Cesty a památky

4. 7. 2013

Dnes ráno vyrážíme z Jaroslavle opravdu brzo, auto nás čekalo již v 8:00 hodin. Čeká nás totiž náročný přesun do Vladimiru se zastávkami ve dvou městech Zlatého prstenu – Pereslavlu Zálesském a Jurievu Polském. No a protože dnešní přesun organizuje přímo kancelář gubernátora, naplánovali nám ještě nějaké oficiality. První zastávka byla v nově budovaném hotelovém a relaxačním centru Zlatý prsten (Золотое кольцо), který má být v dojezdové vzdálenosti od Moskvy (130 km) základním výchozím bodem pro poznávání historických měst Zlatého prstenu. Komplex má být dobudován do dvou let a naši hostitelé nám ho s pýchou představili. Potom pokračujeme do vesnice Vasiljevo (Васильевo), která leží asi 25 km od Pereslavlu, směrem na Moskvu. Tady navštěvujeme muzeum Zrození příběhu (музей „Рождение сказки“), které je součástí turistického komplexu Pohádkové království (Тридевятое царство). Je to další z paradoxů ruské kultury a jedna z věcí, kterou jsme ne zcela pochopili. Především tohle muzeum není ani tak určeno dětem, což průvodkyně několikrát zdůraznila, protože v zásadě se jedná o komplex, kde se lze seznámit se všemi tajuplnými bytostmi, které přežily v lidovém vyprávění i přes odmítavý postoj pravoslavného křesťanství. I z té prohlídky jsme nabyli zvláštního dojmu – v podstatě všechny postavy, které zde jsou prezentovány, zosobňují nějaké zlo a naopak třeba známá Baba Jaga nám byla představena jako původně dobrá vědma (v podstatě baba kořenářka), kterou až církev ve středověku očernila známým způsobem (pojídá děti). V zásadě jsme si připadali spíš jako v nějakém sídle pohanské sekty, o to více, že nedaleký Pereslavl je vlastně jedním z duchovních center pravoslaví se spoustou klášterů a jedním z nejstarších stojících chrámů v Rusku.

Autorem celého muzea je místní rodák, sochař Alexandr Tichonov, který zde vytvořil svou vlastní představu pohádkového království, kde se spojuje pohanská mytologie starých Slovanů s hrdinskými eposy z nejranějšího období ruské mytologie. A jak je uvedeno hned v úvodu, návštěvník se má dozvědět o překvapivém, tajemném a záhadném světě ruských lidových příběhů – pohádek a bylin. A jak jsme již zjistili dříve (v Jaroslavli a Myškinu), Rusové milují poněkud kýčovité zpracování plné soch v životní velikosti, barevného osvětlení, hrůzostrašné hudby a s průvodcem v národním kroji (to nesmí chybět nikdy). Je zvláštní, že je to vždy pobaví a rozveselí, v podstatě vždycky očekávají nějaké ty tanečky okolo. A tak se třeba i tady ochotně u vstupu klaní hospodyni, která je vítá tradičním chlebem a solí. Průvodce pak ochotně a dlouze vypráví o každé postavě, která je v muzeu prezentována, o jejím významu, historii a původu. Kromě již zmíněné Baby Jagy (Баба Яга) jsme se dozvěděli třeba o obávaném Hejkalovi(Леший), který žije v hlubokých lesích, ale i na polích a loukách, které považuje za svoji říši a obchází jimi hlavně v noci – když kráčí lesem, doprovází ho šumot a chvění stromů; jeho hlavním úkolem je střežit les a chránit lesní zvěř a lidi, kteří v lese dělají rámus nebo kradou, děsí různými zvuky, tropí si z nich žerty a vyhání je z lesa ven. Seznámili jsme se i s dalšími mytologickými postavami jako je domácí duch Domovníček (Домовой), střežící rodinný krb, ale i nám známý Vodník (Водянoй) což je vodní duch známý kromě slovanských zemí již jen pouze v Německu, nebo Polednice (Полyдница) coby slovanský duch žhavého poledne, který trestá ty, co přes poledne pracují a strašná Můra (Кикимора), která se v noci mohla protahovat pod dveřmi a mořila lidi. Z pohádkových postav to byla třeba Spící carevna (Спальная царица) nebo Kostěj Nesmrtelný (Кощей Бессмepтный) a další. Každopádně místním se takováto muzea líbí a s oblibou je navštěvují (vstupné 150 Rbl = 90 Kč dospělí, 80 Rbl = 48 Kč děti).

