabil posvátnou medvědici, božstvo původních ugrofinských Meriů, když je přijel násilně obrátit na křesťanství. Proto je i medvěd ve znaku města. První prokazatelná písemná zmínka o městě ale pochází až z roku 1074, je tedy každopádně nejstarším doloženým městem této části Ruska. V letech 1071 – 1212 byl Jaroslavl centrem Jaroslavského knížectví, v roce 1463 však byl připojen ke knížectví Moskevskému. Již v 17. století se stal druhým největším ruským městem a po okupaci Moskvy polsko-litevským královstvím v roce 1612 byl i přechodně hlavním městem, kdy se zde na čtyři měsíce usídlilo vojsko Minina a Požárského. Na příkaz Petra I. tu vznikla v roce 1722 první manufaktura a v roce 1750 zde bylo otevřeno první ruské veřejné divadlo. V letech 1763–80 byla provedena z nařízení carevny Kateřiny I. Veliké urbanistická přestavba města, které je tak unikátním příkladem její reformy urbanistického plánování. Jo – a z Jaroslavle pochází i první kosmonautka světa – Valentina Těreškovová, což nám bylo několkrát kladeno na srdce, že nesmíme opomenout. Město Jaroslavl je součástí Zlatého prstenu historických měst Ruska a v roce 2005 bylo jeho centrum zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Tak a teď zpátky na náměstí Zjevení páně (Богоявленская площадь), které je asi takovým hlavním náměstím v centru. Tomu odpovídá i doprava, která je neuvěřitelná, prakticky nekončící proud aut. Uprostřed náměstí stojí pomník Jaroslava I. Moudrého, který byl odhalen v roce 1993, autory jsou sochař Oleg Komov a architekti A. R. Bobovič a N. I. Komov. Je to pomník zakladateli města a tak jsme ho nemohli vynechat. sebral jsem odvahu a jako jediný mezi auty prokličkoval až k němu, abych získal hezké fotky. A pak jsem tam stál obklíčen těmi plechovými monstry a nemohl se dostat ke zbytku skupiny zpátky. Nakonec se mi to povedlo, ale rozhodně nedoporučuji, je to téměř kaskadérský kousek, a řidiči v Rusku moc ohleduplní nejsou (neplatí pochopitelně absolutně). Na jižní straně uzavírá náměstí až hravě vypadající cihlový chrám Zjevení Páně (Церковь Богоявления) z let 1684–93, postavený nákladem bohatého kupce Alexee Zubčaninova. A protože jsme si řekli, že nemusíme navštívit uvnitř všechny ruské chrámy, prohlížíme si ho jen z venčí. Naopak, kam jdeme dovnitř, je opevněný klášter Proměnění Páně (Спасо-Преображенский монастырь), jehož hradba lemuje celou východní stranu náměstí (vstupné 80 rublů + 120 rublů zvonice, celkem 200 rublů = 120 Kč). Dnes je to nejstarší dochovaná památka města, klášter byl ale původně vystavěn na přelomu 12. a 13. století až za městskými hradbami u brodu přes řeku Kotorosl. Od roku 1212 zde existovala nejstarší ruská křesťanská náboženská škola. V roce 1501 klášter vyhořel a byl následně obnoven, většina dochovaných staveb pochází proto až z tédo doby. V roce 1609 klášter marně dobýval Lžedmitrij II. a o tři roky později v roce 1612 hostil Minina a Požárského před osvobozovací mísí v Moskvě. V klášteře byla počátkem 90. let 18. století objevena nejvýznamnější památka staroruské literatury – Slovo o pluku Igorově, hrdinný epos z konce 12. století od neznámého autora, jehož námětem je neúspěšná výprava knížete Igora Svjatoslaviče proti Kumánům v roce 1185. Nejvýznam­nější stabou uvnitř je chrám Proměnění páně (Спасо-Преображенский собор) z počátku 16. století, vysvěcený v roce 1516. Tady začínáme také naši prohlídku a naprosto nás fascinovaly dochované fresky z let 1563–4, které vznikly v období vlády cara Ivana Hrozného. Car totiž měl tento klášter ve velké oblibě, neboť se zde po modlitbě zázračně uzdravila jeho první žena, proto mu poskytl několik privilegií a značné finanční prostředky na vybudování mohutného opevnění. Klášter je proto v některých průvodcích chybně označován za kreml, ačkoliv žádným kremlem není. Ze stejného období, tedy počátek 16. století, ještě pochází mimo chrámu a opevnění svatá brána (Святые ворота), 32 metry vysoká zvonice (Звонница) a refektář s kaplí Vskříšení (Трапезная и Часовня Воскресения). Na zvonici jsme se nakonec vyšplhali a z ní se nám otevřel vskutku velkolepý pohled na celé město. Pokud si chcete o Jaroslavli udělat představu, bez výšlapu na zvonici to prostě nepůjde.

