Cesty a památky

10. 7. 2013

Dnešní den jsme vyčlenili na výlet do města Sergijev Posad. Pro dopravu je bezpochyby nejlepší vlak, který vyjíždí velmi často z Jaroslavského nádraží (Ярославский вокзал), kam se lze pohodlně dostat metrem – stanice Komsomolskaja (Комсомольская). Za zpáteční jízdenku jsme zaplatili 264 Rbl (= 155 Kč) a cesta trvá okolo hodiny, záleží kolik zastávek daný vlak projíždí. Naprosto jsme nepochopili systém, proč některý vlak staví jen třeba 3×, jiný zastavuje úplně všude. Cestou k nám na stanici Mytišči (Мытищи) přistoupila kamarádka Anička Gordějeva, s kterou se známe již mnoho let. Ta bude naší průvodkyní a v lávře (klášteře), který je cílem naší cesty, nám zajistila všechna povolení ohledně natáčení. Výhoda vlakového spojení je i v tom, že stanice Sergijev Posad je od lávry asi jen 10 minut pěší chůze.

Sergijev Posad (Сергиев Посад) je poměrně velké město (108 490 obyvatel), které leží v nadmořské výšce 195 metrů na soutoku řek Končura a Vondjuga 75 km východně od centra Moskvy. Do roku 1782 se město jmenovalo pouze Sergijev, poté až do roku 1930 Sergiev Posad, kdy byl za Sovětského svazu přejmenován na Zagorsk (na počest komunisty Vladimira Zagorského), aby tak sovětští vůdci potlačili jeho duchovní význam. Pod tímto názvem si ho mimochodem asi pamatuje většina starších turistů – i za socialismu sem totiž mířila prakticky každá turistická skupina. V roce 1990 bylo městu vráceno původní jméno Sergijev Posad. A proč sem všichni míří? Kvůli klášteru Sergijevova lávra sv. Trojice (Свято-Троицкая Сергиева лавра), což je nejvýznamnější poutní místo v Rusku a současně jeden z největších, nejsvatějších a neuctívanějších pravoslavných klášterů, který byl v roce 1993 zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Vznik lávry je spojen s osobou ctihodného (rusky „prepodobnogo“) sv. Sergeje Radoněžského a většinou historiků je kladen do roku 1337, kdy světec přišel na návrší Makovce nad soutokem obou řek a se svým bratrem Štefanem zde společně postavili první dřevěný chrám zasvěcený sv. Trojici (Sergej se v té době ještě jmenoval Bartoloměj Kirilov). Pojďme se u této významné postavy ruských dějin na chvíli pozastavit.

Svatý Sergij Radoněžský (3. května 1314 – 25. září 1392) byl ruský středověký duchovní vůdce a jeden z nejuctívanějších pravoslavných svatých. Narodil se v rodině rostovského bojara Kirila ve vesnici Varnici (Варницы) poblíž Rostova Velikého jako Bartoloměj. V roce 1328 se zchudlá rodina Kirilových přestěhovala do vesnice Radoněž nedaleko dnešního Sergijeva Posadu a v roce 1331 oba jeho rodiče umírají. Jelikož se Bartoloměj chtěl stát mnichem, založil v roce 1337 klášter sv. Trojice, do kterého pozval jako prvního igumena (obdoba našeho opata) Mitrofana a přijal od něj mnišské jméno Sergij na počest sv. Sergija. V roce 1354 se stal v pořadí druhým igumenem svého kláštera a v roce 1392 ve svém klášteře umírá a jeho ostatky jsou uloženy v chrámu sv. Trojice Sergijevovy lávry v sergijev Posadu. Sergij Radoněžský je považován za velkou osobnost ruských dějin (byl aktivním ochráncem moskevských knížat a zastáncem sjednocení všech samostatných knížectví pod nadvládu Moskvy, požehnal knížeti Dmitriji Donskému před bitvou Kulikovském poli v roce 1380, což byla vítězná bitva Rusů nad Tatary), proto byl v roce 2008 zvolen do padesátky největších Rusů historie. Kanonizován byl v roce 1452.