Prohlídkou muzea Zrození příběhu skončila část, kterou nás chtěli potěšit naši hostitelé z gubernátorství, ale bohužel nás zasekli na větší část dopoledne a tohle zrovna nás ani tak moc nezajímalo. Konečně tedy odjíždíme do prvního cíle, který jsme si naplánovali, do města Pereslavl Zálesský (Переславль-Залесский), jednoho z měst původního Zlatého prstenu. Dnes je to větší okresní město s 41 341 obyvateli (2012), které leží v nadmořské výšce 142 metrů na břehu Pleščejevského jezera (Плещеево озеро) v místě, kde se do něj vlévá řeka Trubež. Jezero je staré asi 30 000 let a vzniklo po ústupu kontinentálního ledovce, proto je hodně hluboké; jeho střední hloubka činí 25 metrů a celková rozloha 51 km² (9,5×6,5 km). Dnes je chráněno jako národní park, ale sehrálo i důležitou roli v ruské historii, jak se dočtete dále.

Ale zpátky k historii města. To založil v roce 1152 kníže Jurij Dolgorukij a díky své výhodné poloze záhy převzalo úlohu staršího hradiště Kleščina, ležícího o několik kilometrů severněji. V roce 1220 se zde narodil kníže Alexandr Něvský a v letech 1276–94 byl Pereslavl hlavním městem severovýchodního Ruska, když si tu vladimirský kníže Dmitrij Alexandrovič Pereslavský zřídil svou rezidenci. V roce 1302 po smrti knížete Ivana Dmitrijeviče se město stalo trvalou součástí Moskevského knížectví. Název města byl původně Perejaslavl (Переяславл), od 15. století se ustálil současný název Pereslavl a získal tehdy také druhý název Zálesský (Залесский), protože se nachází v historické oblastí Zálesí (Залесье), oblasti polí a lesů severovýchodně od Moskvy (zahrnuje zhruba dnešní Jaroslavskou, Vladimirskou a Kostromskou oblast).

Jak jsem už naznačil, s městem je spojeno jméno budoucího imperátora Petra I. a my jako první míříme do jeho muzea, kde se nás ujala průvodkyně Tatiana Alexandrovna Děmčuková. Muzeum se nachází na vysokém jižním břehu Pleščejevského jezera na hoře Gremjač (= hřmící) u místní čtvrti Veskovo (4 km z centra města), dnes známé jako Muzeum usedlost „loďka Petra I.“ (Музей-усадьба «Ботик Петра I»). Právě nedaleko odsud se totiž kdysi nacházela bývalá carská loděnice a dost zajímavá je i samotná historie muzea. Městská rada vykoupila pozemky pro jeho vznik už na počátku 19. století a v roce 1803 tady otevřeli první expozici, která byla vůbec prvním provinčním muzeem v Rusku. To tehdy tvořil jediný pavilón Lodní dům (Ботний дом) v klasicistním stylu, do kterého byl uložen originál lodi Fortuna, jediné která se dochovala z Petrovy éry. Díky zájmu vládnoucích Romanovců se muzeum rozrůstalo a vznikly tu další stavby. Tak třeba v roce 1842 byla postavena strážnice (сторожка), coby dům pro vysloužilé námořníky, kteří muzeum hlídali a opatrovali. V roce 1852 pak byl podle projektu architekta Žerebcova postaven triumfální oblouk (Триумфальная арка) coby nový vstup do areálu a dokončena byla stavba Rotundy (Ротонда) se společenským sálem pro oficiální příležitosti. Ve stejném roce pak byl vztyčen na nepřehlédnutelném místě hranolový pomník Petru Velikému (Памятник Петру Великому) z finského granitu od architekta A. S. Kampioniho a stavební vývoj areálu se uzavřel v roce 1853 postaven Bílý palác (Белый дворец) pro nové expozice o životě cara Petra I..