Po prohlídce kláštera odjíždíme s průvodkyní Olgou Semenichinou k unikátní památce, vzdálené asi 3 kilometry, která leží na protilehlém břehu řeky Kotorostl. Jedná se o chrám sv. Jana Křtitele (Церковь Иоанна Предтечи) v bývalé čtvrti kožedělců, Tolčkov. Chrám si nechali vystavět místní bohatí kupci v letech 1671–87 a dnes je to jedna z nejvýznamnějších památek jaroslavské architektury. Ačkoliv interiéry jsou prý vyzdobeny soudobými freskami, nám se nepodařilo dovnitř proniknout a ani naše průvodkyně nevěděla, proč je zavřeno. Obdivujeme proto tuto jedinečnou stavbu alespoň zvenčí a naší pozornosti neunikla ani charakteristická zvonice vysoká 45 metrů, která byla přistavěna záhy po dokončení chrámu, v roce 1690.

Vracíme se zpět do města a míříme na oběd. Díky našim známým jsme se dobře naobědvali v restauraci Pivovar, kde jsme za celé polední meníčko zaplatili 170 rublů (102 Kč), což už není tak strašné jako ceny, které jsme viděli včera. Jídlo přitom obsahovalo předkrm (zeleninový salát s rybou), polévku (vývar s zeleninou a játrovými knedlíčky), hlavní jídlo (rýže s plátkem vepřového ve smetaně a vajíčku) a nápoj (ovocná šťáva). S jídlem jsme spokojeni a Anna Viktorovna nám nádavkem ukazuje i malou pivnici v zapadlé ulišce, kde mají čepované pivo za 60 rublů (36 Kč), což je o polovinu méně, než jsme byli schopní najít my. Cena sice jako za Plzeňské u nás, přitom to byl asi tak Staropramen, ale budiž.

Po jídle pokračujeme v prohlídce města. Nejprve míříme s místním mecenášem památek Michalem Lvovičem Krupinem k tak zvanému nultému kilometru Zlatého prstenu, což je památník z roku 2010, vybudovaný na zrestaurovaném kandelábru z 19. století. Jsou zde kolem podstavce v kruhu představeny erby všech původních 9 měst, které novinář Bučkov popsal v roce 1967 ve svém cestopise, a které se staly základem celého současného turistického programu Zlatého prstenu. Na sloupu jsou pak směrovky s uvedením kilometrů, jak daleko jsou tato města vzdálena. O kousek dál je ještě jeden sloup a shodou okolností významného městského mecenáše a učence, zvaný sloup P. G. Děmidova (Демидовский столп). Stojí v parku od roku 1829 a vysoký je 12 metrů. Nachází se už prakticky na území bývalého Jaroslavského kremlu knížete Jaroslava Moudrého, z kterého se dodnes prakticky dochovaly pouze vysoké valy. Jen pár metrů od sloupu hoří věčný oheň padlým ve 2. světové válce, které tu stále nikdo neřekne jinak, než Velká vlastenecká válka. I naše mladá průvodkyně Anna přistupovala k této památce s náležitou vážností a připomněla nám, že i v její rodině je několik padlých a její dědeček ji vyprávěl, jak museli za války mlít mouku z usušené trávy, aby se vůbec najedli. Poklonili jsme se tedy památce padlých, ale jedním okem jsme už pošilhávali po nádherném chrámu Nanebevzetí Panny Marie (Успенский собор), ke kterému ale dojdeme později. Jeho zlaté kopule blyštící se ve slunci ovšem přehlédnout nelze.

