Cesty a památky

8., 9., 11. – 13. 7. 2013

Moskva se nepodobá žádnému jinému evropskému městu a nám, návštěvníkům ze západu, nabízí nejen velmi starou historii, ale především nekonečnou škálu příležitostí a neočekávaných zážitků. Město totiž nikdy nespí a jeho kdysi vysmívanou šedivost, okořeněnou trochou ideologie, vystřídala pestrost, barevnost a okázalost. Velké hospodářské změny Ruska se vždy odrazily na tváři Moskvy, která zažila za více než 850 let své existence nejen vzestupy, ale často pády až na samé dno. A právě tahle její energie pulzuje jejími ulicemi dodnes a činí z ní jedno z nejpřitažli­vějších měst světa. Moskvu jsme navštívili již v minulosti vícekrát a přitahuje a vzrušuje nás stále stejně, což je dobrou známkou toho, že i přes neuvěřitelné společenské změny posledních desetiletí neztratila nic ze svého kouzla. Milovaná i nenáviděná, obdivovaná i respektovaná, opovrhovaná i zbožňovaná – Moskva, která slzám nevěří, Moskva, živoucí a tlukoucí srdce celého Ruska.

Na úvod trocha historie

Kdy přesně Moskva vznikla, se neví. Každopádně Borovické návrší nad soutokem řek Moskva a Něglinka bylo osídleno od pradávna. První písemná zmínka o existenci města se váže k sobotě 4. dubna roku 1147, kdy se tu podle starých letopisů sešel Rostrovsko-suzdalský kníže Jurij Dolgoruký s novgorodským knížetem Svjatoslavem. Již tehdy se v letopisech mluví o „osadě Moskva“, takže musela v té době již nějakou dobu existovat. Lidé ji pojmenovali podle názvu řeky Moskvy, která tudy tekla, a byla v období raného středověku důležitou dopravní cestou. Podle historiků název sám (kořen „mosk“) je praslovanského původu a označuje „vlhko“ nebo cokoli spojené s vláhou, případně sychravým počasím. První hrad (kreml) nechal na Borovickém návrší vystavět syn Jurie Dolgorukého, kníže Andrej Bogoljubský, v roce 1156 k ochraně Rostovsko-suzdalského knížectví ze západní strany. Již v roce 1263 se však Moskva osamostatnila a prvním moskevským vládcem se stal Danil, syn knížete Alexandra Něvského. Od té doby začala hvězda města i celého Moskevského knížectví prudce stoupat a v průběhu 15. století již hrála rozhodující úlohu v celém prostoru východní Evropy, neboť v té době velkokníže Ivan III. Veliký dokončil integraci dříve samostatných knížectví pod moskevskou nadvládu. Když se pak v roce 1547 nechal Ivan IV. Hrozný prohlásit carem (césarem = císařem), stala se Moskva hlavním městem Ruského carství.

Toto období vzestupu ukončil car Petr I. Veliký, který se rozhodl po své podnětné cestě Evropou v letech 1696–7 přenést hlavní město do nově budovaného centra na severu země – Sankt Peterburgu (Petrohradu), což se stalo v roce 1712. Důvodem bylo především to, že Petr I. cítil potřebu Rusko modernizovat a v korupčním prostředí „staré“ Moskvy, kde politikou hýbaly po staletí budované neviditelné páky střední šlechty (bojarů), to nebylo možné. Proto se rozhodl začít jinde, na novém místě a jinak – v moderním Petrohradu, vybudovaném s novou vizí podle západoevropského vzoru. Přestože po přenesení vlády nastal určitý úpadek Moskvy, město si i nadále udrželo pozici korunovačního města ruských imperátorů a postavení významného obchodního centra. Poté, co ji v roce 1812 poničila napoleonská vojska, byla zahájena nová výstavba a mohutný rozvoj nejlépe dokumentují čísla o vývoji počtu obyvatel. Jestliže v roce 1864 žilo v Moskvě 360 000 obyvatel, o pouhých 30 let později, v roce 1897, jich bylo při sčítání napočítáno již 1 038 591. Po Říjnové revoluci byla v roce 1918 Moskva opět prohlášena hlavním městem – nejprve Ruské socialistické republiky a v roce 1922 pak celého Sovětského svazu. Zdá se to až neuvěřitelné, ale v následujícím období socialismu hrozilo Moskvě několikrát přejmenování a to třeba na Iljič (uvažovalo se o tom v roce 1927) nebo Stalinodar (v roce 1938) a dokonce i Stalin (po smrti Stalina v roce 1953). Naštěstí tyto plány nebyly nikdy realizovány a město si po celou dobu své existence podrželo své původní jméno, pod kterým se stalo 25. prosince 1991 po rozpadu Sovětského svazu hlavním městem Ruské federace.

Rudé náměstí a Moskevský Kreml (Красная площадь и Московский Кремль)