Do Pereslavlu přišel 16letý carevič Petr I. v roce 1688 s cílem postavit na Pleščejevském jezeře svou první flotilu. Pozval za tímto účelem holandské loďaře Karštena Branta, Korta a Klasse, pod jejichž vedením se zde učil základům stavby lodí spolu s dalšími ruskými tesařskými mistry. V roce 1691 na krátko odjíždí řešit problémy s povstáním v Moskvě, ale již v listopadu se vrací zpět a pokračuje ve své oblíbené činnosti, aby v létě roku 1692 byla na vody jezera spuštěna první vojenská ruská flotila asi 100 lodí, nazvaná „Zábavní flotila“ (Потешная флотила). Ta ovšem byla předchůdce skutečné námořní flotily, kterou jen o rok později, v roce 1693, skutečně založil Petr I. u Bílého moře v Archangelsku. Když potom v únoru roku 1722 Petr I. naposledy navštěvuje Pereslavl a spatřil většinu svých prvních lodí téměř zničenou neudržováním, vydal 7. února 1722 speciální zákon na jejich opravu, aby zůstaly potomkům na paměť této první flotily. Lodě byly skutečně opraveny, ale velký požár města v roce 1783 všechny lodě, až na jednu jedinou se jménem Fortuna (бот „Фортуна“), zničil. A tak loď Fortuna je dnes hlavním exponátem tohoto muzea. Kromě vlastní lodě jsou v pavilónu i další památky jako kotel na vaření smůly, lana, kompas, bronzový orel z původního Petrova domu v Pereslavlu a busta Petra I. od původně italského, v Petrohradě usazeného sochaře Karla Bartolomea Rastrelliho (1675 – 1744). V sousedním Bílém paláci je pak výstava nazvaná Na počátku slavných činů („В начале славных дел“), otevřená v roce 2012. Jsou zde vystaveny originály věcí z konce 17. století, spojené se stavbou prvních ruských lodí na březích Pleščejevského jezera, ale i rekonstruovaná pracovna Petra I. s portréty jeho otce cara Alexeje Michajloviče, matky Natálie Kirillovny a jeho první manželky Jevdokie Fjodorovny Lopuchynové. V tanečním sále je pak expozice koncipovaná jako hold Petrovi a objasnění postavení a významu šlechty v jeho době. Muzeum je otevřeno mimo pondělí denně od 8:00 do 18:00 (vstupné 100 Rbl = 60 Kč).

Po prohlídce muzea se konečně vydáváme do historického centra města. Trochu nás překvapilo, že hlavní ulice se jmenuje Sovětská (ул. Советская), což má pro nás neblahé konotace vztahující se k Sovětskému svazu, ale pak nám dochází, že v překladu to znamená Radní ulice („cовет“ [savjet] = rada). Také hlavní náměstí se jmenuje Rudé náměstí (Красная площадь [Krasnaja ploščaď]), což je historický název, před pár stoletími totiž slovo „красный“ [krásnyj] znamenalo opravdu „krásný“ a ne „rudý“, takže ten název nemá nic společného s minulým režimem. A úplně stejná historie platí pochopitelně o Rudém náměstí v Moskvě. A právě tady, v historickém centru města, se potkáváme s průvodkyní místního muzea, Natálií Soboljevou, která se ujala naší prohlídky.

