Cesty a památky

Z našeho hotelu v Madabě jsme podnikli několik výletů nejen do města, ale i do blízkého okolí. Tento kraj je totiž velmi silně svázán s biblickými příběhy a tak je cílem poutníků z celého světa. Pochopitelně že jsme se seznámili i s hlavními památkami Madaby, které jsou jsou roztroušené po celém jeho území. Město samotné vypadá spíš jako město někde v jižní Evropě i s tím, že mu vévodí kostel a převaha křesťanů ve městě je také na první pohled patrná. V Madabě jsme si také našli jednu bezvadnou stravovnu, kde se za 1,5 JOD dala pořídit večeře o dvou chodech, včetně zeleninového salátu. Jo – tam se nám zalíbilo. Jediná chybička je ale ta, že už nám po několika dnech začíná chybět pivko a po celém městě jsme opravdu žádné nenašli (až na nealkoholické varianty Stelly a jiných značek, což však z principu odmítáme). Jelikož zde bydlíme několik dnů, tak jsme už měli i „svou“ pekárnu, kde nás od druhého dne vítali jako „staré známé“. To bylo fakt milé a Madaba se nám i proto hodně zaryla do srdíčka.

Nezapomenutelným zážitkem z Madaby bylo to, že když jsme pospíchali na prohlídku Apoštolského kostela na druhém konci města, odchytli nás rozjaření jordánci a zatáhli do velkého stanu na jednom náměstíčku. Tam se na první pohled něco slavilo, protože to byla samá „honorace“, všichni vypadali minimálně jako šejkové vystrojení buď v tradičních oblecích nebo po západním způsobu s kravatami. Bez ptaní nám přinesli zákusky, pití a neskutečně se na nás zubili. Atrakcí jsme byli zejména pro přítomné děti. Pak jsme od jednoho účastníka oslavy (je na obrázku vpravo) zjistili, že se jedná o zásnubní hostinu, na které se otcové ženicha i nevěsty za účasti všech vážených mužů obou rodin dohodli na svatbě. No nejprve nám bylo trochu líto, že nevidíme ani ženicha ani nevěstu, ale nakonec, nedá se nic dělat, když zde je takový obyčej. Jenom doufáme, že v sobě nakonec naleznou i oni zaslíbení, když už si otcové tak porozuměli. Prohlídku kostela jsme pochopitelně nestihli, ale podívali jsme se tam druhý den, když jsme si nechali v autoopravně naproti tomuto kostelu opravit píchnuté kolo (stálo to pouze neuvěřitelný 1 JOD). Tím pádem už zase máme funkční rezervu, takže jsme mohli další cesty podnikat bez obav z případného karambolu.

Madaba je město staré přes 4500 let a jeho paláce a staré domy dnes slouží jako muzea, která poskytují živý obraz především byzantského a umajlovského umění. Město po celém světě proslavily především nádherné byzantské mozaiky, jimiž jsou vyzdobeny místní kostely. Nejznámější je ukryta v kostele sv. Jiří (ten je v dnešní podobě po přestavbě v roce 1884), a je jí světově proslulá mozaiková mapa s vyobrazením Svaté země s okolím z roku 560 n. l. Mapa se původně skládala z cca dvou miliónů kamínků a měla rozměr 25×6 metrů, dodnes se však dochovala pouze jedna třetina. Je na ní zobrazen Nil, Sinaj, Jeruzalém včetně chrámu Božího hrobu, řeka Jordán, Mrtvé moře, Turecko a Středozemní moře. Ostatní památky, které jsou roztroušeny po celém městě, jsou soustředěny v tzv. Archeologickém parku. Je záhadou, proč do tohoto archeologického parku jako jediný nepatří kostel sv. Jiří (má samostatné postavení i vstupné). Kostel Panny Marie ze 6. století ukrývá krásné mozaiky s geometrickými vzorci a květinovými rámy a je spojen původní římskou ulicí s kostelem proroka Eliáše z roku 607 n. l., pod kterým je starší krypta (595 n. l.) rovněž s nádhernými mozaikami. Nedaleko obou kostelů je odkryta byzantská vila zvaná Hippolytus, s mozaikami znázorňujícími Afroditu, Adónise a Erose a s figurálním výjev, na kterém je s ministry, sluhou a služkou Phaedra, k níž jde Hippolitus (oba jsou hrdiny antické tragédie Hippolitus a Phaedra). V jednom z paláců nedaleko kostela sv. Jiří je umístěno muzeum (rovněž součást archeologického parku) s malou etnografickou sbírkou a původními mozaikami ze 6. století, na kterých je vyobrazen bůh vína Bakchus. Poslední památkou v archeologickém parku je mohutný kostel sv. Apoštolů z roku 568 n. l., který byl nedávno zrekonstruován. Krásná mozaika pokrývá celou podlahu kostela, v jejím středu je portrét bohyně moří Thalassy v kruhovém medailonu. Kostel stojí až na konci města u silnice na Karak. Všechny památky jsou však velmi dobře označeny, bližší informace i s mapkou lze získat v informačním středisku.

