Cesty a památky

6. 7. 2013

Dnes jsme se opět probudili do fantastického rána, vymetená obloha a sluníčko v plném nasazení. Teplota při našem odjezdu do Kidekši ukazovala už v 9:00 hodin ráno 28 stupňů Celsia. Ovšem počasí se během dne změnilo, dokonce jsme zažili parádní bouřku, a když jsme se vrátili v 18:00 hodin zpět na hotel, bylo příjemných 24 stupňů.

Dnešní výlet bychom mohli pojmout jako výpravu do poloviny 12. století, tedy do doby, kdy Vladimirsko-Suzdalskému knížectví vládli knížata Jurij Vladimírovič Dolgorukij a jeho syn Andrej Jurievič Bogoljubský. Právě tři dochované stavby z období jejich vlády jsou společným jmenovatelem tohoto výletu. A pak pochopitelně to, že se jedná o bělokamenné stavby, které byly v roce 1992 zapsány na soupis Světového kulturního dědictví UNESCO.

Ale nejprve bychom se mohli zastavit u osob obou vládců, protože u nás není ruská historie až zase tak známá. V úvodu stránek této cesty je sice stručný chronologický přehled, ale tady se sluší ho trochu doplnit.

Jurij Dolgorukij (Юрий Долгорукий) se narodil kolem roku 1090 jako šestý syn kyjevského knížete Vladimíra Vsevolodoviče Monomacha (Vladimíra II.) z rodu Rurikovců a jeho ženy (anglické princezny) Gity z Wessexu. Od roku 1113 až do konce svého života Jurij spravoval Rostovo-suzdalské knížectví, které nabylo na významu po smrti jeho otce Vladimíra v roce 1125 (v tomto roce také přenesl Jurij sídlo své země z Rostova do mnohem výhodněji položeného Suzdalu) a zejména pak po smrti svého staršího bratra Mstislava v roce 1132. V té době se totiž mohutná Kyjevská Rus otřásla v základech a začala se rozpadat na menší knížectví, která si rozebrala jednotlivá rurikovská knížata. Jurij v té době také nelenil a ke svému údělu si připojil v roce 1135 Pereslavl-Zalesskij, v roce 1147 založil Moskvu a později se zmocnil i samotného Kyjeva, kde se prohlásil v roce 1149 za velkého kyjevského knížete. V roce 1150 založil město Juriev-Polskij a v roce 1152 Gorodec u Nižného Novgorodu. Z této jeho rozpínavé politiky se odvozuje i jeho přezdívka „dlouhoruký“ ve smyslu „rozpínavý“. Byl celkem dvakrát ženatý a z jeho dětí jsou zřejmě nejvýznamnější knížata Andrej Bogoljubský (1112—1174) a Vsevolod III. Velké Hnízdo (1154—1212), nejmladší z jeho dětí z druhého manželství. Jurij zemřel 15. května 1157 v Kyjevě.

Andrej Bogoljubský (Андрей Боголюбский) se narodil v roce 1112 jako druhorozený syn knížete Jurie Dolgorukého a jeho první manželky, dcery kumánského (poloveckého) chána Aeny. Do dějin vstupuje v roce 1146, kdy se svým starším bratrem Rostislavem (zemřel v roce 1151) vyhnali z Rjazaně muromského knížete Rostislava Jaroslaviče. Když se pak v roce 1149 jeho otec stal kyjevským knížetem, obdržel od něj Andrej jako údělné knížectví Vyšgorod (dnes na Ukrajině), a po otcově smrti v roce 1157 se pak jako nejstarší žijící dědic stal také knížetem Rostovským, Vladimirským a Suzdalským. V tom samém roce přenesl sídlo knížectví do Vladimiru, který v letech 1158–64 přeměnil na velkolepé knížecí město s mnoha stavbami postavenými z bílého kamene. Současně si také nechal postavit v nedaleké vesničcce Bogoljubovo, podle které přijal své druhé jméno, výstavnou rezidenci. Ženatý byl pouze jednou, jeho žena Ulita Stěpanovna byla dcerou bojara Stěpana Ivanoviče Kučky a měli spolu 5 dětí. V roce 1169 obsadil Andrej Kyjev, ovšem titul kyjevského knížete nepřijal, naopak připojil Kyjev ke svému knížectví a jako úděl ho přiřkl svému mladšímu bratrovi Glebovi Jurjevoviči. V roce 1172 uskutečnil tažení proti Volžsko-kamskému Bulharsku, s kterým nakonec uzavřel mír. Za jeho vlády se Vladimiro-suzdalské knížectví (bývalé Rostovsko-suzdalské knížectví) stalo jedním z nejvýznamnějších státních celků raných ruských dějin a faktickým základem současného ruského státu. Pochopitelně jeho rázné vystupování a samostatné vystupování se nezamlouvalo do té doby vlivným bojarům, které fakticky odstavil od moci. Do čela tajného spiknutí se postavili zástupci rodiny Kučků, a to včetně jeho ženy, která rovněž těžko nesla odebrání bývalých výsad její rodině, a v noci z 28. na 29. června 1174 kmížete zavraždili v jeho rezidenci Bogoljubovo. V roce 1702 byl kníže Andrej prohlášen za svatého a jeho ostatky byly uloženy v chrámu Nanebevzetí Panny Marie (Успенский собор) ve Vladimiru.