V roce 1355 byl stále ještě dřevěný klášter rozdělen na tři části – veřejnou, obytnou a obrannou a toto rozdělení si v zásadě uchovává dodnes. Velkého významu nabyl po roce 1380, kdy zde požehnal igumen Sergej vojsku Dmitrije Donského, čemuž bylo následně přičítáno vítězství v bitvě nad Tatary. V roce 1392 Sergej umírá a igumenem se stal jeho oblíbený žák Nikon. V roce 1408 klášter vypálil mongolský chán Edygej, ale hned poté začala jeho nová výstavba, tentokrát již z kamene. První dokončenou kamennou stavbou byl v roce 1422 bělokamenný chrám sv. Trojice, kam byly opět uloženy ostatky sv. Sergije. V roce 1530 byl v klášteře pokřtěn budoucí car Ivan IV. Hrozný, který se narodil v Kolomenském u Moskvy. Ten také věnoval klášteru značnou pozornost a učinil ho nejvýznamnějším duchovním centrem Ruska. V letech 1540–50 byl klášter opevněn kamennými bílými hradbami s 12 baštami o celkové délce 1284 metry. V letech 1608–10 klášter 16 měsíců obléhalo polsko-litevské vojsko a skutečnost, že nebyl dobyt, ještě zvýšila jeho prestiž. Za vlády cara Petra I. získal klášter status státní carské pevnosti, v roce 1689 se zde car Petr I. ukrýval během povstání v Moskvě. Od roku 1744 je na základě výnosu imperátorky Alžběty Petrovny klášter označován titulem „lávra“ (nejvýznamnější pravoslavný klášter s více funkcemi než jen duchovní, v Rusku se tímto titulem honosí kromě zdejší Sergijevovy lávry sv. Trojice již jen Lávra Alexandra Něvského v Petrohradu) a dále se mohutně rozvíjel. Na počátku 20. století zde žilo dokonce na 400 mnichů (dnes 200 mnichů). Celý komplex je klasickou ukázkou ruské architektury 15. – 18. století a nachází se zde 50 historických staveb mimořádného uměleckého významu. Během naší návštěvy jsme měli tak trochu smůlu, protože v roce 2014 se bude slavit výročí 700 let od narození sv. Sergije Radoněžského a tak byla většina budov bohužel v lešení. Protože v Rusku, když už se něco opravuje, tak pořádně a z gruntu.

Bezpochyby velkou zajímavostí je i to, že v lávře sídlí Moskevská teologická akademie (Московская духовная академия – МДА) založená v roce 1687, která byla v roce 1814 po reorganizaci přenesená z Moskvy právě sem do Sergijeva Posadu. V roce 1913 získala čestný titul „imperátorské akademie“, ale již v roce 1919 byla uzavřena. Moskevskému patriarchovi se nicméně podařilo prosadit v roce 1949 znovuotevření teologické akademie a kněžského semináře, který jako jediný v Sovětském svazu připravoval mladé muže na kněžské povolání.

Určitě nejkrásnější pohled na celý historický komplex je z hezky upravené vyhlídky asi na poloviční cestě od nádraží, z protilehlého břehu řeky nad říčkou Končura. Odsud se lávra vypíná nad okolím jako zjevení, její vysoká zvonice táhne stavby do výšky a dává ji celkově neobyčejnou dynamiku. Je to jedno z nejkrásnějších panoramat historických měst v Rusku, bohužel, náš estetický zážitek naprosto sráželo již zmíněné lešení. Dost nás to rozladilo, protože i výsledná reportáž do Objektivu bude touto skutečností poznamenána, ale co se dá dělat, památky se prostě občas opravují a letos to zrovna na nás vyšlo právě tady. Od vyhlídky scházíme do části zvané Podolí (Подоле) k můstku přes říčku, za kterým ještě před čtyřproudým prospektem stojí velmi bohatě zdobená kruhová (průměr 6 metrů) kaple Páteční studny, postavená okolo roku 1675 nad pramenem, který podle legendy vytryskl když se zde zastavil Sergij Radoněžský. Do areálu staveb pod lávrou patří ještě dva menší chrámy, oddělené zmíněnou komunikací. Jedná se o chrám Uvedení Panny Marie do chrámu postavený nákladem bojara Ivana Chabarova v roce 1547 a sousední chrám mučednice Paraskevy Páteční, jeden z nejstarších svatostánků města původně z 15. století, v dnešní podobě po přestavbě v letech 1675–1700.