Příjemným stinným parkem jsme se vrátili na Sovětské náměstí (Cоветская площадь), které se do revoluce jmenovalo náměstí Proroka Eliáše. Je jasné proč – uprostřed této obrovské plochy stojí jeden z nejkrásnějších rostovských chrámů a symbol města – chrám Proroka Eliáše (Церковь Ильи Пророка), zasvěcený světci, v jehož svátek bylo dle legendy založeno město Jaroslavl (vstup 70 Rbl = 42 Kč, foto a video 100 Rbl = 60 Kč). Mimochodem, kdo ví, proč zůstal starý název náměstí, možná se vžil natolik, že o změnu nikdo nestál. Konec konců Leninovy ulice i sochy jsou zde také zcela běžnou realitou. Ale zpátky ke zmíněnému chrámu. Ten je typickou ukázkou jaroslavské stavební školy 17. století, postavený byl v letech 1647–50 nákladem bohaté kupecké rodiny Skripinových. V roce 1680 ho za pouhé tři měsíce vyzdobili vynikajícími freskami umělci z Kostromy Guri Nikitin a Siloj Savinin, ve spolupráci s 15 místními umělci z Jaroslavle. Fresky jsou nesmírně dynamické, vyjadřují radost ze života (například žně – téma v chrámovém prostředí Ruska zcela ojedinělé) a je jednoznačné, že se jedná o jeden z nejlepších nástěnných souborů starého ruského umění 17. století. Galerie chrámu byly freskami s cyklem Posledního soudu vyzdobené později, kolem roku 1716. Prakticky všechny docchované ikony v pětipatrovém ikonostasu jsou původní, zhotovené speciálně pro tento chrám dvorním malířem Fjodorem Zubovem. Průvodkyně nám také vysvětlila, proč se vše tak dobře dochovalo – za SSSR byl chrám paradoxně vyhlášen památkou ateistického učení, kde se na dochovaných obrazech představoval idealistický světový názor. Proto byl udržován a opravován.

Od chrámu Proroka Eliáše jsme zamířili na Volkovo náměstí, kde stojí několik památek, především divadlo Fjodora Volkova (Волковский театр), které je nejstarším ze všech ruských veřejných divadel (do té doby existovala v Rusku pouze šlechtická soukromá divadla v palácích). Jeho historie se začíná 10. 6. 1750, kdy tehdy ještě ve skladu kůží sehrál mladý kupecký synek Fjodor Grigorjevič Volkov s bratry a několika přáteli první divadelní představení. V roce 1751 pak byla postavena první divadelní budova, ušity první speciální divadelní kostýmy a vytvořen přesný repertoár představení. O nich se doslechla až imperátorka Ažběta I. Petrovna a mladé umělce v lednu 1752 pozvala k carskému dvoru v Petrohradu, odkud se již Volkov ndo Jaroslavle nevrátil. Divadlo několikrát změnilo místo působení i podobu, tu dnešní získalo při přestavbě v letech 1909–11 podle plánů architekta Nikolaje Spirina. Další památkou na opačném konci náměstí je Vlasevská bašta a k ní přistavěný Znamenský chrám (Власьевская башня и Знаменская церковь), což je jedna z dochovaných bašt opevnění města z let 1658–9, ke které byla v roce 1779 přistavěna kaple, kterou v roce 1897 přestavěl a rozšířil na chrám v tradičním ruském stylu architekt A. A. Nikiforov.