Ráno v 9:00 se v recepci našeho hotelu potkáváme s průvodkyní pro tento den, Anastázií Davidovou (tedy Nastěnkou). Společně odjíždíme do asi 30 km vzdálené vesnice Kidekša (Кидекша). Dnes je to malá vesnička na soutoku řek Nerl a Kamenka, ležící pouhé 4 km od Suzdalu. Její název pochází z mrtvého ugrofinského meranského jazyka a znamená „kamenitý záliv“ nebo „kamenitá řeka“ (viz taky název řeky Kamenky). Historie místa je tedy ještě předslovanského původu, každopádně v ranném středověku zde nad soutokem řek existovala pevnost, která kontrolovala strategickou vodní cestu po řece Nerl, kudy proudilo zboží ze Suzdalu a obilí do města. Na přelomu 12. a 13. století byla pevnost obehnána hradbou o rozloze 400×200 metrů v délce cca 1,2 kilometru. Z tohoto opevnění se částečně dochovaly valy poblíž chrámového okrsku. V roce 1238 Kidekšu zničili Mongolové a pevnost ztratila na svém významu, který nepozvedlo ani založení kláštera ve 14. století, protože i ten záhy zanikl. Nicméně, přes veškerou nepřízeň osudu se zde naštěstí dochoval chrám svatých Borise a Gleba a než se podíváme podrobněji na samotnou stavbu, neodpustím si ještě jednu odbočku – kdo vlastně byli světci, kterým je chrám zasvěcen? A proč? Nemají vztah i k naší zemi? Tedy Boris a Gleb (při křtu Roman a David) byla rurikovská knížata, synové kyjevského knížete Vladimíra I. Svjatoslaviče. V bratrovražedném boji, který vypukl roku 1015 po otcově smrti, byli oba zabiti na příkaz svého staršího bratra Svjatopolka I., který je odstranil při své cestě ke trůnu. Ovšem již nedlouho po své násilné smrti byli od poloviny 11. století uctíváni v panovnické rodině jako mučedníci (страстотерпци). K jejich svatořečení došlo v roce 1072 u příležitosti přenesení ostatků do nově postaveného chrámu ve Vyšgorodě, který jim byl zasvěcen, čímž se stali vůbec prvními ruskými svatými. Proto byli uctíváni jako patroni ruských zemí a nebesští pomocníci ruských panovníků. V roce 1095 pak byly ostatky světců přeneseny i do Sázavského kláštera v Čechách, který udržoval velmi úzké vazby s Kyjevskou Rusí v počátečních fázích christianizace Slovanů, kdy ještě nebyla církev rozdělena na západní a východní rituál.