Podchodem pod rušným prospektem Rudé armády (проспект Красной Армии) jsme přišli na Krásnohorské náměstí před hlavní vstupní bránou Sergijevovy lávry sv. Trojice (Свято-Троицкая Сергиева лавра). Prostranství dominují mohutné hradby a vstupní brána Nanebevzetí (Успенские ворота) ze 17. století, před kterou stojí moderní socha sv. Sergije Radoněžského z roku 2000. Nad bránou je krásná kaple Narození sv. Jana Křtitele (Церковь Рождества Иоанна Предтечи) z let 1692–99, postavená ve stylu moskevského baroka nákladem významného kupce a mecenáše G. D. Stroganova (1656 – 1715). Uvnitř se kromě nádherného vybavení dochovala soudobá kachlová kamna a v průjezdu fresky z roku 1872 s výjevy ze života sv. Sergije Radoněžského. Pokračujeme do budovy bývalého Carského paláce (Царские чертоги), který zaujímá severní část vnitřního areálu kláštera. Postaven byl na konci 17. století pro občasné pobyty ruských carů v klášteře a důmyslný dekor z bílého kamene, glazovaných dlaždic a iluzivní šachovnicové malby z něj činí jednu z nejkrásnějších palácových staveb moskevského baroka. Od roku 1814 v paláci sídlí Moskevská teologická akademie, která v paláci zřídila v roce 1870 chrám Panny Marie Pomocné (Покрова Божией Матери), rozšířený a vymalovaný freskami v roce 1896. Autory fresek ve staroruském stylu jsou žáci ikonomalířské školy teologické akademie. Tady jsme se sešli s otcem Kasianem, učitelem akademie, který nás provedl celým klášterem a poskytl nám také všechny potřebné rozhovory do reportáže. Jako první navštěvujeme nejstarší a bezpochyby nejkrásnější chrám celé lávry, bělokamenný chrám sv. Trojice (Троицкий собор), který naštěstí není v lešení. Ten byl na místě starší dřevěné svatyně postaven v letech 1422–23 igumenem Nikonem a dnes je tedy jednou z mála dochovaných staveb raného moskevského stavitelství. Do stříbrné rakve byly uvnitř uloženy posvátné ostatky sv. Sergije Radoněžského, hlavní cíl všech návštěvníků kláštera, takže v chrámu probíhá každodenní bohoslužba od 5:30 ráno do 20:30 večer a nekončící je i fronta poutníků, vedoucích k rakvi. Do dnešní doby se bohužel nedochovaly velkolepé fresky, kterými interiér vyzdobil v letech 1425–27 Andrej Rublev a Danil Černý, protože byly v roce 1635 přemalovány. Nicméně hlavním uměleckým pokladem je velmi vzácný pětiposchoďový ikonostas, jehož naprostá většina obrazů pochází z 1. třetiny 15. století a jsou od Andreje Rubleva a jeho žáků. K jižní straně je připojena tak zvaná Serapionova komora, postavená v roce 1559 nad hrobem biskupa Serapiona, přestavěná do dnešní podoby v roce 1783. Další stavba, která nebyla zakryta lešením, je chrám Smolenské ikony Panny Marie (Церковь Смоленской иконы Божией Матери), unikátní stavbička tzv. alžbetinského baroka z let 1746–48 od architekta D. V. Uchtomského. Uvnitř je instalován vyřezávaný barokní ikonostas z poloviny 18. století, přenesený sem ze zbořeného moskevského chrámu sv. Paraskevy, ale poutníci se vždy zastaví u kamenné kopie hlavní svátosti chrámu – kouzelné ikony Panny Marie, jejíž originál je uložen v Uměleckém muzeu. Okolní stavby (šatrový chrám sv. Zosimy a Savaty Soloveckých s nemocničním křídlem z roku 1635) jsou bohužel ukryty pod lešením, z kterého pouze vykukoval vršek sousední brány (Каличья башня) z let 1759–72 od architekta I. Jakovleva. Naopak ani kousek nevykukoval z nádherné pětiposchoďové zvonice (Колокольня) z let 1741–68 od D. V. Uchtomského, která je považována za nejkrásnější ruskou zvonici. Její výška činí 88 metrů, takže je o 11 metrů vyšší než zvonice Novopanenského kláštera v Moskvě a o 6 metrů vyšší než zvonice Ivana Velikého v Moskevském Kremlu. Její stavba důstojně