Cesty a památky

Abychom vše stihli, vyrážíme z Ammánu již kolem 7:00 hod. ráno. Po určité nepříjemnosti s hlídačem parkoviště, který nás nechtěl pustit, pokud mu nedoplatíme nějaké peníze, jsme nakonec přeci jen šťastně odjeli. Tu záležitost musel řešit až přivolaný policista, který nám odjezd bez placení peněz navíc zajistil.

Kousek za Ammánem jsme se zastavili v Iraq al-Amir (1324 km). Místo leží ve Wádí al-Sír a má několik významných památek, které dokládají osídlení již kolem roku 3200 př. n. l. Místo je zmiňováno v Bibli jako Aramaic. Po pravé straně silnice z Ammánu jsou zbytky římského akvaduktu, kterým se z okolních hor přiváděla voda do Philadelphie (dnešní Ammán) a po levé straně údolí je vytesán byzantský skalní klášter. Zajímavé jsou také Jeskyně Prince, vytesané v pískovcových skalách ve dvou úrovních, v horní je dlouhá chodba zvaná Galerie. Jeskyně byly částečně zavaleny po zemětřesení v roce 1999. Nedaleko jeskyní je kusair al-Abed (Otrocký palác), postavený v letech 185 – 175 př. n. l. Hirkánem jako luxusní vila, dnes jeden z mála příkladů předřímských staveb v Jordánsku. Palác je vystavěn z ohromných kamenných kvádrů (20 tun) a je vyzdoben reliéfy lvů nebo lvic a leopardí fontánou na centrálním nádvoří.

Více než místní pamětihodnosti nám zůstane v paměti uloženo setkání s panem Inalem Salem al-Hosami, který nás pozval k sobě do domu a u něhož jsme na zahradě posnídali. Při povídání, během kterého čas velmi rychle utíkal, jsme se dozvěděli, že výplaty v Jordánsku mohou dosáhnout 1000 JOD (lékaři), jeho syn že vydělává v rádiu 415 JOD, ale normální výplata je tak 200 JOD. Důchodci většinou nemají žádný důchod, proto pracují na rodinných farmách; bývalí státní úředníci mají rentu 70 JOD. To byly velmi cenné informace pro získání objektivního obrázku o ekonomické situaci Jordánců. Na cestu nám pan Inal dal fíky a loučení nebralo konce. Ale co naplat – čas je neúprosný.

Z Iraq al-Amir se musíme vrátit zpět na předměstí Ammánu, ale město už jenom objíždíme po okružní dálnici a kolem mezinárodního letiště frčíme několik set kilometrů po „Desert highway“, nebo-li „Pouštní dálnici“, díky níž nám sice cesta ubíhá rychle, je však dost nudná. To platilo do chvíle, než jsme vjeli do písečné bouře, v níž se písek točil ve větrných vírech až do výšky (odhadem) 10 metrů. Mě s Honzou to připomnělo písečnou bouři v Bílé poušti v Egyptě před dvěma roky, Pepa s Jirkou viděli něco podobného poprvé. Kousek před Šobakem ale už nebylo po písečné bouři ani památky, byť vítr foukal pořádný. To jme již ale přijeli přímo k poslednímu hradu naší cesty Šobak (1549 km).

Zříceniny křižácké pevnosti Šobak známé také jako Mont Realis (Royal Mountain, Montreal), která byla postavena v roce 1115 králem Baldwinem I. k ochraně přístupu do Svaté země. Hrad kapituloval před sultánem Saladinem v roce 1189. Ve 14. století byl Šobak opraven Mamlúky. Uvnitř pevnosti jsou zbytky dvou kostelů, paláce, trosky lázní, vodních nádrží a mlýnských kamenů, které sloužily k lisování olivového oleje. V severním nároži hradu je mohutná polokruhová bašta, která střeží šachtu, sestupující ke studni s podzemním pramenem. Šachta má 375 schodů a je jednou z nejhlubších studní vyhloubených křižáckými vojsky, na dně je dodnes voda. Až k hladině lze sestoupit, pouze však s vlastní baterkou.

Hrad byl volně a zdarma přístupný, momentálně na něm probíhaly nějaké renovační práce. Protože stále fučel vítr a tady na kopečku to pěkně protahovalo, měli jsme za chvíli oči i vlasy plné písku. V jednu chvíli se přihnal písečný mrak, že dělníci taky odhodili nářadí a utíkali se schovat. Úžasná byla především poloha hradu na holém kopci uprostřed hlubokého a suchého údolí. Nikam jsme ale nemuseli spěchat, protože do cíle dnešní cesty to je už jen pár kilometrů, takže jsme mohli hrad dobře prozkoumat. Ve vesnici pod hradem jsme se stavili na oběd a již ve 14:00 přijíždíme do městečka Wádí Musa = Mojžíšovo Údolí (1583 km) v předpolí světově proslulého města Petra. Bez velkého hledání jsme se ubytovali v milém hotýlku Petra gate (3,5 JOD/os/noc), jehož majitel má známé v Brně a tudíž uměl i pár českých slovíček. Ubytování bylo vynikající, s krásným výhledem na okolní skály.

Na nic nečekáme a po vybalení věcí ještě spěcháme do nedalekého Siq al-Barid = Studený kaňon (1591 km), kterému se také přezdívá Malá Petra. Je to 400 metrů dlouhý kaňon, který ústí do skalního náměstí s hrobkou, která zatím nebyla archeology důkladně prozkoumána. Boční schody kolem hrobky vedou k velkému sálu (zřejmě jídelna) a soustavě skalních místností, které jsou omítnuty a vymalovány (vinná réva, květiny, ptáci). V okolí je také několik cisteren na vodu. Do Siq al-Barid, který je volně a bezplatně přístupný, turisté zavítají jen zřídka, protože jsou již „unaveni“ prohlídkou „Velké“ Petry. Byli jsme tam tedy sami a to krásné ticho přerušili pouze místní beduíni, kteří občas kolem hnali svá stáda koz z pastvy.

Brali jsme návštěvu Siq al-Bartid jako takový předkrm, před zítřejší prohlídkou skalního města Petra. Ještě jsme si ověřili otevírací dobu, cenu za vstupné, skočili na večeři a pak už hupky spát, abychom byli zítra při síle, protože nás čeká hodně kilometrů a několik náročných výstupů.