Cesty a památky

5. 7. 2013

Tak jsme přežili první tropickou noc ve Vladimiru (tedy první noc bez klimatizace) a jelikož teplota neklesla pod 26 stupňů Celsia, opravdu jsme se ohřáli. Přes den nás pak čekal spalující žár a teplota 35 stupňů, dokonce ještě v 18:00, kyž jsme se vraceli z prohlídky města, ukazoval teploměr 32 stupňů. Nicméně – absolvovali jsme prohlídku nejvýznamnějších památek města, za což vděčíme naší milé společnici Larise Paninové z Odboru turistiky Vladimirské gubernie. Larisa nám nejenže ukázala důležitá místa, ale také nám zajistila generální propustku do všech památek, které plánujeme navštívit tady a v okolí, včetně povolení focení a natáčení. Ono se totiž ve většině z nich nedá fotit ani po zaplacení poplatku. Takže díky tomu budeme moci přinést svědectví i o interiérech památných staveb.

S prohlídkou začínáme ráno po snídani, kdy si nás Larisa vyzvedla v recepci hotelu. A jako obvykle, trochu historie na úvod.

Vladimir (Владимир) je centrem Vladimirského kraje, leží na řece Kljazma cca 180 km východně od Moskvy a v roce 2013 v něm žilo 347 930 obyvatel. Město bylo založeno v roce 990 velikým knížetem Kyjevské Rusi Vladimirem I. Svjatoslavičem (zvaným také Krásné slunce) a od něho také odvozuje své jméno, původně jako Volodimir (zapisováno staroslověnštinou Володимѣрь), tedy „město Vladimírovo“. Největší rozkvět město zažilo za vlády knížete Vladimíra Monomacha, který ho opevnil a učinil z něj opěrný bod Rostovsko-suzdalského knížectví a hlavně pak za vlády knížete Andreje Bogoljubského, který v roce 1157 přenesl své sídlo z Kyjeva do Vladimiru a učinil z něj hlavní město nového Vladimiro-suzdalského knížectví. V letech 1158–65 se nové hlavní město celého severovýchodního Ruska mohutně rozvíjelo a zažilo velký stavební shon, obranné valy se posunuly podstatně dále od centra a byly zpevněny dřevěnou palisádou i honosnými zděnými bránami. Ve přestavbě města na honosnou rezidenci pokračoval i další kníže, Andrejův bratr (po jeho zavraždění v Bogoljubovu), Vsevolod III. Velké Hnízdo (mimochodem to Velké Hnízdo vyjadřovalo, že měl hodně dětí – 8 synů a 4 dcery). Ve 13. století (například v roce 1238) byl opakovaně vypleněn Mongoly a Tatary, v roce 1299 se stal sídelním městem ruských metropolitů. Hlavním městem seerovýchodního Ruska byl až do roku 1439, kdy jeho úlohu převzala sílící Moskva. V roce 1778 se Vladimir stal centrem Vladimirské gubernie, od roku 1944 je oblastním městem Vladimirské oblasti. Město Vladimir je součástí Zlatého prstenu historických měst Ruska a v roce 1992 byly jeho unikátní bělokamenné památky zapsány na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Do centra přicházíme po Šlechtické ulici, která končí na Divadelním náměstí, kterému vévodí první dvě památky. Chrám sv. Trojice (Троицкая церковь), kterému obyvatelé města neřeknou jinak než Rudý chrám (Красная церковь) je jednou z nejmladších ve městě, postaven byl v letech 1913–16 podle plánů architekta S. M. Žarova* v pseudobyzantském slohu z červených cihel na počest 300 letého výročí usednutí vladařské rodiny Romanovců na carský trůn. Je to vůbec poslední stavba carského období ve městě a církevním účelům sloužila jen krátce, do roku 1928. Poté chrám chátral a v 60. letech 20. století měl být zbořen při rozšiřování ulice. Podařilo se ho ale zachránit, v letech 1971–73 byl opraven a od roku 1974 je v něm muzeum (vstup 50 Rbl = 30 Kč) křišťálu, lakovaných miniatur a výšivky. Hned vedle se nachází první z nejstarších památek, nádherná Zlatá brána (Золотые ворота). Jedná se o unikátní necírkevní památku starého ruského stavitelství, je to dochovaný původní vstup do města, postavený