Kde jinde začít s prohlídkou ruské metropole, než na Rudém náměstí? Během našeho pobytu v Moskvě jsme se sem vydali několikrát, vždy znovu čerpat energii tohoto ohromného prostoru. Náměstí vzniklo někdy po roce 1493, kdy vydal kníže Ivan III. dekret na odstranění zde stojících dřevěných domů, jejichž neustálé požáry ohrožovaly jeho sídlo (hrad = kreml). V 17. století (poprvé je doloženo 1661) získalo náměstí svůj dnešní název, pocházející ze staroruského slova „krásnyj“, které ovšem neznamenalo jako dnes „rudý“, ale stejně jako v češtině „krásný“ (název tedy nemá nic společného s komunistickou minulostí Ruska, jak se někdy mylně interpretuje). Celková rozloha náměstí činí 23 100 m² (délka 330 metrů, šířka 70 metrů) a dnes se řadí k nejznámějším a také nejobdivovanějším náměstím světa, i se svými památkami bylo v roce 1990 zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Hlavní dominantou náměstí je bezpochyby chrám Panny Marie Pomocné na valech (Собор Покрова Пресвятой Богородицы на рву), nesprávně označovaný jako chrám Vasila Blaženého (собор Василия Блаженного) na jižním konci náměstí, postavený v letech 1555–60 carem Ivanem IV. Hrozným na památku vítězství nad kazaňským chánem. Dle legendy byl architekt Jakovlev po dokončení prací oslepen, aby nepostavil podobný nikde jinde. Stavba se skládá z osmi samostatných kaplí, symbolizujících jednotlivé dny rozhodujících bojů o Kazaň, které obepínají centrální sloupový chrám Panny Marie Pomocné ukončený šatrovou střechou (ve tvaru polního stanu). V roce 1588 byla přistavěna kaple blaženého Vasilie, která nakonec dala celé stavbě dnes používané jméno. V roce 1670 byla přistavěna zvonice, čímž se stavební vývoj uzavřel. Původně zlacené báně byly v 18. století změněny na současné tvarované s barevným členěním a bílá barva stěn byla změněna na červenou. Chrám dnes neslouží k bohoslužebným účelům, ale jako muzeum (součást Státního historického muzea na druhém konci náměstí – viz dále), které právě v době naší návštěvy slavilo 90 let své existence a k tomu před vstupem vyhrávala kapela (vstup 250 RBL = 150 Kč). Každopádně prohlídka vnitřních prostor – jednotlivých chrámů a spojovacích chodeb vyzdobených pestrobarevnými freskami – je velkým kulturním zážitkem. Chrám svou vnitřní výzdobou totiž spíš připomíná renesanční zámek. Před chrámem stojí za povšimnutí pomník Mininovi a Požárskému (Памятник Минину и Пожарскому) z let 1804–18 od významného ruského sochaře Ivana Petroviče Martose (na upřesnění – Minin na pomníku stojí, Požárský sedí). Že se jedná o slavné osvoboditele Moskvy, kteří odsud v roce 1613 vyhnali polsko-litevské dobyvatele, to už víme, několikrát jsme se s nimi při toulkách Ruskem setkali (Jaroslav, Suzdal). Hned vedle je další pozoruhodnost, středověký pranýř (Лобное место), podle tradice zřízený v roce 1521 po osvobození Moskvy od Tatarů. V letopisech se poprvé vzpomíná v roce 1549 v souvislosti s vystoupením dvacetiletého cara Ivana IV. Hrozného, který odsud vyzval znesvářené bojary k usmíření. Dne 25. srpna 1968 se zde konala velmi odvážná demonstrace proti okupaci Československa, které se zúčastnilo osm statečných – lingvista Konstantin Babickij, básník Vadim Delone, dělník Vladimir Dremljuga, anglista Viktor Fajnberg, básnířka a překladatelka Natalja Gorbaněvská, fyzik Pavel Litvinov, lingvistka Larisa Bogorazová a Taťjana Bajevová.

V prohlídce náměstí teď pokračujeme po východní straně, kterou téměř po celé délce zabírá ohromná nákupní galerie Hlavního obchodního domu «GUM» (Главный универсальный магазин – ГУМ), nepřehlédnutelná stavba v pseudoruském slohu, postavená v letech 1890–93 (otevřen byl 3. 12. 1893) stavitelem V. G. Šuchovem a A. F. Lolejtem podle plánů architekta A. N. Pomeranceva. V roce 1934 se uvažovalo o zboření budovy, na jejím místě měla vyrůst gigantická stavba Ministerstva těžkého průmyslu, naštěstí od tohoto záměru bylo nakonec upuštěno a budova byla v 50. letech 20. století restaurována. Dnes patří k jednomu z nejluxusnějších obchodních domů v Moskvě, jehož ceny nutí našince jen nevěřícně zírat. Na GUM navazují dvě stavby, které jsme jako návštěvníci v období socialismu nemohli vidět, protože nově byly postaveny v letech 1990–95. Chrám Kazaňské ikony Panny Marie (Собор Казанской иконы Божией Матери), postavený původně po roce 1634 z příkazu cara Fjodora Michajloviče Romanova, v roce 1936 ho nechal Stalin zbořit a na jeho místě zřídit veřejné WC, a brána Vzkříšení Krista (Воскресенские Ворота) postavená původně v roce 1535, odstraněná roku 1931, aby tudy mohly jezdit tanky na vojenské přehlídky.

Tím se dostáváme k severní straně náměstí, které vévodí mohutná budova Státního historického muzea (Государственный исторический музей – ГИМ). Muzeum bylo postaveno v letech 1875–81 stavitelem A. A. Semjonovem podle projektu architekta V. O. Šervuda a otevřeno bylo pro veřejnost v roce 1883 pod názvem «Ruské imperiální muzeum imperátora Alexandra III.» V roce 1917 bylo přejmenováno na současný název a byla zcela změněna jeho expozice v duchu nového režimu. V roce 2006 byla po velkorysé rekonstrukci otevřena současná moderní expozice o historii Ruské federace od nejstarších dob do začátku 20. století. Expozice se rozkládá v 39 sálech dvou poschodí, zabírá 4 000 m² výstavní plochy, obsahuje okolo 22 000 exponátů (pouze 0,5 % celkového sbírkového fondu muzea) a prohlídková trasa měří 3 km. Odborníci spočítali, že kdyby se u každého předmětu zdržel návštěvník 1 minutu, na prohlídku by potřeboval 360 hodin. My zde tedy tolik času nestrávili, ale díky vedoucí tiskového oddělení paní Jeleně Buzině, jsme si muzeum mohli prohlédnout v tempu, které nám vyhovovalo. Prohlídku s námi absolvovala průvodkyně Armine Makičjan, a ta nás upozornila na to nejdůležitější – např. dolmen (pohřební komora) z 3. tisíciletí př. n. l., pravěké pohřební masky ze Sibiře, Evangelium Mstislava Velikého (1125–32), měděný globus Petra I. nebo modlitební místo Ivana IV.. Pokud se chcete zorientovat v ruské historii . určitě muzeum nemůžete vynechat (vstupné 200 Rbl = 120 Kč).

A jdeme po západní straně náměstí zpátky, po celé délce ji uzavírá kremelská hradba. Před ní je Leninovo mauzoleum (Мавзолей Ленина) z let 1929–30, postavené z červeného mramoru podle projektu Alexee Viktoroviče Ščuseva, v letech 1953–61 také mauzoleum Stalinovo. Mauzoleum je otevřeno pro návštěvníky v úterý, středu, čtvrtek a v sobotu od 10:00 do 13:00 hodin, což my jsme nějak nestihli zorganizovat, a mumii V. I. Lenina jsme tentokrát neviděli. Za mauzoleem se rozkládá Pohřebiště u kremelské hradby (Некрополь у Кремлёвской стены), místo pohřbívání významných komunistických činitelů a vojenských velitelů Sovětského svazu. Rozhodnutí o zřízení pohřebiště padlo na zasedání 7. 11. 1917 a pohřbeni jsou zde v zemi (bez kremace) např. Sverdlov, Frunze, Džeržinskij, Kalinin, Ždanov, Vorošilov, Stalin – od roku 1961, kdy sem byl přenesen z mauzolea, Brežněv, Andropov a Černěnko). Hroby jsou vpravo od mauzolea a doplňují je busty pochovaných. Ve 20. a 30. letech 20. století zde byli pohřbíváni také zahraniční komunisté, např. americký novinář John Reed (†19. 10. 1920), japonský komunista Sen Katajama (†5. 11. 1933) nebo německá politička Klára Zetkinová (†20. 6. 1933) atd.