Zahájili jsme ji u mohutných hliněných valů Pereslavského kremlu (Переславский кремль) z 12. století, které měří 2,5 kilometru a jsou dodnes vysoké 10 – 12 metrů, u paty široké 30 metrů a na hřebenu 6 metrů. Jejich vnitřní konstrukci tvoří jakýsi roubený rám z dubových klád, na který se teprve sypala hlína z vyhloubených příkopů. Valy byly nahoře ještě zpevněny dřevěnou palisádovou hradbou s věžemi a pochopitelně bránami, odstraněné v 18. století, po kterých zbyly pouze mezery ve valu, kterými vedou současné silnice. Po původním vodním opevnění, které kreml obklopovalo ze všech stran, se nedochovalo nic, s výjimkou řeky Trubež, která se nedaleko vlévá do Pleščejevského jezera. V podstatě všechny stavby kremlu, který byl po tom vladimirském druhou nejvýznamnější pevností celého knížectví, byly dřevěné a proto se nedochovaly. No a tou jedinou kamennou stavbou byl dodnes stojící nádherný chrám Proměnění Páně (Спасо-Преображенский собор), který přikázal stavět zakladatel města Jurij Dolgoruký v roce 1152 a který dostavěl jeho syn Andrej Bogoljubský v roce 1157. Spolu s chrámem v Kidekši se jedná o nejstarší zachovanou stavbu vladimiro-suzdalské stavební školy tzv. „bělokamenných chrámů“, u které se ale ve větší míře projevují byzantské vlivy, více než ve jmenované Kidekši, kde se projevují i prvky západního románského slohu. Chrám je postaven z bílých vápencových kvádrů, kladených ve dvou řadách, mezi nimiž je prázdný prostor vyplněn úlomky kamenů a dalším odpadem, zalitým speciální vápennou maltou podobnou betonu, čímž stavba získala neobyčejnou pevnost a trvanlivost. Síla stěn je 1,3 metru a výška stavby dosahuje 34 metry, zakončena je věží krytou cibulovou bání. Poněkud pevnostní charakter umocňuje i celková strohost stavby, jejímž jediným dekorativním prvkem na vnějších stěnách je ornamentální pás, obepínající horní část věže, a slepé arkády se zubořezem na stěnách všech tří apsid ve východní stěně. Původně se k severní stěně ještě přimykala schodišťová věž, kterou vedlo točité schodiště na tribunu a která byla dřevěnou krytou pavlačí spojena s třípatrovým dřevěným knížecím palácem v sousedství. Chrám hrál významnou roli v celé historii – mnohá knížata v něm byla pokřtěna (například v roce 1212 kníže Alexandr Něvský) a nebo pochována (například na přelomu 13. a 14. století knížata Dmitrij Alexandrivič a Ivan Dmitrievič). V 19. století byl chrám vyzdoben novými freskami a byl doplněn o mramorový ikonostas v pseudobyzantském stylu a litinové točité schodiště na tribunu. Při rekonstrukci ve 2. polovině 20. století byly odstraněny fresky z 19. století, pod kterými se zachoval jediný zbytek původní freskové výzdoby z roku 1157 – fragment výjevu Posledního soudu a apoštola sv. Šimona. I ty byly ovšem sejmuty a přeneseny do Státního historického muzea v Moskvě, takže vnitřní stěny jsou dnes zcela bez výzdoby. Chrám slouží jako památka architektury a muzeum (vstupné 50 Rbl = 30 Kč).

Na velkém prostranství náměstí před chrámem je busta knížete Alexandra Něvského (1220–63), zdejšího slavného rodáka, který je považován za jednoho z největších ruských vládců a po svatořečení v roce 1547 i za jednoho z ochránců země. Busta pochází z roku 1958, je dílem sochaře S. N. Orlova a architekta J. Kapica, a svědčí o tom, že i za Sovětského svazu nebyla gloriola okolo tohoto velikého knížete narušena. No a protože už dávno jsme prošvihli čas oběda a máme už pořádný hlad z poletování po památkách, jdeme se s Natálií najíst. Dáváme si pěkně hustý boršč s chlebem a pak pokračujeme v prohlídce zbylých památek kremlu, než přijede náš řidič.