spolu s opevněním v letech 1158–64 za Andreje Bogoljubského. Mimo obranné funkce měla brána také triumfální charakter neboť stála na výpadové cestě na západ – do Moskvy, která uvnitř města vedla do nejbohatší části, kde žil velkokníže a jeho bojaré (nejvyšší feudálové po velkoknížeti). Kromě této brány existovalo ve 12. století dalších 5 bran do města, ty se však nezachovaly. Zlatá brána je vysoká mohutná věž se 14 metrů vysokým klenutým průjezdem, ukončená chrámem Roucha Panny Marie, do kterého vede schodiště uvnitř zdi. Brána tak spojovala v jednu ideální stavbu tři funkce – obrannou, triumfální i církevní, a vyjadřovala tak silné postavení nového hlavního města Andreje Bogoljubského. V roce 1238 zastavila Zlatá brána útok mongolsko-tatarské hordy, které se pak do města dostaly přes dřevěné hradby. V pozdější době byla brána několikrát upravena, například obranná plošina kolem chrámu byla zakryta v 19. století galeriemi, ale v zásadě má stejnou podobu, v jaké byla vystavěna. V horních patrech brány je dnes muzeum (vstup 50 Rbl = 30 Kč) vojenské chrabrosti s diorámou bitvy o Vladimir v roce 1238. Velkým nedostatkem je ale to, že brána stojí uprostřed ulice a kolem ní je kruhový objezd včetně trolejbusové linky, takže kolem nepřetržitě krouží doprava. Proto je nejhezčí pohled na památku (zakrývá totiž dopravní ruch) ze sousedního středověkého valu, zvaného Kozlí val (Козлов вал), který se kupodivu dochoval dodnes z dob knížete Andreje. Tehdy ovšem obklopoval město v délce 7 kilometrů a jeho výška byla 9 metrů a šířka u paty až 30 metrů. Na vrchu pak byly dubové palisády se špičatými hroty pokrytými měděným kováním. Na Kozlím valu dnes stojí pseudogotická vodárenská věž (Водонапорная башня) postavená v roce 1868 podle návrhu Karla Dilla z červených cihel. Její rezervoár stačil na 8000 věder pitné vody, která byla odsud rozváděna do 7 městských kašen. V roce 1912 věž modernizovali podle projektu S. M. Žarova, od 50. let minulého stoletá je však nevyužívaná. Tato významná technická památka byla po opravě v roce 1975 zpřístupněna jako muzeum (vstup 50 Rbl = 30 Kč) starého Vladimiru (Старый Владимир) a z míst bývalého rezervoáru v nejvyšším místě byla udělána vyhlídka s nejkrásnějším pohledem na historické části města. Kromě toho, že výstava je opravdu zajímavá – dokumentuje život na počátku 20. století před říjnovou revolucí, tak minimálně kvůli tomu výhledu se vyplatí vodárenskou věž navštívit. Od vodárny sestupujeme dolů do Patriarchální zahrady (Патриарший сад), což je taková úžasná oáza klidu o rozloze 4 ha v centru města (vstup 100 Rbl = 60 Kč). Je rozložena na jižních svazích, od západu chráněná Kozlím valem, takže se tu velmi daří teplomilným rostlinám. První ovocný sad tu byl založen zřejmě již ve 12. století a v 16. století se odsud exportovalo 5 druhů místních višní na stůl Moskevského patriarchy a až do revoluce v roce 1917 byl vždy církevním majetkem. Po znárodnění sad postupně pustl a zcela upadl v období 2. světové války, kdy se o něj neměl kdo starat. V roce 1948 se o park začala starat mládež a znovu byl obnoven pod názvem „Park svazových republik“, v roce 2003 mu byl vrácen původní název a byla zde zřízena Městská stanice mladých přírodovědců, která funguje jako praktické vyučování přírodovědy vladimirským školám. U brány nás čekala nesmírně milá paní ředitelka Světlana Nikolaevna Fedosejeva, která nás celým parkem ochotně provedla, a na závěr pozvala na šálek čaje ve stínu kvetoucích keřů. Bylo to opravdu moc milé setkání a příjemně strávený čas s paní Světlanou, s kterou by se povídalo velmi dlouho. Nicméně nás ještě čekají další – a to ty hlavní – památky města.