Teď se obrátíme k samotnému Moskevskému Kremlu, který byl v roce 1990 spolu s Rudým náměstím zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Tentokrát jsme ho během naší návštěvy Moskvy nenavštívili, protože nám prostě nezbyl čas. S tím jsme ale počítali dopředu, navíc jsme Kreml již několikrát navštívili v minulosti. Jen tak pro zajímavost jsem ale stejně zjišťoval ceny vstupného v kasách u hlavní brány sv. Trojice. Vstupné na prostranství Kremlu s prohlídkou chrámů na Chrámovém náměstí – 350 Rbl, Státní zbrojnice a pokladnice – 700 Rbl, Zvonice Ivana III. Velikého – 500 Rbl, Arcibiskupský palác – 150 Rbl a chrám Zvěstování P. Marie s výstavou Poklady Kremlu –150 Rbl, celkem tedy za prohlídku všech přístupných památek je 1850 Rbl = 1 100 Kč. Docela darda. Ale něco málo k jeho památkám musím přeci jen napsat – prohlídku totiž rozhodně doporučuji. Kremelské hradby (Кремлёвская стена) byly postavené v letech 1485–1516 italským architektem Aloisem da Milano (v Rusku zvaným Aleviz Frjazin) z červených neomítaných pálených cihel, výška 5 – 19 metrů v závislosti na terénu, délka 2 235 metrů, tloušťka 3,5 – 6,5 metru, ukončené jsou cimbuřím ve tvaru vlaštovčích ocasů (je jich 1045) a zesílené jsou 20 věžemi, z nichž nejvyšší je Trojická s výškou 79 metrů; všechny věže mají jednotný charakter vyjma Nikolské věže, která byla přestavěna pseudogoticky v 19. století. Hradby tvoří půdorys nepravidelného trojúhelníku o rozloze cca 28 hektarů (jižní stěna je obrácena k řece Moskvě, severozápadní k Alexandrovskému parku a východní k Rudému náměstí), takže Kreml je tak jedním z největších hradních komplexů na světě a největší evropskou pevností (pro srovnání Pražský hrad zabírá plochu 7,28 ha). Chrám Nanebevzetí Panny Marie (Успенский собор) postavený v letech 1475–79 italským stavitelem Aristotelem Fioravantim na příkaz cara Ivana III. Velikého, hlavní chrám Ruska a nejstarší úplně zachovaná stavba Moskvy, v roce 1547 zde byl korunován na prvního cara Ivan IV. Hrozný; uvnitř se dochovaly především malby z let 1642–44, na některých místech i původní malby od malíře ikon Dionýsa z let 1482–1515. Chrám Zvěstování Panny Marie (Благовещенский собор) postavený v roce 1489 pskovskými staviteli na základech starší stavby z konce 14. století, částečně se dochovaly malby z roku 1508 od malíře Feodosie, syna Dionýsa, v předsíni jsou malby z roku 1564, zobrazující řecké filosofy Aristotela, Homéra, Plutarcha atd. Chrám Archanděla Michaela (Архангельский собор) vznikl přestavbou starší stavby z roku 1333 italským architektem Alevizem Frjazinem v letech 1505–08, sloužil jako pohřebiště ruských panovníků a jejich manželek od Ivana I. Kality (†1340) do konce 17. století, pohřben je zde i car Ivan IV. Hrozný (†1584). Zvonice Ivana Velikého (Колокольня Ивана Великого) byla postavena spolu s chrámem sv. Jana Křtitele u její paty v letech 1505–08 na příkaz Ivana III. Velikého italským architektem Bonem Frjazinem, po dostavbě v roce 1600 do výšky 81 metrů za Borise Godunova se stala nejvyšší stavbou Moskvy až do počátku 18. století; ve zvonici visí 24 zvonů, největší je zvon Nanebevzetí Panny Marie z let 1817–19 s váhou 65, 32 tuny. Chrám Roucha Panny Marie (церковь Ризоположения) z let 1484–5, postavený pskovskými architekty, uvnitř jsou fresky z roku 1644 od malíře Ivana Borisova. Arcibiskupský palác s chrámem Dvanácti apoštolů (Патриарший дворец и церковь Двенадцати апостолов) postavený v letech 1635–56 ruskými staviteli Antoniem Konstantovičem a Baženem Ogurcovem na objednávku patriarchy Nikoly. Velký Kremelský palác (Большой Кремлёвский дворец) postavený v letech 1838–49 pro imperátora Nikolaje I. skupinou ruských architektů pod vedením K. A. Tona, délka 125 metrů, výška 47 metrů, rozloha 25 000 m², 700 místností, 9 kaplí, 5 velkých sálů, palác dnes slouží jako rezidence prezidenta Ruské federace, kde přijímá zahraniční návštěvy. Broušený dům (Грановитая палата) postaven v letech 1487–91 za Ivana III. Velikého italskými architekty Markem Rufem a Pietro Antoniem Solarim, východní fasáda je vyzdobena unikátní diamantovou řezbou, typickou pro italské renesanční stavby; dům sloužil k přijímání návštěv na knížecím i carském dvoře a zasedání Bojarské dumy nebo Zemských sněmů, na jednom z nich zde bylo v roce 1653 schváleno spojení části Ukrajiny a Ruska. Zlatý palác careven (Золотая царицына палата) byl postavený pro carevnu Irinu, ženu posledního vládce z rurikovské dynastie Fjodora I. Ivanoviče Blaženého ve druhé pol. 16. století, název pochází od zlaté vnitřní výmalby. V roce 1636 byl nad palác přistavěn chrám Spasení (Верхоспасский собор) architektem Baženem Ogurcovem, vyznačující se 11 zlacenými a malovanými věžičkami. Král dělo (Царь-пушка) je bronzové dělo z roku 1586 od Andreje Čochova, váží 31,39 tuny, kalibr 890 mm, plánováno bylo na obranu Kremlu. Král zvon (Царь-колокол) je zvon odlitý 25. listopadu 1735, výška 6,24 metru, váha 200 tun, průměr 6,6 m, díky své váze nebyl nikdy vyzvednut na zvonici a až v roce 1836 byl přenesen na náměstí Kremlu. Státní zbrojnice a pokladnice (Государственная Оружейная палата) byla postavená v roce 1547, v roce 1851 přestavěná Konstantinem Andrejevičem Tonem do dnešní podoby – v devíti sálech je umístěna expozice zlatých, stříbrných a diamantových památek od 12. do 18. století, včetně korunovační „Monomachovy čepice“ (Шапка Мономаха) z konce 13. století a dalších drahocenností.