Hora Nebo (374 km) Hora Nebo (nadmořská výška 802 m. n. m.) leží asi 8 kilometrů severně od Madaby a z města se tam jede pouze do mírného kopečka. Zato z vrcholku (vstupné 1 JOD) se otevře úžasný pohled na Mrtvé moře a údolí řeky Jordán, které leží o 1200 metrů níže, na dně úchvatné Velké příkopové prolákliny a na protější břeh (Západní břeh Jordánu), kde se rozkládá Palestina a Izrael. Hora Nebo je dalším z významných biblických míst v Jordánsku, kam míří denně stovky poutníků z celého světa. Jelikož v noci pršelo a byla bouřka, obzor byl zahalen oparem a my tak nedohlédli do Jeruzaléma ani Jericha, ačkoliv to je prý za dobrého počasí možné. Přesto výhled z hrany hory na řeku Jordán a Mrtvé moře ve Velké příkopové proláklině byl nezapomenutelný. V kostele s krásnými mozaikami probíhala latinská mše, což jenom podtrhovalo neskutečnou atmosféru tohoto podivuhodného místa, o kterém jsme dosud neměli ani tušení (nečetli jsme dobře Bibli). Na horu Nebo totiž přivedl Mojžíš svůj lid při útěku z Egypta, aby mu odsud ukázal „Zaslíbenou zemi“, kterou jim celou cestu sliboval. Je to zároveň místo, kde Mojžíš zemřel a byl dle tradice pohřben. Nad jeho údajným hrobem vybudovali první křesťané kapli, která byla později rozšířena v rozsáhlý klášterní komplex. Na vrcholu hory je vztyčen železný památník (kříž obtočený hadem), který zobrazuje hada, kterého na poušti zvedl Mojžíš, a kříž, na kterém zemřel Ježíš. Hora Nebo je významným křesťanským poutním místem a ideálním místem pro meditaci.

Mukawir (Machareus) (423 km) Na jih od Madaby se uprostřed vyprahlé krajiny vypíná homolovitý vrch (560 m. n. m.), na kterém jsou pozůstatky Herodova paláce Mukawir. K Mukawiru se jede náhorní planinou, která stále mírně klesá a v jednom okamžiku se odkryje úchvatný výhled na údolí Wádí Zarquá Main, do kterého jsme se podívali hned po prohlídce Mukawiru. Kužel kopce se zříceninami paláce (bezplatný vstup) vypadá v pusté okolní krajině opravdu impozantně. Ještě lepší bylo, že jsme tam byli úplně sami a mohli si prohlídku i s výhledy na Mrtvé moře náležitě vychutnat. U čaje na parkovišti, který nám přinesli místní kluci, jsme pakl mohli již jen rozjímat o tanci, který zde Salome tančila pro Heroda…

Palác a pevnost Heroda Antipa na osamělé hoře ve výšce 900 metrů nad Mrtvým mořem je dalším z biblických míst v Jordánsku. Palác, ze všech stran chráněný hlubokými roklemi, byl postaven v letech 37 – 34 př. n. l. a rozbořen byl v roce 72 n. l. Podle biblické tradice právě zde Herodes Antipa věznil sv. Jana Křtitele, za kterým často jezdil a rozmlouval s ním (Marek 6:20). Podle všeho bylo Janovo uvěznění spíše politickým činem a jeho věznění nebylo tuhé. Kromě Heroda zde totiž Jan přijímal také své učedníky, kteří mu podávali zprávy o působení Ježíše. Herodova manželka Herodiada velmi nerada sledovala Janovo působení na Herodese a tak využila situace a v den Herodových narozenin dosáhla Janovy smrti. Král Herodes si totiž přál jako dárek, aby mu krásná dcera jeho ženy, Salome, zatančila smyslný tanec „Sedmi šátků“, za což si mohla přát cokoliv. A tak když Salome dotančila, vyslovila přání, které ji poradila matka, a to hlavu Jana Křtitele. Citováno z Matoušova evangelia: „Král se sice zarmoutil, ale vzhledem ke svým přísahám a k těm, kteří spočívali u stolu, přikázal, aby byla dána a poslal Jana stít ve vězení. A jeho hlavu přinesli na podnose a dali dívce a ta ji přinesla své matce“.