Míříme k druhé místní nejstarší stavbě, chrámu metropolity Petra (церковь Петра Митрополита), který byl původně dřevěnou stavbou z přelomu 14. a 15. století, postavenou na místě, kde se v roce 1310 konal vykonstruovaný soud s moskevským metropolitou Petrem (narodil se v 2. pol. 12. století, zemřel roku 1326; v roce 1329 byl kanonizován). Dnešní stavbu nechal na místě dřevěného chrámu postavit v letech 1584–85 car Ivan IV. Hrozný v tzv. „šatrovém stylu“ (шатровий стил), který se v Rusku rozvíjel právě v průběhu 16. století. Ústřední prostor zakrývá vysoká stanová střecha, tak zvaný „šatr“ (шатр), který obtáčí dvoupatrová krytá galerie (гульбище), sloužící jako komunikační spojovací prvek. V 18. století sloužilo sklepení chrámu jako sklad munice pereslavské vojenské posádky a také jako vězení pro politické odpůrce. V 19. století nahradila původní zvonici nová pozdně klasicistní zvonice a chrám byl uvnitř nově vymalován freskami. Na konci 19. století byl pak restaurován znalcem staré ruské architektury, akademikem V. Syslovem, zrušen však byl po roce 1940, a nadále chrám využívali až do roku 1990 jako sklad. Poté byl vrácen církvi a znovu vysvěcen. Z pohledu architektury je zajímavý také tím, že se jedná o jeden z mála šatrových chrámů a zřejmě úplně poslední, který byl postaven. Pravoslavní učenci totiž prosadili zákaz používání šatrové střechy nad ústřední chrámovou prostorou, protože to prý odporuje pravoslavné tradici. Nadále se tento styl tak mohl prosazovat pouze u věží a zvonic.

Posledními památkami, které na Rudém náměstí ještě stihneme navštívit, jsou barokní chrám Vladimirské ikony Panny Marie (собор Владимирской иконы Божьей Матери) a chrám Alexandra Něvského (церковь Александра Невского), které byly v letech 1740–49 postaveny za peníze pereslavského kupce F. Ugrimova. Původně stály na teritoriu ženského Novopanenského kláštera (Новодевичий монастырь), který byl založen v roce 1659 a který zcela zanikl po jeho zrušení imperátorkou Kateřinou II. Velikou v roce 1764.

Všechny chrámy v centru města, které dnes tvoří velmi zajímavý soubor architektury od 12. do 18. století, měly pochopitelně v sovětských dobách namále. V chrámu Alexandra Něvského byla například zřízena v roce 1929 prodejna chleba a v sousedním chrámu Panny Marie autoopravna. Nicméně v roce 1936 sem dorazila kulturní komise, která ocenila tento jedinečný soubor památek a doporučila jeho zachování, přestože místní městská rada požadovala jejich odstranění z důvodu, že brání rozšíření silnice. Zbourána tak byla naštěstí pouze velmi zchátralá bývalá klášterní zvonice, a zbytek areálu se dochoval.

No a jelikož mezi tím dorazil náš řidič, který nás poveze do stále ještě 150 kilometrů vzdáleného Vladimiru (po dálkové silnici P 74), musíme se s Natálií rozloučit a vydat se na další cestu. Navíc čas rychle pokročil a my se chceme zastavit ještě v jednom z měst Zlatého prstenu, které leží na naší trase, zhruba uprostřed cesty mezi Pereslavlem a Vladimirem. Je to Juriev Polský (Юрьев-Польский), na ruské poměry malé okresní město s necelými 20 000 obyvateli, které leží v rovině kolem řeky Kolokša v nadmořské výšce 140 metrů. Tohle město totiž ve stejném roce jako Pereslavl, tedy roku 1152, také založil kníže Jurij Dolgorukij, který i tady vybudoval opevněný kreml, ovšem zde jako kruhovou pevnost. Od roku 1212 byl Juriev centrem samostatného údělného knížectví, kterému vládl Svjatoslav Vsevolodovič, syn vladimirského knížete Vsevoloda III. Velké Hnízdo, od roku 1340 je však trvalou součástí Moskevského knížectví. Ekonomický růst městu zaručovala výhodná poloha na staré Strominské obchodní cestě, která spojovala Moskvu se Suzdalem. Název města je složenina – Juriev dostal po sv. Jiřím, ochránci zakladatele města, a od roku 1224 se připojil přídomek „Polskoj“, dnes ustálený jako „Polskij“ (nemá nic společného s Polskem), protože leží v historické oblasti Vladimirského Opolí, nebo prostě jen Opolí. Opolí je od pradávna známé jako zemědělský kraj, ohraničený hlubokými lesy, které ho dělí od Moskevské a Jaroslavské oblasti.

