Cesty a památky

Putin lže celému světu do očí. A doma v Rusku oslavují jeho hrdinství

Petra Procházková, Lidové noviny, 2013.

Jsme výjimeční. Svébytní. Rusové měli pocit výjimečnosti už dříve. Ale od letošního jara podle ruských sociologů stoupl počet těch, kteří se domnívají: Rusko, to je osobitá země. A Rus? Neobyčejný člověk, s právem vlastní výjimečnost prosazovat. Všem navzdory.

Proč se ruský prezident Vladimir Putin nezdráhá lhát celému světu do očí? A co je ještě zvláštnější, proč je jeho – pro většinu světa zcela nepřípustné – chování doma v Rusku ceněno jako hrdinství?

„Rusku se nedá porozumět,“ tvrdí každý, kdo v této zemi prožil delší čas. Ale dá. Nedávná přednáška ruského básníka, překladatele a sociologa Borise Dubina nevzbudila velkou pozornost veřejnosti ani nevyvolala nervozitu u osazenstva Kremlu. Jde však o nejzásadnější pohled do nitra ruské duše za posledních dvacet let.

Dubin statečně vystoupil na půdě Moskevské školy občanské osvěty už 14. června 2014. Až teď z přednášky vznikla stať Narcisismus jako útěk od svobody, kterou opět bez většího ohlasu zveřejnil list Vedomosti. Diskuse o stavu ruské mysli tak probíhá zase jen v uzavřeném kruhu několika ruských intelektuálů.

Ruskou státní televizi sleduje 94 procent obyvatel země. V posledních měsících je převládajícím pocitem, který šíří, strach. Pocit nebezpečí. Ohrožení plynoucí z okolního světa, který složité ruské povaze vůbec nerozumí. „Jsme jiní, jsme lepší, jsme složitější, naše historická zkušenost je výjimečná,“ to vyplývá z řady pořadů, které mají na veřejné mínění velký vliv.

Sami mezi nepřáteli

„Rusko kategoricky odmítá postavit obě nohy do moderního světa… Utíkáme před svobodou,“ říká Dubin. V Česku žijící Rus Alexej Kelin, představitel organizace Ruská tradice a od letošního jara člen vládní Rady pro národnostní menšiny vidí příčinu ruské izolace i v naší neschopnosti pochopit systém hodnot a motivací, které vyznává společnost ruská. „Vše je postaveno mnohem víc na emocích. O tom psal již Tjutčev: Rusko se nedá pochopit rozumem a neplatí pro ně běžná měřítka. Je jiné a tak nezbývá než v něj pouze věřit. Od dob Petra Velikého se pokoušelo dohnat Evropu a zbavit se důsledků mongolské nadvlády. Nestihlo to.“

Kelin upozorňuje na skvělou analýzu příčin stavu současného Ruska na 2000 stranách Velkých dějin Ruska XX. století. „I elita Ruska byla vždy velice daleko od poddaných. Občanská zkušenost žádná. A tak v roce 1917 naletěli lhářům. Poddaní zůstali poddanými, elitu nahradili po roce 1917 demagogové, zločinci a masoví vrazi,“ říká. Podle něj od té doby dochází k cílevědomé likvidaci ruské elity, která by měla šanci stát se občany. Současný neutěšený stav je výsledkem této tragické selekce. Vlastně přežili ti nejloajálnější, nejpoddanější, nejposlušnější. Genetika hraje na ruku mocnářům.

Pohrdání znamená hrdost

Narcisistické rysy národní povahy geniálně korespondují s vyhraněným narcisismem ruského prezidenta Vladimira Putina. To, co my Evropané považujeme za chování trapné, nemístné a nabubřelé, Rusy provokuje k potlesku. Když Putin tvrdí, že žádné vojáky na východní Ukrajinu neposílá, všichni vědí, že to není pravda. Vědí to i ruští občané. Jen část z nich pokládá lež za geniální lest, která je v boji s nepřítelem přípustná. Pohrdání druhými, které tak často zvláště v poslední době při jednání o ukrajinské krizi demonstruje Putin na mezinárodní aréně, je v Rusku vnímáno jako důkaz hrdosti a nezávislosti ruského národa. A jeho specifičnosti.

Už v 70. letech sovětská socioložka v knize O ruském národním charakteru napsala: „Ruská duše je asociována s něčím záhadným, nepochopitelným a grandiózním“. Dnes k tomu Dubin dodává: „Ovšem dříve či později si i ten největší narcis musí přiznat, že kromě něj na světě existuje ještě někdo, a ne všichni z těch ostatních tvorů jsou nutně jeho nepřáteli, zrádci či hlupáky. Jednou si to prostě budeme muset přiznat…, na světě existují ještě další plnohodnotné národy, lidé, skupiny, kromě nás.“

Podle něj ale zatím narcisismus zůstává hlavní oporou státní, občanské i vojenské politiky. Právě Putin v posledních týdnech dokazuje přitažlivost postoje „to já jsem ten nejlepší, nejsilnější, nejchytřejší, to já vás všechny převezu, nic se mnou nezmůžete…“.

Kremelský sen splněn

Krize na Ukrajině umožnila Kremlu konečně nalézt společnou národní ideu, po které od rozpadu SSSR volá. Podle sociologů z renomované služby Levada-centrum nyní už 40 procent obyvatel Ruské federace věří, že Rusko je země se zcela specifickým životním stylem. Navíc si tito lidé myslí, že i nadále je třeba rozvíjet ruskou společnost podle vlastních, byť nikým jiným neakceptovaných, pravidel. Nárůst takových nálad je jasným odrazem obliby prezidenta Putina, kterého nyní kladně hodnotí asi 85 procent ruských obyvatel, a prohlubujícího se odporu k Západu.

Je pravdou, že řeči o specifické ruské cestě se vedou už přes 200 let. V posledních dvou desetiletích se diskutuje o zvláštní odrůdě ruské demokracie. „Život ve lži je zažitý a normální. Kreativita spočívá v tom, že musíš mít tvrdé lokty, abys urval, co se dá. Pán ví všechno nejlíp a ten rozhodne, co budeš dělat. Jsi schopný, začal jsi úspěšně podnikat? Tak to sis dovolil moc, cpát se do střední třídy. Ta je jen pro loajální úředníky a dozorce vertikály moci. A tak lidé myslící emigrují nebo rezignují,“ charakterizuje současný stav v Rusku Alexej Kelin.

Podle Dubina, který je mj. držitelem francouzského řádu Za zásluhy – „Ordre national du Mérite“, se elementy zvláštnosti ruské povahy týkají hlavně způsobu organizace společenského života – a jeho vysoké míry kolektivnosti. Stát se maximálně stará o své poddané. Privilegia mocných jsou vnímána jako přirozenost. Nejvyšší vůdce je přísný otec, který se stará, trestá, drží rodinu pohromadě – bez něj by utonula v chaosu, prostopášnosti, lásce k vodce a nicnedělání.

Rusové delegují obrovské pravomoce na svého vůdce a zříkají se možnosti ovlivňovat jakkoliv kroky státu včetně těch, které vedou například k sankcím, a nebo dokonce k válce se sousedním státem. Podle sociologických výzkumů až 80 procent Rusů se neúčastní a ani nechce účastnit politického života. Je spokojeno se stávajícím stavem. Málokterý autokrat by si mohl přát lepší poddané.