Širokým bulvárem s hezkým parkem jsme teď zamířili na Volžské nábřeží, z kterého se otevírá nádherný pohled na monumentální řeku Volhu, která se líně šine v mohutném korytu jižním směrem okolo staré části města. Kromě říčního přístavu a několika starých budov nebo chrámů z 18. a 19. století je tady také Volžská bašta z roku 1658, která se právě přestavuje na restauraci. Celé nábřeží je celkově nadherně upravené, doplněné o Nekrasovovu besídku a vyhlídky, po širokých chodnících tu korzují desítky lidí (pokud se jedná o pár, žena většinou s galantně darovanou růží), mezi kterými se proplétají bruslaři i cyklisté. Prostě krásná klidová zóna města, kde se zrodila tradice „zamykání lásky“. Na zábradlí je tu několik tisíc zámků s monogramy těch, kdo si tu uzamkl navždy svou lásku. Stačí prý daleko hodit klíček, aby ho nikdo nenašel a vše je zpečetěno. Zlí jazykové ovšem tvrdí, že ti chytřejší zahození pouze předstírají a tajně si klíček – pro všechny případy – uschovají.

V Jaroslavli v minulosti platilo, že každá ulice končí i začíná chrámem (symbolizovalo to cestu od „boha k bohu“). Chrámů zde kdysi bylo 77, zůstalo jich dodnes 34, takže pokud v průhledu některé z ulic svatostánek nestojí, dozajista tam v minulosti byl. Není tedy divu, že jsme se tak přesunuli k poslednímu z nich, respektive prvnímu z nich, který stojí na samém konci starého města, kdysi uprostřed rostovského kremlu – k chrámu Nanebevzetí Panny Marie (Успенский собор). Ten byl na místě starší dřevěné stavby postaven v letech 1215–19 na příkaz rostovského knížete Konstantina Vsevolodoviče, který v něm byl i pochován. Na rozdíl od jiných soudobých staveb severovýchodního Ruska byl chrám postaven z cihel a pouze z vnějšku obložen deskami z bílého vápence, vyzdobenými reliéfy. Po požáru v roce 1501 byl chrám obnoven a znovu přestavěn po roce 1646, kdy k němu byla přistavěna i 55 metrů vysoká zvonice. V roce 1918 byl chrám uzavřen a do roku 1937 sloužil jako sklad obilí. 26. srpna 1937 byl značně zchátralý chrám místo opravy zbořen a na jeho místě vznikl park kultury a oddechu. Až 26. 10. 2004 byla po provedeném archeologickém průzkumu založena stavba nového chrámu na stejném místě, kterou projektoval moskevský architekt Alexej Denisov. Stavba byla dokončena v roce 2010 u příležitosti oslav 1000 let Jaroslavle a nyní se plánuje ještě stavba zvonice.

Před chrámem stojí sousoší „Trojice“ (скульптура „Троица“), jediné sousoší v Rusku, představující svatou Trojici, odhalené na počest 1000 pokesťanštění Ruska. Pro velmi odvážné ztvárnění andělů prý nebyla většinou obyvatel města přijata. Nám se tedy sousoší moc líbilo a jelikož se u něj všichni fotili, nezdá se nám tvrzení oficiálních sdělení o jejím nepřijetí pravdivé. Faktem je, že u nedalekého žulového balvanu s nápisem: Na tomto místě založil město Jaroslavl v roce 1010 kníže Jaroslav Moudrý, se fotilo víc lidí, než se sousoším. Má to logiku, Rusové jsou opravdu hrdí na svou „velikou zem“ a vše, co se tu děje, je má v té hrdosti posilovat. I na autobusech jsme četli nápisy třeba: Vlastenectví je víc než politika. Z 20 metrů vysokého břehu jsme sestoupili na Špici (Cтрелка) na samotném soutoku Volhy a Kotorostlu. Toto kdysi neutěšené místo bylo v letech 2007–10 upraveno do současné podoby odpočinkového parku s hudebními fontánami a dalším památníkem zakladatele města Jaroslava Moudrého. Celý tento prostor je tedy připomínkou slavné historie města a obyvatelé i návštěvníci se ho zdá, přijali za své.

Ještě bych se měl zmínit o dvou neopomenutelných atrakcích, které jsme v Jaroslavli neplánovaně absolvovali. Byla to prohlídka hlavního paláce Maslenice (Масленица) a představení bohatýra Aljoši Popoviče («Алешино Подворье»).