Do Jurieva přijíždíme těsně před pátou, auto parkujeme na Radním náměstí (Советская площадь) hned vedle kremelských valů, ale už můžeme jen sledovat, jak obě významné památky uvnitř historického kremlu uzamykají (otevřeno do 17:00). Takže nás čeká jen krátká prohlídka toho, co je vidět z vnějšku. Celý střed města leží na levém (východním) břehu řeky Kolokša a tvoří ho, podobně jako v Pereslavlu, bývalý Kreml (Юрьев-Польский кремль). Jako pevnost uvnitř nově vzniklého města (tehdy se taková pevnost nazývala „детинец“ [dětiněc]) ho založil v roce 1152 kníže Jurij Dolgorukij a dodnes jeho areál obklopují až 7 metrů vysoké kruhové valy z této doby, přerušené pouze v místech již zaniklých bran. Z tehdejších kremelských staven se nic nedochovalo, nalézají se v něm ale dvě památky z trochu pozdější doby. Pochopitelně že si i tady nechal kníže Jurij postavit kamenný chrám sv. Jiří Vítězného (Собор Георгия Победоносца), podobný tomu v Kidekši nebo Pereslavlu Zálesském (viz výše), ten ale zničilo zemětřesení 3. května roku 1230, zaznamenané letopisci. Ještě téhož roku nechal jurievský kníže Svjatoslav Vsevolodovič (1196–1252) rozebrat pozůstatky starší stavby a s jejich využitím se pustil do stavby nového chrámu, který dokončil v roce 1234. Do chrámu nechal přenést kamenný kříž, který sám vytesal po svém zázračném zachránění během strašné bouřky na řece Volze v roce 1224. Vnější stěny chrámu jsou vyzdobeny bohatou reliéfní výzdobou, která obsahuje na 500 reliéfů lidských postav, zvířat i ptáků a nespočet rostlinných či geometrických ornamentů. Sestaveny byly původně tak, že tvořily ucelené výjevy ze starého i nového zákona a udivovaly již soudobé letopisce, kteří chrám popisovali jako „okouzlující stavbu, vyzdobenou od země ke krovům kamennými ornamenty“. Kolem roku 1460 byl chrám pobořen, ale moskevský kníže Ivan III. Veliký ho přikázal opravit a pracemi pověřil v roce 1471 významného moskevského stavitele Vasilije Dmitrijeviče Jermolina. Jelikož nikde v okolí Jurieva nebyl k dispozici kámen, použil Jermolin k obnově veškerý starší materiál z původní stavby, včetně kamenů s reliéfy. Některé z reliéfních obrazů zůstaly zachovány, ovšem v místech, kde se stavba sesypala, bylo potřeba reliéfy znovu poskládat. Jelikož nebylo možno rekonstruovat všechny výjevy, v opravované části jsou reliéfy poskládány nahodile. Tímto se stavební vývoj chrámu uzavřel a v této podobě se nám dochoval dodnes. V současnosti slouží jako muzeum kamenných reliéfů, jehož součástí je i Svjatoslavův kříž (nazývaný také „Svaté rozpětí“) z roku 1224. Otevřeno je denně kromě úterý do 17:00 hodin (vstupné 50 Rbl = 30 Kč).

Chrám jsme si detailně prohlédli ze všech stran a obdivovali jsme i všechny dochované reliéfy, které jsou první podobnou památkou, jakou v Rusku vidíme. Ovšem i celá kompozice stavby je fascinující, jako by k nám tahle robusní stavba přeskočila přes těch několik staletí. No a abychom neporušili místní turistickou tradici, také jsme se mezi reliéfy snažili najít figuru slona, což je spojeno s pověrou, že kdo ho najde bez rady, tomu se splní v tu chvíli vyřčené přání. Slona jsme našli na severní fasádě vlevo nad zastřešením vchodu, jak stojí na hlavici sloupu s ženskou tváří. To tedy je nápověda pro ty, kdo nevěří na pověry a nechce se jim hledat.