Novopanenský klášter (Новодевичий монастир)

Novopanenský klášter je největším moskevským klášterem a vždycky patřil k mým nejoblíbenějším památkám města, takže nikdy nevynechám příležitost se k němu vydat a projít se Okolo Velkého klášterního rybníka s nádhernými výhledy na jeho opevnění, které se tak romanticky zrcadlí ve vodní hladině. Klášter byl ovšem vrácen církvi a přestože byl v roce 1994 zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO a uvnitř je klášterní muzeum, povolení k natáčení jsme bohužel nedostali. No tak tedy alespoň ve stručnosti něco k historii. Založen byl v roce 1524 velkým moskevským knížetem Vasilijem III. Ivanovičem na připomínku dobytí (navrácení) Smolenska v roce 1514 zpět pod vládu Moskvy. V 17. století vlastnil obrovské polnosti a v tomto období byl přestavěn ve stylu tzv. moskevského baroka. Klášter měl vliv na politické, kulturní a náboženské dění v Rusku a udržoval úzké vztahy s Kremlem. Po pokusu o svržení cara Petra I. Velikého v roce 1689 zde až do své smrti v roce 1704 byla internována jeho nevlastní sestra Sofie Alexeevna. Klášter je příkladem toho nejlepšího v ruské architektuře, má bohatě zdobené interiéry, významnou sbírku obrazů a dalších předmětů sakrálního umění. Klášterní chrám Smolenské Panny Marie (Смоленский собор) z let 1524–25 od italského architekta Aloise da Milano (?) v Rusku zvaným Aleviz Frjazin nebo od Nestora (?), který měl zemřít při jeho stavbě, uvnitř se dochovaly fresky z let 1526–30 a ikonostas z let 1683–86. Refektář s chrámem Nabevzetí Panny Marie je z let 1685–87, zvonice vysoká 72 metry z let 1689–90 od architekta Jakuba Buchvostova, areál je obehnán mohutnou hradbou s 12 baštami, kterou nechal vystavět na počátku 17. století Boris Godunov. Na klášterním hřbitově (Новодевичье кладбище) je pochováno mnoho významných ruských i sovětských osobností, celkem 26 000 osob na ploše 7,5 ha. Nejprve byl hřbitov od 16. století místem posledního odpočinku moskevské šlechty a duchovenstva, od 19. století zde byli pochováváni umělci (Gogol, Ostrovskij, Prokofjev, Rubinstein) a osobnosti z řad inteligence. Po smrti Nikity Chruščova (1971), který zde byl pohřben, byl hřbitov uzavřen, neboť Brežněv se obával politických demonstrací; znovu byl pro veřejnost otevřen až Gorbačovem v roce 1987.

Velvyslanectví České republiky v Moskvě (Посольство Чехии в Москве)

Zcela samostatnou kapitolou našeho pobytu v Moskvě byla prohlídka velvyslanectví České republiky. Díky pochopení zástupců ambasády jsme bydleli přímo v jejím areálu a mohli si ho také prohlédnout. Nádhera a velkolepost architektury nás tak zaskočila, že jsme o této jedinečné památce moderní architektury natočili i samostatnou reportáž do Objektivu. Ačkoliv dovnitř se většina běžných návštěvníků ruské metropole nedostane, všechny reprezentační prostory v budově K 5 (viz dále) jsou k dispozici podnikatelům a firmám z ČR k pořádání nejrůznějších konferencí, banketů a obchodních jednání. Komplex budov českého zastoupení se nachází na ulici Julia Fučíka (улица Юлиуса Фучика) nedaleko od Běloruského nádraží (Белорусский вокзал) asi 10 minut chůze nebo od stanice metra Majakovská (станция метро Маяковская) cca 5 minut chůze.

O českém zastupitelském úřadě v Moskvě se v uplynulých letech hodně hovořilo v souvislosti se jmenováním velvyslance, který na tomto významném postu dlouho chyběl. Po zvolení Miloše Zemana prezidentem ČR bylo čím dal zřejmější, že velvyslancem bude náš první kosmonaut Vladimír Remek, který velmi dobře zná místní poměry (nakonec se jím i na počátku roku 2014 stal). V době naší návštěvy ale byl vedoucím úřadu chargé d affaires [šarže dafér] pan Martin Klučar, který se nám věnoval a také nás po budovách provedl. V žádném případě nelze říci, že by tady návštěvníka čekala nějaká nudná či fádní architektura. Naopak! Famózní architektura a neuvěřitelná umělecká díla – k tomu všemu stylový design období socialistického realismu – skutečná „stalinská klasika“. Zastupitelský úřad Československa, dnes tedy pouze České republiky, byl v centru Moskvy postaven v letech 1951–55 na místě zrušené tabákové prodejny. Pozemek na stavbu daroval Klementu Gottwaldovi osobně Josif Vissarionovič Stalin ještě za svého života, a to za projev loajality k sovětskému vůdci, a jak se po chodbách velvyslanectví šuškalo – také za zcizenou část zlatého pokladu ČR (tuto informaci se mi ale nepodařilo v seriozní literatuře nikde potvrdit). Pokud se ale oprostíme od politiky, tak uvidíme jednu z nejzajímavějších architektur socialistického realismu v Moskvě (patřící ovšem Česku), tedy stavbu z dnes stále více doceňovaných moderních architektur 20. století. Architektonické řešení všech budov vzniklo na prknech sovětských inženýrů, a stejně jako vlastní provedení stavby, je dílem podniku Mosgorprojekt; bohužel konkrétní jména jednotlivých autorů nejsou známá. Není bez zajímavosti, že na finální úpravě vnějších stěn byl použit stejný umělý pískovec a červený granit, jako na tehdy současně probíhající stavbě Lomonosovy univerzity (zřejmě zde byl stejný dodavatel). Co se ale ví jistě je to, že na koncepci řešení interiérů se podíleli čeští zaměstnanci pražského Stavoprojektu, mezi nimi i František Cubr a Zdeněk Pokorný, spoluautoři bruselského pavilónu EXPO´58 a hlavní protagonisté tzv. bruselského stylu. Nutno dodat, že žádné jiné velvyslanectví v Moskvě nemá tak reprezentační prostory, jako naše velvyslanectví, a že to moskevské, je ze všech našich velvyslanectví ve světě to nejhezčí.

