Cesty a památky

Málo známou – o to však zajímavější – je cesta po poušti východně od Ammánu. Zde se totiž nachází několik roztroušených pouštních paláců umajlovských chalífů, které jsme se rozhodli navštívit. Okruh pouští měřil 240 kilometrů, v nejvýchodnějším místě jsme se na pouhých 241 kilometrů přiblížili k hranicím s Irákem.

Pouštní krajina na východ od Ammánu je poseta několika hrady, pevnostmi, věžemi a zemědělskými usedlostmi. Ty vznikly v letech 661 – 750, kdy území Jordánska ovládala dynastie Umajjovců (kontrolovali oblast od Damašku přes severní Afriku do Španělska a přes střední Azii do Indie). Umajjovci například navázali kontakty s Čínou, od které získali výměnou za zajaté vojáky tajemství výroby papíru. Po Umajjovcích se dochovaly úžasné památky, jako Velká mešita v Damašku, stavby v Andaluzii a nebo tyto pouštní paláce. Ačkoliv na první pohled připomínají vojenské pevnosti nebo karavensaraje, jsou to místa oddechu, která v době svého vzniku sloužila jako lovecké zámky a lázně s dostatkem vody. Paláce také pravděpodobně sloužily jako zemědělské farmy a útočiště, když Damašek zachvátily epidemie nemocí. Kromě toho je Umajjovci používali jako místa pro přijímání vůdců beduínských kmenů, s nimiž dobré vztahy hrály velkou roli v udržení kontroly nad těmito teritorii, které beduíni obývali a dosud obývají. V architektuře těchto staveb se také odráží to, že první arabové byli v srdci stále kočovníky, kteří milují poušť. Tady se opravdu cítili volně a proto se zde pořádali oblíbené závody na koních, a mohli se tu (mimo dohled) věnovat i jinak zakázaným světským radovánkám (tanec, víno, sex).

Jako první jsme navštívili kusair al-Hallat (bezplatný vstup). Původně to byla římská pevnost, postavená za Karakaly (198 – 217 n. l.), která sloužila k ochraně Philadelphie (dnešního Ammánu) proti nájezdníkům z pouště. V 6. století byla přestavěna na byzantský klášter, který byl na zač. 7. stol. obsazen při perské invazi. Asi o 100 let později získali místo Umajjovci a chalíf Walid II. (724 – 743 n. l.) nechal na zbytcích kláštera vystavět palác podle íránských sasánovských staveb s lázněmi (pozůstatky mozaik a fresek) a mešitou. Palác byl velmi honosně vybaven, aby poskytoval maximální pohodlí a luxus. Dodnes se dochovala rozlehlá čtvercová stavba paláce s vnitřním nádvořím a čtyřmi nárožními věžemi. Na nádvoří je studna (rezervoár na vodu), několik místností s mozaikami a zbytky fresek v lázni. Palác se v současné době opravuje, stejně jako volně stojící mešita v sousedství. Přesto je však volně přístupný pod dohledem dělníků ze stavby.

Nedaleko jsou zbytky loveckého paláce s lázněmi Hammán as-Sarah, který nechali na konci 7. století vystavět z vápence Umajjovci. V lázni se dochoval systém podlahového vytápění a také žlábky pro přívod horké a studené vody. V sousedství je 20 metrů hluboká studna a základy mešity. Lázně jsou zrestaurovány a jsou volně přístupné.

Na nejvýchodnějším bodu cesty leží kusair al – Azraq (vstup 1 JOD, platí i do zbývajících dvou paláců), jeden z nejzajímavějších pouštních hradů. Jeho nejstarší historie není příliš známá, spojuje se především až s pobytem Lawrence z Arábie. Oázu al-Azraq poprvé zmiňují řečtí kronikáři kolem roku 300 př. n. l., ve zdivu dnešní stavby se dochovaly zbytky neznámé byzantské stavby, ale jisté je až to, že zde umajjovský chalíf Walid II. buduje vojenskou základnu a lovecký palác. V roce 1237 byl palác přestavěn na hrad (kusajr) damašskými Ajjúbovci (z dinastie Ajjúbovců byl i známý sultám Saladin). Později byl okupován Turky až do 16. století a poté opuštěn. V zimě 1917 – 18 zde sídlil Lawrence z Arábie, který do pokoje nad vstupní bránou umístil velitelství své armády. V roce 1927 hrad poničilo zemětřesení. Kusair al-Azraq je postaven z černého bazalitu (čediče) a hlavní palác byl původně třípatrový. Uprostřed nádvoří stojí malá mešita ze začátku 13. století, postavená na zbytcích byzantského kostela. Pozoruhodné jsou vrata v bráně z jednolitých kusů kamenných desek.