Začnu u Maslenice. Jedná se druhý nejvýznamnější ruský pravoslavný svátek v roce, jeho kořeny jsou ale hluboko v pohanské slovanské historii, jak to u podobných svátků bývá. Je obdobou našeho masopustu a v Rusku v posledním období tato tradice znovu ožívá, a to poměrně rázně. Jeho hlavním posláním je oslava konce zimy a vítání jara, během které dojde i k upálení slaměné postavy zimy, které tu říkají Maslenica (u nás Morana). Typickým jídlem jsou žluté kulaté palačinky (bliny), symbolizující vracející se slunce. Palačinky se pojídají se vším možným, nejen na sladko, jako u nás. Asi nejběžněji s kysanou smetanou. Slavností jsme se pochopitelně nezúčastnili, ale v sousedství našeho hotelu byl vystavěn dřevěný palác (vstupné s programem 150 Rbl = 90 Kč), který byl zvolen za jakési „ústředí“ Maslenice v Rusku. V době svátku zde sídlí hlavní šéfka oslav Babkina, zvolená na všeruském sněmu. Teď tu ukazují její obleky, pracovnu, trůnní sál a dárky, které ji nosí vyslanci a nebo třeba i děda Mráz. Všechno je to pochopitelně jen jako – ovšem průvodkyně v kostýmech nám tato jakofakta předkládaly s takovou vervou a nasazením, že jsme chvíli pochybovali o tom, co slyšíme. Když jsme něco podobného potom zažili i přímo v objektu našeho hotelu, a to tzv. interaktivní představení Aljoša Popovič (vstupné 150 Rublů = 90 Kč), došlo nám, že Rusové mají fakt rádi poměrně nevkusnou a kýčovitou zábavu plnou barevných kostýmů, rýmovaček, brnkaček na národní strunu o velikosti jejich dějin, které je zřejmě ujišťují a posilují v národním sebevědomí. Jakkoliv nám to ovšem připadalo nevkusné a za vlasy přitažené (fakt jsme chvílemi nechápali, jak je tohle možné), asi bychom to měli přijmout jako fakt, který jako cizinci zřejmě nejen že neoceníme, ale ani nepochopíme. Každopádně Aljoša Popovič je v bylinách (ruské oslavné hrdinské básně předávané z generace na generaci ústně, název je od slova „bylo“ = proto „byliny“) popisován jako svalnatý knížecí synek, který nad svými nepřáteli vítězil svou bystrostí, vychytralostí a mazaností. Miluje legraci a zábavu, občas je zobrazován jako ten, kdo se posmívá ženám, a příležitostně i jako lhář a podvodník. Lstí porazil draka Tugarina Zmejeviče, v pozdějších verzích báje byl drak pozměněn na postavu mongolského chána. Tak si představte, že jsme vstoupili v doprovodu dívky Ljubavy, oblečené do starého ruského kroje, do Aljošova improvizovaného domu. Tam na nás vyskočil záludný domovní skřítek Šabarša, viděli jsme domácí veverku Gudislava (ta jediná byla skutečná), pohladili si plastového Aljošova koně Julia a taky ocas ptáka Fénixe, plnícího všechna přání. Nakonec k nám také přišel sám bohatýr Aljoša. S ním jsme museli dvakrát vzkřiknout, že jsme všichni bohatýři, a pak nás konečně s pánembohem propustil. No … Asi tak.

Naopak neopakovatelnou atmosféru měla noční procházka městem, protože díky velmi pozvolnému stmívání a včasnému nasvětlení památek bylo možno celkem bez potíží fotografovat. Je třeba uznat, že ty památky, které jsme obešli – chrám Proroka Eliáše, chrám Nanebevzetí Panny Marie, klášter Proměnění Páně a náměstí s chrámem Zjevení Páně – byly perfektně nasvícené a také uvolněná atmosféra na ulicích nebo nábřeží byla moc příjemná. Zkrátka, noční prohlídka Jaroslavle je něco, co se nedá neabsolvovat. No a tím by se dalo povídání o tomto městě zakončit a my hned vyrážíme za dalším poznáním.