Začněme nejprve hlavní budovou, zvanou Ká trojka (Korpus 3), na kterou navazují dvě obytné budovy pro příslušníky diplomatického sboru a jejich rodiny Ká jednička (Korpus 1) a Ká dvojka (Korpus 2). Ká trojka je šestipatrová stavba, kde jsou pracovny velvyslance a všechny ostatní kanceláře, mimo konzulárního oddělení. Hlavní průčelí, obrácené na severozápad do ulice Julia Fučíka, je vyzdobeno motivy, které dokumentují socialistickou dobu, ve které byla ambasáda postavena – hutní věže, zemědělské motivy, energetické motivy a podobně. Na druhé straně se otevírá do malého dvora s kašnou a zde je průčelí zdobeno pseudolidovými motivy, které sovětští architekti vytvořili kombinací ruské a domněle československé lidové tvorby, kterou ale nikdy před tím neměli možnost vidět. Uvnitř této budovy jsme byli, ale jedná se opravdu o klasickou kancelářní budovou, uvnitř ne příliš zajímavou. Severovýchodně k této monumentální výškové stavbě přiléhá Ká čtyřka (Korpus 4), což je dvoupatrová rezidence s bytem velvyslance, zimní zahradou a také prezidentským apartmá pro ubytování nejvyšších státních návštěv v Ruské federaci. Uvnitř této budovy jsme ovšem nebyli, protože sem je vstup pouze na zvláštní povolení Ministerstva zahraničních věcí.

Nejzajímavější stavbou je ale bezpochyby reprezentační budova Ká pětka (Korpus 5), kterou jsme prolezli doslova od sklepa po půdu a ještě výš – až na střechu. Vstup do budovy lemují antizující sloupy a ve stejném stylu je vyzdobeno i celé přízemí s „přijímací halou“, která s trochou fantazie připomíná řecké lázně. K antice, renesanci a klasicismu se totiž sovětští architekti rádi obraceli, protože je vnímali jako zdravou a s lidem spjatou architekturu. Všechny lustry a nástěnná světla v přízemí jsou z 50. let 20. století a z českého křišťálu je vyrobila firma Bohemia Poděbrady. Na opačné straně přijímací haly začíná široké dvouramenné schodiště do prvního patra, které osvětluje ohromná polokruhová vitráž od autora oken ve svatovítské katedrále, Cyrila Boudy, z roku 1950. Námět je na první pohled zřejmý, jedná se o výjevy z opery Prodaná nevěsta. Bílým a zeleným mramorem obložená schodišťová hala pak ústí do velkého reprezentačního sálu, který nese název Rudolfa Slánského, posledního československého a prvního českého velvyslance v Moskvě. Ten je celý v klasicistním stylu a zdobí ho zlacené štukové stropy, ze kterých visí devět ohromných křišťálových lustrů z roku 1957 od firmy Preciosa z Českého Šenova, která mimochodem v Moskvě dodala i osvětlení do Velkého divadla (Большой театр). Všechny lustry jsou zavěšené na kladkovém systému ruské výroby z roku 1962, který je ovládán velkou klikou za pomocí dvou lidí, přičemž jeden točí klikou a druhý musí dávat pozor, aby kladka řádně zapadla a lustr se nemohl zřítit na podlahu v sále. Dole pak třetí člověk hlídá, aby lustr byl spuštěn přesně tak nízko, aby na něm šlo udělat to, co je potřeba – vyměnit žárovky nebo vyčistit skleněné části. Takový servis se na lustrech provádí jednou za tři až čtyři roky, což nám detailně popsal pan Dušan Vávra, kulturní atašé. Ze Slánského sálu se pak dá vstoupit do jednotlivých salónků. V „Zrcadlovém salonku“ se dochoval původní unikátní finský nábytek z 50. let minulého století a řada umělecky hodnotných originálů obrazů – Cesta v polích od Otakara Kubína (Othona Coubina) z roku 1955, Housle od Františka Jiroudka a nebo Zátiší s ovocem a lahví od Jana Slavíčka z roku 1954. „Koňakový salonek“ je vybaven zase originály původního vybavení, které bylo vyrobeno na zakázku právě pro tuto stavbu. Kromě sedací soupravy potažené hnědým sametem (1952) jsou zde dvě intarzované komody a řada svítidel, které se podařilo v posledním období zrestaurovat, doplněné zelenými látkovými závěsy a původními papírovými tapetami. Z uměleckých děl ho zdobí obrazy Kopretiny od Julie Winterové – Mezerové z roku 1961 a Slunečnice od Bohumila Stanislava Urbana z roku 1954. Další v řadě je „Kruhový salonek“ nebo také „Kulatá jídelna“ s velkou mozaikou Čechie mezi okny, kterou v roce 1955 vytvořil Max Švabinský. Stěny pak zdobí obrazy Zima od Vlastimila Rady z roku 1947 a Letní krajina od Jana Smetany z roku 1953 a kryt radiátoru má funkcionalistické prvky kotěrovského typu. Na velký Slánského sál navazuje úplně vzadu „Červený salonek“ zvaný také „Pod Prahou“, který zdobí nádherné červené látkové tapety a závěsy, velký středový lustr z českého křišťálu a na čelním místě pak rozměrný goblén z roku 1952 od Cyrila Boudy, zobrazující naše hlavní město Prahu. Rohový „Modrý salonek“ zdobí dva křištálové lustry s červeným sklem, modré látkové tapety, dvě benátská zrcadla s broušenými rámy a dva obrazy – Praha od Vlastimila Beneše a Jezero od Jaroslava Panušky, oba z 50. let 20. století. Poslední v řadě je „Hudební salonek“ zdobený štukovým stropem v podobě květin, zelenými látkovými tapetami, velkým lustrem z bílého křišťálu a dvěma rozměrnými plátny od Vladimíra Sychry z roku 1956 s názvy Jízda králů a Masopust.