doplnila celý architektonický komplex kláštera, kterému propůjčuje neobyčejnou dynamiku. Na zvonici visí zbytek unikátního souboru klášterních zvonů, který přežil jejich ničení v roce 1930, kdy jich bylo 25 rozbito. Před zvonicí stojí obelisk z roku 1792, který nechal vztyčit metropolita Platon na připomenutí všech zásluh kláštera na rozvoji Ruska. Ty jsou vypsány na čtyřech bronzových deskách v podstavci, pilon zdobí sluneční hodiny a na vrcholu je pozlacené slunce. Vedlejší besídka z roku 1872, zastřešující kříž uprostřed kašny s posvátnou vodou, byla také zakryta igelity, takže jsme alespoň vstoupili do kaple nad pramenem Nanebevzetí Panny Marie (Успенский кладезь с часовней) z roku 1644, která je přistavěná k jihozápadnímu rohu chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Ta je postavena nad posvátným pramenem léčivé vody, ke kterému poutníci mohou vstoupit denně od 9:00 do 21:00 hodin. Malby v interiéru a ikony pochází z 19. století. Bohužel sousední chrám Nanebevzetí Panny Marie (Успенский собор), postavený v letech 1559–85 z pokynu cara Ivana IV. Hrozného, který je i největší stavbou kláštera, byl celý v lešení a lešení vyplňovalo i celý interiér, takže jsme nemohli dovnitř a ani jsem ho nefotil, protože opravdu nebylo co – to je dobře vidět na celkové fotografii kláštera z vyhlídky u nádraží. Navštívili jsme alespoň kryptu Všech svatých v podzemí chrámu s mramorovými rakvemi a ostatky středověkého učence ctihodného Maxima Řeka (1470–1556) a metropolity sv. Innocenta Aljašského (1797–1879), s nimiž jsou zde pochováni i Moskevští patriarchové a představení kláštera z dob socialismu Alexej I. (1945–70) a Pimen (1970–90). Z venku je k západní stěně chrámu také přistavěna hrobka rodiny Godunových (Усыпальница Годуновых) v dnešní podobě z roku 1782. Zde je pochován car Boris Godunov, jeho žena carevna Marie Skuratovová-Bělská a syn Fjodor II. Godunov, jejichž těla byla do kláštera přenesena z Moskvy v roce 1606 a v roce 1622 k nim byla pohřbena i jejich dcera, krásná princezna Xenie Godunovová. Kolem budovy s mnišskými celami (Предтеченский корпус братских келлий) s architektonickými detaily původní stavby z 16. století jdeme k poslední památce, kterou jsme v areálu kláštera navštívili – refektáři s chrámem sv. Sergije (Трапезнaя палатa и церковь преподобного Сергия), který byl postaven v letech 1686–92 na rozkaz carevičů Ivana V. a Petra I. Velikého. Velká jídelna zabírá plochu 510 m² (15×34 metry, výška 9,8 metru) a je to největší sál své doby bez podepřený sloupy. Vnější stěny jsou pokryty bílými polosloupy a neobyčejnou různobarevnou šachovou freskou, což ze stavby činí jednu z nejhezčích architektur moskevského baroka. Podlaha refektáře je litinová, v chrámu mramorová a stěny i strop refektáře jsou vymalovány freskami z let 1778–80. Refektářový chrám (kaple) byl postaven z příkazu Petra I. v roce 1692, na počřest 400. výročí smrti ctihodného Sergije, kterému byl zasvěcen. Jelikož chrám byl postaven z carských peněz, byl nádherně vyzdoben štukami, které byly pokryty zlatem a stříbrem. Původní ikonostas se bohužel nedochoval, nicméně dnes je v chrámu k vidění nádherný pozlacený vyřezávaný ikonostas ze 17. století, přenesený sem ze zbořeného moskevského chrámu sv. Mikuláše. Před kazatelnou visí velký měděný lustr zvaný v ruštině „panikadilo“ (паникадило) což pochází z řečtiny a znamená „mnoho svící“, který klášteru věnoval car Ivan IV. Hrozný (kolem roku 1570, původně pro klášterní chrám sv. Trojice). Pod lustrem je kostěná koule, kterou podle místní tradice vyrobil Petr I. Veliký. Kromě jídelny a chrámu je v budově také mnišská knihovna, kuchyně a pekárna chleba.