Ale teď již pojďme k památkovému areálu na východním okraji vesnice Kidekša. Na ostrohu nad řekou Nerl, kde jsou patrny pozůstatky valů bývalého opevnění, stojí areál několika církevních staveb. Kromě již zmíněného Boriso-glebského chámu, ke kterému se ještě dostanu, tu stojí menší chrám sv. Štěpána (Стефановская церковь), vedle něho šikmá zvonice se stanovou střechou (шатровая колокольня) z roku 1780, postavená v klasickém suzdalském stylu, v jejíž věži visel původně zvon z roku 1552, dárek od cara Ivana Hrozného, a dnes již nepoužívaná Svatá brána (Святые ворота) z přelomu 17. a 18. století, která je vyzdobena pro tuto oblast neobvyklým dekorem. Až na vlastní chrám Borise a Gleba se nejedná o nijak z běžného standardu vybočující stavby, přesto areál působí nesmírně harmonicky. Nejcennější památkou je, jak už pozorný čtenář tuší, právě chrám svatých Borise a Gleba (церковь Бориса и Глеба), který tu v letech 1152–57 postavil kníže Jurij Dolgoruký jako první z bělokamenných kostelů severovýchodního Ruska (ještě spolu s chrámem v Pereslavli-Zalesském). Místo si nevybral náhodou, protože podle legendy zapsané v kronice (Типографской летопис) „… na řece Nerl v Kidekší nedaleko Suzdalu … se nachází dvou svatých bratrů tábořiště, když se tu potkali při cestě do Kyjeva, Boris jedoucí od Rostova a Gleb od Muroma …“. Chrám tedy přímo navázal na starou legendu, které tím dodala jakýsi punc oficálnosti. Druhým důvodem bylo i to, že chrám kníže zasvětil svým mladším synům Borisovi a Glebovi, které pojmenoval na počest obou světců. A právě Boris Jurijevič (†1159), jeho žena Marie (†1161) a jejich dcera Jefrosinie (†1202) jsou v chrámu pohřbeni. V architektuře stavby se silně projevují vlivy románského slohu, což je v ostrém kontrastu s převažujícími byzantskými vlivy u jiných staveb Vladimiro-suzdalského knížectví. Jelikož románský styl nalezneme i u staveb Jirijova syna Andreje, zdá se, že kníže pozval architekty z některé západoevropské země, s tímto, jinak se v Rusku nevyskytujícím stylem, obeznámené. Typickým románským prvkem je třeba dekorativní slepá arkáda s „lombardskými oblouky“, dělící stavbu vodorovně na dvě části, a v později přistavěné předsíni dochovaný vstupní portál. Chrám má čtvercový půdorys, ve východní stěně uzavřený třemi apsidami a postavený je z nasucho kladených kvádrů z bílého vápence. Po zničení Kidekši Mongoly v roce 1238 byl pochopitelně poškozen i chrám, ale již následujícího roku byl obnoven. Jelikož obyvatelé vypálenou obec opustili, opuštěný chrám chátral a kolem roku 1660 musel být znovu zaklenut, neboť se zřítila klenba i s původní širokou věží. Nad novou střechou pak byla vztyčena úzká věžička, a v této podobě se dochoval dodnes. Fresky Chrám v současnosti neslouží k církevním obřadům, ale po generální rekonstrukci v letech 2008–10 byl zpřístupněn jako muzeum (vstupné 50 Rbl = 30 Kč).

Než jsme z Kidekši odjeli, koupili jsme si od místní babičky kilo okurek, protože jak nám řekla Nasťa, zdejší kraj je vyhlášenou okurkovou oblastí (prý každý v Rusku zná „Suzdalské okurky“ – že by něco jako naše „Znojemské“?). Naší další zastávkou je předměstí Vladimiru, kdysi samostatné město a knížecí rezidence Bogoljubovo (Боголюбово) na soutoku řek Nerl a Klazma. Legenda praví, že když kníže Andrej Jurievič Bogoljubský vezl ikonu Bohorodičky z Vladimiru do Rostova (Velikého), nedaleko za Vladimirem se koně zastavili, a žádným způsobem je nešlo přimět k další cestě. Kníže se proto rozhodl na tomto místě přenocovat a v noci se mu zjevila Panna Maria. No a to byl podnět k tomu, že si zde nechal vybudovat vskutku velkolepou sídelní rezidenci, o které je první písemná zmínka z roku 1158. No a právě tady byl také kníže v roce 1174 zavražděn. V roce 1177 Bogoljubovo vypálil rjazaňský kníže Gleb Rostislavič a během mongolské invaze v únoru 1238 byl rozbořen i místní hrad. Na jeho místě místě vznikl později současný klášter.