Vracíme se tedy ke Zlaté bráně a pokračujeme do centra po Velké moskevské ulici s převážně novodobou zástavbou, kde zhruba uprostřed před Chrámovým náměstím je taková tradiční stravovna (nechci napsat bufet, ale něco na ten způsob), kde jsme se naobědvali, a která tu podle naší průvodkyně Larisy stála už za socialismu a stále má stejný sortiment. Dali jsme si tradiční ruské palačinky s masem a smetanou, s pitím to vyšlo na 140 Rbl (80 Kč). Už jsme mysleli, že teď je před námi perlička v podobě dvou známých bělokamenných chrámů, ale kdepak. Larisa nás vede do kovárny mistra Alexeje Borodina, který je národním umělcem Ruské federace a vytváří tu kovářské práce jak okrasného, tak užitkového charakteru. Mezi jeho speciality patří ručně kované hřeby na rekonstrukci historických památek. O kousek vedle se ještě zastavujeme v Oblastním centru lidového umění – Dům folkloru, které bylo založeno v roce 1947. Jeho cílem je, jak už název napovídá, propagace a rozvoj tradičního umění Vladimirské oblasti, pořádání koncertů, festivalů a výstav. My jsme tu zastihli skupinu Vladimirskije rožočniky, jejímž uměleckým vedoucím je Alexandr Lebeděv. členové skupiny se snaží především o oživení hudebního nástroje „rožok“, což je trumpetka jejíž obdoba byla i u nás ve středověku známá jako „cink“. Jedná se o jakéhosi křížence žesťového a dřevěného dechového nástroje, protože zvuk se tvoří v malém náhubku a pak prochází tónovými dírkami jako u flétny. Chlapci nám na rozloučenou zvesela zahráli a my se zase přesouváme blíž chrámům, ovšem Larisa nás ještě zavedla do Muzea pohádky, což je nová atrakce otevřená v roce 2012 a jejíž obdobu jsme tu již několikrát viděli. Dostali jsme průvodkyni Irinu Proninu, která nás provedla touto soukromou sbírkou 90 pohádkových bytostí, mezi nimiž dominuje Baba Jaga. No blbost to byla nebetyčná, ale průvodkyně se zase tvářila nesmírně důležitě, takže jsme neprotestovali. Až venku jsme Larise řekli, že teď už chceme chrámy a basta. Takže jsme se konečně vydali na hlavní Chrámové náměstí (Соборная площадь). To se v letech 1917–91 jmenovalo „Svobody“, ale jeho starý název mu rozhodně sluší víc. Dominují mu totiž dva nádherné chrámy, jejichž krása předčila vše, co jsme zatím viděli. Ale ještě se musím zmínit o pomníku, který tu stojí od roku 1958. Je to 22 metrů vysoký monument od sochaře Danila Borisoviče Rjabičeva postavený k 850. výročí založení města, neboť tehdy ještě nebyly známé doklady o založení města v 10. století a za rok založení se udával rok 1108 za knížete Vladimíra Monomacha. Na pomníku sedí tři ohromné bronzové figury, představující dělníka (hledícího k průmyslovým čtvrtím města), středověkého vojáka (hledícího směrem ke Zlaté bráně) a středověkého stavitele (hledícího k chrámu Nanebevzetí Panny Marie), mezi lidem si památník vysloužil název Tři blázni (Три дурака) nebo Tři povaleči (Три лентяя). Proč? To se mi nepodařilo zjistit.