Tím jsme prohlídku kláštera ukončili, ale než jsme se vydali zpátky do Moskvy, otec Kasian nás pozval ke krátké procházce severozápadně za hradby kláštera, kde se mezi stromy krčí velmi hezká dřevěná kaple z roku 1769, u které se nám ale nepodařilo zjistit, komu byla zasvěcená. Nicméně nebyla tím hlavním, co nám tu chtěl otec Kasian ukázat. Tím byl pramen léčivé vody pojmenovaný pramen svatého Sávy Storoževského (zemřel roku 1407, kanonizován byl v roce 1547, byl prvním učedníkem zakladatele kláštera sv. Sergije Radoněžského, později duchovním vůdcem carevny Jevdokie, manželky Dmitrije Donského, patron carů a ochránce Moskvy), který byl známým léčitelem a konal podle legend zázraky. Pramen je jedním z nich, vytryskl na místě, kde se sv. Sáva pomodlil. Nad pramenem je dřevěná stavba, která ukrývá malý bazén, kde se věřící koupají nazí (nebo maximálně v lněné režné košili) ve vodě „teplé“ pouze 2 stupně a věří, že za pronášení modliteb lze tímto poněkud drastickým způsobem vyléčit různé nemoci a neduhy. Každopádně, minimálně se tímto způsobem otužují. Muži a ženy mohou ke koupeli přistupovat pouze odděleně, přičemž přednost mají kněží, nicméně fronta lidí je vždycky dostatečně dlouhá, alespoň nám se zdálo, že vůbec nepostupuje. Čestně se přiznávám k tomu, že nikdo z nás tuto očistnou tryznu nepodstoupil.

No a to už bylo opravdu to poslední, co jsme v Sergijev Posadu viděli, vyprovodili jsme otce Kasiana zpět do kláštera a vydali se známou cestou na nádraží. Vlak nám jel za chvilku, opravdu není třeba nic zjišťovat, a zrovna jsme měli štěstí, že tento patřil zrovna k těm rychlejším, zastavoval jen asi 4×. Neuniklo mi, že první zastávka byla Radoněž, tedy vesnice, kam s rodiči přišel z Rostova sv. Sergij Radoněžský, zakladatel kláštera. Kamarádka Anička zase vystoupila v Mytišči, takže jsme do Moskvy dojeli sami. A protože jsme přijeli na Jaroslavské nádraží v 17:30 hodin, stihli jsme tento den podvečerní představení Velkého Moskevského cirkusu (vstupné 400 Rbl = 240 Kč) na stanici metra Univerzita (Универзитет) od 18:00 hod. Představení se jmenovalo „Jak šel čas“ a bylo věnováno historii kinematografie.