Po příjezdu na místo jdeme nejprve na dobrý (a ne zrovna levný) oběd do restaurace naproti klášteru, během kterého se zatáhla dosud vymetená obloha a z dálky mraky roztínaly žhavé blesky. Dusno bylo k zalknutí, na teploměru to ukazovalo 32 stupňů Celsia, takže by ani nebylo divu, kdyby něco přišlo. Bouřka se tak nějak honila okolo, když jsme vyrazili na prohlídku Bogoljubského kláštera (Боголюбский монастырь). Vstupné na teritorium kláštera se neplatí, protože se jedná o funkční ženský klášter. Jeptišky ale přivítají, když si u nich koupíte pirohy (sladké či slané) nebo klášterní kvas. Část kláštera, která obsahuje zbytky rezidence Andreje Bogoljubského je zapsaná na seznam památek UNESCO a jako jediné místo v klášteře je přístupné pro veřejnost. Jenom zvenčí jsme si proto prohlédli chrám Nanebevzetí Panny Marie nad vstupní bránou, zvonici a obytné domy z první poloviny 19. století a o něco později postavený hlavní klášterní chrám Bogoljubské ikony Panny Marie, který vznikl podle projektu architekta Konstantina Andrejeviče Tona v letech 1855–66 v byzantsko-ruském stylu, jehož věže ukončují výrazné modré kupole. Musím říci, že tyto jmenované stavby nijak nevybočují z běžné ruské stavební provenience a podobných je všude dost.