Na jižní straně Chrámového náměstí stojí stojí nejvýznamnější památka města, celosvětově proslulá stavba staré ruské architektury, chrám Nanebevzetí Panny Marie (Успенский собор). S jeho stavbou započal v letech 1158–60 kníže Andrej Bogoljubský a stavěl ho nejen jako hlavní chrám Vladimiro-suzdalského knížectví, jeho kulturní, politické i náboženské středisko, ale také jako korunovační chrám ruských knížat. Soudobé kroniky zaznamenaly, že chrám stavěli po boku místních stavitelů i stavitelé „románského Západu“, proto je jeho stavba unikátní směsicí byzantské, ruské i románské architektury, demonstrující definitivní odříznutí od tradic Kyjevského Ruska. Sněhobílý vápenec, z kterého je chrám postaven, pak byl do Vladimiru přivezen z Volžského Bulharska (stát na středním toku Volhy závislý na Kyjevské Rusi). v roce 1161 byly stěny vyzdobeny freskami od zkušených řeckých malířů. V roce 1164 (21. září) byla do chrámu přenesena nejsvatější ruská relikvie – zázračná ikona Vladimirské Panny Marie (Чудотворная иконa Владимирскoй Божией Матери), pro kterou byl v podstatě od počátku stavěn. Po požáru v roce 1185 byl chrám za knížete Vsevoloda III. přestavěn, rozšířen na rozměry 30×31 m a získal typické pozlacené kupole. Na vnitřních stěnách, klenbě a sloupech se dochovala fresková výzdoba jak od neznámého malíře z 13. století, tak dílo geniálního středověkého malíře Andreje Rubleva, který zde maloval v roce 1408. V chrámové kryptě jsou uloženy posvátné ostatky vladimirských knížat, jejich rodinných příslušníků a biskupů. Když v roce 1767 navštívila chrám imperátorka Kateřina II. Veliká, zjistila že starý ikonostas s obrazy od Andreje Rubleva je ve velmi špatném stavu, proto vyčlenila peníze na ikonostas nový, který byl instalován na konci 17. století. Ikonostas je třípatrový, silně zlacený, s typicky barokními prvky, autorem všech ikon je vladimirský malíř Strokin a jeho žáci. Zdobný barokní ikonostas je v přímém kontrastu se strohou architekturou chrámu, s kterou se přesto vzájejmně doplňuje. V roce 1810 byla postavena vedle chrámu podle projektu architekta Veršinského čtyřpatrová, 70 metrů vysoká zvonice (колокольня) se zlacenou špicí a zvonici s chrámem spojil v roce 1862 architekt Nikolaj Andrejevič Artleben novou kaplí sv Jiří (Георгиевский придел Успенского собора). Tím byl stavební vývoj chrámu ukončen a kromě toho, že slouží k náboženským účelům, je to také významné muzeum (vstup 100 Rbl = 60 Kč).

Po prohlídce chrámu míříme do přilehlého a krásně upraveného parku A. S. Puškina, který zaujímá celou hranu návrší (8,7 ha), odkud je krásný pohled do údolí řeky Kljazmy, protékající pod městem. Tady byl v roce 2007 odhalen Pomník křtitelům vladimirské země (Памятник крестителям Владимирской земли) knížeti Vladimirovi a sv. Theodorovi, a to u příležitosti 850. výročí přenesení hlavního města z Kyjeva do Vladimiru, autorem je významný moskevský sochař Sergej Isakov. Nejhezčí výhled je z vyhlídkové plošiny právě u tohoto pomníku. V prohlídce pokračujeme k poslední významné památce, a to nádhernému bělokamennému chrámu sv. Dimitrije (Дмитриевский собор), který byl postavený na knížecím dvoře jako palácová svatyně knížetem Vsevolodem III. Velké Hnízdo v letech 1194–97. Jedná se o jednolodní čtvercovou stavbu se čtyřmi sloupy, nesoucímu kupoli, a třemi apsidami ve východní stěně. Unikátních je přes 1500 kamenných reliéfů na vnějších stěnách, vyjadřujících složitou životní filozofii. Reliéfy mají nejrůznější podobu, nejvíce je vyobrazení s rostlinnými motivy, ptáky a zvířaty (mytickými i skutečnými) a také světci. Vše je podřízeno jedinému cíli, a to oslavě krásy a dokonalosti světa vytvořeného Bohem v souladu se zákony harmonie. Většina reliéfů se dochovala v původní podobě, některé však byly nahrazeny přesnými kopiemi při obnově v 19. století. Podle konspiračních teorií je veškerá kamenná výzdoba podřízena zakázanému pohanskému (předkřesťanskému) učení, které v období vrcholného středověku stále v Rusku tajně udržovalo. Uvnitř se pak dochovaly fragmenty fresek od řeckých malířů z 12. století, zobrazující Boží soud. Chrám sv. Dmitrije je bezpochyby jedním z nejoriginál­nějších a nejkrásnějších chrámů staré ruské architektury, jaké jsme na naší cestě viděli. Chrám byl v roce 1918 odsvěcen a od té doby slouží jako muzeum staré ruské architektury, k bohoslužbám neslouží ani v současnosti (vstup 50 Rbl = 30 Kč).

No a tím jsme náš program ve Vladimiru vyčerpali, sami jsme vyčerpáním padli na lavičku v nedalekém parku a měli jedinou chuť – dát si dobrou zmrzlinu a něco k pití. Přestože město nabízí ještě spoustu dalších památek, muzeí a několik klášterů, pro dnešek to stačí a víc již nebudeme absolvovat. To se prostě za jeden den nedá oběhnout. Pomalu se vracíme již známou cestou zpět na náš hotel, a nakonec jsme upustili i od původně plánované noční prohlídky. Nějak nás to všechno zmohlo.