Perličkou na této cestě byla památka UNESCO, kusair Amra. Ten byl postaven na příkaz chalífa Walida I. (705 – 715 n. l.) nebo jeho syna Jazida II. Palác stojí na přirozeném ostrůvku vytvořeném ve Wádí Butum jedním z místních sezónních potoků. Palác byl původně rozlehlejší, než dnešní stavba. Sestával se z opevnění, vnitřního nádvoří a parků s fontánami, do nichž se voda čerpala pomocí speciálního vodního kola. Dodnes se dochovala budova s audienční síní (10×6 metrů), která je sklenuta půlválcovou klenbou (tento typ klenby se nakonec stal typickým prvkem islámské architektury) a se třemi výklenky u zadní stěny. V prostředním výklenku stával trůn. Strop i stěny audienční síně zdobí unikátní fresky, které nemají v islámské architektuře obdoby. Největší freska je známá jako „Freska šesti vládců“, která zobrazuje chalífu usazeného na trůně s podpěrami, u jehož nohou pluje po vodě člun a kolem hlavy mu létají ptáci. Vedle něho jsou vyobrazeni král Vizigótů Roderik, římský císař, čínský vládce, turkmenský vládce, perský krále Chusrau a něguš z Abbisianu (dnešní Etiopie), kteří mu vzdávají hold. Ve stylu všech fresek se promítají starší byzantské a perské vlivy (lovecké scény, tanečníci, muzikanti, exotické rostliny a zvířata). Velice elegantní jsou pak fresky v sousední lázni (hammánu), které dokládají důležitou roli lázní v civilních i náboženských obřadech islámského světa. Lázně mají tři části – frigidárium, tepidárium a kalidárium, všechny jsou vyzdobeny loveckými scénami, kterých se účastní sám chalíf. Na kupoli je pak vyobrazeno noční nebe severní polokoule se znaky zvěrokruhu po okrajích, považované za nejstarší dochované kulovité zobrazení severní oblohy. Největší zájem odborné i laické veřejnosti pochopitelně vzbuzuje cyklus obnažených ženských postav, které na jedné straně představují alegorii poezie, filozofie a historie, na druhé straně jsou oslavou ženské krásy. Nejkrásnější freska zobrazuje koupající se dívku. S přechodem vlády na bagdádské Abbásovce skončilo v roce 750 n. l. období islámské figurální malby, neboť od této doby je zobrazování lidí a zvířat zakázáno a považováno za rouhání. V sousedství paláce je malý přístavek se studnou hlubokou 36 metrů, který sloužil k napájení velbloudů. Zajímavostí je, že kusajr Amra objevil na konci 19. století (před rokem 1898) český arabista a orientalista, Alois Musil, který ho důkladně popsal ve dvousvazkovém díle ještě před 1. světovou válkou. V roce 1985 byl kusajr Amra zapsán na seznam památek UNESCO, především díky unikátním freskám z období nejranějšího islámu.

Nakonec jsme navštívili kusair Kharana, jehož účel dosud nebyl spolehlivě objasněn. Dříve se předpokládalo, že sloužil jako pevnost nebo karavensaraj, ale proti této domněnce stojí to, že nestojí na žádné důležité obchodní cestě. Pravděpodobnější je tedy hypotéza, že byl postaven v roce 710 na starších základech (na některých kamenech jsou řecké nápisy) jako soukromá rezidence umajjovských chalífů nebo místo, které sloužilo k setkávání s beduínskými vůdci. Později sloužil kusair Kharana k ubytování poutníků. Z obdélníkové stavby vystupují polokruhovité a třičtvrtěkruhovité věže, vstupní portál je umístěn do tzv. „přerušené“ věže. Okolo nádvoří je celkem 60 místností ve dvou patrech, uprostřed nádvoří je cisterna na vodu. Jednotlivá patra jsou spojena elegantními schodišti a pokoje jsou vyzdobeny štukovými medailony.

Než jsme se vrátili zpět do Ammánu, před kusairem Kharana jsme se zastavili u beduínů ve stanu, u nichž jsme si dali dobrý čaj (zvláštní chuti, ale nedohodli jsme se, co do něj přidali) a pokouřili vodní dýmku. Tenhle výlet byl opravdu dost dobrý a rozhodně stojí za to ho absolvovat. Vždyť něco podobného se jen tak nevidí. Už jenom samotná cesta nekonečnou pouští má něco do sebe. Po návratu do Ammánu jdeme zase na večeři do oblíbené stravovny, nakoupit ovoce a zeleninu na cestu, neboť zítra se přesuneme o několik set kilometrů na jih, již zpět směrem na Aqabu, kde naše cesta začala i skončí.