Ovšem to nejdůležitější se ukrývalo až vzadu – zbytky rezidence knížete Andreje Bogoljubského, na jejíchž zbytcích byl klášter později vystavěn, a odkud kníže Andrej 17 let řídil osudy celého Vlasdimiro-suzdalského knížectví. Jedná se o zbytky knížecího paláce, chrámu, a pod klášterními hradbami pozůstatky sypaných valů a současný klášterní rybník, pozůstatek bývalého vodního opevnění. Nejcennější památkou je pochopitelně část stěny paláce, postaveného spolu s ostatními (a dodnes bohužel nedochovanými) stavbami rezidence, z bílého kamene. Dochované pozůstatky dovolují tuto unikátní stavbu rekonstruovat také díky znalosti soudobého stavitelství a tak existuje o bogoljubské knížecí rezidenci docela přesná představa. Podle všeho byla rezidence na svou dobu skutečně velkolepá, a stejně jako na stavbě chrámu svatých Borise a Gleba v Kidekši, se i na její stavbě museli podílet stavitelé znalí západního románského slohu, který se v Rusku prakticky jinak nevyskytuje. Sami soudobí letopisci popisují Andrejovu rezidenci jako pohádkově krásnou stavbu, kterou porovnávali s nádherou Šalamounova chrámu. Rezidence byla postavena v letech 1155–60, dokola ji obepínal kruhový sypaný val s vodním příkopem, završený kamennou hradbou. Uvnitř opevnění stál bělokamenný chrám Narození Panny Marie (Рождества Богородицы) doložený k roku 1158, spojený galeriemi s otevřenou arkádou s kamenným palácem, postaveným ve stejném stylu jako vlastní chrám, a s hradebními ochozy. Stěny chrámu byly původně vyzdobené kamennými reliéfy, podobně jako chrám Nanebevzetí Panny Marie (Успенский собор) ve Vladimíru, měděná střecha byla pokrytá zlatem a okna vyplňovaly jedinečné vitráže. Klenbu chrámu pak podpíraly mramorové kruhové sloupy (opět v Rusku neobvyklý stavební prvek) s rozestupem 5×5 metrů, jejichž patky se dochovaly a byly odkryty po provedeném archeologickém výzkumu. Po smrti knížete Andreje v roce 1174 (viz dále) byla rezidence postupně upravena na klášter (nejprve mužský a až od 19. století ženský), přičemž staré stavby byly většinou zbořeny. V roce 1751 byl chrám Narození Panny Marie prakticky znovu vystavěn, ovšem s použitím původních zdí, a v této podobě se dochoval dodnes. Díky archeologickému výzkumu, vedeným N. N. Voroninem v 50. letech 20. století, byly odkryty části původní stavby a mohla být i restaurována její původní podoba. Chrám je dnes součástí expozic Vladimiro-suzdalského muzea a součást světového kulturního dědictví UNESCO, vstupné činí 150 Rbl (= 90 Kč). V předsíni chrámu je expozice věnovaná knížeti Andreji Bogoljubskému, v podzemí odkryté základy původní stavby a obrázky s rekonstrukcemi chrámu, celé rezidence i města Bogoljubovo ve 12. století. Jelikož vlastní chrám byl téměř znovu vystavěn v 18. století, uvnitř jsou dnes k vidění pouze poslední pozůstatky fresek z 12. století, které byly v roce 1891 překryty současnou výmalbou. Chrám vymaloval Lev Ivanovič Parilov z nedaleké vesnice Palech a použil techniku, podobnou starým freskám, kterými se inspiroval ve vladimirském chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Celou západní stěnu vyplňuje kompozice Posledního soudu, jižní stěnu pokryly výjevy ze starého zákona (např. vyhnání z Ráje) ale i třeba narození Krista, severní stěnu vyplňuje mariánský cyklus (narození P. Marie, uvedení P. Marie do chrámu atd.) a klenby pak zdobí obrazy sv. Andreje Bogoljubského, andělů, svatých evangelistů atd. Uvnitř je vystaveno několik vzácných ikon, mezi nimiž vyniká Bogoljubská Panna Maria z 12. století, obraz, který si přímo objednal kníže Andrej Bogolojubský, a ikona sv. Ondřeje (Prvního povolaného) s knížetem Andrejem ze 17. století (sv. Ondřej byl nebeským ochráncem knížete). Z původní stavby se dochovalo obvodové zdivo a v severní stěně vchod na již neexistující panskou tribunu (ve výšce 8 metrů spíš dnes vypadá jako okno – ovšem vede do původní arkádové chodby, ústící do tehdejšího paláce). Právě od severu se k chrámu připojuje kus dochované arkádové galerie, vedoucí do prvního patra dvoupatrové hranolové věže, která ukrývá původní kamenné schodiště do obytných komnat bývalého paláce. Dle legendy právě pod tímto schodištěm vyhasl v noci z 28. na 29. července roku 1174 život knížete Andreje, který zemřel z rukou svých politických odpůrců – bojarů Kučkoviců. Vrazi ho napadli zbaběle ve spánku v jeho ložnici, kníže se nejprve sice bránil, ale pak se snažil zachránit útěkem po schodech na nádvoří. Vrazi ho dostihli na konci schodiště a tam mu zasadili smrtelný úder mečem do hlavy – toto místo je označeno pietní skleněnou deskou. Schodiště i samotná galerie nejsou běžně přístupné turistům, ale nám se podařilo se nahoru podívat. Stoupali jsme tedy se zatajeným dechem po točitém schodišti, po kterém se před 839 lety potácel krví zborcený kníže, hledající marně pomoc. Nahoře jsou pak kromě nádherných kamenných architektonických detailů, jako trojité románské okno ve východní stěně, druhé zazděné v jižní stěně a kus zubořezového pásu, mnohem mladší malby (odhadem z 19. století), které dosti drastickým způsobem zobrazují mučednickou smrt knížete Andreje v těchto místech. Chodba končí u původního vstupu na panskou tribunu v chrámu Narození Panny Marie, dnes je to hezký průhled do hlavní lodi, protože tribuny byly ubourány při přestavbě v 18. století.