Hammamat Main (486 km) Nedaleko Mukawiru se v údolí Wádí Zarquá Main ukrývá opravdu úžasné místo, kterým jsou přírodní lázně (vstupné 10 JOD) tvořené asi 60 termálními prameny. Zde jsme se mohli v klidu zregenerovat a trochu si v hlavě porovnat všechny dosavadní zážitky. V teploučké vodě to opravdu nebyl problém…

Termální voda, horká 45 – 65 stupňů, zde pramení vysoko na úbočích kaňonu a v několika vodopádech padá dolů do údolí, čímž se mírně ochlazuje. Voda obsahuje mnoho minerálů, mezi nimi především draslík, magnézium a kalcium. Za velkým vodopádem se nachází jeskyně, do které prýští voda horká 50 stupňů a kde se dají inhalovat horké minerální páry.

Al-Maghtas (555 km). Jedno z nejspirituál­nějších míst naší cesty byla Betanie za Jordánem, tedy místo, kde Jan Křtitel poznal v Ježíšovi spasitele a kde ho pokřtil vodou z řeky Jordán a kde Izraelité vedení Jozuem vstoupili do Země zaslíbené po Mojžíšově smrti. Vedle hory Nebo je to další cíl křesťanských poutníků z celého světa v okolí Madaby. Vzhledem k tomu, že místo leží přímo na jordánsko – izraelské (palestinské) hranici, museli jsme přijmout určitá drobná bezpečnostní opatření, tedy že po zaplacení vstupu (7 JOD) odstavujeme auto a další cestu absolvujeme v minibuse pro asi 20 osob s průvodcem (civilním) Baderem al-Edvanem. Ten nám cestou z autobusu ukázal Eliášův kopec, kde byl prorok Eliáš vyzdvižen do nebe a kde dnes stojí improvizovaný kostel, postavený při návštěvě papeže Jana Pavla II. Pěšky jsme společně prošli po tisícileté poutní cestě k vyhlídce na řeku Jordán. Tedy očekávali jsme řeku („všech nadějí“) a on to je takový větší potok, zarostlý rákosím. Ale je fakt, že co lze čekat, když okolo 80 % vody z této řeky se používá k zavlažování úrodné půdy. Než jsme došli k místu křtu Ježíše, zastavili jsme se na břehu bývalého koryta Jordánu u zbytků několika kaplí z 5. – 6. století. Vše bylo velmi citlivě konzervované a zastřešené. Vlastní místo Ježíšova křtu je také velmi hezky a pietně upraveno a stojí na něm byzantský chrám sv. Jana Křtitele. Po dřevěném můstku, kde seděl jeden ospalý voják, se dalo sestoupit až k posvátné řece a nechat ji proudit mezi prsty. Neodolal jsem a udělal sobě i Honzovi na čele křížek vodou z Jordánu. Jenom pár metrů přes řeku je Palestina, Izraelem okupovaný „Západní břeh“. Tam také bylo mnoho poutníků, na které ovšem dohlíželo několik desítek ozbrojenců a okolí bylo obehnáno ploty, nad kterými vlála izraelská vlajka. Ta druhá strana řeky vůbec nepůsobila tak příjemně a vlídně, jako místo, kde jsme byli my.

Čas vyměřený návštěvě rychle utekl a tak se bohužel musíme vrátit. Cestou zpět do Madaby se ještě zastavujeme u beduínů, kteří na svazích hory Nebo pasou svá stáda. Teda nepochopil jsem, co ty ovce a kozy spásají, pokud nejsou kamenožrouty. Těm třem chlápkům to ale musí stát za to, když svá stáda pasou právě zde, protože jsou až ze Sýrie, kde mají své manželky a rodiny. Ten nejstarší z nich se jmenoval Chalífa a jeho synové se jmenovali Hassan a Eisá. Jejich bezprostřednost při pozvání na čaj byla opravdu úžasná.