Bez většího zájmu ponecháváme stranou cihlový chrám sv. Trojice (Троицкий собор), který byl v sousedství chrámu sv. Jiří postaven v eklektickém pseudoruském stylu v letech 1907–13 za peníze, které se na něj složili všichni obyvatelé města. Určen byl pro až 2000 lidí, kteří se sem chodili modlit ke Svjatoslavovu kříži (dnes je vrácen do chrámu sv. Jiří), o němž věřili, že dělá zázraky. Za Sovětského svazu byl chrám uzavřen, věže byly ubourány, aby nepřipomínal církevní stavbu, a využíval se jako garáže. Dnes se postupně opravuje, aby mu byla vrácena bývalá důstojnost.

Hned za chrámem sv. Trojice se naproti policejní stanici na ulici 1. máje (ул. 1 Мая) nachází další významná památka uvnitř kremlu, kterou je mužský klášter sv. Archanděla Michaela (Михайло-Архангельский монастырь). Ten byl založený na počátku 13. století rovněž knížetem Svjatoslavem, poprvé je doložen v roce 1238. Do dnešní podoby byl klášter postupně přestavován v 16. a 17. století, a jelikož dnes slouží jako historické muzeum, máme vzhledem k času naší návštěvy smůlu, je již také zavřeno. A tak dovnitř nahlížíme pouze přes hradby a také z kremelských valů, z nichž se alespoň částečně otevírá pohled na nádvoří. Hradby s baštami pocházejí z přelomu 16. a 17. století, kdy postupně nahradily při přestavbách starší dřevěné opevnění. Nejstarší je západní část hradby (do ulice 1. máje), datovaná rokem 1535. V roce 1654 byla v západní hradbě vystavěna nová vstupní Svatá brána (Святые ворота), nad kterou vznikl v roce 1670 velmi elegantní chrám sv. Jana Evangelisty (надвратная церковь Иоанна Богослова). Za hradbami stojí hlavní klášterní chrám Archanděla Michaela (cобор Михаила Архангела), který byl postaven na místě starší dřevěné svatyně v roce 1560 z příkazu knížete Ivana Michajloviče, v letech 1792 – 1806 byl ovšem zcela přestavěn do dnešní podoby a nově vysvěcen byl až v roce 1808 po dokončení vnitřní výzdoby. V jeho sousedství stojí šatrová zvonice (колокольня) z let 1685–88. Z dalších staveb uvnitř vyniká refektář s kaplí P. Marie (трапезнзная палатa и церковь Иконы Божией Матери) postavený v letech 1625–29, spojený průchody s obytnými budovami mnichů i představených kláštera přistavěnými v roce 1763. No a poslední stavba, která vykukuje nad hradby, je dřevěný chrám sv. Jiří (Георгиевская церковь) z roku 1718, který sem byl přenesen v roce 1968 z nedaleké vesnice Jegorje. Klášter byl uzavřen v roce 1918 a od roku 1920 je v něm umístěno muzeum (vstupné 150 Rbl = 90 Kč).

No a tím je náš program dnešního dne vyčerpán, před odjezdem si ještě kupujeme na trhu na náměstí ovoce, včetně pětikilového melounu, a před šestou večerní odjíždíme na ubytování ve Vladimiru. Na místo jsme dojeli okolo 19:00 a ubytováváme se na hotelu Zarja na Leninově prospektu, kousek od centra (15–20 minut pěšky, dvě zastávky trolejbusu nebo autobusu), který bude na další čtyři noci naším domovem. Jelikož pekelná vedra předchozích dnů (přes den okolo 35 stupňů, v noci nikdy ne méně než 20 stupňů) nepolevují a tento starší hotel nemá klimatizaci, budeme muset vydržet i za těchto podmínek.