Po prohlídce chrámu Narození Panny Marie a zbytků rezidenčního knížecího paláce uvnitř Bogoljubského kláštera pokračujeme v poznávání památek v okolí pěší procházkou necelé 2 km (25 minut chůze) k chrámu Panny Marie Pomocné na Nerlu (церковь Покрова на Нерли). Podle všech historických rozborů a odborných textů, které lze k této stavbě dohledat, se jedná o nejkrásnější a nejtypičtější chrám v Rusku. A je to skutečně pravda. Ono již to, že k památce nelze dojet žádným dopravním prostředkem, protože tam nevede silnice ani cesta, ale lze tam dojít pouze pěšky po vydlážděné cestě, vinoucí se vonícími loukami přírodní rezervace Bogoljubský luh (Боголюбвский Луг), je samo o sobě unikátní. Cesta začíná hned za pěší lávkou přes železniční trať nad zastávkou příměstských vlaků v Bogoljubovu (na trati Vladimir – Nižný Novgorod) a mimochodem z té lávky se otevírá nejkrásnější celkový pohled zpět na Bogoljubský klášter. Trochu nás vyděsila blížící se bouřka, která se nám zatím vyhýbá, ale už od oběda ji vidíme všude okolo. Chvíli také váháme, jestli se vůbec ke chrámu vydat, protože cestou se není naprosto kde schovat. Nakonec ale vyrážíme, protože o tento zážitek se nemíníme nechat připravit – byť je velká škoda i to, že ho nebudeme moci vidět a nafotit nasvícený sluncem. Chrám je celou dobu chůze od lávky vidět, protože trčí osamocený uprostřed zelených luk jako bílá svíce. Jeho poloha je uchvacující a dodnes tak plní záměr stavitele, kterým byl opět Andrej Bogoljubský. Ten ho nechal postavit na místě staršího pohanského obětiště v letech 1166–67 nad soutokem řek Nerl a Kljazma tak, aby všichni kupci, kteří tudy pluli do Suzdalu, Bogoljubova i dále do Vladimiru, nebyli na pochybách o bohatství a vysokém postavení místního knížete. Mimo této reprezentační funkce byl chrám velkolepým pomníkem nejstaršího Andrejova syna Izjaslava Andrejeviče, který padl na podzim roku 1165 ve vítězné bitvě s Volžkými Bulhary.

Chrám je další z bělokamenných staveb severovýchodního Ruska, postavený z vápencových bloků neobyčejně vysoké kvality (byl zde použit nejkvalitnější a nejbělejší kámen ze všech staroruských kamenných chrámů) na unikátních základech, zapuštěných do hloubky 4 metrů. Kolem základů pak bylo nasypáno umělé návrší, obložené směrem k soutoku obou řek bílými kamennými deskami. Vlastní stavba není veliká, o to více uchvacuje svými dokonalými proporcemi. Lehce obdélníkový ůdorys bez apsid měří 8×7 metrů, sloupy pod hlavní kupolí mají čtvercový rozestup 3,2 metru. Veškerá vnější výzdoba využívá všech dostupných technik ke zdůraznění výšky stavby, což se podařilo především díky protáhlým slepým arkádám, vysokým štíhlým oknům a rozdělení stavby podélnou kamennou římsou. Celkově také chrám působí mnohem větším dojmem, než jak jsme byli nakonec konfrontováni s jeho stísněným interiérem. Vnější stěny jsou vyzdobeny kamennými reliéfy, které zobrazují krále Davida, lvy, holuby, grifony s jehňaty, ženské tváře, na patkách arkád pak různé živočichy a fantastická stvoření. Později (pravděpodobně v 80. letech 12. století) byly kolem chrámu přistavěny arkádové chodby, zbořené v roce 1877, takže současný vzhled stavby je velmi podobný její původní podobě. V letech 2007–09 byl chrám restaurován, byla vybudována i zpevněná turistická cesta do Bogoljubova, a chrám byl předán k užívání církvi. Proto je i dovnitř volný vstup (nepatří pod Vladimiro-suzdalské muzeum).

K chrámu jsme stačili dojít otevřenou krajinou ještě suchou nohou, ale jakmile jsme dorazili na místo, spustil se drobný déšť. Bouřka nás naštěstí minula, my se ocitli pouze na jejím okraji. Pršelo asi 30 minut, které jsme přečkali pod mohutnými korunami okolo rostoucích stromů, pak jsme se mohli konečně věnovat prohlídce. Vevnitř se nám nepodařilo ani focení, ani natáčení, nicméně prostor tam byl i díky představenému novému ikonostasu tak malý, že by na záběrech nebyl vnitřní prostor patrný. O to více jsme si užili vnější výzdobu a chrám obešli a nafotili i přes slepé rameno řeky Nerl, které ho obklopuje, ze všech stran. Před námi zůstala už jen cesta pěšky zpět k nádraží v Bogoljubovu, během které se oblačnost sice trochu protrhala, ale sluníčko již dnes nevysvitlo.