Poslední budovou celého areálu je Ká šestka (Korpus 6), což je později přistavěné konzulární oddělení, které již nemá architekturu původních budov, ale obvyklou architekturu tzv. socialistického brutalismu (jako například budova Městského kulturního domu u nás v Kolíně). Ve stejném stylu je postaven i nedaleký Český dům.

Bez sebemenšího uzardění mohu konstatovat, že prohlídka prostor našeho velvyslanectví byla jedním z vrcholů toho, co jsme v Moskvě viděli. Naprosto jsme si užili tu slohovou čistotu a okázalost, s jakou byla tato stavba vybudována a vybavena. A protože nás nejprve mrzelo, že nám nezbyl čas na prohlídku Kremlu, po této jedinečné exkurzi už nás to mrzet přestalo. Škoda, že tyto prostory nemohou být volně přístupné s průvodcem, protože to rozhodně stojí za vidění. A tak jsme rádi, že to ukážeme alespoň divákům České televize v pořadu Objektiv. No a ještě ke všemu, že jsme v jedné z budov (K1) bydleli na 3 noci. Velvyslanectví ČR tak bylo v Moskvě naším druhým domovem – a ač v Moskvě, přesto jsme usínali na výsostném území naší vlasti. Docela zvláštní pocit.

Moskva – Kolomenskoje (Москва – Коломенское)

Jeden den jsme věnovali návštěvě památkové rezervace a jednoho z největších a nejvýznamnějších ruských muzeí v bývalé vesnici Kolomenskoje, která ležela kdysi daleko za hradbami Moskvy, jejíž součástí se stala v roce 1960. Dnes je její součástí a za 20 minut se sem z centra dojede metrem (stanice metra Kolomenskaja). Od stanice je to k bráně areálu ještě asi 10 minut pěšky, zabloudit se nedá, protože cesta je značená směrovkami. Nás čekal v bráně usměvavý maník Eduard z ředitelství muzea a průvodkyně Nataša Ilina v historickém obleku, kteří se nám po dobu naší návštěvy věnovali. Výlet do Kolomenského je bezpochyby jedinečným zážitkem, únikem z ruchu velkoměsta a skvělým zážitkem v neposlední řadě.

Velkoknížecí a později carský palác na vysokém břehu nad řekou Moskvou ve vesnici Kolomenakoje, ležící na cestě z Moskvy do Kolomny (odtud také název), je poprvé písemně doložen v církevním osvědčení knížete Ivana I. Daniloviče, zvaného Kalita, z roku 1339. Místo si později velmi oblíbil velkokníže Vasilij III. (vládl v letech 1505–33) i jeho syn Ivan Hrozný (vládl v letech 1538–84), který zde vždy 259. srpna slavil své narozeniny. V minulosti sloužil také jako luxusní vězení, v roce 1606 zde byl například internován povstalec Ivan Bolotnikov a v roce 1610 pak Lžedmitrij II.. Nebývalý rozkvět zaznamenalo Kolomenskoje za vlády cara Alexeje I. Michajloviče (vládl v letech 1645–76), kdy se stalo okázalou letní carskou rezidencí, která ovšem svůj lesk pozbyla v roce 1712 po přenesení hlavního města z Moskvy do Petrohradu. Za vlády imperátorky Kateřiny II. Veliké však byl pro občasné pobyty vládnoucí rodiny postaven nový palác, který v roce 1825 nechal podle projektu E. D. Tjurina přestavět imperátor Nikolaj I. V roce 1923 zde bylo otevřeno muzeum, v jehož areálu se nachází 29 historických památek, 5 přírodních památek a 4 archeologické památky (včetně hradiště Djakovské kultury rané doby železné 7. – 5. stol. př. n. l.), dnes jedno z nejvýznamnějších ruských muzeí, které zabírá rozlohu 390 hektarů. Vstup do všech expozic muzea stojí 600 Rbl (= 372 Kč), jednotlivé expozice okolo 100 Rbl (= 62 Kč), nutno je však vstupenky koupit pouze u pokladny. Vstup na území muzea bez prohlídky expozic je zdarma.

S prohlídkou začínáme u vstupní Spasitelovy brány (Спасские ворота), zvané také Zadní brána, která vznikla ve druhé polovině 17. století, zřejmě při přestavbě areálu v letech 1671–72. Od té doby sloužila jako hlavní vstup do rezidence ve směru od Moskvy a doplněna je i dvěma soudobými strážnicemi (стрелецкие караульни) po obou stranách. Hned za bránou vpravo od cesty se nachází místo, kde stával dřevěný palác cara Alexeje I. Michajloviče z poloviny 17. století, o kterém bude řeč dále. Palác se totiž nedochoval (až na vyznačené základy), ale byl znovu postaven ve 21. století, byť na jiném místě v areálu muzea, kde budeme končit s jeho prohlídkou. O kousek dál po levé straně cesty stojí první z původních chrámů, kamenný chrám Kazaňské ikony Panny Marie (Храм Казанской иконы Божией Матери), který v letech 1649–53 nechal na počest 100. výročí dobytí Kazaně postavit car Alexej I. Michajlovič. Po dostavění dřevěného paláce v sousedství byl chrám s palácem spojen dřevěným průchodem ve výšce 1. patra, čímž se stal soukromou palácovou kaplí Romanovců. Dnes chrám neslouží jako muzeum, slouží celoročně k bohoslužebným účelům.

Pokračujeme lipovou alejí vysazenou v roce 1825 imperátorem Alexandrem I., přes kterou se nám postupně otevřel pohled na parádní Přední bránu (Передние ворота) z let 1671–73, na jejíž stavbě se podílel jakýsi běloruský mistr Petr Vysockij, který byl i autorem neobyčejného zvukového efektu lvího řevu, který se každou hodinu ozýval v souvislosti s odbíjením hodin a vycházel ze čtyř soch obrovských lvů. Brána vrcholí vysokou kamennou šatrovou (stanovou – viz dále) střechou, ukončenou dvouhlavým orlem, jako státním znakem. S bránou sousedí soudobé stavby paláce plukovníků (Полковничьи палаты) s francouzským sklípkem (Фряжский погреб) kde byla carská lednice s vinotékou a paláce úředníků (Приказные палаты). Dnes je v komplexu brány a sousedních staveb stálá expozice Milníky historie Kolomenského.

Hned za bránou se jako bílý sloup tyčí na vysokém břehu nad řekou nejzajímavější stavba v Kolomenském, velkolepý chrám Nanebevzetí Páně (церковь Вознесения), zřejmě jedna z nejúžasnějších staveb starého ruského stavitelství, před kterou se každému bezděky zatají dech. I já se do Kolomenského kvůli tomuto chrámu pokaždé rád vracím. Nikdy nezapomenu na ten nepopsatelný pocit úžasu, když jsem tu byl před desítkami let poprvé. A ten pocit nevymizel, naopak s každou návštěvou se stupňuje. „Nic v životě na mě neudělalo takový dojem jako pomník staroruského stavitelství v Kolomenském,“ psal svému příteli francouzský skladatel Hector Berlioz, „tady se přede mnou objevila krása ve své úplnosti … a dlouho jsem stál ohromen.“ Stavba se totiž nepodobá ničemu, co bylo do té doby v Rusku postaveno, což zmiňují již soudobí letopisci. Neznámý geniální tvůrce tu totiž nepostavil pouhý církevní svatostánek, ale současně mohutný pomník oslavující politický a kulturní rozmach Ruska v 16. století. Kdy přesně byla stavba chrámu zahájena, se neví, obecně se předpokládá, že to bylo v roce 1530, kdy ho nechal postavit veliký kníže Vasilij III. na počest narození dlouho očekávaného syna a následníka trůnu, pozdějšího cara Ivana IV., zvaného Hrozný. Není znám ani architekt stavby, spekuluje se, že chrám stavěl původem italský architekt Petro Aniballi, v Rusku zvaný Petrok Maloj. Dokončení stavby v roce 1532 pak bylo údajně jednou z nejvýznamnějších politických událostí vlády Vasilije III., slavnostní obřad posvěcení chrámu trval tři dny a tři noci a účastnil se ho nejen samotný velkokníže ale i moskevský metropolita a mnoho hostů. Kolomenský chrám je převratný především tím, že se stavitel zcela zavrhl tehdy tradiční formu byzantské chrámové architektury, založené na křížovém půdorysu budovy zakončené kopulemi, a inspiraci si vzal ze severoruských lidových dřevěných kostelů zakončených vysokou stanovou střechou, okořeněnou prvky italské renesance (spekuluje se nad účastí italských mistrů). Vzniklo tak dílo, které vůbec neladilo s konzervativními představami ruské církve, ale zato bezezbytku naplňovalo potřeby vládnoucí světské moci zhmotnit své ambice do nevídaných staveb, dotýkajících se nebe. Jedná se o první kamenný chrám v Rusku s podobnou stanovou konstrukcí, která se začala nazývat „šatrový styl“ (шатровый стиль) = os slova šatr = polní stan, a která se po premiéře v Kolomenském rychle začala v nadcházejících 100 letech v Rusku rozšiřovat. V polovině 17. století ale zakázal patriarcha Nikon v rámci církevních reforem, které měly odstranit nánosy nepravé víry v pravoslaví, stavět chrámy v šatrovém stylu se zdůvodněním: „Chrám boží je nutno stavěti podle pravidel svatých apoštolů a otců, aby byl s pěti kopulemi, a ne ve tvaru stanu.“ Nicméně stanové střechy se poté používaly i nadále, jen ale například při stavbě zvonic nebo bran. Vlastní chrám se skládá ze čtyř částí – z podnože (zastřešené galerie se schodišti), z mohutného tubusu se štíty s lomenými oblouky, z osmihranného nástavce a z vlastní stanové střechy z bělostného mjačkovského vápence, který se těžil u vesnice Mjačkovo, asi patnáct kilometrů po proudu řeky Moskvy. Vápencové kostky vytvářejí na střeše jakousi nepravidelnou síť, která jako by svazovala celou střechu a současně podtrhuje úctyhodnou výšku celé stavby, která činí 62 metry. Stěny dosahují tloušťky až dvou metrů, přesto stavba působí lehce, nicméně ačkoliv je vnitřní prostor relativně malý, pouze 8,5×8,5 metru, díky rafinovanému osvětlení okenními otvory v 28 metrů vysoké střeše nepůsobí stísněným dojmem. Chrám byl určen výhradně pro cara a jeho rodinu, na východní straně se dochoval carský trůn z bílého vápence. S chrámem je spojeno i zázračné zjevení Panny Marie, ke kterému údajně došlo 2. března 1917, tedy právě v den, kdy poslední ruský imperátor Mikuláš II. podepsal svou abdikaci. Chrám Nanebevzetí Páně v Kolomenském byl v roce 1994 zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Hned v sousedství stojí chrám sv. Jiří Vítězného se zvonicí (церковь Георгия Победоносца с колокольней), který se prakticky skládá ze dvou částí. Starší je zvonice z poloviny 16. století, inspirovaná italskou renesancí, postavená původně u dřevěného chrámu z konce 14. století, který byl v roce 1825 nahrazen současnou kamennou stavbou od architekta Evgrafa Dmitrijeviče Tjurina (1782–1870). V těsné blízkosti chrámu stojí zajímavá technická památka Vodárenská věž z roku 1675, postavená Bohdanem Pučinem k zajištění zásobování palácového komplexu vodou – na jakém principu ale tehdejší „čerpadlo“ pracovalo se nepodařilo dosud zjistit. Věž dnes slouží jako výstavní prostor, kde je expozice o historických vodovodech v Rusku. Na opačné straně celého travnatého prostoru stojí drobná empírová stavba Pavilonu z roku 1825 od E. D. Tjurina, poslední pozůstatek paláce imperátora Alexandra I. z počátku 19. století, jehož vstupní průčelí s dórskými sloupy doplňuje široké schodiště s kamennými lvicemi. Pavilon sloužil nejprve jako místo pro čajové dýchánky, později jako divadlo a dnes jako výstavní prostor pro expozici Moskevského romantismu v malířství.

V prohlídce pokračujeme na druhé straně Přední brány, kde je několik dřevěných staveb, přenesených sem ve 20. století. Nejvýznamnější mezi nimi je bezpochyby dřevěný dům z roku 1702, postavený loďaři na ostrově Svatého Marka nedaleko ústí Severní Dviny do Bílého moře u Archangelsku, přenesený do muzea v roce 1934. Dva a půl měsíce byl domovem imperátora Petra I. Velikého, který odsud dohlížel nad stavbou Novodvinské pevnosti, chránící v té době jediný mořský ruský přístav s nově budovanou námořní flotilou, před napadením Švédy. Uvnitř domu jsou tři vyhřívané místnosti a jedna chladná síň, v kterých je expozice originálního interiéru s autentickými předměty z doby života Petra I., nazvaná „Stavitel, mořeplavec, hrdina“. Před domem stojí dílenská replika sochy Petra I. z roku 1998 od ruského sochaře Jiřího Vartanoviče Franguljana, kterou tento umělec vytvořil pro Antverpy, a několik staletých dubů (stáří se odhaduje na 600 až 800 let), které pamatují dobu, kdy v Kolomenském trávil mladý budoucí imperátor své dětství. Na kraji louky u cesty do další části areálu stojí zajímavá kamenná socha z přelomu 11. a 12. století Polovecká baba, která napříč svému názvu zobrazuje postavu sedícího muže. Název „baba“ totiž pochází z turkického slova „bábá“, což znamená otec nebo předek.

Nyní nás čekalo trochu turistiky, protože musíme překonat Golosovovu rokli (Голосов овраг), kterou protéká Kolomenský potok (Коломенский ручей), na druhý břeh, kde se nad stromy tyčí zajímavá a často přehlížená stavba chrámu Uťaté hlavy sv. Jana Křtitele (Усекновения главы Иоанна Предтечи) postavený na území starého hradiště Djakovo. Chrám nechal postavit po roce 1535, nejspíše však v roce 1547 na počest své korunovace, car Ivan IV. Hrozný a jedná se svou kompozicí o předchůdce chrámu Panny Marie Pomocné/Vasila Blaženého (Собор Покрова Пресвятой Богородицы/Василия Блаженного) na Rudém náměstí. Jelikož chrám je po mnoha letech chátrání právě v rekonstrukci, nemohli jsme se podívat dovnitř, protože byl uzavřen.

V cestě pokračujeme ovocnými sady ještě asi 1,5 kilometru až jsme došli k rekonstrukci velkolepého dřevěného paláce cara Alexeje Michajloviče (Дворец царя Алексея Михайловича), která zde vyrostla podle dochované makety v letech 2008–10. Palác původně stával hned za Spasitelovou bránou vedle chrámu Kazaňské ikony Panny Marie, a postaven byl carem Alexejem I. Michajlovičem, otcem Petra I. Velikého. S masivní těžbou dřeva na tuto neobvyklou stavbu se začalo již na podzim roku 1666 v hlubokých lesích na horním toku řeky Oka a jejích přítocích Ugra a Žizdra a následně se do Kolomenského přesunulo po vodě (přítokem Oky je i řeka Moskva) na 6500 klád a 5000 dřevěných desek. Vlastní hrubá stavba byla provedena v průběhu jediného roku – 1667 a zúčastnili se jí tehdy nejlepší tesaři a řezbáři z celého Ruska. Řezbářské práce vedl Ivaška Michajlov a stavbu řídil vrchní tesař Seňka Petrov. Ti zde vytvořili složitý komplex velkých a malých budov seskupených a pospojovaných chodbami podle účelu, kterému měly sloužit. V letech 1668–69 byly provedeny veškeré řezbářské práce a vnitřní výzdoba, v následujících dvou letech byl vymalován speciálními barvami a zlatem Simonem Ušakovem a Bogdanem Saltakovem. Stavba tak byla ukončena v roce 1671 a v roce 1672 ji vysvětil moskevský patriarcha Pitirim, přičemž byla letopisci označena za osmý div světa. V té době měl 270 místností a 3000 oken. Hlavní část tvořily samozřejmě komnaty cara a po nich následovaly místnosti určené pro careviče a carevnu. Zbytek byly budovy hospodářského zázemí paláce a vše bylo organizováno do dvorů a dvorečků. Společně s chrámy a s dalšími stavbami carského sídla tvořil dřevěný palác v Kolomenském jeden z nejnádhernějších stavebních komplexů 17. století v Rusku a i když nebývalo zvykem přijímat zahraniční posly mimo Moskvu, nádhera paláce k tomu přímo vybízela. Podle dobových zpráv stávaly stany poslů pod návrším za řekou Moskvou a ve stanovený čas se pestrý slavnostní průvod zahraniční delegace vydával přes most vzhůru k carovi do paláce. V letech 1681–82 byl palác přestavěn carem Fjodorem Alexejevičem, přičemž vzniklo 16 nových komnat a byla rozšířena hodovní síň. Svá dětská léta v paláci pochopitelně prožil i Petr I. Veliký, který k němu měl silný citový vztah, a když dřevěná stavba začala věkem chátrat, přikázal opravit alespoň základy. Palác ale dále chátral a jelikož Kateřina II. nechala pro občasný pobyt postavit v roce 1764 nový menší palác, starý palác přikázala v roce 1767 rozebrat. Před tím ale nechala vytvořit jeho přesný model, který se dochoval dodnes, a který se stal podkladem pro jeho nové postavení na tomto novém místě. Současná stavba je tak přesnou kopií, jak palác vypadal těsně před svým zbořením po roce 1767. Musím říci, že na nás tohle působí poněkud nepatřičně, protože naše památková péče by asi něco podobného nepřipustila – jenže Rusové toto vnímají zcela jinak a znovuvystavění paláce je pro ně důkazem velikosti a umu jejich předků, na který jsou velmi pyšní, a nehledě na nulovou historickou hodnotu stavby, si ji velmi považují. Průvodce po památkách Kolomenského stavbu hodnotí: Вместе они создают праздничное, жизнерадостное ощущение, которое сродни чудесной сказке (= Dohromady to vyvolává sváteční a veselý pocit, který je podobný nádherné pohádce). Palác dnes slouží částečně jako muzeum (přístupno je 24 rekonstrukcí komnat cara, carevny a carevičů), částečně jako restaurace a také pro pořádání svateb a dalších soukromých a veřejných událostí.

Od paláce se vracíme ke vstupní bráně silničním vláčkem, který zde pendluje každých 30 minut, přeci jen to je několik kilometrů a cesta zpět se dá takto výrazně urychlit. Vracíme se zpátky do centra, na naše ubytování na velvyslanectví. Před námi je již jen poslední den, který věnujeme nákupům. Domů se vracíme expresem číslo 9 „Polonez“ v 17:21 z Běloruského nádraží, ráno jsme v 8:20 ve Varšavě na Východním nádraží a hned v 8:35 pokračujeme domů vlakem EuroCity číslo 110 „Praha“ s příjezdem do Kolína v 16:06 hodin (druhý den). Cesta zpět tedy byla podstatně rychlejší, protože trvala pouze 23 hodin (i s posunem času 25 hodin).